Srpen 2008

Keltský tygr a evropské peníze

Luděk Frýbort

Aby někdo našel kuráž k hospodářskému zázraku, musí se k němu vzepnout ze samého dna. V Irsku jím byla země plodící jen kamení, v níž dosud nevyhasla vzpomínka na hladomory.

Téměř nic je třináct let v knize dějin. A přece ... ale abych začal odjinud. Je tomu právě řečených třináct let, kdy jsem projížděl na svém kole Irskem, a při všem zájmu a náklonnosti jsem nemohl přehlédnout, co se kolem mě rozprostírá: chudobinec Evropy. V Evropě západnější pak chudobinec už jediný a poslední. Drsná země, jejíž půda vždy rodila jen kamení a vystěhovalce; země, v jejíchž už prázdných, polozbořených chaloupkách dosud jako by strašil duch lidí, kteří tam za velké neúrody v polovině devatenáctého století pomřeli hladem. Země ponuré krásy, chladná a deštivá, jejíž už tak nevalná úživnost kulminuje na severozápadě krajem Connaught, ústředním bodem mého někdejšího putování. Běž do pekla nebo do Connaughtu, říkávalo se tradičně v Irsku, a věru bylo proč. Jiskřička jakési naděje jako by prosvítala irskými mlhami a nacházela svou podobu v modré vlajce s věncem žlutých hvězdiček; ale ještě bylo příliš brzy, aby se z jiskřičky dalo soudit na změnu v tisíciletém strádání, jemuž byla vystavena země Erin, jedna z kolébek západoevropské civilizace.

Letos v pozdním jaře jsem se octl v Irsku znovu, i když bohužel už nikoliv na kole. Opět jsem projížděl starými místy, skalnatou a jezernatou Connemarou, horami hrabství Kerry, zelenou vrchovinou Donegalu, a nevěřil jsem svým očím ... byl jsem jako v Jiříkově vidění ... zázrak ... nevím, jak bych měl vyjádřit svůj údiv, aby to neznělo frází. Já sice jakožto člověk pocestný, hledající svéráz a malebnost, příliš nestojím o zázraky, zvlášť ne o hospodářské. Znamenají vesměs, že místo klikatých silniček mezi kamennými zídkami, kudy dřív dvakrát do hodiny projelo auto, naleznu rušné čtyřproudé spojnice, místo starosvětských městeček, plných babičkovského půvabu, jak ten psí čumák chladné obchodně průmyslové metropole, místo idylických chaloupek s doškovou střechou nákladné vily s pěstěnými zahradami, všechno náramně moderní. Modernost je všude na jedno brdo: chaloupka může být neklamně irská nebo neklamně česká, vila, jakkoli pěstěná a krásná, může stát na světě kdekoliv. A ten provoz! Občas jsem si kladl otázku, zda bych i dnes chtěl jezdit v Irsku na kole, po těch betonových tepnách s kruhovými objezdy, auta v rozestupech asi jako na brněnské výpadovce před sobotou... Odpověď mi zněla, že spíš nechtěl, i kdyby mi někdo umazal desítku nebo dvě z mých pětasedmdesáti let. Ba, krajina mnohé ztrácí, prožene-li se jí vlna hospodářského zázraku. Ale to se ví, nemohu chtít na Irech, aby kvůli mé cestovatelské libůstce setrvávali v malebné chudobě, a také že nezůstali. Jak se jim to povedlo, je ovšem hotový ... nerad zase mluvím o zázraku, ale zrovna nenacházím vhodnějšího slova.

»Poslyšte,« říkal jsem Irovi, postaršímu průvodci autobusového zájezdu, jenž na čtvrthodinku vypustil své svěřence, aby si vyfotografovali malebnou scenérii kraje Connemara, donedávna ze všech irských chudobinců nejchudobnějšího, »já přece tenhle kraj znám. Mám jej v paměti jako zaostalou, řídce obydlenou končinu na kraji světa. A najednou všude těch nových krásných stavení, moderních komunikací, aut, v ničem už se Irsko neliší od nejbohatších zemí Evropy, a snad i leckterou předčí. K čemu tady došlo? Kde se vzal všechen ten úžasný blahobyt?«

Ir chvíli něco vyprávěl o výhodných hypotékách, o neexistenci domovní daně a jiných příčinách stavební konjunktury, načež se zamyslel a vše shrnul: »Ale především vytáhly Irsko z bídy european money.« Evropské peníze, kdyby někdo nebyl mocen jazyka anglického.

