Srpen 2008

Magické osmičky aneb Procházka dějinami českými

Luděk Frýbort

»Nur selten kommt was besseres nach« - Jen zřídka následuje něco lepšího. (Císař František Josef I.)

Tak už máme za sebou pěknou část roku, který ... vzpomínáte si? To bylo všelijakého psaní ve veškerém tisku českém, když se s obrácením posledního listu v kalendáři objevil onen metafyzický úkaz českých dějin, zvaný osmičkové výročí. I vyrojilo se úvah, historických reminiscencí, analýz, věšteb a podobenství, až se zdálo, že kdo v krajích českých deset prstů (stačí i dva) a počítačovou klávesnici má, každý se dal do sepisování osmičkových traktátů. Co se mě týče, abych tak pravdu děl, moc se mi nechtělo se k té muzice připojovat. Ale byl jsem také požádán o přispění, takže, nu dobrá, dal jsem se do toho. Prosím vlasteneckého čtenáře, nechť mi nezazlí, bude-li tón následujících odstavců znít jeho mysli nelibě nebo v nich najde místa odporující výkladu českých dějin, na jaký je zvyklý. Nejsem nepřítelem svého národa, ani nejsem ničím zaprodancem, zkouším se jen podívat na tu osmičkovou záhadu z trochu jiného úhlu, než se dívají všichni.

Pozoruhodný výskyt národních malérů a pohrom přesně k letopočtům končícím na osmičku připisují jedni, mávajíce rukou, prostému nahromadění náhod, kdežto druzí uvažují o působení nadzemských sil. Což, nevylučoval bych tu eventualitu tak úplně. Jen bych rád věděl - mají i jiní národové svá magická výročí? A jestli je mají, jsou jimi také tak uhranutí jako Češi? Či jde o jistou vyšinutost českého ducha, jenž odvrhnuv s opovržením náboženskou víru, tím horlivěji se chytá jakéhokoli mysticismu, ano i pověr a vyložených švindlů? Co je to platné, můžeme být ateisty, materialisty a rozumáři, můžeme zkoumat vesmír i hlubiny vlastního nitra z přísně vědeckého hlediska, můžeme být přesvědčeni, že veškerá zákonitost univerza končí na poslední stránce učebnice fyziky, můžeme se posmívat Bohu, ale svou duši neošidíme: ona tuší - a tušit může někdy být víc než vědět - že existují sféry Nepoznatelna, jejichž signály lze zaznamenávat, ne však rozluštit. Dveřmi vyhnaný náboženský cit se nám tak vrací oknem v podobě rozličných mód, šamanských obřadů a obskurních sekt, kdekdo se pídí po tajemstvích tibetských klášterů a indických ašrámů, kdekdo objímá stromy, nosí po kapsách čarovné kamínky, vyhledává věštce, kartářky a hvězdopravce, s despektem hovoří o té školní medicíně, která ničemu nerozumí, a svěřuje se přírodním léčitelům, vše v celek shrnuto, oddává se valný díl lidu českého čistokrevnému pohanství. Nu, neposmíval bych se mu. Něco na té velké a již zapomenuté kultuře tušení mohlo být. Ale nevíme a nikdy nebudeme vědět co.

Pročež bych si ani nedělal legraci z magických osmiček české historie. Racionální půlka mé duše se sice vzpírá a nadává mi bláznů, ale pohanský čert v té druhé mě ponouká - zkus to! Vypni na chvíli všechno, čím tě nakrmila tato moderní doba, a najdi cestu k jiné logice, v níž mají své místo nevysvětlitelné signály z nadsmyslných prostorů! Pohanské našeptávání nechce dát pokoj, i beru do ruky dějepisné knihy a hledám, co význačného kdy nadělily zemím českým osmičkové letopočty. Nejen ony známé a často připomínané, ale i ty opomíjené, mnohem dávnější.

