Srpen 2008

Atentát

Ludwig von Gress

V článku "Špión, kterému nelze věřit" pan Stanislav Berton píše o stále trvajícím sporu, týkajícím se atentátu na Heydricha a jeho následků. Osobně bych nedoporučovat příliš věřit špiónům (ani zpravodajským důstojníkům) a již vůbec ne politikům. Dr. Edvard Beneš byl politik.

Dokumenty mohou přinést světlo na mnohé události a potvrdit, nebo zdiskreditovat verze verbální. Čas od času se politik nebo vyšší úředník znemožní odhalením papírů, které nebyly včas zničeny. Povětšinou se ovšem se takhle chytí menší ryby, ti chytřejší si dají pozor, aby v dokumentech zůstalo jen to, co je postaví do co možná nejlepšího světla, a to jak v době přítomné, tak v budoucnosti. Je známo, že se dodnes nenašel jediný dokument, který by spojil Hitlera s rozhodnutím o konečném řešení židovského problému. Pochybovat však o tom, že něco takového se nemohlo dít bez jeho rozhodnutí, by bylo téměř slabomyslně naivní.

Dr. Beneš, vycvičený v zahraniční politice, v zákulisních pletichách, zapírání a mezinárodním právu si byl jistě vědom implikace Ženevské konvence o vedení války. Jedině nešťastnou náhodou by po sobě mohl zanechat dokument spojující jej s válečným zločinem. Pokud rozhodnutí o atentátu bylo učiněno koncem roku 1941 (Obergruppenführer Reinhard Heydrich se stal zastupujícím říšským protektorem 29. září 1941), jak píše generál František Moravec v Master of Spies, válečná situace spojenců v té době nebyla příliš růžová. Jen namátkou - Stalin oslavuje 24. výročí říjnové revoluce v moskevské podzemní dráze, prvního prosince Kormoran potápí HMS Sydney, druhého prosince si velitel Panzergruppe II generál Guderian opéká knackwurst v bývalém domě Tolstého v Jasné Polaně, ne tak daleko od Moskvy, nemluvě již o malém japonském překvapení za pár dnů na to v Pearl Harbour. Beneš-realista nemohl vědět, jak válka skončí. Co kdyby smírem a vzájemnou výměnou válečných zločinců?

Domnívám se, že šance, že atentát byl samostatnou akcí generála Moravce bez vědomí prezidenta, a tudíž vrchního vojenského velitele, je mizivá. Exilové vlády v Londýně a jejich různé zpravodajské a bezpečnostní služby si sice dělaly, k malé radosti Britů, různé naschvály a infiltrovaní komunisté nikdy neztratili se zřetele konečný cíl, ale tohle by k ničemu užitečnému nevedlo. Atentát úspěšný by vedl k Benešově větší vážnosti a možná i k slávě a neúspěšný by mohl, po pravdě, popřít. Zkrátka, proč by to Moravec dělal na vlastní pěst?

Okrajově: František Moravec ve své výše zmíněné knize nepíše o výběru Gabčíka pro jeho slovenskou národnost. Jestli ovšem Beneš skutečně jednoho Slováka chtěl, aby akce byla „československá” dávalo by to smysl. Dalo se očekávat, že atentátníci budou dopadeni, ať již mrtví či živí, a represe by také měla postihnout slovenský štát. Beneš Slovákům nedůvěřoval (viz, třeba závěr jeho knihy Úvahy o slovanství, Lincoln-Prager Publisher, London, 1944) a takhle si je mohl zkusit pojistit.

Z hlediska exilové vlády a hlavně z hlediska dr. Beneše byl atentát logický, i když podle mého názoru by býval možná lepším cílem kolaborant Emanuel Moravec. Národu by se ukázalo, že se kolaborace nevyplácí, a dá se předpokládat, že odveta nacistů by byla o něco menší. Heydrich svým týdenním umíráním ovšem obstaral větší publicitu. V každém případě, když ne v říjnu 1941, tak v dubnu 1942 byly reakce a metody nacistů dostatečně známy. Nikdo nemohl očekávat, že Hitler jen pokrčí rameny. Pomsta byla zřejmá a nevyhnutelná.

Represe je logický následek odporu tyranii a jako taková tudíž může těžko být důvodem, proč Beneš atentát zapíral. Z nějakého norimberského soudu již strach mít nemusel, Československo prošlo válkou s poměrně nízkým počtem obětí na straně vítězů. Proč tedy? Bylo to proti přání Stalina? Rozhodně ne proti přání Churchilla. Pokud si vzpomínám, komunisté po válce z atentátu moc velkou radost neměli. Zdůrazňovali Lidice a Ležáky a naznačovali vinu nebo spoluvinu londýnské exilové vlády. Možná, že něco podobného chystala Moskva a Londýn je předběhl. To by je pořádně namíchlo. Možná NKVD-dokumenty v Ljublance? Za Putinova samoděržaví již těžko.

Je potěšením historická pojednání pana Bertona číst. Dělá velice záslužnou činnost a to ne pro peníze jako profesionál, čímž nechci říci, že všichni profesionálové jsou děvky, ale jako amatér z lásky. Doufám, že se jeho článků objeví víc.