Srpen 2008

O bardech a počítačích

Luděk Frýbort

Písmo nám dalo možnost záznamu, ale ztratili jsme potřebu si pamatovat. Počítače nám umožňují rychle vyhledat informaci, ale ztratili jsme potřebu něco vědět. Tak nevím: nejsem náhodou poslední bard Evropy? Nebo aspoň mi není znám nikdo jiný, koho by bavilo se učit zpaměti dlouhé texty. Mám totiž svou zálibu ve staročeštině pro její vtip a rozmanitost, a když jsem dospěl do důchodu a zdálo se mi, že mám tak nekonečnou spoustu času - kupodivu, už se mi to nezdá - předsevzal jsem si naučit se nazpaměť pár staročeských textů. Například tu rozkošnou satiru Podkoní a žák, jestli ji znáte: je to ta, co se v ní ti dva tak dlouho hádají o to, kdo má lepší živobytí, až se poperou. Abych ji přednášel na tržištích jako starověcí rapsódové, k tomu jsem se sice zatím nedostal, leckdy je mi ale dobrá k ukrácení dlouhého čekání. Přednes celého díla od slov »Přihodich se jednú k tomu« až po závěr »...doma novin dočekati« zabere čtyřicet minut, takže když mi v nemocnici odstraňovali šedý zákal - operace je to bezbolestná, ale o povyražení se také nedá mluvit - přeříkával jsem si k odvedení pozornosti Podkoního. Byl jsem zrovna u verše »Mizero nevlídná, k čemu tobě ta řeč nesklidná?« když mi dovolili vstát, z čehož jsem seznal, že zákrok trval pětadvacet minut. Jestli je mi ta znalost dobrá i k něčemu víc... Ale ano, jistěže ano. Díky ní jsem si uvědomil, jaký revoluční zlom právě prožíváme. Vcházíme totiž do třetího historicko-kulturního cyklu lidstva, věku elektroniky a počítačů, přičemž se nemůžeme rozhodnout, je-li ten pokrok opravdu pokrok.

První byl věk paměti. Nevíme, jak dlouho trval. Snad už od chvíle, kdy člověk poprvé pocítil potřebu zachovat památku předků, oslavit bohy a rekovné skutky vládců. Dnes už si těžko uvědomujeme, jak úžasný to byl výkon lidského ducha. Snad i mozek museli mít ti epičtí pěvci, bardové a skaldové ustrojen jinak než my, že se jim do něj vešlo to nesmírné množství veršů; dost možná, že by jich počítač staršího typu ani tolik nepojal. Já se chlubím svými patnácti stránkami Podkoního a žáka, ale zkuste se jen pročíst Illiadou! Celé dny mohl Homér sedět na vypravěčském stolci a recitovat, tisíce veršů mu proudily z bezedné paměti - neuvěřitelné. A nejen on. Všichni národové měli své epické zpěvy a sáhodlouhé genealogie, z pokolení na pokolení předávali jejich pěvci složitou mytologii a zvykový právní řád, a přitom bez chyby, bez odchylky, což se vždy nepodařilo ani pozdějším opisovačům. Něco z toho nesmírného bohatství nám zůstalo zachováno: severské ságy, staroanglický Béowulf, Píseň o Nibelunzích, Artušovský cyklus, finská Kalevala, irské a waleské hrdinsko-mytologické zpěvy. Ostatně, jak leccos naznačuje, i jeden hrdinský zpěv český. Čímž nemám na mysli známé podvrhy z devatenáctého století, nýbrž pověst o bitvě na Turském poli, tak nápadně příbuznou s irským zpěvem o bitvě na Mag Tuired (staroirsky mag = pole), že vnuká myšlenku, nesahá-li svými kořeny až do časů keltských v Čechách. Jsouť ostatně Keltové až podnes ti, kteří si v celé Evropě zachovávají nejživější ústní tradici. Kolikanásobně větší ale musel být počet děl zapomenutých! Jaká to nesmírná, navždy zasutá studnice krásy a moudrosti!