I měli bychom tu například bitvu na Moravském poli v r. 1278, co v ní padl král železný a zlatý ... založení univerzity pražské 1348 ... nějaké drobnější události by se našly i k dalším osmičkovým výročím, ale všechno je tak rozptýlené v čase a bez zjevných souvislostí, že se o signálech z Nepoznatelna dá stěží mluvit. Až tady ... hle. Roku 1618 zahájili čeští stavové protihabsburskou vzpouru a tím víceméně i třicetiletou válku, která pak 1648 skončila mírem vestfálským. V tom už jakýsi prst Osudu můžeme rozpoznat: odbojní pánové si troufli na víc, než nač jim stačily síly, předvídavost i rozum, a dějiny jim o třicet let později vystavily účet v podobě pádu zemí českých do provinčního bezvýznamu. Není pochyb, že by se řečeným zemím bývalo lépe vedlo, kdyby si odbojní pánové své kousky nechali od cesty, jakkoli si představovali, že je konají k prospěchu a slávě Koruny české. Je sice ošidné se rozbíhat po cestě dohadů, co by se stalo, kdyby se nestalo ... ale snad by bez všelijakých defenestrací a jiného střečkování celá ta třicetiletá patálie ani nevypukla, a kdyby i vypukla, nevyšly by z ní české země jako zpustošené, z poloviny vylidněné, vysloužilými lancknechty spravované válčiště. Strašnou zodpovědnost na sebe bere ten, kdo se pokouší vychýlit výhybku dějin do zdánlivě správnějšího, drahé vlasti prospěšnějšího směru. Pochopitelně: kdybychom mohli vzkřísit duchy odbojných českých pánů, sdělili by nám bezpochyby, že oni si to tenkrát všechno představovali jinak, řádněji a krásněji, ale ono houbeles záleží na tom, co krásného si kdo představuje, nýbrž jak nakonec všechno dopadne. Měl by to vědět každý, kdo se lehkou rukou chystá roztáčet ruletu dějin, domnívaje se, že má pravdu: pravdu nelze mít, lze jen za pravdu dostat; a za pravdu dostane ten, jehož skutky se osvědčily. Pánové Thurn a Budovec to nebyli.

Mimochodem, když už jsme v té metafyzice: byl rok stavovské rebelie 1618 a přesně tři sta let po něm rok 1918, jehož sláva hvězd se dotýká. Byl rok vestfálského ortelu nad zeměmi českými a přesně tři sta let poté rok 1948, jehož sláva se dotýká spíš hlubin pekelných. Jejej, jejej. Bylo to náhodou, že v obojím případě trvalo třicet let, než ze semínka krásného úmyslu vypučel malér? Z domnělé pravdy? A nemáme kromě osmičkové metafyziky ještě nějakou třístovkovou? Skoro se bojím podívat, co vyváděly dějiny v roce 1708 ... no, zaplaťpámbu nic děsného, jen nějaké tahanice o volbu kurfiřtů, jestli vážený čtenář vůbec ví, kdo byli ti pánové. Ale co není teď, může přijít příště.

Přeskočím teď další tři staletí, a to až k událostem roku 1918. Tím se nevyhnutelně dotknu jistých národních posvátností, jež kdo zpochybní nevymáchaným perem, koleduje si o mnohostranné mytí hlavy, ne-li přímo o titul národního zrádce. S vědomím toho ještě jednou připomínám poučku, k níž jsme už dospěli před chvílí: pravda je to, co se osvědčí, a nezáleží na úmyslech, nýbrž na tom, jak nakonec všechno dopadne. Takže do toho, ať si u spravedlivých vlastenců českých třeba rozliji ocet: co přinesl říjen 1918 zemím českým? Inu, samostatnost, že ano. Konec třísetletého ujařmení. Tříbarevný prapor, prezidenta na hradě pražském, houf jiných krásných věcí, svobodu ... no, to už podle toho, čemu se tak říká. Pokud by měl být zván svobodou pouhý fakt státní nezávislosti, podotýkám, že ji mají i v Zimbabwe. Ale v každém případě zadostiučinění. Náplast na zraněné národní sebevědomí, triumf a slávu, i když, znovu podotýkám, byli i tací, kteří s takovým nadšením neslavili, neboť jim bylo za starého, zatuchlého mocnářství lépe. Ale řekli jsme si už, co je měřítkem ideje: výsledek. Ten byl pohříchu v případě Masarykově a Benešově takový, jaký byl - po dvaceti letech udělalo plodům jejich úsilí konec další osmičkové výročí.