Nu, když to ten člověk říká ... neosobuji si schopnost rozumět Irsku lépe než Irové. Přesto mi povrtává hlavou myšlenka, že ta výpověď asi nebude vyčerpávající. Chovám značnou skepsi k účinnosti všech pomocí, almužen, dárků a podaruňků, neboť dějiny skýtají málo příkladů, že by opravdu někomu vytrhly trn z paty. Přesněji řečeno skýtají - nebo donedávna skýtaly - příklad jen jeden: poválečné Německo, plné trosek a vdov, jemuž relativně nevysoká suma pomoci z Marshallova plánu pomohla nastartovat pověstný hospodářský zázrak. Nikde jinde se nic podobného nepovedlo. I dnes se na mnohé unijní země snáší zlatý déšť european money, ale dokázaly je jen bez viditelného výsledku spotřebovat. Do bilionů bilionoucích by šly všechny ty nesmírné prostředky, co jich od konce koloniální éry vplynulo do takzvaně rozvojových zemí, a ony jsou pořád stejně rozvojové, mnohá z nich ještě mnohem, mnohem rozvojovější. Půldruha století už Itálie podporuje své messogiorno, a odstup od produktivního severu se spíš zvětšuje. Bilion a čtvrt euro si od pádu berlínské zdi povytahovali z kapes občané západoněmečtí v prospěch svých spolubratří z někdejšího Honeckerova ráje dělníků a rolníků, a ne že by nebylo vůbec nic vidět. Do krásy a pestrosti renovovaná města a městečka, dokonalá silniční síť, nové domky místo pochmurných paneláků, moderní auta místo rachtavých wartburgů a moskvičů. Ale také nezaměstnanost, nespokojenost a lítostivé pokukování zpátky do dederonských časů, kdy jsme mívali, ach ach, tyhlety životní jistoty a nebylo třeba vůbec na nic myslet. A víc, nešalme se, asi požehnání západních miliard nedokáže, nadlouho se zdá být Německo rozťato linií, již kdysi nakreslily bodáky Rudé armády. Aby něčí pomoc skutečně smazala rozdíl mezi nouzí a zámožností, mezi dárcem a obdarovaným, k tomu, co paměť sahá, došlo jen ve zmíněném již poválečném Německu.

A teď, abych se dostal k jádru věci, podruhé v Irsku. Keltský tygr, stalo se zvykem obdivně říkat. Ne, nedám se přesvědčit, že je to jen nedostatek prostředků, jenž brání tomu, aby se z nuzáka stal slušně zajištěný člověk, z chudičké chýše měšťanský dům. Kdyby se blahobyt rodil tak snadno, pouhým rozdáváním, musel by celý svět už dávno být bohatý. Asi že existuje i jiný nedostatek, jiné manko na nevyrovnaném účtu světa, dost možná závažnější než pouze finanční.

Trochu váhám to vyslovit, ale ať: dávám tímto k uvážení, nejde-li o nedostatek morální, nebo ještě spíš povahový. Někomu byl dán - vynechme pro jednou vysvětlování kdy a čím - tvůrčí smysl, objevitelská zvídavost, starost o chléb zítřka, vůle k využití vlastních schopností a sil, takže mu stačí relativně nevysoké startovné, aby v několika letech změnil svou podvyživenou krajinu v rovnocenný díl zámožného světa. Jinému takový smysl dán nebyl a nepozvedneš ho z nouze, ani kdybys mu do čepice hrstmi zlaťáků sypal, spíš v něm vypěstuješ žebráckou mentalitu, spatřující jediný způsob existence v natahování prosebných rukou. Jakž se už ledakde s úspěchem stalo. Ještě jinému tvůrčí smysl dán byl, ale potlačila jej - věřme, že ne natrvalo - otrocká, na přidělování a rozdělování založená ideologie. Vím, že je silně nekorektní, co jsem právě napsal, pokládám však tak-zvanou politickou korektnost, jinak řečeno pokrytecký příkaz nevidět přirozené rozdíly, za nejnebezpečnější z té sbírky hrozeb, jež kynou současnému světu.

