Srpen 2008

Události od 17. června do 15. července 2008

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Úterý 17. června

Poté, co předsedkyně Klubu zelených Kateřina Jacques odstoupila z funkce, řekly obě kverulující poslankyně, že o to jim vůbec nejde, odložily svůj odchod z klubu, prohlásily (na následné tiskové konferenci), že nehodlají opustit koalici a daly si podmínky, za nichž jsou ochotny v klubu setrvat. Klub má podle nich nadále rozhodovat na základě konsensu všech členů, všechna jednání mají být otevřená členům vedení a republikové rady, poslanci mají respektovat usnesení nejvyšších stranických orgánů. Pokud by Bursík přistoupil zejména na první podmínku, bude poslanecký klub přinejmenším paralyzován a on sám zahájí své politické harakiri. Otázka je, může-li vzhledem k situaci ve straně dělat něco jiného. Mladá fronta Dnes šťastně a zlomyslně připomněla chvíle, kdy po volbách zelený klub svorně demonstroval svou jednotu v tričkách s nápisem „nejsem Paroubkův hlas“. Kde jsou ty časy!

Návštěva francouzského prezidenta v Praze a jeho setkání s lídry Visegrádu se točily kolem Lisabonské smlouvy. Francouzský prezident by byl rád, kdyby se pokračovalo v její ratifikaci, tři visegrádské země ji už ratifikovaly a jsou zjevně taky pro pokračování v proceduře, Topolánek všechno přehrál na Ústavní soud a může se tvářit, že to není jeho problém. Stanovisko ODS a vlády je nejasné, s formulací nespěchají, mají čas do podzimu.

Policie obvinila bývalou Čunkovu sekretářku Urbanovou z křivého svědectví. Dopustila se ho údajně tím, že setrvala na své výpovědi i poté, co státní zastupitelství konstatovalo, že skutek se nestal. Urbanová se brání, že Čunka přímo z převzetí úplatku neobvinila (což je, aspoň podle toho, co jsem si mohl přečíst v novinách, pravda). Případ vyšetřuje kriminální policie v Praze 1, protože tu Urbanová byla u výslechu. Urbanové to připadá divné a není sama. Obviněním Urbanové se ovšem případ Čunek znovu otevřel. Vydrží do roku 2010?

Soud v Haagu projednává žalobu, kterou podali pozůstalí po masakru v Srebrenici (pro čtenáře, kteří nejsou zcela v obraze, připomínám, že masakr nezorganizovali zlotřilí Albánci, ale naši srbští slovanští bratři) na nizozemskou armádu, protože nezabránila vraždění. Nizozemští vojáci tam ovšem byli jako ozbrojené síly OSN, je tedy třeba žalovat OSN.

Spolková kancléřka Merkelová při své návštěvě v Polsku podpořila návrh polského premiéra Tuska na zřízení muzea druhé světové války v Gdaňsku. Podle Tuska má muzeum být pravdivou výpovědí o tom, kdo zavinil celou tragédii, kdo byl skutečnou obětí té války. (Cituji podle L. Palaty v LN). Jinými slovy, o tom, že úplně za všechno včetně vyhnání mohou jen a jen Němci, kdežto Poláci vůbec za nic. Na realizaci této koncepce se mají účastnit i němečtí historici. Jakýsi problém je s Rusy, protože v muzeu má být poukázáno i na zločiny komunismu. Ruský odpor, na rozdíl od německého, který neexistuje, má být překonán přizváním ruských historiků k realizaci projektu. Obávám se, že to nebude stačit, Rusové na rozdíl od Němců nejsou dostatečně zpacifikováni a nenechají si to líbit. Kancléřka Merkelová zároveň ujišťovala své polské hostitele, že německý projekt „viditelného znamení“ (ohledně vyhnání Němců) nemá být „přepisováním historie“ (co to je, historie už byla jednou definitivně sepsaná, to mi uniklo). Je ostatně teprve ve stadiu schvalování vládou. Poláci si totiž nárokují právo vetovat účast vyhnaneckých organizací a jejich představitelů na tomto čistě německém podniku (nejde o Centrum proti vyháněním, tohle je vládní záležitost). Nebylo by nejlepší vyhnané vyhnat ještě někam dál, jako při stěhování národů, aby při „viditelném znamení“ zbytečně nezacláněli (některé germánské kmeny se tehdy dostaly až do severní Afriky).

Autoři televizního seriálu Příběhy železné opony dali podnět nejvyšší státní zástupkyni, aby posoudila, zda se zřizovatelé tohoto zařízení nedopustili zločinů proti lidskosti a nepatří před soud. Je zajímavé, jak vyčpělé a laciné jsou dnes takovéhle iniciativy, působí jako řev brontosaura z Bradburyho povídky. Boj s komunismem je passé, komunismus je minulost. Je třeba bojovat s Paroubkem, Rathem, Tlustým, Hovorkou, Kuchtovou, Zahradilem a nepřebernou spoustou dalších. S Filipem taky, ovšem, ale ten je jen jedním z mnoha.

Středa 18. června

U Krajského soudu v Brně se projednává případ dvou dětí z Kuřimi, které se staly obětí mučení jakési náboženské sekty, k níž patřila i jejich matka. Kdo a jak je vinen, bude těžké zjistit, protože všichni zúčastnění zjevně lžou, až se jim od huby práší. Nicméně to, co s těmi dětmi prováděli, vyplynulo na světlo Boží a je to otřesné. Jen se mi nějak nechce věřit, že by to byl projev náboženské blouznivosti, k té má český člověk dosti daleko. Všechno by se stalo transparentnějším, kdyby za tím byly prachy.

Jiří Franěk si pochvaluje, že soudce v tomto případu nevyloučil veřejnost (taky nevím, proč by tam veřejnost nesměla být) a že dokonce připustil, aby televize přenášela „drsné detaily obžaloby“. Tady je ovšem problém, televizní přenos v tak citlivém případě snadno nabudí lynčerské nálady. Přitom je důležité, aby i tady šlo o spravedlnost. Z toho hlediska je mi divné, proč pan Franěk v témže článku píše o „občanech Natvrdlých, kteří též něco podobného zahlédli nebo zaslechli, ale nechtěli se plést do cizích věcí“. To se mi moc nelíbí, má to v čtenáři vzbudit pocit provinilosti, aby byl víc naměkko a dalo se s ním líp cvičit.

Ještě vykutálenější vyjádření poskytl slovenský premiér Fico v případě sexuálního vraha Nováka. Odmítl požadavek Jána Sloty na znovuzavedení trestu smrti, a zdůvodnil to tím, že pro Nováka by smrt byla vykoupení ve srovnání s tím, co ho čeká ve vězení od spoluvězňů. (Je známá věc, že lidé, kteří bez mrknutí oka podřežou pokladní v bance a postřílí k tomu ještě pár náhodných zákazníků, aby nebyli svědci, propadají morálnímu fundamentalismu ve styku s przniteli dětí). To je pozoruhodný argument: když někdo dostane doživotí (které si v tomto případě, řekl bych, vrchovatě zaslouží), má být do konce života v kriminále zavřen, ale nemá tam být mučen. Pan Fico vlastně říká: „dáme mu doživotí a ostatní už zařídí spoluvězni.“ To je dobré, tak to fungovalo za Stalina v Rusku – a to i pro třídní nepřátele.

Zelené dosud nepřeběhlice Zubová a Jakubková si daly na tiskovce podmínky, za nichž zůstanou v klubu zelených. Podmínky jsou pro předsedu Bursíka naprosto nepřijatelné, zajímalo by mne jen, zda to přesně ví.

Premiér Topolánek mluvil o lisabonské smlouvě jako Pýthie, podobně i vicepremiér Vondra. Argumentují tím, že mají dost času. Nejjednoznačnější vyjádření poskytl ministr Svoboda: platí prý, že koalice lisabonskou smlouvu bere jako dohodnutý kompromis a bude dále usilovat o to, aby obsah smlouvy byl naplněn. Což je přece jen, jak se říká, lepší než drátem do oka. (Mezitím horní komora britského parlamentu dokončila ratifikační proces lisabonské smlouvy, dolní komora smlouvu ratifikovala ještě před irským „ne“ a zbývá už jen podpis královny).

Michiganská guvernérka si dovolila na jakémsi mítinku demokratického prezidentského kandidáta Obamy zmínit jeho neúspěšnou konkurentku Clintonovou a publikum začalo pískat. Nato Obama o své protikandidátce prohlásil: „Je to bojovnice a my takové v Demokratické straně potřebujeme, protože máme hodně za co bojovat.“ Dovedete si představit, že by něco podobného utrousil o nějakém svém protivníkovi náš emeritní ekonomický náměstek RaJ? Já ne, a to mi na Paroubkovi vadí, ne jeho „levicovost“. I levicový politik může dělat v mnoha ohledech rozumnou politiku (příklad: Tony Blair).

Petra Procházková v LN píše, že podle světové služby pro výzkum veřejného mínění World Public Opinion je ve světě v důvěryhodnosti na druhém místě ruský prezident, pardon premiér Putin. O důvěryhodnosti průzkumu svědčí, že důvěryhodnějším je už jen generální tajemník OSN, ale jen o dvě procenta.

V LN si vyřizuje účty s Ondřejem Neffem výkonný ředitel Greenpeace ČR Tutter. Nepsal bych o něm, protože se nachází hluboko pod prahem mých rozlišovacích schopností, nebýt toho, že jeho text obsahuje mj. tato slova: „Také se podivuje (Neff), proč odboj Gruzie proti Rusku nespadá do pole působnosti Greenpeace. Ale to jsem Vám již jednou vysvětlil, pane Neffe! Předmětem naší kritiky není jakýkoli konflikt, ale takový, který souvisí s jaderným zbrojením. Tedy po lopatě: Greenpeace není pacifistická organizace a respektuje právo na nutnou obranu.“ To je opravdu vykutálené: pokud Rusko zmákne Gruzii pouze konvenčními zbraněmi (což je víc než pravděpodobné), nebude to obyvatele korun stromů z Greenpeace vzrušovat: ale běda Gruzii, kdyby někde vyškudlila atomovou zbraň a pokusila se jí ruské invazi bránit! V tom okamžiku aktivisté bleskově opustí koruny a v počtu nejméně dvaceti se shromáždí před gruzínským velvyslanectvím k protestům proti gruzínské nelidskosti. Bránit je samozřejmě možné, nejsme pacifisté: ale jedině hubou. To jsme si vyzkoušeli v roce 1968, ale jen proto, že nám nic jiného nezbývalo. Je to dost blbé. Byl pan Tutter už tenkrát na stromě?

Čtvrtek 19. června

Buď ve Sněmovně nebo na Hradě se ztratil originál státního znaku České republiky. Je to něco tak potupného, jako když se indiánskému kmenu ztratí totem. Aby byl zdůrazněn sakrální význam předmětu pro naši Státnost, měli by být viníci, kteří ztrátu dopustili, rychle identifikování a zvlášť trýznivým způsobem utraceni. Pokud se ovšem posvátný předmět rychle nenajde.

Opozice chtěla, aby byla na program mimořádné schůze Sněmovny zařazena informace premiéra o tom, jaký postoj zaujme Česká republika na Evropské radě k pokračování v ratifikacích Lisabonské smlouvy. V tomto případě se nedivím, taky by mne to zajímalo (návrh ovšem neprošel). Koalice podle všeho hodlá zaujmout pozici mrtvého brouka s odkazem na to, že u nás se k věci musí napřed vyjádřit Ústavní soud. Ministr Schwarzenberg vyloučil možnost, že by se ČR připojila k nějaké rezoluci, vyzývající země, které tak dosud neučinily, aby rozhodly o ratifikaci smlouvy. Z rezoluce bohužel trčí snaha dostat Irsko pod tlak za trest, že jeho občané rozhodli v referendu tak, jak rozhodli. Tady je zdrženlivost na místě. Premiér Topolánek se po návratu z Bruselu údajně sejde s Jiřím Paroubkem k diskusi „o podpoře našich priorit“.

