Srpen 2008

Velká vlastenecká katastrofa

Libor Dvořák

Tak se jmenuje nedávno vydaný sborník šesti statí význačných sovětských historiků, kteří (dlužno říci každý trochu jinak) hodnotí to, co se vlastně před oněmi sedmašedesáti lety na západní sovětské hranici stalo. Tento fakt je totiž už někdy od roku 1945 předmětem zpočátku dohadů a od pádu Sovětského svazu dokonce zuřivých sporů o to, zda byl počáteční téměř krach nevyhnutelný či zda se mu za jistých okolností dalo zabránit.

Shrňme si nejdřív oficiální sovětskou argumentaci, již ve zmíněném sborníku reprezentuje Jurij Muchin. Ten opakuje známé argumenty, hovořící o špatném stavu sovětské techniky, o zásadně chybné koncepci sovětských obřích tankových sborů, ale také o tom, že proti Sovětskému svazu nebojoval jen Hitler, ale doslova celá Evropa, která hitlerovské Německo buď zásobovala, anebo mu buď dobrovolně nebo po nátlaku poskytovala vlastní ozbrojené síly.

Většinový názor (alespoň mezi prezentovanými odborníky) je ovšem zcela jiný. Stalinův Sovětský svaz se na válku dlouho a usilovně připravoval a v okamžiku útoku měl na západní hranici jasnou početní převahu jak v technice jako jsou tanky a letadla, tak i v živé síle. Nechceme naše posluchače unavovat čísly, ale některá by rozhodně zaznít měla. Historik Mark Solomin například upozorňuje na to, že zatímco Hitler mohl na východní frontu nasadit 117 divizí, které už neměl prakticky čím a kým doplnit, Sovětský svaz mohl do prostoru hranice vrhnout až 303 divizí. Už na samém počátku války byl přitom poměr sil mezi německými agresory a obránci sovětské vlasti 1:1,3 a ten se poté navíc rychle zvyšoval. Přes klasickou válečnou poučku, že strana útočící musí být vždy podstatně silnější než strana bránící, tomu v tomto případě bylo naopak - a přesto se Hitler během necelého půlroku dostal až k branám Moskvy.

Mark Solomin navíc pozoruje na ještě jednu důležitou věc. Němcům stála po celé hranici v cestě nejen severoruská jezera, litevské a západoběloruské močály, četné vodnaté řeky, Karpaty, poltavské bažiny a téměř nepřekonatelný Dněpr, ale také dvojitý obranný val Stalinovy linie na staré sovětské hranici a Molotovovy linie na hranici nové, vzniklé na základě realizace paktu Molotov-Ribbentrop na obsazených území západní Ukrajiny, západního Běloruska, Polska a v Pobaltí. Četnost železobetonových pevnůstek přitom byla 2-3 na jeden kilometr fronty. Nic z toho ovšem nedokázalo Němce zastavit.

A jak je to možné? Důvodů je celá řada, ale zmiňme se alespoň o těch nejdůležitějších. Znovu jedno číslo: Během šesti měsíců do konce roku sovětská armáda ztratila 6,3 miliónu ručních zbraní. Je to číslo zcela nevídané a navíc zhruba odpovídá asi 6,5 milionům sovětských vojáků, kteří se vzdali, přeběhli k nepříteli nebo dezertovali. Citována jsou i četná autentická hlášení frontových štábů, z nichž vyplývá, že během pár dnů mizely celé divize a armády, které navíc na území nepřítele nechávaly drtivou většinu své techniky.

Jak se zdá, největší překážkou bylo to, o čem během války a hlavně po ní tak halasně vytrubovala sovětská propaganda: sovětští vojáci nejenže nebyli odhodláni položit za svou vlast život, ale patrně neměli vůbec žádnou anebo jen matnou představu o tom, co je čeká. Jak k tomu podotýká známý ruský vojenský historik Viktor Suvorov, Stalin se k válce připravoval, ovšem snil o válce útočné, což byl také jeden z paradoxů, na který jeho vojáci narazili.

Svět se dodnes sklání před mnohamiliónovými oběťmi, které sovětští lidé ve jménu porážky hitlerismu přinesli. O jejich lvím podílu na konečném výsledku druhé světové války pro soudného člověka není pochyb. Pro samotné Rusy by se ovšem 22. červen měl stát velkým mementem a důležitým historickým ponaučením. I přesto, že podobné zvěsti o vlastních dějinách se neposlouchají zrovna snadno.

(www.rozhlas.cz/cro6/)