Irové tvůrčí smysl a vůli k pozvednutí ze dna i v nejhorších dobách ponížení a hladomorů měli a dodnes mají. Neprojedli european money, nýbrž je doplnili účinnými, dobře promyšlenými zákony, rozumně zdrženlivou daňovou soustavou, nehledající jen, jak naplnit věčně děravé erární kasy, pobídkami a úlevami všem, kdož jsou ochotní se něčeho chopit. Vycházeli přitom ze snadno pochopitelné, většinou však opomíjené zásady, že nejdřív musíme hodnoty vytvořit a teprve pak rozdělovat. Přilákáni vlídným podnikatelským klimatem se přihrnuli investoři, ne však aby využili levné pracovní síly a nastavěli montoven jinde vyrobených dílů; zahraniční kapitál dal vzniknout průmyslu autonomnímu, modernímu, schopnému obstát ve světové konkurenci. Šlo to velice rychle, za pár let bylo Irsko k nepoznání, jak jsem sám nestačil s údivem zjišťovat. Zázraky vůbec mívají sklon přicházet rychle, a není k nim třeba tak moc: jen vědět, jaké je pořadí věcí, co přijde teď a co potom, nejdřív že je nutno zasít a teprve pak můžeme sklízet. Divné, že tak mnozí myslitelé a slavní státníci nejsou schopni tu jednoduchou poučku pochopit. Divné, že nikdo jiný - nebudu ukazovat prstem - nedokázal Iry následovat. Snad že aby někdo našel kuráž k hospodářskému zázraku, musí se k němu vzepnout ze samého dna. V Německu jím byla země posetá válečnými troskami, v Irsku země plodící jen kamení a rašelinu, v níž dosud nevyhasla vzpomínka na hladomory.

Takové bylo shledání s Irskem po třinácti letech. Totéž skalnaté pobřeží, kopečky vyrýpané rašeliny, kamennými zídkami ohrazené pastviny, tytéž hory a jezera, tatáž krajina, z níž hlad v historicky nepříliš dávné době vypudil přes polovinu obyvatel za oceán, a přece jiná. Z notoricky vystěhovalecké země se téměř naráz stala zemí přistěhovaleckou, nadějí onoho typu lidí, kteří hledávají výživnější chléb v cizině, někteří přechodně, někteří natrvalo. Není žádná vzácnost zaslechnout v Irsku český, slovenský, polský hovor, a našinec si musí dávat dobrý pozor na hubičku, než se začne o někoho slovně otírat v domnění, že mu nerozumí. Jakž jsme sami s jistou trapností zjistili. Co mi jen přišlo zvláštní ... hezká dívka odkudsi ze Slovenska za pokladnou irské samoobsluhy ... český, poněkud nerudný mládenec jakožto posluha na palubě převozní lodi ... polské servírky v takové té karbanátkové jídelně až na samých ostrovech Aranských, holých a větrných, kde i na irské poměry lišky dávají dobrou noc ... všichni ti číšníci, poslíčkové a hlídačky dětí, sběrači jahod, síly pomocné na nejnižším stupni zaměstnaneckého žebříčku ... to nemá česká krajánkovská tradice nabídnout světu co jiného? Nějakou odbornost, s níž v ranečku, jak vím, do Irska odcházejí na zkušenou a za výdělkem třeba Němci? Nejdřív se něco hledaného naučit a pak teprve začít balit vystěhovalecký raneček? O jazyce ani nemluvě? No, není na mně, abych to soudil. Zatím mi stačí, že jsem si potvrdil svou náklonnost k Irsku, jedné ze zemí, které se mi dokázaly vtisknout do srdce. Zbohatlo sice za mé nepřítomnosti a změnilo se v mnohém, ne však ve vlídnosti, poctivosti, družnosti, přátelské prostotě svých lidí. V pětasedmdesáti by člověk neměl spřádat příliš dalekosáhlé plány, ale přesto se s ní loučím slovy slán abhaile, na shledanou. Je to gaelsky, v původním jazyce národa, jenž už sice až na malý zbytek hovoří anglicky, ale jeho duše zůstává keltská.

V takovém rozpoložení ducha mě zastihla zpráva, že Irové, kteří svůj obdivuhodný hospodářský vzestup založili na european money, se ve všeobecném hlasování o evropské smlouvě rozhodli ji odmítnout. Ale to je námět pro jinou úvahu.