Ministerstvo zdravotnictví připravilo dalších 6 základních zákonů zdravotní reformy (mj. i zákony o převodu státních nemocnic na akciové společnosti), ministr však hodlá předložit jen tři nejméně kontroverzní. Příliš si nepomohl, opozice i přeběhlík-nepřeběhlík Hovorka podpoří jen jeden z nich. Kdyby ministr předložil jen ten jeden, nepodpořili by ani ten. Do druhého čtení prošel pozměňovací návrh poslankyně Šojdrové na zrušení poplatků pro novorozence (vláda k němu něco málo přidala, opozice hodlá dalším pozměňovacím návrhem systém poplatků totálně narušit). Zdravotní reforma se otřásá v základech. Navíc se ODS nakonec rozhodla nominovat do komise pro vyrovnání s církvemi Vlastimila Tlustého. Tím posílají k ledu další svou podstatnou iniciativu. Už zbývá jen, aby odtroubili i radar. Pak se budou moci odporoučet a nikdo už si toho ani nevšimne.

Na inkviziční dotaz europoslankyně – někdejší komunistické kandidátky na funkci prezidenta Bobošíkové (která si velmi dobře rozumí např. s europoslancem ODS Zahradilem) odpověděl premiér Topolánek: „Zpochybnění poválečných dekretů prezidenta či majetkové nároky (vyhnaných sudetských Němců) jsou pro vládu ČR neakceptovatelné.“ Obávám se, že ani tohle zaklínání mu už příliš nepomůže: tedy u opozice určitě ne.

Ke kritice nejvyššího státního zastupitelství a představitelů justice, kteří žalovali stínovou ministryni ČSSD Benešovou, se teď přidal už i Petr Pithart. Vypadá to s nimi bledě, když si na ně troufne už i on. Zbývá jen, aby se přidal i Jiří Čunek.

Europoslankyně Roithová (Za KDU-ČSL, nikoli za ČSSD) v Právu píše na téma irské referendum: „Nesmysly, kterými protievropská klika vystrašila občany v Irsku, jsou trestuhodné lži. Irská vláda by se teď měla pustit do opravdového boje s těmito lživými strašáky, a pak si referendum zopakovat.“ Podobně rady udíleli Brežněv a spol. někdy v dubnu 1968 politbyru KSČ. Měli ovšem k dispozici, jak se ukázalo, víc nástrojů než paní Roithová. Obávám se, že ve své bezelstnosti (pořád ji vidím, jak kdysi coby ministryně vítala naše zlaté hochy z Nagana na ruzyňském letišti přizdobena obrovitou červenomodrobílou mašlí) řekla jen nahlas to, na co dnes potichu myslí hodně západoevropských politiků podstatně významnějších než ona.

Průzkumy volebních preferencí, které provedly dvě důležité agentury (STEM a CVVM) se sice v lecčems rozcházejí, ale celkový obraz je stejný: velký náskok ČSSD před ODS a slabé postavení malých stran (KDU-ČSL, zelení). Paroubek je stále v situaci, kdy si může partnera vybírat ze tří nebo dokonce čtyřech možností. A současné vládní couvání na tomhle trendu nic nezmění.

Stavba té části pražského dálničního okruhu, která má propojit brněnskou a rozvadovskou dálnici, značně pokročila. Budují se na ní i tzv. biomosty, které mají sloužit jako přechody pro divokou zvěř, jíž se to v přilehlých částech pražské aglomerace jen hemží. Doufám, že nechybí i nezbytný přechod pro medvědy.

Pátek 20. června

Opozice označila Julínkovo rozhodnutí předložit zatím pouze tři z šesti zákonů reformního balíčku za své vítězství. Má nepochybně pravdu. To, že podstatnou část odložil, může klidně znamenat (a nejspíš taky znamená, ať chce či nechce), že je odkládá navždy.

Poslanec Wolf z ČSSD (jeden z těch, kteří by sice byli pro radar, ale upřednostní stranickou kázeň) se obrátil na policii, protože dostává řadu výhrůžných esemesek. Podobné dostává údajně i jeho manželka, obsahují i výhrůžky smrtí. Na otázku, zda neuvažuje o tom, že opustí ČSSD, odpověděl poněkud pythicky: „Nechci to řešit. Analyzuji situaci a sbírám informace.“ Otázka je, zda si nevytváří odraziště pro přeskok. I když to vehementně popírá.

Jiří Paroubek poskytl rozhovor Právu. Týká se eventuelní dohody o neútočení s ODS. K podmínkám, které si pro ni klade, prohlásil: „Jestliže vláda za to (když splní podmínky ČSSD, bd) dostane ujištění, že bychom během půl roku neiniciovali nedůvěru kabinetu, tak to je u slabé vlády, jako je ta Topolánkova, dar z nebes.“ Dar z nebes by to byl taky a hlavně pro Paroubka, protože kdyby mu ODS vyšla vstříc, bude potom ještě o hodně slabší než teď.

Rozhovor poskytl Právu i kverulující lidovec Hovorka. Používá v něm soustavně první osoby plurálu: „V tuto chvíli je pro nás důležité“, „nebudeme chtít ustoupit“, určitě je budeme připomínkovat“. Co to znamená, to „my“? Já a ČSSD?

A ještě jednou Jiří Paroubek: v Právu má navíc ještě článek, v němž píše, že odborová stávka je mnohými vnímána jako generální a vláda by to měla brát vážně: „Historie varuje: když bylo jedno takové vysvědčení vládě vystaveno v listopadu 1989, žádné další už nedostala, skončila navždy.“ Paroubek zapomněl zmínit jiné takové vysvědčení, po němž vláda skončila navždy, totiž to z února 1948. Kdoví, zda by tahle připomínka nebyla víc na místě.

Česká delegace na summitu Bruselu nebyla ve dvakrát šťastné pozici. Další „ne“ Lisabonské smlouvě by znamenalo její pohřbení. Česká vláda si to zařídila tak, aby nemusela říci ano ani ne. Původně to vypadalo jako výhoda, teď na sebe přitahuje nervózní pozornost většiny států Unie.

„Národní garda“, kterou zřídili lidé z extremistické Národní strany, hodlá učit děti v Karlových Varech sebeobraně, aby se dokázaly ubránit před romskými násilníky. Je s podivem, že se stát neumí bránit před agresivními pidistranami, které si zakládají jakési polovojenské organizace a ty se pak populisticky profilují na citlivých tématech.

Sobota 21. června Miloš Zeman se zúčastnil v Praze křtu knihy vzpomínek bývalého ruského velvyslance v Praze Lebeděva a při té příležitosti se vyjadřoval i k politice. Je pro referendum k Lisabonské smlouvě (zajímavý nový nápad, zmnožující stávající chaos, instrumenty k prosazení zatím Zemanovi chybí, jeho fanklub je v počátcích a nezdá se, že by do budoucna oplýval velkou údernou silou – není však vyloučeno, že Paroubkovi pořádně zamotá hlavu). Ke svému možnému návratu do politiky jako obvykle prohlásil: „Pokud nenastane zcela mimořádná a neočekávaná situace, kterou ani prognostik nedokáže předvídat, tak nevidím důvod, proč bych šťastný, bezpracný život na Vysočině měl vyměnit za nějakou politickou nebo jakoukoli jinou práci.“ Ač neprognostik, troufnu si předvídat, že taková situace nastane co nevidět. Zeman dále chystá vydat knihu Jak jsem řídil republiku z Vysočiny: titul je nadnesený, měl by znít Jak jsem házel Paroubkovi klacky pod nohy – v téhle disciplině byl (a možná ještě je) docela úspěšný. To, co Miloš Zeman v poslední době na veřejnosti říkal, je (poprvé) cosi racionálního: totiž konstatování, že atmosféra nenávisti, v níž se odehrává politický boj v současné ČR, je nesnesitelná a pro stát zhoubná.

U příležitosti odvolání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké ve sporu s Benešovou prohlásil právní zástupce všech žalujících Petr Toman: „Soud rozhodoval o věcech, k nimž neměl pravomoc. Nebyl oprávněn přezkoumávat a hodnotit věcnou správnost rozhodnutí orgánů činných v trestním, řízení v takzvané kauze Čunek, kárná rozhodnutí orgánů státního zastupitelství ani rozhodnutí ministrů spravedlnosti.“ Říká tedy v podstatě totéž, co napsal před časem v LN dr. Ortman. Řekl bych, že soud měl rozhodovat o tom, zda to, co řekla paní Benešová, je sprosťáctví nebo ne, a že tento mandát daleko překročil. Tím nechci obhajovat postup paní Vesecké, dr. Kučery a dalších v souvislosti s kauzou Čunek. Problém rozhodnutí Pražského soudu je formální záležitost, ale ta je zásadní.

Důvěra v prezidenta Klause podle STEM klesla, stále však obnáší 61% (nejvíc měl na přelomu let 2004 a 2005: 78%). Je třeba ovšem vzít v úvahu, že při mystickém významu, kterou česká veřejnost samotné funkci prezidenta přičítá, existuje určité nemalé procento, které by dostal i Spejbl, pokud by ho do té funkce zvolili.

Poslanec Wolf, který projevoval už pár dní nedokonale zamaskované zaječí úmysly, dnes vystoupil z klubu ČSSD. Odchod zdůvodnil útoky na svou osobu zejména v souvislosti a tím, co říkal o americkém radaru. ČSSD (přesněji řečeno předseda poslaneckého klubu, který od Wolfa obdržel dopis, jehož obsah zatím nebyl zveřejněn) dští oheň a síru a vyhlásila vládní koalici totální parlamentní bojkot. Zatím není jasné, jak daleko vzpoura poslance Wolfa povede. Nicméně Paroubek má problém. Nakolik si pomohl Topolánek, se teprve ukáže. Situace, v níž se o nejvážnějších politických záležitostech rozhoduje na základě něčeho, co se podobá hře „škatule, hejbejte se“, musí ve veřejnosti vzbuzovat dost velkou nedůvěru v demokracii.

Jana Blažková píše v Mladé frontě Dnes na okraj případu Kuřim: „Pro soudce Götha mám tip: jizva po típnutí cigaretou se hojí přes dvacet let. A ta po noži zůstává patrná na doživotí. Takže rozhodně nevadí, když mu ruka při stanovení výše trestu v tomto případě trochu ujede.“ To je krutý omyl, vadí to stejně jako v každém jiném případě. Vzbuzování iluzí, že když jde o takovou citově zatíženou věc, jako je mučení dětí, mají vášně přednost před spravedlností, je nezodpovědné podněcování k lynči.

V EU mají teď opravdovou hrůzu z toho, co v „irské krizi“ provede Česká republika. Vicepremiéru Vondrovi se to líbí: „Dospěli jsme a musejí s námi jednat jako rovný s rovným“ (totiž v Bruselu). Myslím, že se mýlí, panický děs špiček EU z případného českého vyvádění je hrůza před tím, co udělá nevychovaný pubertální fracek v situaci, která na něj klade příliš velké nároky. Neměla by nám zase až tolik imponovat. Oč normálnější by bylo, kdyby měli dojem, že je na nás spoleh.

Jakýsi Čechoameričan usiluje o znovuvztyčení sochy prezidenta Wilsona před Hlavním nádražím v Praze (sochu odstranili nacisté poté, co USA vstoupily do druhé světové války). Má šanci, proti tomu žádní bojovníci protestovat nebudou. Možná by bylo dobré spojit vždycky obnovu jednoho neproblematického pomníku s jedním problematickým a tentokrát vztyčit před nádražím dvojpomník prezidenta Wilsona a maršála Radeckého.

Štěpán Mareš zveřejnil před časem v časopise Reflex v rámci comicsu Zelený Raoul díl věnovaný Rakousku pod názvem Rakousko země rodinných hodnot. Obrázkový seriál vzbudil v Rakousku velmi živý zájem.

