Srpen 2008

Ve stínu papalášského majáčku

Luděk Frýbort

Dotkl jsem se před několika týdny na tomto místě jedné z hlavních starostí české politické elity: svobodného honění, předhánění, bourání a kostí přerážení v silničním provozu. Není tématu, které by pány poslance tak probudilo z jejich apatického polozájmu; a není snad, pravím, jiné země, jejíž noviny tak často přinášejí zprávu o tom či onom ministrovi, senátorovi či jiné veličině, která se právě vybourala ve svém omajáčkovaném voze. Ostatně není ani jiné země - aspoň mezi zavedenějšími demokraciemi západní Evropy ne - jejíž státnictvo by pokládalo za potřebné vymetat si cestu vpřed pomocí papalášských majáčků: z cesty, holoto, teď jedou páni! Spolu s rovněž unikátní poslaneckou imunitou, chránící parlamentní velmože snad i před trestem pekelným, to cosi vypovídá o české politické kultuře.

Nu, a jako by chtěl můj článek potvrdit, předestřel záhy poté spanilomyslný pan ministr Řebíček návrh úpravy silničních pravidel: nejvyšší povolená rychlost nechť je zvýšena až na 160 km/hod! Ať se můžeme ještě svobodněji honit, blbnout a producírovat! Ne že by si takový ministr z nějakého omezení moc dělal, ale je přece mnoho i dalších mistrů volantu, kteří by si taky rádi zablbnuli. Stošedesátka ovšem, přidusil hned pan ministr rozlet svých idejí, budiž povolena jen na úsecích, které takové rozvinutí svobodného ducha připouštějí.

Lze očekávat, že panem Řebíčkem navržená reforma dopravního řádu přiblíží poměry na dálnici německým. A jakožto německý občan a uživatel dopravní sítě se nevyhnu soudu, že německý rychlostní systém je nejneužitečnější, nejotravnější a nejprotismyslnější, na jaký lze na cestách Evropou natrefit. Tady máme pět kilometrů rovné dálnice, i postavme k příkopu značku s číslem 160 (v Němcích neomezeně). Tamhle je týchž rovných pět kilometrů, ale jacísi místní otravové se čehosi bojí, no dobrá, ať je po jejich, vražme tam, řekněme, 130. Jinde už se pěkných pár mistrů volantu přizabilo; snad to spraví cedule 100. A tak to jde pořád, od značky ke značce, tady rychle, tamhle pomalu, dva kilometry tak, deset onak, většinou bez jakéhokoli zjistitelného důvodu, snad že cestářům přebývaly cedule. Sem tam člověk některou přehlédne ... ježíšmarjá, já jsem jel 130 a ona tam byla stovka, snad mě nevyblejskli policajti... Ó jak krásně, pokojně, odpočinutě a přitom v průměru o nic pomaleji se jede v takové Belgii! V Holandsku! V Anglii, navzdory levostrannému provozu!

Zrovna jsem se totiž z jmenovaných zemí vrátil a hezkých pár tisíc kilometrů tam najezdil. Byla to pohoda. Provoz hustý, ale plynulý, všichni jedou přibližně touž rychlostí, není frajerského producírování a skoro ani předjíždění. Není onoho z Německa známého jevu, kdy vnější pruh zabírají nákladní kolosy a ve vnitřním se nervózně řítí řidiči osobáků v obavě, že kdyby vyplnili mezeru mezi kolosy, už by se z ní třeba nedostali ven. Výsledkem je plná vytíženost dálnice - u nás v Němcích se při stejném provozu hromadí zácpa na zácpu - a také nižší spotřeba, což začíná být při těch cenách pomalu zajímavé: udávám, že moje oktávčička spolyká na německé dálnici kolem 5,5 litru nafty na 100 km, na nizozemských či britských je však spokojená s 4,5 litru. O bezpečnosti, hlavním tématu takovýchto úvah, ani nemluvě.

Jest obecná víra, že pomalá jízda je zárukou bezpečí, rychlá nikoliv. Možná. Mnohem závažnější však je velký, někdy až dvojnásobný rozdíl rychlostí. Tady se šine šetřivý strejda devadesátkou, tamhle si zase sportovní pilot ve dvoustovce blikáním a houkáním (v Německu se to už nesmí) vynucuje volnou jízdu. A přitom, když se všechno sečte a zprůměruje, vychází z toho táž stodvacítka, která je zákonným pravidlem v Belgii, či 80 mil (což je zhruba totéž) v Británii. Podmínkou bezpečí a plynulosti je rozumně stanovený, celoplošný tempolimit. Nevrtal bych na něm zbytečně ani v republice České.

Kdo si přesto myslí, že riskantní jízdou na pokraji schopností svých i svého vozu dohoní zmeškaný čas, toho pozornosti mohu doporučit test, jak jej svého času provedl německý autoklub. Vyslav na trať Brémy - Rimini (kolem 1.500 km) dva řidičské profesionály v témže typu vozu, nakázal prvnímu, aby jel tempem opatrnického strejce (není mi známo, měl-li na hlavě klobouk), druhému pak kvaltovat na hranici hazardu. Výsledkem bylo 27 minut, o něž byl kvaltéř v cíli dřív. Pak mi něco vykládejte o bezodkladných termínech. Ale začal jsem s těmi majáčky; i připomněl bych velkomožným demokratům z povolání, že jaký příklad dává vládce, tak i poddaná holota se chová. Jde-li jim opravdu o bezpečné silnice, jak tvrdívají, bylo by na čase se této pyšné a v jiných říších, zdá se, nepotřebné ozdoby vzdát. Nu, nechovám velkých nadějí, že se tak stane brzy.