Analfabetismus vůbec neznamená totéž co primitivismus. Nejproslulejší druidská škola v Bangoru na severozápadním pobřeží Walesu mívala tucty žáků, seděli v ní dvacet i více let a ukládali si do paměti verše, obsahující veškeré tehdejší vědění. Nebylo nikterak nepatrné, jak bychom se mohli pohrdavě domnívat; v leckterém smyslu bylo možná obšírnější než to, které přišlo po něm. A jistě nebyla jediná; rozdíl mezi bangorskou školou a jinými středisky vzdělanosti tkví pouze v tom, že se o ní zachovala písemná zpráva. Máme dnes sklon ohrnovat nosy nad těmi, jimž říkáme barbaři, pohani a tak všelijak, ale jsou schopnosti, v nichž jim nedosahujeme ani po kotníky.

Věk paměti skončil, když přišli mniši s jejich knihami a řekli - proč bychom si měli zacpávat hlavy nekonečnými verši, když můžeme vše potřebné zapsat na pergamen? Bohužel měli o tom, co je potřebné, své poněkud omezené mínění, takže se nám moudrost analfabetického věku zachovala jen ve zlomcích a spíš náhodou. Kultura paměti pak nezanikla hned, jen upadala a degenerovala, až se jejími posledními nositeli stali jarmareční zpěváci. »Poslyšte, lidé, tu strašnou novinu, coť se stalo vnově v městě Hodonínu...« tak končí linie, sahající v nepřetržité posloupnosti k Homérovi a snad do časů mnohem dávnějších. A ovšem pohádky. Kterápak maminka ještě dnes vypráví dětem pohádky? I zde cosi končí a cosi se ztrácí, pohádky o princeznách a dracích sahají mnohem dál do hlubin času, než by se zdálo, můžeme v nich vystopovat prvky a schémata možná starší než bájeslovné příběhy bardů. Je to náhoda, že se poslední zbytky pamětní kultury roztrácejí právě dnes? My jsme se ještě učili ve škole básničky, úryvky z latinských textů... »Gallia est omnis divisa ... Quo usque tandem Catilina...« Dnes prý se už dětičky žádným učením zpaměti trápit nemusí, bylo mi řečeno. Bylo by to nemoderní a také škodlivé; dětičky by z toho mohly mít stres. Tak lidstvo na jedné straně hromadí znalosti, na druhé pitomí. Znalost není totéž co moudrost.

Nebo kdoví. Třeba je to všechno mnohem tajemnější a výměna kultury paměti za kulturu písma nastala úradkem vyšší moci. Jistě i objem toho, co museli nosit v hlavách bardové, byl čím dál rozsáhlejší, nabaloval se novými poznatky a novými bájemi jako sněhová koule, až i ta obrovská rezerva bardího mozku narazila na svou hranici a vyšší moc řekla - teď dost, takhle to dál nejde, pošlu vám písmo, holoto. A všechno se opakovalo. Také kultura písma se vrstvila a nabalovala, od krátkých nápisů vyrytých v kameni, přes první strohé záznamy vesměs liturgického charakteru, zprvu nesměle se v to mísí prvek zábavy, vynález papíru vše zlevnil, vynález tisku vše zrychlil a umocnil, knihovny se rozrostly od skromných pěti deseti svazečků v středověkých klášteřích do dnešní nespočetnosti...