Pondělí 23. června

ČSSD vyhlásila ODS, kterou považuje za hlavního viníka Wolfova odchodu z poslaneckého klubu ČSSD a posléze i ze sociální demokracie, krvavou pomstu. Pomsta se ovšem nezastaví pouze u ODS, ale postihne citelně i Spojené státy zřejmě jako hlavního Topolánkova spojence. Zemanova šedá eminence Miroslav Šlouf přitom tvrdí, že v ČSSD existuje ještě dalších 10 – 15 nespokojených poslanců, kteří uvažují o odchodu. To číslo bude zjevně nadnesené, nicméně zdá se, že jakýsi neklid existuje a že by se Paroubek i ve Wolfově případě možná měl více zlobit na Zemana než na Topolánka. Paroubek musí být v dost zoufalém rozpoložení, protože slibuje všem poslancům, kteří zůstanou ČSSD věrní, volitelné místo na kandidátce v příštích volbách do PS. Sociální demokraté se hodlají veřejnosti za Wolfův odchod omluvit. Proč? Rozhodl se sám, oni za to nemohou. Omlouvají se např. bachaři, kteří svou nedbalostí umožnili, že z nápravného zařízení unikl přísně střežený chovanec: je tahle analogie v ČSSD na místě?

Poslanec Wolf ovšem trpí taky určitými iluzemi, nebo se je možná jen snaží lidem namluvit. Nelíbí se mu, že v ČSSD vyjádřit vlastní názory rovná se zrada a od svého nynějšího postavení si slibuje, že se bude věnovat smysluplné práci zákonodárce nevázané na despotismus a slepou poslušnost. Zdá se, že si dělá dost velké iluze, politika je týmová práce a osamělý poslanec rovná se bezmocný poslanec – jiné je to jen v situaci patu, v níž ten sto první nabývá takového významu, že ostatní jsou vlastně zbyteční. Ale i tam mu nezbývá, než se vždycky přidat na tu nebo na onu stranu. Sám toho mnoho nevygeneruje. Přesněji řečeno nic.

Zítra mezi 13. a 14. hodinou proběhne protivládní generální stávka. Že by nějak vládou otřásla, není příliš pravděpodobné, a myslím, že to organizátoři ani nepředpokládají. Jde spíš o zkoušku, nakolik jsou naše potěmkinské odbory schopny provést v budoucnu nějakou rozsáhlou a dlouhodobější akci, která by otřásla celým společenským provozem. Někde (na železnici) to je, jak se ukázalo už za časů odborářského bosse Duška, poměrně dost snadné. Je možné, aby byrokratický odborový aparát ochromil celou zemi? Stačí mu na to síly? Problém je v tom, že veřejnost to z větší části zajímá asi podobně jako odborové akce za minulého režimu, bude třeba se obejít bez její horlivé a masové účasti. Ale je taková účast k efektivní akci nutná? Dá se touto cestou naorganizovat nějaký sametový Únor, na němž se spolupodepíše dobře organizovaný odborový aparát a všeobecná lhostejnost lidí, pokud jde o věci veřejné? K tomu zítřek leccos napoví.

Úterý 24. června

Událostí dne je odborářská stávka. „Odboráři“ varovali účastníky stávky před vládním terorem (trošku přeháním, mělo jít o „vyhrožování“, zajímalo by mne, zda téže zbraně nepoužívají sami tam, kde jsou silní v kramflecích. Vsadil bych se, že ano.) Na základě toho, co jsem viděl, se mi zdá zpravodajství v lidovkách.cz i v Českých novinách poněkud přehnané. Ráno jsem byl na poliklinice, sestra na oddělení, kam jsem šel, telefonicky odpovídala na dotazy vyděšených pacientů (o vyděšení se nepostarali ani tak „odboráři“, jako média): ne nestávkujeme ani náhodou, můžete přijít a co vím, v celé budově nestávkuje nikdo. Pošta pracovala normálně, nic jiného u nás na sídlišti není. V půl jedné jsem sedl na tramvaj a odjel do centra. Potřeboval jsem si vyzvednout zásilku na další poště, pošta pracovala normálně (13.05). Šel jsem na tramvaj na Mírák, tramvaje jezdily normálně. Ve 12.14 jsem nasedl na tramvaj číslo 23 a vydal se do centra. Malý zádrhel nastal pouze na Pavláku, kde se producírovalo asi čtyřicet kraválistů za barikádou ze sena, kterou přehradili magistrálu (není nic snadnějšího než takováhle blokáda, viz blokády „ekologistů“ na rakousko-české hranici, kde stačí tři traktory). Složení protestujících: starší odboroví bafuňáři a pubertální mládež. Tramvaj se zdržela asi pět minut (to tam bývá za hustého provozu normální), pak těch čtyřicet „zemědělců“ barikádu odstranilo a ze řevu a pískání se zjevně odebrali do metra; detaily jsem neviděl, tramvaj jela dost rychle. Policisté se omezili na to, že řídili dopravu, a udělali dobře, ti lidé by byli štěstím bez sebe, kdyby proti nim byli nějak zasáhli. Když tramvaj dojela do stanice těsně nad Karlákem, policisté, kteří tam odkláněli dopravu, aby auta nejezdila zbytečně nahoru k zablokovanému Pavlovou náměstí, s odkláněním přestali (bylo 13.27). Žádnou frontu tramvají směrem do kopce jsem nezaznamenal. Dole na Karlově náměstí jsem vystoupil, šel jsem pěšky Lazarskou, Vodičkovou, přes Václavák do Jindřišské na hlavní poštu. Tramvaje jezdily normálně, Hlavní pošta fungovala normálně. Pak jsem ještě prošel Václavák, ulici 28.října a Národní a skončil ne obědě U medvídků, kde kupodivu nestávkovali. Jako stávka mi to celé připadalo dosti srandovní, pravda, ve velkých továrnách to třeba bylo jiné.

Ve stínu velestávky (nejvíc stávkovali zjevně lékaři v nemocnicích; to je pozoruhodné, v únoru 1948, pokud se pamatuji, jim nebylo souzeno sehrát tak významnou roli) se odvíjejí dozvuky případu „utečence“ Wolfa. Náš čtenář-korespondent Foldyna vyzval vedení ČSSD k zamyšlení (to je jakýsi atak na Paroubka, pan Foldyna ovšem zjevně patří ke zbytkům rozprášené Zemanovy Národní gardy), severomoravský region i vedení strany se postavilo za svého předsedu. Paroubkova pozice je pevná, ale i tahle pevnost má své meze. Když vládu včas nezničí, padne sám.

O utečenci Wolfovi prohlásil jeden z jeho kolegů, že nebyl ochoten akceptovat argumenty druhých. To by nebyl zase až tak strašný hřích, pokud by ty argumenty byly zhovadilé.

Nejvyšší odborový papaláš Štěch prohlásil, že stávkou neutrpí česká ekonomika žádné nebo jen zcela nepatrné ztráty. Podle toho, co jsem viděl v Praze (viz výše) nemám důvod mu nevěřit. Pokud ovšem stávkovalo skutečně tolik lidí, kolik odborový dalajláma uvádí (plus mínus milion), není to dvakrát dobré vysvědčení pro českou ekonomiku (za totáče se říkalo, že když byla na pár dní – např. při sněhové kalamitě v roce 1979 - totálně ochromena, velmi se tím prý ušetřilo).

Středa 25. června

Údaje o počtu účastníků hodinové výstražné stávky proti vládním reformám se liší, protože neexistuje jednoznačná definice toho, co znamená se stávky účastnit. Podle předsedy ČMKOS Štěcha a některých dalších odborových předáků stačí projev sympatie. Někteří však kromě sympatií dokonce nepracovali, byla to skoro třetina všech účastníků.

„Rebelky“ (rozuměj kverulující poslankyně) Zubová a Jakubková se rozhodly, že neopustí poslanecký klub Strany zelených, přestože nebyly splněny jejich hlavní požadavky (právo veta v klubu). Nechtějí se prý podobat „utečenci“ Wolfovi. Ostatně může jim to být jedno, stejně prohlásily, že budou hlasovat, jak se jim zachce. Jejich guru, místopředsedkyně strany Kuchtová, sdělila, že by se SZ neměla orientovat jednostranně na ODS a vypustit se zřetele ČSSD jako strategického partnera. Budou tedy sice sedět v koalici a těžit z toho, přitom ale zároveň strategicky spolupracovat s Paroubkem. Vykutálené. Na rozdíl od A. Mitrofanova (viz jeho komentář v dnešním Právu) si myslím, že je slušnější a přímější rovnou odejít, než zůstat sedět na pohodlné koaliční sesli a sabotovat. Pokud jsou ti první dezertéři, mělo by se těmhle říkat marodéři. (Jinak dávám přednost těm, co zejména v těchto poměrech zůstávají své straně loajální).

„Prestižní americký internetový portál“ Foreign Policy zařadil Václava Havla mezi stovku nejvýznamnějších světových intelektuálů. Kritéria bohužel nejsou tak jednoznačná jako u tenisových žebříčků. O konečném pořadí v rámci stovky pak nerozhodují vzájemná střetnutí účastníků, ale hlasování čtenářů. Náš reprezentant se bohužel neprobojoval do první dvacítky, na třetím místě skončil jakýsi radikální islamista. Zda se dostalo i na Kaddáfího a Castra, zpráva neříká.

Vláda Angely Merkelové vypracovala koncepci pro rozvoj památníků historie do roku 2015, která údajně, aspoň podle šifry KOV v Právu (kdopak to asi je?), neklade na tutéž úroveň nacismus a komunistickou diktaturu v bývalé NDR. Vida, oč je u nás větší svoboda než v Německu! My si pořád ještě můžeme dovolit klást na tutéž úroveň nacistickou okupaci a komunistickou diktaturu, nebo chcete-li německou a ruskou okupaci (a co tomu řekne nějaká šifra KOV, nám může být ukradené).

V dnešní MfD vyšel článek Vladimíra Kučery o Wałęsově údajné spolupráci s polskou Státní bezpečností. Některé autorovy závěry mi připadají dost podivné. „Umělci se často zabývají dvojznačným vztahem mezi Kristem a Jidášem.“ Jakýpak dvojznačný vztah, podle Evangelií Jidáš Krista zradil a basta. Nebo „Je totiž velkohubé vyhlašovat ,já jsem se s nimi (s StB) nezapletl coby nehynoucí statečnou zásluhu, pokud druhá strana o zaplétání neprojevila zájem.´“ V takovém případě nezaplést se s StB nebyla zásluha, ale to nic nemění na tom, že zaplést se s StB byla výrazná „nezásluha“, něco, co se dělat nemá a nesmí. Z toho hlediska ten, co se nezapletl, protože neměl příležitost, je na tom pořád ještě výrazně lépe než ten, co příležitost dostal a zapletl se. Nebo snad byla nějaká hanba, že o člověka neměla StB zájem?

Čtvrtek 26. června

Jakoby v návaznosti na výstražnou hodinovou odborovou stávku proběhla v PSP tři důležitá hlasování, v nichž měla opozice šanci ukázat svou sílu: novela zákona o důchodovém pojištění, novela upravující manipulační poplatky ve zdravotnických zařízeních a hlasování o programu mimořádné schůze, která měla být věnována umístění amerického radaru v Brdech. Ve všech třech případech si koalice prosadila své, i když dosti těsně a s jednou malou korekci, kterou do svého pozměňovacího návrhu propašovala poslankyně KDU-ČSL Šojdrová.

Vedení poslaneckého klubu ČSSD obstálo v hlasování o důvěře, které předseda Hašek vyvolal v návaznosti na odchod poslance Wolfa. Důvěru vedení nedali jen dva poslanci, neví se, kteří, protože hlasování bylo tajné. Výsledek za normálních okolností přesvědčivý, za našich (tj. nenormálních) až tak ne, protože to vypadá, že v klubu číhají dva další adepti na ilegální překonání železné opony, tzv. utečenectví).

Podle agentury STEM podpořilo odborovou stávku 62% lidí (možná že by bylo lepší mluvit o tom, že 38% bylo vysloveně proti, ostatním to bylo, řekl bych na základě svých odhadů a pozorování, většinou jedno). Odborům prý důvěřuje 42% lidí (to by bylo v našich poměrech všeobecné nedůvěry poměrně dost). Tohle zjištění považuji však za velmi odborářsky optimistické.

Pokud jde o úterní stávku, místopředseda ČMKOS Zavadil prohlásil, že „jenom totální blb si může myslit, že to byla politická stávka“. Předpokládám, že po těchto mužných slovech se většina pochybovačů zastydí a řekne si, jako v té známé anekdotě, „oj, čort, ty ugavaril meňja“. Abychom nebyli za blby, shodněme se na formulaci, že to byla zcela nepolitická stávka proti vládní politice.