České vlastenectví pro to nachází mnoho omluvných vysvětlení, ale je neupřímné i nepoctivé nakládat vinu za nezdar na hřbet kdekomu, jenom ne sobě a svému nerozumu. Hlavní příčina krátkého života předválečného Československa tkví v jisté neprozíravosti, jíž se zakladatelé republiky dopustili nikoli nepodobně jako protestantští stavové tři sta let před nimi: sebevědomě se dali do boření starého řádu, aniž si spočítali, mají-li dost sil a kuráže k obhájení nového. Místo toho postavili svůj stát na dvojím vysoce mylném předpokladu: že se až do skonání věků nic nezmění na zeměpise vítězů a poražených, jak jej nakreslila první světová válka, a že stejně navěky potrvá ochrana spřátelených velmocí. Byli to učení pánové a mohli se podívat, jakou životnost mívají v dějinách různé věčné smlouvy a ochrany, ale nepodívali se. Za dvacet let už bylo všechno jinak, velmoci měly jiné starosti a obětovaly jim i Československo, sice spřátelené, ne však ze všech úkazů pozemských nejdůležitější.

Mluvilo se a dodnes se mluví o mnichovské zradě, ale spíš šlo o nevyhnutelný výsledek špatného odhadu, přílišného sebevědomí, v němž není pamatováno na zadní kolečka. Nepamatovali na ně otcové zakladatelé, ani když pojali svůj stát jako neskladnou sbírku národností, zmenšeninu starého Rakouska, jemuž ještě před nedávnem hněvivě přezdívali »vězení národů«. Ani to se nemohlo nevymstít, ať již nahlížíme na sudetskou, slovenskou, maďarskou či polskou odstředivost jakkoli. A, což také není bez významu, i značné části českého obyvatelstva své osvobození vnutili, na jeho názor se neptajíce. Osvobozenecká legenda ovšem hovoří o nedílném nadšení českého lidu (o jiných lidech nebývá řeč) pro republiku, ale ani to přesně neodpovídá historické skutečnosti: věrnost císaři pánu byla v zemích českých hluboce zakořeněná a nezmizela v těch posledních týdnech roku 1918 jako dým, spíš se stalo žinantním ji připomínat. Jakž sám mohu potvrdit ve vzpomínce na různé strejce, co chodívali k mému dědečkovi do kvelbu a kejvajíce hlavami říkali - jo, pane Kratochvíl, za Rakouska bejvalo líp, copak je to platný.

V celoevropském měřítku vedl vítězný rok 1918 k ještě osudnějším koncům. Trhání poražených států na kusy a rozdávání malým i velkým spojencům dalo vzniknout pocitům křivdy a ne zcela nepochopitelné touze po návratu ke starému uspořádání; můžeme jak chceme mluvit o revanšismu, ale představa, že poražení budou navěky poníženě přijímat svůj osud, je pošetilá. Především však vítězná, zejména francouzská nenasytnost vyvolala v Německu zoufalství a zrodila Hitlera. Hitler by býval nic nepořídil, kdyby z mapy Evropy nezmizela rakouská monarchie, fungující od věků jako ochranná hráz proti imperiální roztahovačnosti jednak německé, jednak ruské; co ji mělo v té úloze nahradit, dohody Malá i s Velkou, bylo iluzorní a nevydalo za šavli jediného rakouského lajtnanta. Rozpadem Rakouska se hráz protrhla a Evropou se v odstupu pouhých deseti let rozlila dvojí záplava, nacistická a bolševická. Příčin bylo pochopitelně víc, ale jednou z nich byla i neuvážená česká touha po vlastním praporu, s nímž pak konec konců mával i Klement Gottwald. Ať jsem pro ten výrok třeba kamenován, ale osmadvacátý říjen by neměl být dnem oslav, nýbrž modliteb za odpuštění vin. Vyslechl jsem si nedávno poněkud extrémní názor, podle nějž Češi zavinili druhou světovou válku se vším, co ji provázelo. Je to ovšem názor z druhé strany, ale někdy neuškodí se podívat očima jiných. Ale spíš byly děje roku 1918 beztak už naprogramované, lavina, jíž stačilo zatřást, aby se dala do pohybu. Evropa byla plná nacionalismů, ani lepších, ani horších než český, dost možná by se lavina bývala rozkutálela i bez něj. Další osmičková výročí už představují jen řetěz následků.