Až zase přišel kdosi a řekl - proč bychom měli zapisovat své znalosti, když si je můžeme nakliknout v počítači. I nastal věk třetí, věk elektronický. Liší se od předešlých dvou lecčím. Tak například rozuměl spisovatel až posud svému nástroji; přiříznout správně husí brk nebyla náročná věc, a ještě psací stroj jsem si uměl spravit sám, když na to přišlo. Moderní autor svého přístroje užívá, ale příliš mu už zpravidla nerozumí; když si neví s počítačem rady, běží pro někoho z tajemného bratrstva profesionálů. Máť každá doba své žrece a kouzelníky, to bylo za kněžny Libuše také tak. A už je to tady potřetí. Naše možnosti se znovu rozrůstají, od počítačových pamětí s pár kilobity až k dnešními miliardám a snad bilionům informací, jež nám bez námahy poskytuje internet ... jak daleko to může jít? Chystá se na nás ještě nějaký čtvrtý věk? Raději nevědět, on už ten třetí má své háčky. Vynálezem písma jsme získali možnost snadného záznamu, avšak ztratili jsme potřebu si něco pamatovat. Příchodem počítače jsme získali možnost si rychle vyhledat informaci, ale ztratili jsme potřebu něco vědět. Paměť, vědění, informace. Asi jsem zpátečník a staromilec, ale nedokáži se přesvědčit, že přímka těchto tří pojmů je vzestupná. Bude na jejím konci bytost bez paměti a bez vědění, pouze s rychlými prsty a harddiskem místo mozku? Nebo znovu zasáhne vyšší moc, teď dost, pitomci, všechno jste přehnali a zkazili, zpátky k pazourkovému mlatu a k pěvcům deklamujícím příběhy bohů a héroů? Někdy se mi to zdá.

Nu, ať je tomu jak chce, předělávat se už nebudu. V čase, jenž je mi vyměřen, bych chtěl ještě napsat nějakou knížku, i když vím, že knížka je věc nemoderní; nač prý hromadit knihy, když už máme takovou destičku, ťuknete na příslušné místo, a hned vám vyskočí text literárního díla z kterékoliv doby i jazyka. Ale já nestojím o zázračné destičky, raději si dám nohu přes nohu a čtu si pěkně v knížce. Číst a počíst si, víte, to je rozdíl, uspěchaní. Bude-li mi dopřáno nějakou knížku napsat, učiním tak pochopitelně na počítači; ona by mi dnes redakce text naškrábaný perem na kus papíru ani nevzala, ba dokonce ani psaný strojem ne. Ale hledím, abych se od počítače nedal zotročit. Abych nepodlehl jeho vábení, semhle vsuň pranici, tam ještě jednu milostnou epizodu, ještě si vymysli pár zlotřilců i krásných hrdinek, když je to tak snadné, ať je knížka tlustší. Tlustší třeba je, ale duch knížky hyne, jak tak koukám, přebíraje se tou záplavou titulů v knihkupectvích. Trochu je mi líto, že jsem nestihl nic vydat, dokud se ještě psalo strojem. Dalo to práci, ale knížka byla věc vzácnější, než je teď, a asi i autorské uspokojení bylo větší. A lepším, bohatším jazykem se psalo, nic mi neříkejte, čím to, že jazyk těmi novými možnostmi spíš upadá a chudne, než aby se rozvinul? Stačí srovnat třeba Komenského Labyrint světa nebo Palackého Dějiny národu českého s tím, co se nabízí zájmu čtenářovu dnes: místo bohatství slovníček chudičký, lajdácký, mluvnice neobratná, zbavená někdejší šíře a jemnosti, a místo vtipu vulgarita. Snad že snadnost počítačového psaní láká k té činnosti i ty, kteří by dřív dva řádky na papír nepoložili? Kde jsi, ó Čapku? Kde jsi, Homére?

Ale nic, to já jen tak, že jsem byl otázán, zda bych něco nenapsal o těch klimatických patáliích, co je teď kolem nich tolik řečí. K nim bych asi moc nového nedodal, jsou však i jiné ... nechci říci katastrofy. Ale sestup, snad i úpadek. Obchod, na němž se nezdá, že vyděláváme, vyměnivše moudrost za snadnost. Což takhle se zase něco naučit nazpaměť? Je to obtížné a zabere to dost času. Ale je v tom i divná radost. Zkusme to. Zkusme se aspoň troškou vrátit do věku paměti, věku analfabetického; není zdrávo lidskému duchu pořád jen plavat na povrchu času.