Alexandr Mitrofanov upozorňuje v Právu, že se vládní rétorika tváří v tvář odborářským protestům téměř dokonale kryje s reakcemi vyhasínajícího vedení KSČ v průběhu protestního roku 1989, a že situace odpovídá popisu té z šedesátých let, jak ji podávají Dva tisíce slov. Z toho víceméně vyplývá, že v optice pana Mitrofanova jde stejně jako v roce 1968 a 1989 i dnes opozici o změnu režimu. S tím bych celkem souhlasil.

Taktéž v Právu píše Petr Uhl o případu údajné spolupráce Lecha Wałęsy s polskou státní bezpečností. Zdůrazňuje, že spolupráce s StB byla „téměř vždy vynucená“. A jak by ne, každý dobře věděl, že něco takového se nedělá, dělat to dobrovolně mohl jen vyslovený úchyl. To, že byla spolupráce vynucená, nic nemění na tom, že se to nedělá. Proč pan Uhl stejně vášnivě neobhajuje ty, kteří spolupracovali s gestapem, to, co jim hrozilo v případě odmítnutí, bylo přece většinou daleko horší a tvrdší, než to, co hrozilo kolaborantům s StB. Aby mi bylo dobře rozuměno: neobhajuji konfidenty gestapa, ale nechápu, proč hájit jedny a nehájit druhé. Navíc: jistěže člověk, který se nějak zapletl s tajnou policií, z toho mohl vybřednout a pak udělat něco velmi užitečného (příklad: Imre Nagy), jen nechápu, proč by se kvůli tomu nesmělo o tom, že se zapletl, mluvit: přestává to zapletení snad kvůli tomu, že se o něm nebude mluvit, existovat?

Předseda ČMKOS Štěch se v MFD chlubí, že za výkon své funkce pobírá 23 tisíc čistého měsíčně. To nechápu. Proč nesmí být předseda největší odborové centrály za výkon své funkce slušně placen? Je to snad hanba? Navíc každý, kdo si to přečte, se bude obtížně bránit dojmu, že nás pan předseda tahá za nos.

Zatímco český prezident volá do světa, že Lisabonská smlouva nesmí po irském „ne“ nikdy platit, premiér Topolánek prohlásil v Berlíně, že ratifikační proces „prakticky pokračuje“. Pokud proces pokračuje, je otevřená možnost, že přece jen platit bude. Topolánek si bude muset své stanovisko s Klausem nějak vyjasnit, zatím se mu do toho, jak se zdá, moc nechce.

Jakýsi čtenář nazývá v Lidových novinách „rakouskou“ epizodu Zeleného Raoula, k níž se vyjadřuji v článku ze středy, „kameňákovskými“ vtipy. Problém je tedy v tom, že Rakušané na rozdíl od nás nemají smysl pro humor, projevující se v kameňákovských vtipech. Totiž v kameňákovských vtipech na Rakušany. Kdyby nám Rakušané předložili pár podobně „kameňákovských vtipů“ na Čechy, skákali bychom vzteky tři metry do výšky. Rakušané si to totiž nesmějí dovolit, protože na rozdíl od nich jsme vítězi světové války. Řekl bych, že je to k zblití, ten český smysl pro humor.

Pátek 27. června

Podle policejní reformy nebudou smět městští strážníci od Nového roku měřit dodržování povolené rychlosti na městských komunikacích, aby si města příliš nenahrabala -bylo by to nemorální. Jedním z důvodů, pokud tomu rozumím, bylo ovšem i to, že městská policie není dost důvěryhodná instituce, a pokud nebude pod kuratelou Policie ČR, nedá se jí důvěřovat. A soukromým firmám už vůbec ne. Ostatně, komu se dnes u nás dá důvěřovat? Nejlepší by bylo, kdyby rychlost nesměl měřit nikdo. Další inovací je, že nehody, kde je škoda menší než 100 000.- Kč, nemusí vyšetřit policie a záležitost si mezi sebou urovnají sami účastníci tak, že vyplní tzv. europrotokol. Považuji tohle zavedení účastnické samoobsluhy za skandální a k tématu se ještě vrátím. Komu proboha pak ještě chtějí pomáhat a koho chránit? Na českých silnicích zavládne od prvního ledna příštího roku státem tolerovaný gangsterismus. Jistě, ve Švýcarsku by to fungovalo, nebo možná dokonce funguje. Jenže u nás bohužel není Švýcarsko.

Podle průzkumu agentury STEM si 73% lidí myslí, že poslanec, který opustí svou stranu, by měl vrátit mandát. Já si to nemyslím z důvodů, které se, když mi zbyde čas, pokusím vysvětlit v komentáři. Podle téhož průzkumu vidí 40% lidí za odchodem Petra Wolfa z ČSSD politickou korupci, 34% nesouhlas s vedením ČSSD a 26% odchod považuje za poslancovo soukromé rozhodování. Nechci se pana Wolfa zastávat, jen upozornit, že ve skutečnosti vůbec nezáleží na tom, co si o jeho pohnutkách kdo myslí, ale jaké jeho pohnutky jsou. Protože většina těch, co si o tom myslí to či ono, o tom zároveň ví prd. Průzkumy tohoto typu považuji za zavádějící a nekorektní. Nevypovídají totiž nic podstatného o tom, o kom si lidé to či ono myslí, ale ve skutečnosti daleko víc o těch, co si to myslí.

Poslankyně Šojdrová vyhrožuje v Právu ministru Julínkovi: ať se jen opováží pozdržet platnost novely zákona o manipulačních poplatcích, kterou prosadila (a v níž podle ministrova názoru svévolně vypustila sankci pro zdravotnická zařízení, která poplatky odmítají vybírat), a uvidí. Musím říci, že svatouškové typu paní Šojdrové, Hovorky, Zubové, Jakubkové, Tlustého, Schwippela a Ranince jsou mi ještě odpornější než sociálně demokratičtí „utečenci“. Proč nemají aspoň tu slušnost, aby opustili koaliční řady a přidali se čestně a otevřeně k opozici?

Prezident Klaus udělil milost pašerákovi heroinu Novotnému, který strávil devět let v thajském kriminále a další čtyři (po vydání do ČR) ve Valdicích. Podle thajského rozsudku tam měl zůstat ještě patnáct a půl roku. V tisku se objevují obavy, zda to nezpůsobí diplomatické problémy mezi ČR a Thajskem a zda to nebude mít vliv na osud eventuelních dalších českých pašeráků, dopadených v té zemi. Možná jsou ty obavy zbytečné, hlavně kvůli tomu, že thajský rozsudek byl nelidsky přísný a to, co si oba dopadaní čeští pašeráci museli vytrpět, nepochybně odstraší jejich každého dalšího potenciálního následovatele z ČR.

Španělská parlamentní komise pro životní prostředí schválila rezoluci, jímž se lidoopům udělí zvláštní opičí práva, podobná lidským. To je neobyčejně pozoruhodná a zábavná iniciativa, která si zaslouží zvláštního komentáře.

Podle Mladé fronty Dnes objevili vědci u jiných hvězd v naší galaxii planety, které mohou být podobné Zemi. Závidím našim potomkům, třeba tam bude jednou možné emigrovat.

Sobota 28. června

Předsednictvo ČSSD včera přijalo volební řád pro přímou volbu předsedy strany. Přímá volba je způsob vstřícný stávajícímu předsedovi strany, který se už zprotivil většině svých blízkých spolupracovníků, ale tato nechuť zatím nestačila dorazit do nižších pater strany. Paroubkovi by se v budoucnu mohl hodit. Předseda poslaneckého klubu se i vyjádřil i k hlasování o důvěře vedení klubu. Ukázalo se, že kromě třech poslanců, kteří byli buď proti nebo se zdrželi, bylo ještě 8 nepřítomno (mj. poslanec Svoboda, který je znám svým pozitivním postojem k americkému radaru – zároveň se však vždycky zapřísahal, že v té věci bude hlasovat se stranou). Podle slov pana Haška není do čeho vkládat marné naděje.

Český národ se krutě provinil na panu Hekrdlovi: podle agentury Eurobarometr si proti loňsku o deset procent víc Čechů myslí, že si polepšili, a jsou spokojeni s přítomností i vyhlídkami do budoucna. Liší se tím od jiných, uvědomělejších Evropanů. Selhali i ve svém odporu k americkému radaru: ačkoli s jeho instalací jich nesouhlasí minimálně 60%, skoro nikdo z nich není ochoten demonstrovat a musí to svými bizarními akcemi nahrazovat pánové Tamáš a Bednář a obyvatelé stromů z Greenpeace, což je sice mediálně atraktivní, ale zároveň poněkud směšné. Lid si zjevně nezaslouží svého publicistu. Nechtěl by si publicista, abych obměnil známý výrok jemu ideově blízkého Berta Brechta, vybrat nějaký jiný?

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek poskytl dva vydatné rozhovory Právu a Mladé frontě Dnes, vyšly v jeden a týž den, což se u nás už stává jakýmsi nepsaným pravidlem. Je to pro čtenáře poněkud únavné, zvlášť když oba tetxy, jak je tomu v tomto případě, vynikají svou naprostou nezajímavostí. Pozoruhodné bylo snad jen to, že se Viliam Buchert musel úporně bránit Haškově snaze dělat naopak rozhovor s ním (nakonec to jakž takž uhrál). Rozhovor v MfD taky obsahuje aspoň několik perel. Například: „Komu to slouží, když se nějaký sociálně demokratický poslanec odpojí od našeho programu a teď slouží pravicové vládě?“ Nebo: „Pokud chce pomoci straně, tak ať prezentuje názory, které jsou totožné s vedením strany.“ Jinak pan poslanec nepopírá, že se čelní socdem politici občas chovají jako dobytek (tedy přesněji řečeno „expresivně až agresivně“), ale je třeba, stejně jako v případě vyhnání sudetských Němců, rozlišovat příčinu a následek. Příčina je chování ODS, následek je chování ČSSD. Když se někdo chová jako prase, mohu, ba dokonce musím se i já chovat jako prase. Takže se během tohoto procesu budou všichni čím dál tím víc chovat jako prasata. Na panu Haškovi je třeba ocenit aspoň jeho relativní bezelstnost.

Ve středu proběhla v PSP legislativní smršť, související s příchodem prázdnin. V ničem si nezadala s tou povětrnou, která pak v noci zavalila celou ČR. Legislativní smršť byla způsobena tím, že díky zuřivé studené válce mezi opozicí a koalicí se Sněmovna dostala k práci na zákonech, které nejsou zajímavé jako předmět divokých a zásadních sporů, a kterých bývá vždycky nejvíc, až úplně nakonec. Odnese to kvalita přijímaných zákonů a reputace parlamentní demokracie u veřejnosti. A větší vinu na této situaci má teď nepochybně opozice.

Senátor Novotný obvinil jakéhosi senátora z ODS (neřekl kterého), že mu při prezidentské volbě sliboval úplatek za to, když dá hlas Klausovi. Protikorupční policie toto oznámení nyní odložila, neboť se nepodařilo prokázat, že došlo trestnému činu. Senátor se ohrazuje, že nebyl využit záznam stacionární kamery, pod níž mu dotyčný kolega úplatek nabídl. Hrad tvrdí, že tam žádné kamery nebyly. Pan Novotný má smůlu, ale zase ne tak velkou. Vypadá to, že si může kdykoli vymyslit a rozšířit na veřejnosti cokoli, a nic mu za to nehrozí. Vida, jaká je u nás svoboda, aspoň pro některé.

Podle Luboše Palaty v dnešních LN je snaha přiblížit Rusko Evropě pro Evropu obrovskou šancí. Nevím jak pro Evropu, pro nás rozhodně ne, pro Rusko asi ano, a čím větší šance je to pro Rusko, tím menší pro nás. Zkušenost našich minulých přibližovačů (Beneš a spol.) mluví za všechno.