V roce 1938 by řetěz býval mohl být rozťat, ale svízelná národnostní situace takový krok ztěžovala: těsná menšina státotvorného národa českého a těsná většina národů jiných, jimž mohlo být Československo více či méně ukradeno ... s takovým vojem jest obtížno se vydávati v bitvu. Nicméně ještě bylo - na rozdíl od pozdějších osmičkových letopočtů - aspoň mezi Čechy dost branného odhodlání, ale selhal ten, kdo stál v čele státu, šikovný spřádatel diplomatických kliček v době míru, ne však bojovník ve chvílích zlých. Ani to ještě nemuselo znamenat katastrofu; v demokratických zemích nestojí všechno a nepadá s jedním mužem, jakkoli vysoko postaveným. Jenže Čechové si vypěstovali demokracii tatíčkovskou, jinou to kopii z císařpánských dob, a když se sesypal tatíček, stáli v bouři dějin nazí. Mohli bychom nyní zahájit obvyklou a nekonečnou debatu o tom, mělo-li či nemělo smysl se bránit Hitlerovi, ale schovám si to téma, až jestli mi je někdo omaže o nos.

Mezitím se čas nafoukl pošetilostmi a osudově mylnými kroky. Tohle má být článek o osmičkových letopočtech, ale nevyhnu se tomu, abych nepřidal i jeden pětkový; nebylo snad od dob Přemysla Oráče roku tragičtějšího, než byl rok 1945, v němž cokoliv se udělalo, všechno bylo špatně a vedlo ke špatným koncům. Národní neštěstí o necelá tři léta později se nevyklubalo z ničeho; osmičkový rok 1948 mohl být naplněn tvrdou poválečnou lopotou, ale nemuselo jím být nastartováno ani čtyřicetileté období útlaku a ideologického blázince, ani dlouhodobý hmotný i mravní úpadek, z nichž v pořadí druhý neskončil dodnes. Exploze zvířecí mstivosti, maskované jako národní odplata, byla druhou stránkou povolnosti, s níž Čechové bez muknutí přijímali nacistické komando, několik světlých výjimek v to nepočítaje. Urputný hon za partyzánskými zásluhami pět minut po dvanácté nacházel své vyjádření hlavně v rabování a trýznění bezbranných; postupně následovalo vyhnání německé menšiny dle stalinského vzorce etnické čistky, komunisty dominovaná Národní fronta, dodnes ledakým ohleduplně zahrnovaná do pojmu »demokracie«, přenesením exilové vlády z Londýna do Moskvy zahájené a stále se prohlubující podřízení imperiální politice Sovětského svazu, dobrovolné přijetí Stalinova komanda odmítnutím Marshallova plánu, jež tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Masaryk sice komentoval známými slovy o Stalinově pacholku, ale k závažnějšímu protestu ho nepohnulo ... a nakonec Únor, zvaný Vítězný.

Podlehnout silnějšímu nepříteli není hanba. Hanba je podlézat mu s ušima sklopenýma už předem. A úpěnlivá snaha tatíčků národa udržet se v křeslech, když už klec spadla. Aspoň bouchnout dveřmi, pánové, aspoň bouchnout dveřmi. Ale i toho se odvážil, nešálí-li mě paměť, jediný dr. Ján Papánek, zástupce Československa v OSN. Ostatní museli být vyhozeni, zčásti i oknem.

Byla-li osmička let čtyřicátých výsledkem celonárodní vítězné zhlouplosti a chytráckého odhadu, který nevyšel, vzpomínka na rok 1968 je už jen trapná. Chytali jsme se tehdy chiméry, která se nemohla nerozplynout, kterážto pošetilost je jen zčásti omluvitelná dvaceti lety, během nichž jsme ztratili přehled o světě. Byli jsme směšní s tradiční českou vypínavostí, s níž mnozí věřili, že ten ubohý výpotek znásilněné mysli, zvaný »socialismus s lidskou tváří«, se stane celému světu vzorem, třetí cestou lidstva. A když došlo k nevyhnutelnému účtování, zmohl se národ Žižkův zase jen na řeči, na psaní vtipných veršíků po zdech, na pasivní odpor, nemající valné ceny, není-li v něm zrnka vůle k odporu aktivnímu. Snad se příliš nechlubím, zmíním-li se o svém tehdejším odhodlání vzít do ruky zbraň; a snad nás takových bylo víc. Ale nikdo o to nestál. Nestálo o to naše slavné reformní vedení, a nestála o to naprosto převládající část českého lidu, hovořící útěšně o síle ducha, jejž nemůže zlomit hrubé násilí. A zlomilo, velice rychle zlomilo. Netrvalo dlouho a včerejší bouřliváci už zase hledali, jak by obhájili svá teplá bydélka, zase znemluvněli, sklopili uši, s výjimkou těch, kteří byli z bydélek tak jako tak vyhozeni. Musím se vyznat z toho, že to nebyly sovětské tanky, nýbrž tahle zoufalá ohebnost, která mi usnadnila rozhodnutí odejít do exilu.

Možná že někdo jiný vykouzlí libější, omluvnější obrázek osmičkové série, a pravděpodobně se bude málokomu zamlouvat ten, jejž jsem v předchozích odstavcích předložil já. Ale vyslovil jsem poučku, od níž nemíním ustoupit: na koncích záleží, nikoliv na úmyslech. A pravda vítězí, ledaže leckdy není oč stát, neboť ani pravda není pokaždé to, co by se člověku líbilo. Člověk není svým vlastním soudcem, tím jsou jeho dějiny; a jejich ortel ... věru že je pravdivý. Nemůže být jiný, nemůže dostat za pravdu něco jiného, než co se osvědčilo.

Zbývá ještě odhadnout, jak mohou magické osmičky českých dějin pokračovat dál ... řekl bych, že spíš pomaličku. Rozhodně bych neočekával nic zvláštního od zbytku tohoto roku 2008, leda zase různé skandály, švindly a zlodějničky, jimž bude souzeno, aby byly po krátkém hudrování zapomenuty a překryty čerstvějšími. Vyšetřování, která nikdy nic nevyšetří, obvinění, která vyšumí do ztracena, možná volby, v nichž zase nebude koho volit, možná i nějaká politicko-mafiánská vraždička ... ale to už se pouštím na půdu čirého věštectví, takže toho raději nechám. Jestli kdy otřese dějinami další osmičkový letopočet ... leda za předpokladu zásadního zlomu. Zdá se, že o takové nebude v nastávajících desítiletích nouze, ale jelikož máme ten globalismus, nepůjde o záležitost výhradně českou, a tudíž do popisované série zařaditelnou. Snad až ... nu, mezi roky 1618 a 1918 také muselo uplynout tři sta let, není-liž pravda. Ale tak daleko se nemíním pouštět, i skládám své šamanské nářadíčko a hodlám se napříště věnovat raději věcem pozemštějším, lidskými smysly postižitelným. I v nich je a bezpochyby ještě bude malérů a patálií zakleto dost.