Podle Miloše Čermáka tamtéž jsou intelektuálové hanebná verbež. Nebylo by náhodou třeba je poslat na nucené práce, aby přišli na lepší myšlenky? Pan Čermák píše o anketě svou amerických časopisů, v níž se vybírala stovka nejvlivnějších intelektuálů světa, a říká mj.: „Kdo je nejvlivnější intelektuál, zajímá i nadprůměrně vzdělaného Evropana nebo Američana jen jako kuriozita, kterou se lze dozvědět ráno z novin při mazání rohlíku máslem. Není to nic, čeho by se aktivně účastnili. Lidi žijící v takzvané západní civilizaci vzrušovalo slovo intelektuál naposledy v šedesátých letech. Dnes je zvláštním terminologickým dinosaurem.“ Uvažování pana Čermáka je mi (od počátku) dosti vzdálené. Normálního člověka nezajímá, jestli je někdo nejvlivnější, ale jestli má pravdu, nebo ne, jestli mu něco důležitého říká, nebo ne. V tom případě mu odpustí i ten ukrutný hřích, že je intelektuál.

Pondělí 30. června

Poslanec–utečenec Wolf obvinil Jiřího Paroubka, že ho v souvislosti s volbou prezidenta údajně vydíral údajnými nesrovnalostmi v tom, jak Wolfova firma využila jakési dotace: dáš-li hlas Klausovi, prásknu tě. Vida, a pak někdo zase údajně (tvrdí to redakce MfD) z prostředí Lidového domu Wolfa opravdu prásknul, poté co vzal nohy na ramena a opustil Paroubkův tábor (bližší specifikaci charakteru toho tábora, která vyplývá z toho, co se v něm v poslední době odehrává, nechám na čtenáři).

Premiér Topolánek se včera dopravil na finále ME v kopané (zase údajně, všechno se u nás děje údajně) vládním letounem. Právo to vzápětí vyčenichalo. Podle úřadu vlády šlo o „normální oficiální cestu schválenou vládou“. Každý se zeptá „proč“. Ať tak či onak, je zarážející, že ti lidé nejsou schopni si ani ten nejmenší požitek odpustit. Je to infantilní.

Parlamentní komise se začala zabývat otázkou „církevních restitucí“, jak píší v Právu (jde o majetkové vyrovnání s církvemi, které by umožnilo odluku církví od ateistického státu, a církvím permanentně nepřátelského bez ohledu na to, zda mu bude kralovat Klaus či Paroubek). Komise se teď bude tou záležitostí zabývat deset let (pokud bude ČR ještě deset let existovat), než zjistí, že se na ničem nedohodne. Možná ale, že do té doby se změní složení parlamentu a problém se vyřeší: restituovat se bude, jak je u nás zvykem a jak by to veřejnost podpořila, naopak stát z církevního majetku.

Ministr Langer hrozí zákazem Národní strany. Ale zatím ji nezakázal. Chápu, že to může být právní problém, tito extremisté jsou dost šikovní. Co ale vůbec nechápu, je fakt, že nelze zakázat, a to okamžitě, tu jejich Národní gardu. Asi to zatím není dvakrát moc lidí, ale z principu by nemělo být politickým stranám umožněno, aby si zřizovaly paravojenské organizace. A vůbec se nedivím komunistům, když se pozastavují nad řešením „Svaz mladých komunistů ne, Národní garda ano“. Správné řešení je: obojí ne.

Úterý 1. července

Audit majetku Jiřího Čunka, který si objednal ministr Schwarzenberg u americké firmy, je prý hotov. O jeho povaze se zatím vyjadřoval jen dobře informovaný nový ministrův osobní tiskový mluvčí Lubomír Zaorálek (do své funkce se, mám dojem, nominoval sám). Těžko si dovedu představit jiný výsledek, než, obrazně a podle přísloví, že se ministr Schwarzenberg nají a vláda buď zůstane celá nebo ne, podle toho jak se mu to bude hodit.

Ve stínu konfliktu mezi předsedou Paroubkem a ústeckým lídrem Foldynou na neveřejném zasedání Ústředního výkonného výboru sociálních demokratů zůstal střet mezi exposlancem a podsedickým starostou Kopeckým a místopředsedou Škromachem.

Petr Uhl vybízí k razantnímu postupu proti novinářům a intelektuálům, kteří považují vládní reformy za příliš slabé. Poukazuje na Marii Antoinettu, která se prý před francouzskou revolucí ptala, proč lidé, kteří nemají na chleba, nejedí koláče (mám jakési podezření, že si ten výrok na ni vymyslili francouzští vynálezci politických procesů, Robespierre, Saint-Just ad., jimž se pan Uhl tak často, a tedy i zde, ve svých úvahách podobá) a vzápětí píše: „Posuzujme – vždy případ od případu – zda dnešní obhajoba reformy je pouze nevědomostí a neschopností vidět souvislosti, nebo zpupností.“ A zakládejme za tím účelem revoluční tribunály, doplňuji.

Soud prolomil Benešovy dekrety, naříkají zase v Mladé frontě Dnes. Přiznal totiž odškodnění původním majitelům firmy Léčiva, jejíž znárodňování začalo v roce 1945, ale skončilo až po komunistickém puči. Majitel se sice jmenoval Fragner, ale vzhledem k tomu, že měl nárok na odškodnění, mu byl majetek znárodněn nikoli podle dekretů na oholení našich odvěkých nepřátel, ale podle znárodňovacího dekretu, který se vztahoval na Čechy rodu slovanského a osoby s nimi se družící. Nejde tedy o prolomení dekretu, ale o jeho naplnění (nedostali odškodnění, na něž měli podle dekretu nárok).

A zřejmě aby udrželi vysoký tón, který nasadil Zelený Raoul a pokračoval v něm Karel Steigerwald, píší tamtéž o tom, jak šeredně se k nám zachovali Rakušané při ruské invazi v roce 1968. Byl jsem shodou okolností tou dobou zrovna v Rakousku (poprvé v životě, pak jsem měl zase na dvaadvacet let utrum), a přestože jsem se poměrně rychle vrátil, jevilo se mi to ve všednodenní praxi úplně jinak. Autor článku se odvolává na blíže neurčenou studii expertů. Výtka stíhá kancléře Klause, který byl v době invaze zrovna na dovolené (jak měl tušit, kdy to Rusové spustí?), rakouskou armádu, že nebyla dostatečně připravena na možný ruský vpád (Rusové moc dobře věděli, že si něco podobného nemohou dovolit, a naopak že si v případě ČSSR něco dovolit musí, jinak se jim sesype impérium; navíc rakouská armáda byla vzhledem k rakouské neutralitě v takovém stavu, že by nebyla schopna ruské invazi odolávat déle než jeden den). Prosakovaly prý zprávy, že se premiér hodlá stáhnout z Vídně, která je na dohled od československého území, a „uteče vládnout do Zell am See“. Jaképak uteče, bylo to jediná racionální možnost, Rusové by byli ve Vídni nejpozději za pět hodin, měl snad osedlat koně a vyjet s tasenou šavlí vstříc dvoutisícovce ruských tanků (Rakušané jich tehdy měli, pokud se dobře pamatuji, celých dvě stě). Že se ministr Waldheim nechoval nijak zvlášť statečně, je nesporné (jak se později ukázalo, Rusové ho měli v hrsti), ale já bych doporučil, abychom se soustředili na naše posery a zrádce počínaje Svobodou a konče Dubčekem. „Rakouští vědci se slávou oznámili jako nová i svá zjištění ohledně chování československých politiků při vyjednávání v Moskvě“, píše dále pan Nídr. Jaká drzost vůči vítězům druhé světové války! Své československé politiky máme právo kritizovat jen my, a ne nějací bývalí kolaboranti s Hitlerem. Je pozoruhodné, že Mladá fronta Dnes dokáže být v poslední době ještě odpudivější čtení než Právo.

Středa 2. července

Předseda bezpečnostní komise ČSSD, poslanec Jeroným Tejc, předestřel včera novinářům plány strany na boj s korupcí. Mají být vypracovány „černé listiny firem“, jejichž zaměstnanci se „dopouštějí korupčního jednání“, a tyto firmy pak nebudou mít možnost získávat státní dotace a veřejné zakázky. Firma se na seznamu octne, i když se toho jednání dopustí pouze jednotlivec, který u ní pracuje. To je pěkný doklad chystané putinizace ČR pod taktovkou Jiřího Proubka a jeho zbrojnošů. O tom, co je korupce, budou rozhodovat on a pan Tejc. Pak se firmě řekne: toho ptáčka se musíte zbavit, jinak se rozlučte se státními dotacemi a veřejnými zakázkami. A dotyčný vyletí stejně spolehlivě jako za totáče, když mu napsali do posudku, že je nepřítel socialismu. Dnes bude stačit říci, že je nepřítel čestnosti. Normy čestnosti budou určovat Paroubek s Tejcem, v další etapě se pak zřídí ve všech soukromých firmách, které se předem nevzdají vyhlídek na státní zakázky, „protikorupční oddělení“. Kompetence těchto útvarů se bude zhruba krýt s kompetencemi kádrových oddělení za totáče. A bude zase po socialisticku.

Mluvčí sdružení Přátelé Miloše Zemana Grégr prohlásil, že jejich cílem není zlikvidovat Jiřího Paroubka, jak jim podsouvají někteří nepřející zlomyslníci (koho by něco takového mohlo napadnout!), nýbrž kultivovat českou politiku. Když Miloš Zeman mluví o potřebě kultivovat politiku, je to podobné, jako kdyby tchoř mluvil o potřebě provonět slepičí kurník.

Dobročinné spolky Pavly Topolánkové a Zuzany Paroubkové příliš nekvetou, chybí jim zřejmě přitažlivá síla jejich exmanželů. Navíc Jiří Paroubek si stěžuje, že s ním jeho manželka o svém dobročinném sdružení nechce vůbec mluvit. Není vyloučeno, že mu ta podivínka má dokonce něco za zlé.

Doporučuji pozornosti čtenářů článek Tomáše Munziho Kdy skončí kšefty se zdravím z dnešní MfD. Je úlevné si přečíst v dnešní době pokryteckého hauzírování se službou lidu, národu, vlasti, lidstvu a nevím komu všemu, která z úst lidí jako dr. Rath zaznívá mimořádně přesvědčivě, větu „každý lékařský úkon obchodem vždy byl, je a bude“. Jsou opravdu jen dvě možnosti: buď solidní obchod, nebo vydírání a banditismus maskovaný frázemi o všeobecné rovnosti.

K posouzení perspektiv české energetiky byla před rokem a půl vládou ustavena tzv. Pačesova komise. Teď má zveřejnit první představy o rozvoji energetiky, a zdá se, že narazí u zelených, protože má jiné názory než oni ve věci jaderné energetiky. To je zvláštní: využití jaderné energie je jedna z mála věcí, na nichž se zhruba shodnou ODS a ČSSD. Strana zelených je proti ve jménu jakýchsi utopických fantasmagorií. Pokud budou zelení dost zásadní, mohou ČSSD a ODS nakonec dostrkat k velké koalici.

ODS by na pravé straně potřebovala kvalitního rivala, píše v Lidových novinách Jaroslav Plesla. Rivala, sice ne moc kvalitního, ale docela nadějného, pokud jde o volební úspěchy za pár let, už asi má: Národní stranu. To, že se s ní chtěl kdysi Topolánek kontaktovat, nebyla náhoda.

Čtvrtek 3. července

Spojené státy se s Polskem buď dohodly (Právo, Lidové noviny), nebo zatím nedohodly (Mladá fronta Dnes) na výstavbě protiraketové základny. Vpadá to spíš, že Tuskova vláda nakonec souhlasila se skromnějšími podmínkami, než jaké si kladla (má v zádech ještě navíc prezidenta Kaczyńského), a dělá trochu mlhu. Polský souhlas s antiraketami trochu zvyšuje šance pro radar v Česku.

Premiér Topolánek opět exceloval před novináři. „Kde berete tu drzost ještě se na něco ptát, když jste z Týdne“, řekl údajně jednomu příliš všetečnému. Chápu, že výkonnému politikovi jsou novináři na obtíž, ale tak už to v demokratických státech chodí. Čím je politikova pozice slabší, tím má s novináři větší problém. Když se mu to nelíbí, může si zvolit jiné povolání, kde ho novináři obtěžovat nebudou.

Přes prázdniny se bude ministr spravedlnosti zaměstnávat návrhem na přímou volbu prezidenta. Názory se liší. ODS není myšlenkou přímé volby příliš nadšena. Zelení chtějí nejen přímou volbu, ale i referendum, které by přímou volbu schválilo. KDU-ČSL je pro přímou volbu, ale není pro referendum (k čemu!). ČSSD je taky pro přímou volbu, ale koalice její návrh údajně odmítá. Neuvažuje o změně kompetencí prezidenta.

Předseda zelených Bursík hrozí odchodem z vlády, pokud vláda změní své stanovisko k budování jaderných elektráren.

Podle Práva při včerejší recepci u příležitosti Dne nezávislosti demonstrovala před americkým velvyslanectvím „asi desítka demonstrantů“. Přesně řečeno devět, pokud jsem dobře počítal, to je v podstatě „asi desítka“. Jedna mladá dáma pořizovala fotografické záběry těch, co na velvyslanectví přicházejí. Mohou se zřejmě v budoucnu hodit. Připadal jsem si jako před devatenácti lety, jen tenkrát bylo těch fotografů víc.

„Vídeň se v srpnu 1968 nechovala hrdinsky“, píše Právo o jakémsi článku z rakouského časopisu Profil. Naše starost by měla být spíš to, že „Praha“ (tj. tehdejší české komunistické špičky) se nechovaly hrdinsky (pár výjimek potvrzuje pravidlo).

Předseda ČLK Kubek polemizuje v Mladé frontě Dnes s článkem Tomáše Munziho, který jsme tu už zmínili. Píše mj., že „při nepovinném členství (v komoře, bd) by provinivší se lékař z takové organizace vystoupil a klidně by poškozoval pacienty nadále“. Představme si však čistě teoretický případ, že se organizace zmocní nějaká mocenská klika, aby mohla mít pod palcem celé zdravotnictví: pak může naopak ona sekýrovat nepohodlné lékaře pomocí vykonstruovaných prohřešků. Každá mince má dvě strany. Dr. Kubek dále píše: „Nemocní trpící nesnesitelnou bolestí by asi na volném trhu za pomoc doktora zaplatili cokoliv.“ Milý pane doktore, problém je, že drtivá většina lidí to „cokoli“ nemá. Jinak můj problém je, že jsem ochoten v rámci svých možností si za lékařskou pomoc v případě nutnosti a v rámci svých možností připlatit, ale jedině za předpokladu, že budou stanovena jasná a transparentní pravidla. Z totáče jsem byl zvyklý na to, že připlácet je tu a tam zapotřebí, ale žádná transparentní pravidla neexistují. A copak se asi od té doby změnilo?

Pátek 4. července

Jiří Paroubek dal poslanci Wolfovi lhůtu tří dnů, aby se mu omluvil za obvinění z vydírání. Jinak s ním ukrutně zatočí (dá ho k soudu). Dříve bývali velkorysejší: tak např., jak jsme se mohli dozvědět nedávno z televize, povolal velmistr řádu templářů Jacques de Molay krále Filipa IV. a papeže Klementa V. dokonce před Boží soud, ale vyměřil jim velkorysejší lhůtu než pan Paroubek panu Wolfovi, totiž rok – a to ještě bezprostředně před svým upálením, které mu oba zařídili (oba skutečně do roka po provedení rozsudku zemřeli). Nebo vzpomeňme našeho Jana Sladkého Kozinu, ten tak zase učinil pod šibenicí. A panu Paroubkovi přitom nic nehrozí, jen o trochu víc ostudy, z níž má už ostatně kabát.

Čínský lid si podle listu China Daily nepřeje, aby se francouzský prezident Sarkozy zúčastnil úvodu pekingské olympiády, protože kritizoval Čínu ohledně toho, jak si počíná v Tibetu. Čínskému lidu (a hlavně čínské verchušce, která vůli lidu takříkajíc generuje) je prd do toho, kdo na olympiádu přijede a kdo ne, je to mezinárodní akce, a pokud to tímto vyčůraným způsobem zakážou jednomu, měli by se s ním ostatní solidarizovat. To je při současném stupni evropské a západní soudržnosti ovšem nepředstavitelné. (Přitom vůbec nezáleží na tom, chtěl-li tam Sarkozy původně jet nebo ne, čínští papaláši z toho teď udělali prestižní záležitost).

Bývalý starosta Putimi Hanus oznámil na ministerstvu vnitra, že jeden jihočeský policista byl v minulosti příslušníkem StB. Odměnou mu je trestní stíhání za pomluvu. Přitom podle MfD sám dotyčný údajně přiznává, že u StB pracoval, a ne jako ostraha papalášů nebo učitel cizích jazyků, nýbrž přímo v „sledovačce“. Pan Hanus se dopustil školácké chyby, pod svůj dopis se totiž podepsal. Bylo by asi zapotřebí napsat jakýsi návod Jak správně udávat.

Bývalá sekretářka Jiřího Čunka Urbanová se k němu hlásí do práce (přesněji řečeno do pobočky ministerstva pro místní rozvoj, která se zřizuje ve Vsetíně). Pan Čunek a paní Urbanová zjevně patří k sobě, bylo by ale dobré je izolovat v něčem na způsob Sartrova pekla ze hry S vyloučením veřejnosti, aby si své vzájemné problémy neřešili na účet České republiky.

V dnešních LN se píše o sporu ohledně svátku Cyrila a Metoděje a Jana Husa ve Federálním shromáždění v roce 1990. Pokud se pamatuji, při schvalování prvního svátku hrál roli hlavně jeho „federální“ charakter (polomýtickou Velkou Moravu považovali čechoslovakisté vždycky za jakýsi historický základ, na němž staví společný stát Čechů a Slováků). Jinak katolické horování pro oba řecké misionáře je lehce demagogické, kdyby byli uspěli, patřili jsme dnes k témuž kulturnímu celku jako Rusko, Srbsko nebo Bulharsko. Bylo velkým štěstím, že se u nás prosadilo latinské křesťanství. Odkazuji zde na to, co o věci napsal kdysi Emanuel Rádl a co jsem v Událostech citoval u příležitosti tohoto lehce absurdního svátku v roce 2001. Ve zprávě LN se praví, že svátek se u nás slaví 5. července od poloviny 19. století (přesně řečeno od roku 1863, jak je možné si zjistit v internetu), a že „tehdy v Rakousko-Uhersku katolická církev postavila záměrně svátek Cyrila a Metoděje na 5. července jako protiklad k Husovi“. To je nesmysl, v roce 1863 ještě žádné Rakousko-Uhersko neexistovalo.

Nejdůležitější nakonec: nezávislá odborná komise (předsedá jí prezident AV ČR Pačes) dala k dispozici předběžnou zprávu o perspektivách české energetiky. Zpráva je zjevně méně „neutrální“, než se v novinách očekávalo, a doporučuje uvažovat o rozvoji jaderné energetiky a „prolomení“ těžebních limitů na uhlí. Doporučení je rozumné, nevím, proč bychom se v obtížné situaci měli vázat absurdním zeleným náboženstvím ze sedmdesátých let minulého století. Vláda má ovšem svázané ruce, protože koalice s sebou vleče rozkládající se mrtvolu Strany zelených, kde je kdokoli připraven na kohokoli vytáhnout jakýkoli klacek bez ohledu na životní zájmy ČR. Kdyby získali ve volbách přes padesát procent, budou přívržence jaderné energetiky nejspíš upalovat, naštěstí to jednak není možné a jednak by se nejdřív začali upalovat sami mezi sebou. Topolánek je v podobné situaci jako byl kdysi Špidla s US-DEU, jenže ti po Marešově odchodu se už jen starali o relativně blahobytné přežití. Strana zelených se stará o nás všechny.

Pondělí 7. července

Česká televize dala v neděli prostor ruskému velvyslanci Fedotovovi pro tradiční vyhrožování v souvislosti s případnou výstavbou radarové základny.

Komunistický europoslanec Ransdorf srazil na přechodu chodkyni. Je to už jeho druhý výkon tohoto typu. Zdá se, že jako řidič je nebezpečnější než jako politik.

Poté, co si ČSSD opatřila vlastní odbory, pracuje na tom, aby měla i vlastní církev (to je dost originální, obyčejně tomu bývalo naopak, církve měly „své“ politické strany). Obětí duchovního nároku, který vznáší sociální demokraté, se má stát Československá církev husitská, která se pro svou celkovou kurióznost a legrační skandály, které se v ní v poslední době odehrávaly, zřejmě hodí, bude asi vůči takovému politickému útoku úplně bezbranná. Navíc z povahy některých jejích prominentních členů – nebo jen sympatizantů? – (Klaus, Paroubek) lze soudit, že víra v Boha v ní není povinná. Zatím v církvi existuje mládežnická sociálně demokratická buňka, která brojí proti „církevním restitucím“ (rozuměj vyrovnání státu s církvemi). Slavnostní bohoslužby Husitské církve se v neděli zúčastnil i starosta Kostnice Frank, který se podle německého zvyku omlouval - tentokrát za kostnický koncil.

Po vzoru Národní strany si zakládají polovojenské organizace i další extremistická uskupení. Nebudou to nejspíš co do počtu zrovna „divize“, jak si říkají, ale na solidní teroristickou buňku stačí pár lidí. Naštěstí příliš mluví: „Půjdeme proti všem, zbraně si vynutíme. Obklíčíme domy a rodiny vojáků a policistů,“ prohlásil jeden výtečník. Kdyby chtěli něco takového opravdu dělat, nebudou o tom předem žvanit, pes, který štěká, nekouše. Otázka je jen, zda se členové těch českých SA náhodou už nerekrutují z řad vojáků a policistů – pak by bylo obkličování zbytečné.

V souvislosti se zprávou Pačesovy komise se bouří zelení, v ODS roste nevole s jejich chováním, stínový ministr ČSSD Urban ODS kulišácky chválí (dobře ví, že konflikt v koalici může znamenat její konec). Zpráva sama vypadá rozumně a umírněně, zelení jsou ve svém odporu přesto jednotní. Před koalicí se vrší čím dál tím větší překážky. Existuje ještě vůbec?

Ministr Pospíšil se vyjádřil v rozhovoru pro Právo i k problému „přeběhlictví“: „Přeběhlictví v parlamentu není problémem právním, což znamená, že to ani nelze upravit nějakým zákonem nebo v ústavě. Jde o problém politické kultury. Kdybychom zákonem přijali nějaký vázaný mandát, tak by míra autonomie poslanců byla totálně omezena a podle mého názoru by to mělo dopad na politickou kulturu.“ K tomu není co dodat, tak to prostě je.

Mladá fronta Dnes uspořádala další spektakulární tajnou inspekci, tentokrát v Léčebně dlouhodobě nemocných v Chitussiho ulici. Že podmínky v „eldéenkách“ jsou často otřesné, je veřejným tajemstvím, pochybuji jen, že se něco změní faktickým fízlováním a následným prásknutím zaměstnanců jedné z mnoha. Účinek to má asi podobný, jako když panovník v převleku vyrazí na trh, aby zjistil, zda prodávající nešidí (za bolševika byly podobné v podstatě potěmkinské akce časté, mezi papaláši oblíbené – a totálně neúčinné).

Úterý 8. července

Hlavní událostí dne byla návštěva ministryně zahraničí Riceové. Spolu s ministrem Schwarzenbergem podepsali smlouvu o radarové základně. Učinila tak přesto, že se na ni se zvláštním memorandem obrátil dokonce Jiří Pehe. Svůj zásadní odpor jí coby sociální demokrat chtěl vyjádřit i předseda PS Vlček, nebyl však připuštěn a na protest se pak nezúčastnil ani recepce. Na Václavském náměstí v zastoupení sedmi milionů Čechů demonstrovalo asi devět set komunistů, anarchistů a (ne)užitečných idealistů – česká média v čele s ČT, aby to nevypadalo tak blbě, jejich počet zmnohonásobila (sám jeden z organizátrorů, umělec v limitovaném hladovění Tamáš, odhadl počet účastníků na něco mezi tisícem a desetitisíci. Skoro se strefil, chtělo to jen dole trochu ubrat). Je to smůla, ty miliony ne a ne se sejít. Tak se předseda Filip musel sám vyfotit před pouhými několika stovkami. ČSSD pěstovala zatím česko-ruskou družbu, dočkala se slibu, že nás nebudou bombardovat. Vedení ČSSD (Paroubek, Zaorálek, Rath, Hašek) demonstrativně opustilo zemi, jsou na návštěvě v Izraeli, možná že nám vymohou nějaký podobný slib od Hamásu. Vicepremiér Vondra dal Rusku na srozuměnou, že žádná stálá vojenská přítomnost ruských inspektorů nepřipadá v úvahu a že bez souhlasu české strany není možná žádná dohoda s Ruskem (což je ostatně součástí smlouvy).

Odpůrců přibylo, zní titulek v Právu. Rozuměj odpůrců radaru. Týká se průzkumu pořízeného CVVM, podle něhož v květnu bylo proti radaru 68%, o pět víc než v dubnu, kdežto pro jen 24%. Jenže podle STEM je proti spolupráci s USA na protiraketové obraně 57%, pro 43%. Není to taky nic moc, ale je to určitá korekce výsledku CVVM. Pokud jde o možnost útoku z oblasti Středního východu, považuje ji za reálnou 30% lidí, 37% je proti, 33% neví. Výsledný dojem: nejistota.

Ve stínu těchto významných událostí zůstane bohužel zpráva, že justiční čekatel Langer odchází do advokacie. S tím, že advokátní praxi bere jako přechodnou zkušenost a soudcem se stát v budoucnu chce. Klaus tedy triumfoval. Je třeba říci, že se zachoval hnusně. A bude dobře si to pamatovat. Žádný strom neroste do nebe.

Podle dalšího průzkumu CVVM si většina lidí v ČR myslí, že bohatí by měli platit větší procento daní z příjmů než chudí. Základem tohoto svérázného pojetí spravedlnosti je přesvědčení, že bohatství je v podstatě neřest a ti, kdo se mu oddávají, za to musí pykat. V Právu ilustruje tuto zprávičku fotografie bohatce se balíčkem euráčů v ruce a se zapáleným doutníkem. Karikatura ve stylu Lva Haase, Pelce (zapomněl jsem, jak se ten syčák jmenoval křestním jménem) a Kukriniksy. V Evropě si to asi myslí leckdo, ale u nás je nevolnická nátura zakořeněna zvlášť hluboko.

Jana Blažková kárá v MfD nehodnou vrchní sestru z eldéenky v Chitussiho ulici: „Chápu, práce s bezmocnými lidmi není jednoduchá. Jen by si ta paní měla uvědomit, že ji k tomu, aby v léčebně pracovala, nikdo nenutí.“ To je bezvadné nabádání. Vzhledem k krajně nepříjemné práci a mizerným platům tam určitě nechce pracovat nikdo. Takže vezměte nohy na ramena a pryč za lepším. O opuštěné umírající se postará paní Blažková a její kolegové z MfD. Jistě, úroveň eldéenek je problém, a dosti strašný. Ale nevyřeší se okázalými přepadovými kontrolami bolševického typu a hraběcími radami.

Středa 9. června

Smlouva o radaru byla dnes podepsána. Opozice se vzteká, jako kdyby už prohrála hlasování o ratifikaci („prohlasovat“ smlouvu v PS bude pro vládu nesmírně obtížné). Místopředseda Filip s drzostí sobě vlastní nazval dnešek „dnem národní hanby“. Ve skutečnosti národní hanbou ČR je pan Filip, jeho strana as zejména její setrvalé preference. Mohutné bububu zní z Moskvy, prohlásili, že na vybudování základny budou reagovat „vojensko-technickými prostředky“. Předseda PS Vlček se chtěl k Riceové probít, aby jí vysvětlil důvody nesouhlasu ČSSD a rozložení sil v PS (o tom druhém mají Američané nepochybně zcela přesné informace i bez pana Vlčka). Nepovedlo se, a tak aspoň bojkotoval všechny oficiální akce. Paroubek se svým nejužším týmem se zašil do Izraele. Po Praze probíhaly demonstrace odpůrců, místo očekávaných desetitisíců (po špatných zkušenostech už nebyli očekáváni tak vehementně jako dříve), jich přijelo několik stovek, přitom posloužili hlavně komunisté a profesionální demonstranti z extrémní levice. Po ministru Schwarzenbergovi házeli rajčata. Nejlepší akce se povedla pražské organizaci ČSSD, která si na tento den pozvala do lidového domu ruského generála z ministerstva obrany Ruské federace. Ten mj. slíbil, že ač jsou krajně rozhořčeni, bombardovat nás zatím nebudou.

ČSSD vyhlásila velkou předvolební tombolu: mimořádný důchod 3000,- Kč, zvýšení minimální mzdy 9500, mimořádný příspěvek na dítě 2000. Financovat má tyto předvolební akce ČSSD vláda. Zdá se, že o bobříku vyčůranosti na červenec je rozhodnuto. Jako prémii slibuje ČSSD nám senilákům, pokud budeme hodní a budeme ji všichni pořádně volit, aby se dostala k lizu, 13. důchod, který bude kompenzovat dopady vládních reforem. Nevím jak koho, mne to zatím nestrhlo.

Politolog z Lidového domu Lukáš Jelínek ve svém propagačním letáku na komentářové stránce Práva mj. vyhlašuje, že v ČSSD „dozrává“ (co to znamená? Možná o něco málo víc, než že vůbec není, zato o hodně míň, než že vzniká) ekologická a křesťanská platforma, časem prý by mohla přibýt platforma liberální. To bude výborné: pak se z ČSSD stane tak komplexní strana, že ty ostatní se stanou zbytečnými a bude je možné zakázat. Nemohu se zbavit dojmu, že panu Paroubkovi od samého začátku o nic jiného nejde.

Čtvrtek 10. července

Jako na truc Jiřímu Paroubkovi odpálil dnes Írán na zkoušku několik raket dlouhého doletu, mj. i raketu Šaháb-3, schopnou dosáhnout až někam k hranicím Slovenska (malinko to prodloužit nebude v příštích letech jistě žádný problém). Právo sice zveřejnilo mapku dosahu rakety, ale článek opatřilo vítězným podtitulkem o tom, že rakety jsou schopny zasáhnout Izrael, ale i Američany v Perském zálivu (nechápu proč „ale i“, Perský záliv, jak už jméno napovídá, je Íránu jako celek podstatně blíž než Izrael). Zřejmě předpokládají, že lidé nebudou mapku zbytečně studovat a nezjistí, že raketa je už teď schopna zasáhnout taky část jihovýchodní Evropy. Právo vůbec exceluje. Ve zprávě o návštěvě polského ministra zahraničí Sikorského v USA se (opět vítězně) konstatuje, že nedostal od Obamy ujištění, že bude pokračovat ve výstavbě protiraketového štítu. Nedostal, jak při podrobnějším čtení zjistíme, protože se ho na to ani neptal. A do třetice všeho zlého, byť i legračního: vicepremiéru Vondrovi na začátku článku vkládají v Právu do ústa výrok, že část ČSSD je řízena ruskou vojenskou rozvědkou (přesná Vondrova slova jsou uvedena až na konci. Kalkuluje se nejspíš s tím, že řada čtenářů články až do konce nečte). K pozvání ruského generála do Lidového domu se vyjádřil sám Paroubek, považuje je za politováníhodnou neopatrnost, protože nepřítel (vládní koalice) toho zneužije. Koalice to samozřejmě na ČSSD vytáhla, jak by ne, je to pobuřující, ti lidé se zjevně, aby se prosadili, jsou ochotni spojit s kýmkoli. Člověk aby trnul, s kým se právě Paroubek a jeho suita paktují na blízkém Východě.

Premiér Topolánek zahrozil opozici, že v případě neúspěchu radaru nemusí projít Lisabonská smlouva. To považuji za směšné a neuvážené, Paroubkovi vůbec nezáleží na nějaké Lisabonské smlouvě, záleží mu na tom, aby se dostal k moci a udržel se tam co nejdéle, a za tím účelem je ochoten udělat cokoli. Navíc, neprojde-li smlouva, je z obliga, svede to (právem, samozřejmě) na koalici. Paroubek může žít stejně dobře s podporou Bruselu a s podporou dua Putin-Medvěděv, nebo s podporou obou „center“, a bude se rozhodovat podle toho, co je pro jeho mocenské ambice výhodnější (dovolil bych si tipnout, že perspektivně a dlouhodobě jsou pro lidi jeho typu výhodnější Rusové).

Klause asi velmi bolí implantovaný kloub, je v mrzuté náladě a tak se rozhodl, že dá sežrat ministru Schwarzenbergovi jeho nevěrné chování při prezidentské volbě: Klaus před tím Schwarzenbergovi úlisně lezl někam, leč nepovedlo se, Schwarzenberg volil Švejnara, i když, na rozdíl od Bursíka a Jacques, bez zbytečných stupidních řečí). Teď mu hlava státu udílí prezidentské rady: „…a jestli vyletí jedno rajče, já v tom žádnou zásadní tragédii nevidím. Je úkolem politika, aby uměl to rajče přežít a uměl ho eventuálně chytit nebo se mu ubránit.“ Výrok vzbuzuje dojem, že si ministr s pláčem před celým národem stěžoval, jak na něj byli zlí. Je to nechutné a navíc to vyvolává pokušení vystavit prezidenta jakési zkoušce: Navrhoval bych, až se panu prezidentovi zahojí nožička, uspořádat jakousi minidemonstraci spojenou s vrháním rajčat na hlavu státu. Bude zajímavé sledovat, kolik jich chytí, kolik jich bude muset přežít, a jak to přežití bude vypadat. Klaus se rovněž vyjádřil k Čunkovu auditu, tady to má lehké, tu patálii si zavařil Schwarzenberg sám. Klaus se diví, jak to, že ministr neměl ještě čas se seznámit se závěry auditu, a nevěří tomu. Skutečně je pravděpodobnější, že ministr neodkládá seznámení se s auditem, ale svou reakci. Zároveň si prezident pozval do Lán Vondru, Toplánka, Schwarzenberga „a další“ na koberec kvůli zahraniční politice. Chce prezident využít situace a Schwarzenberga k demisi dotlačit? Pak by se k lizu mohli dostat jeho poskoci typu Zahradila. Topolánek prý prohlásil, že Schwarzenberg je nejlepším polistopadovým ministrem zahraničí. Jistě patří (se svým předchůdcem v úřadě) k těm relativně lepším. Takový Zahradil by ovšem byl bezkonkurenčně tím úplně nejhorším. Snad to proboha Topolánek ví.

Ve věci auditu na Čunkovy finance zaujal premiér Topolánek pozici mrtvého brouka. Co má taky dělat, Čunka už vyhodit nemůže (tu šanci propásl), Schwarzenberga nechce.

Karel Steigerwald píše v Mladé frontě Dnes: „Zajímavé je, že Pavel Dostál, což byl mimochodem můj dobrý kamarád, třebaže potvora levicová, byl sociální demokrat a ministr, zároveň psal do Práva, které je této straně velmi blízko, a nikdo se nad tím nepozastavoval.“ Pan Steigerwald se mýlí, já jsem se nad tím pozastavoval soustavně, a myslím, že občas i v deníku, do kterého píše. Pravda je, že nebožtík Dostál můj kamarád nebyl a považoval jsem ho za dost velkého hnusáka.

Pátek 11. července

Předseda Strany zelených Bursík prohlásil, že v případě demise ministra Schwarzenberga kvůli výsledkům auditu ohledně rodinných financí Jiřího Čunka mohou z vlády odejít i ostatní „zelení“ ministři. Mohou, nemusí. Všichni jsou na odchodu, neodešel zatím nikdo. Případ Čunek je něco jako dědičný hřích české politiky, a skoro to vypadá, jako by ji měl provázet ještě dlouho poté, co Topolánkova vláda skončí.

Předseda SZ Bursík zaskočil své oponenty ve Straně zelených: prosadil těsnou většinou v předsednictvu konání mimořádného volebního sjezdu SZ na začátku září, tedy před podzimními volbami. Předtím si prý zajišťoval většinu delegátů tak, že zmnožoval základní organizace, které mu zůstaly loajální (pro zřízení organizace stačí tři členové (SZ se zřejmě inspirovala Písmem), každá organizace má právo vyslat delegáta na sjezd strany s přitom se bere v úvahu stav ke dni, kdy byl sjezd svolán. Situace ve straně je nepřehledná, neodhadnutelná, a přitom od ní závisí bytí a nebytí Topolánkovy vlády.

Poslanec Petr Wolf oznámil, že po demonstrativním íránském raketovém testu má už jasno: bude hlasovat pro radar. Pan Wolf dostal konečně svou příčinu, a neměla by se zaměňovat s následky.

Podle MfD hodlají české nemocnice nahradit nedostatek ošetřovatelek náborem kvalifikovaných pracovnic z Vietnamu. Problém je jednak v potížích, které mají Vietnamky se zvládnutím tak odlišného jazyka, jako je čeština (prodavačky v obchodech jsou na tom lépe, nárok je v tom případě menší), a za druhé v tom, že vietnamské zdravotnické školství je sice prý velmi dokonalé, ale bohužel je ve Vietnamu taková korupce, že diplom si může opatřit prakticky kdokoli. Zdá se, že tudy asi cesta ke zkvalitnění zdravotní péče v ČR nepovede.

Pozůstalí po zavražděných v Srebrenici zažalovali OSN, že její vojáci nebyli schopni zabránit masakru. OSN přiznala, že v tomto případě selhala, ale za toto selhání nenese odpovědnost žádný z jejích představitelů. Odpovědnost prý padá výlučně na bosenské Srby. To je pěkně alibistické stanovisko, a možná by se (ve všeobecnější poloze, ovšem) dalo uplatnit na celou dosavadní historii této organizace.

Sobota 12. července

Ruská federace během posledního týdne výrazně (skoro na polovinu) zmenšila své dodávky ropy do ČR. O důvodech lze jen spekulovat, nesdělila je (pochopitelně). Optimisté se domnívají, že jde o běžné technické problémy, které se touto roční dobou opakují (Rusové ovšem sdělili, že výpadek potrvá celý červenec). Myslím, že k optimismu nejsou žádné důvody. Rusové testují českou veřejnost, české sousedy, Evropskou unii a konec konců i Američany.

Ze srovnání snímků, pořízených Íránci z druhého testu jejich střel dlouhého doletu (provedli ho bezprostředně po prvním) plyne, že jedna ze čtyř raket neodstartovala. Zdá se, že odpůrci raketového štítu z toho vyvozují, že pokud jednou někdo odpálí íránské rakety na Evropu (samozřejmě ne Írán, neznámé teroristické organizace z území nikoho někde v Afghánistánu), neodstartuje ani jedna. Logika tohoto uvažování mi uniká, stačí přece, aby v budoucnu (radar bude buď sloužit nebo chybět někdy v roce 2013) odstartovala a doletěla jedna, a přijdou o život desetitisíce lidí.

„Energetická koncepce Ruska je … fakticky pomocí ekonomických zájmů – realizovat návrat Ruské federace jako velmoci na globální politickou scénu“, řekl premiér Topolánek v rozhovoru pro dnešní Právo, a projevil jakýsi věštecký talent (rozhovor se musel pořizovat někdy ve čtvrtek). Rusko vzápětí snaživě výmluvně předvedlo, že český ministerský předseda nemluví do větru.

Náměstci ministra zdravotnictví a práce a sociálních věcí navrhli radikální opatření na zvýšení kvality léčeben dlouhodobě nemocných: špatným zakáží činnost. Nemocní, kteří se tam nacházejí, budou zřejmě utraceni, protože co jinak s nimi.

Pondělí 14. června

Domácí událostí číslo 1 je Bursíkovo a Topolánkovo prohlášení k auditu financí Jiřího Čunka. Oba tvrdí, že závěry Čunka v podstatě vyviňují a není důvod pro jeho odvolání z vlády. Pozoruhodné je jen to, že zadavatel auditu, ministr Schwarzenberg, se k výsledkům zatím nevyjádřil. Taky nechápu, jak je možné, že informace o uložení částky, která měla představovat úplatek Čunkovi, zpátky na účet firmy, obviněné pak z uplácení (stalo se tak tentýž den), se neobjevila v českých médiích v době, kdy případ kulminoval.

Rusové dementovali souvislost mezi výpadkem dodávek ropy a podpisem smlouvy o radaru. Nic jiného se nedalo čekat, bylo by směšné a hloupé, kdyby ji potvrdili. Váha ruského dementi se neliší od váhy slov generála Jepišova z léta 1968, že nějaká ruská invaze na území „ČSSR“ je nesmysl.

Rakouský ministr zemědělství a bavorský ministr životního prostředí se obrátili k ministru Bursíkovi dopisem, v němž dávají najevo znepokojení nad přemnožením lýkožrouta v oblasti Šumavy. Brouci nekontrolovatelně migrují na bavorské a rakouské území, kde devastují lesy. Příčiny vidí stěžovatelé mj. v nedostatečných opatřeních proti škůdci v Národním parku Šumava. Zastánci zeleného náboženství tvrdí, že příroda si nejlépe pomůže sama. Pomohla by si nejspíš, ale k tomu by bylo zapotřebí, aby byl vyhuben nikoli lýkožrout, nýbrž hlavní ničitel životního prostředí, člověk. Uvědomujete si např. vůbec, jak strašné zvěrstvo proti přírodě je milionové město? Pan Bursík, levý liberál, se převlékl do zeleného, a v tomto přestrojení se dostal do parlamentu. Je ještě méně důsledný než „autentičtí zelení“, kteří si nikdy netroufli dát do programu to, k čemu jejich ideologie směřuje, totiž totální genocidu. A teď se zjevně postará o růst napětí mezi Českem na jedné, Rakouskem a Bavorskem na druhé straně tak, že europoslankyně Bobošíková zezelená závistí (a pokud si tu barvu zachová, mohla by se stát vhodnou příští kandidátkou na prezidentku za SZ).

Jiří Hanák píše o Topolánkově srovnání případného odmítnutí smlouvy o radaru s nepřijetím Marshallova plánu v roce 1947. Je tu podle něho podstatný rozdíl: „Dnešní Topolánkova vláda má … naprostou svobodu volby.“ To je sice pravda, ale míň než poloviční, vláda tu svobodu má, ale je jí pro kočku, protože vzhledem k rozložení sil v PS záleží na tom, jak bude hlasovat mohutný socialisticko-komunistický blok. Tj. jak jednotně bude proti. O naší orientaci definitivně rozhodne Poslanecká sněmovna parlamentu a záleží na tom, co udělají sociální demokraté.

Papež Benedikt XVI. přijíždí do Austrálie a bude se tam omlouvat. Každá papežova návštěva v cizině musí být spojena s omluvou, to je rituál, který zavedl jeho předchůdce a on v tom úspěšně pokračuje. Tentokrát se bude omlouvat za pedofilní skandály v církvi. Po návratu se vypraví do Brixenu, kam, jak ČTK (podle Práva) připomíná, „rakouské úřady vykázaly do vyhnanství českého básníka a novináře Karla Havlíčka Borovského“. Jaká příležitost k další omluvě!

Úterý 15. července

Případ Čunek zdaleka nekončí. Zatímco premiér Topolánek a vicepremiér Bursík ho slavnostně pochovali, oba konstatovali, že Čunek je nevinný a Schwarzenberg ve vládě setrvá, ukázalo se, že ministr zahraničí je docela jiného názoru. Audit pokračuje, protože Čunek nedodal 700 stran svého spisu (neúmyslně, konceduje Schwarzenberg), a je třeba prověřit další skutečnosti. Pokud prověrka dopadne špatně, ministr bude rezignovat. Ve vládě tedy panuje zmatek a naskýtá se podezření, že jde o jakýsi podraz, otázka je jen, kdo je pachatelem a kdo obětí. (Mimo podezření je pan Čunek).

Rusové uvažují o tom, že kvůli protiraketovému štítu rozmístí rakety s jadernými hlavicemi v Kaliningradské enklávě. To je daleko nevinnější věc než nějaká forma ropného embarga, které by přistihlo Evropou v nedbalkách. Pokud bude na druhé straně srovnatelná síla, jako že je, Rusové by se je stejně nikdy neodvážili použít jako první, a Západ (tj. my) Rusko jadernými zbraněmi jako první nenapadne, proč by to dělal.

Agentura Eurobarometr zveřejnila výsledky jarního průzkumu v ČR: šlo o vztah Čechů k vlastním a evropským institucím o jejich celkové rozpoložení. Výsledek: našimi státními a politickými institucemi povětšinou pohrdáme, ale cítíme se při tom fajn.

Podle Martina Hekrdly v Právu by Čunek měl svou pozici lépe „vyfutrovanou“, kdyby nechal proběhnout soud: dočkal by se patrně osvobozovacího rozsudku, protože u soudu každá pochybnost jde ve prospěch obžalovaného. Jo, dočkal by se, ale za pět let po sérii nejrůznějších odvolání a zdržovaček, a osvobodili by ho pro nedostatek důkazů, takže by se mohl jít klouzat. V téhle věci se Čunkovi divit nelze.

Obchodní představitel Ruské federace v ČR sdělil ministru Římanovi, že dodávky ruské ropy byly sníženy z technických důvodů. To buď je pravda, nebo taky není, a i pokud by to byla pravda (čemuž se mi nějak nedaří uvěřit), co je to za jednání, když dodavatel nejdřív bez jakéhokoli varování sníží dodávky na polovinu a po týdnu se uráčí dát na vědomí, že to není z politických důvodů. „Rezervní“ ropovod IKL by prý (podle Práva) „teoreticky mohl zabezpečit kompletní zásobování ČR ropou“. Co to znamená, „teoreticky“? Ředitel Správy státních hmotných rezerv je ostatně poněkud jiného názoru, domnívá se (viz rozhovor v LN), že pokud omezení potrvá déle než devadesát dní, bude malér. A řada ruských novinářů na internetových serverech (tam na Rusi ještě panuje svoboda) o zdůvodnění technickými problémy pochybuje (viz Petra Procházková tamtéž).

V Chebu začnou během prázdnin práce na německém válečném hřbitově, německý spolek už dodal peníze. To je úspěch! Šedesát tři let po válce mohou, přesněji řečeno smějí být konečně pohřbeni ti, co v ní padli.

Ministr Nečas navrhuje, aby si rodiny seniorů umístěných v eldéenkách na péči o ně připlácely v rámci nově zavedené vyživovací povinnosti. Špatná péče o staré lidi je podle pana ministra primárně selhání rodin, protože ty mají své předky na starosti především. Návrh s připlácením je dobrý, respektive byl by, kdyby člověk měl jistotu, že ty peníze k něčemu budou. Pokud jde o selhání rodin, jak nemají selhávat, když značná část z nich je dávno rozpadlých a rozvrácených. Mám jakousi zkušenost s péčí o seniora, který už nebyl schopen se o sebe postarat. Dát ho do LDN bych byl považoval za vraždu, ale zajistit mu péči doma bylo nesmírně náročné nejen finančně – největší problém byl vůbec sehnat lidi (pro rodinu, kde jsou oba manželé zaměstnáni a nemohou si dovolit zůstat trvale doma, nebo dokonce kde je člověk sám, je to bezpodmínečně nutné). Služby tohoto druhu jsou u nás úplně nerozvinuté, proto se nedivím, že někomu nezbývá než vydat staré rodiče do některé ze státních či soukromých Osvětimí pro seniory. A hlavní problém není, že pečovatelé, pečovatelky, ošetřovatelé a ošetřovatelky nejsou dobře placeni. Nepříjemnost té práce se nedá vyvážit penězi. Problém je v morální úrovni většiny populace, vyplývající z toho, že lidé už ničemu nevěří. S tím ale žádný ministr nepohne.

V USA mají jakousi obdobu karikatur proroka Mohameda. Někdo si v časopise New Yorker odvážil nakreslit prezidentského kandidáta Obamu v turbanu a jeho ženu vyzbrojenou kalašnikovem, oba v Oválné pracovně Bílého domu. Protestuje Obama i jeho příští rival McCain, oba se shodují v tom, že karikatura postrádá vtip a může urazit (respektive uráží). O vtipnosti karikatury není povolán rozhodovat karikovaný (je, jak se říká, „podjatý“), a pokud jde o urážení, záleží přinejmenším také na míře urážlivosti uraženého. Legrační je, že vedení listu vysvětluje a omlouvá se. Proč? Americká politická korektnost se v něčem podobá divoké muslimské nesnášenlivosti.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky