Srpen 2008

Nad výročím února 1948 (část II.)

Jan Cholínský

Péče o historickou paměť

Politický režim v Československu 1948 až 1989 byl permanentní kulturní revolucí podle ideologie marxismu-leninismu a sovětského vzoru. Jeho základními znaky byly: podřízenost cizí státní moci; politická diktatura privilegované skupiny komunistických funkcionářů; teror vůči občanům a popření jejich přirozených práv; ideologizace veřejného a soukromého života cenzurou, propagandou a intervencemi; hospodářský centralismus a zestátnění průmyslu, zemědělství, živností i služeb. Výjimkou bylo jen krátké období v roce 1968, kdy došlo k dočasným pokusům o reformu některých dílčích oblastí, nikoli však režimu samotného. Za 41 let komunismus zničil nebo poškodil statisíce lidských životů, rozvrátil společenské vztahy a zdevastoval životní prostředí. Odpovědná péče o naši historickou paměť musí vycházet z této skutečnosti.

Důsledkem nezdravě sametového přístupu ke stíhání komunistických zločinců je dnes rétorika českých levicových politických stran usilující o zpochybnění podstaty komunistického režimu a zamlžující historická fakta. Výstižným příkladem pak je argumentace, kterou formuloval bývalý komunista a současný poslanec za ČSSD Zdeněk Jičínský v podnětu pro Ústavní soud ČR z října 2007, vyzývající ke zrušení zákona o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Tento podnět, k němuž se připojilo 56 dalších poslanců a z něhož vyplývá i snaha o relativizaci zákona o protiprávnosti komunistického režimu, byl mimo jiné odůvodněn tím, že totalitou nelze nazvat celé komunistické období, že v komunismu docházelo také k prospěšným opatřením a že jediný oficiální výklad dějin je nepřípustný. Je potěšující, že ústavní soud se s Jičínským neztotožnil.

Stejně destruktivně jako v Československu působil komunistický režim podpíraný deviantní marxisticko-leninskou ideologií v ostatních porobených státech. Vně sovětského soustátí šířily komunisté zlo lstivým rozrušováním občanské soudržnosti na Západě, rozdmýcháváním občanských válek v rozvojových zemích a podporou mezinárodního terorismu. Mýtus o ušlechtilé podstatě sovětského komunismu vyvrátil americký historik Richard Pipes v knize Dějiny ruské revoluce. O tom, jak Sovětský svaz ohrožoval Spojené státy a svět vypověděli například někdejší americký komunista Whittaker Chambers v knize Svědek nebo někdejší sovětský zpravodajec Vasilij Mitrochin s britským historikem Christopherem Andrewsem v knize Neznámé špionážní operace KGB: Mitrochinův archiv. Otřesné zločiny komunistů v Sovětském svazu a dalších státech zdokumentovali francouzští historikové, Stéphane Courtois a spol., v knize Černá kniha komunismu.

Přes nezpochybnitelné důkazy o zvrácenosti praktické vlády komunistů prezentují dosud někteří západní intelektuálové totalitní Východ s demokratickým Západem jako morálně rovnocenné nebo dokonce hovoří o nadřazenosti Sovětského svazu. Namísto společné radosti z vítězství ve studené válce se projevila nesourodost západní společnosti plynoucí z rozdílů ve vnímání etických principů a v přijatých systémech hodnot. Z postkomunistických států by ale nyní měly zaznít varovné hlasy, upozorňující po zkušenostech s komunistickou ideologií na paralely se slepými uličkami současnosti. Také česká společnost může pomoci západní kultuře, k níž se hlásí a k níž náleží, pojmout trpkou komunistickou zkušenost. Mimochodem společně s dalšími osvobozenými státy vděčí Západu za to, že i přes mnohá selhání tvořil protiváhu ke komunistickému totalitarismu a přispěl k jeho pádu.

Abychom mohli vyvozovat poučení, musíme se ovšem nejprve starat o zachování historické paměti. Péče o ni je úkolem historiků, žurnalistů, umělců, pedagogů a umělců, kteří se o to také více i méně úspěšně snaží. Podívejme se tedy zběžně na to, jak vypadá reflexe komunistického období, v české historiografii a žurnalistice, v umění a ve školství, téměř dvacet let „poté".

Historiografie

Centrem bádání o historii komunistického období je od počátku devadesátých let minulého století Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, který dnes zaměstnává 51 výzkumných pracovníků. Ústav zřídil a provozuje veřejnou knihovnu, pořádá akce pro odbornou i laickou veřejnost, spolupracuje s vysokými školami, vydává odborné publikace a od roku 1993 čtvrtletník Soudobé dějiny. U příležitosti šedesátého výročí nástupu komunismu uspořádal pro odbornou i laickou veřejnost široce pojatou konferenci Únor 1948 v Československu: Nástup komunistické totality a proměny společnosti. Historik Jiří Kocian, který byl garantem konference, závěrem konstatoval, že do budoucna je třeba více se zaměřit například na výzkum vztahů mezi sovětským a českým mocenským aparátem nebo na citlivější přístup k prezentování postojů politicky pasivních občanů nazývaných nelichotivě tzv. šedou zónou.

Přestože jsou aktivity Ústavu rozsáhlé, je možné poukázat na to, že dosud tato instituce nevydala souhrnnou práci o komunistickém období v Československu, která by mohla posloužit jako literatura pro učitele základních a středních škol. Oproti tomu je ve výčtu vydaných publikací patrná preference prezentovat výzkum dílčích témat, omezených ještě na krátké časové úseky. Spíše výjimkou tak je publikace Soudní perzekuce politické povahy v Československu v letech 1948–1989 autorského kolektivu Koudelka–Kaplan–Gebauer–Vyhnálek, která si v názvu vytkla cíl vypovídat o vymezené problematice komplexně. Dalším nedostatkem pak je nulové nebo nedostatečné zpracování důležitých problémových okruhů jako jsou (vedle těch co zmínil Kocian): příčiny komunistického vítězství, protikomunistický odboj, pasivní rezistence občanů, odbojová a politická činnost exilu, ekonomika a životní úroveň.

Některé z těchto námětů jistě neujdou pozornosti nově zřízeného Ústavu pro studium totalitních režimů, který zahájil svoji činnost v únoru 2008. Ač se nabízí přirovnání o dvou (či třech) štikách v jednom rybníku, prozatím můžeme jeho vznik jen uvítat. Začal vydávat časopis Paměť a dějiny, na webových stránkách zpřístupňuje rozsáhlou dokumentaci, zajišťuje přednášky na vysokých školách, plánuje přípravu seminářů pro středoškolské učitele dějepisu a pořádá semináře pro veřejnost (červen: Kolektivizace venkova, Evidence svazků StB, Preventivní metody StB a Osudy podle § 105 – spolupráce se západními tajnými službami). Navazuje tak na publicistickou činnost Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu prezentovanou od roku 1994 ve sborníku Securitas Imperii (dosud 14 čísel) a v edičních řadách Sešity a Svědectví. Také Úřad nabízí přednášky svých pracovníků, například Akce Kameny a přechody hranic, Babice, Československý uran 1945–1989, Kauza vyšetřovatelů z Uherského Hradiště v padesátých letech, Případ Čihošť, Tábory nucené práce zřízené dle zák. 247/48 Sb.

Nedocenitelná je historiografická práce některých badatelů stojících mimo státem zřizované instituce. Historik Vladimír Bystrov je autorem monografií Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945-1955 a Osud generála o jednom z nejvyšších velitelů československé prvorepublikové armády Sergeji Vojcechovském, který byl po druhé světové válce odvlečen tajnou policií NKVD do Sovětského svazu. V knize Průvodce říší zla píše encyklopedickou formou o sovětských koncentračních táborech, včetně těch v nichž skončili Vojcechovský a další českoslovenští občané. Ředitel knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád vedl kolektivy, které zpracovaly grandiózní díla Katalog knih českého exilu 1948-1994, Exilová periodika, katalog periodik českého a slovenského exilu a krajanských tisků vydávaných po roce 1945 a Informace o Chartě - článková bibliografie. V současné době připravuje ještě vydání bibliografie týkající se činnosti VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných). Historik Václav Vaško je autorem knihy Neumlčená s výmluvným podtitulem Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce a jejího prozatím dvoudílného rozšířeného zpracování pod názvem Dům na skále.

Historik Josef Kalvoda prezentoval v trilogii Z bojů o zítřek politické spory mezi československými exulanty, které spočívaly v rozdílném hodnocení politiky prezidenta Beneše, legitimity poválečné Národní fronty, problematiky slovenské svrchovanosti a práv sudetských Němců a uznání Rady svobodného Československa jako zastřešující politické exilové organizace. V druhém a třetím díle trilogie vylíčil také působení agenta komunistické StB Vlastislava Chalupy mezi exulanty. Další Kalvodova kniha Role Československa v sovětské strategii shrnuje jeho rozsáhlý výzkum, zahrnující i práci s tajnými materiály ministerstva zahraničí Spojených států, a dokumentuje podíl prezidenta Beneše a jeho spolupracovníků na vítězství komunistů v Československu. Kalvodovo výjimečné dílo je prezentováno na www.sweb.cz/nakl-dilo/kalvoda.

Mezinárodní politikou v průběhu studené války mezi Východem a Západem se zasvěceně zabývá historik Karel Durman v knize Popely ještě žhavé, na jejíž druhý díl čtenáři dosud netrpělivě čekají. Této tematice se rovněž věnují knihy historiků Petra Luňáka (Západ, USA a Západní Evropa ve studené válce, Plánování nemyslitelného-Československé válečné plány 1950–1990) a Josefa Kalvody (Studená válka 1946–1989, svoboda znamená zodpovědnost) a přispělo k ní i sdružení Občanský institut vydáním útlých, ale mimořádně přínosných brožur Dvacet čtyři lží o studené válce s textem Gabriela Schoenfelda a Konec říše zla, která obsahuje text Rogera W. Robinsona Rozhodnutí, která zpečetila osud Sovětského svazu a dokumenty vlády Spojených států. Schoenfeld poukazuje na lapsy v monumentálním seriálu americké CNN Studená válka a stejnojmenné průvodní knize amerického historika Johna L. Gaddise. Schoenfeld kritizuje extrémní toleranci autorů vůči podstatě a praxi sovětského totalitarismu a absurdní znevažování politiky amerického prezidenta Ronalda Reagana. Vzhledem k tomu, že seriál i kniha již byly v ČR prezentovány, a že čeští žurnalisté jsou náchylní při zmínkách o studené válce srovnávat vražedný komunistický teror s činností amerického senátora McCarthyho, zřejmě netušíce, že mezi jeho know-how nepatřilo mučení, věznění a vraždění, se jedná o mimořádně užitečný počin.

Komunistický převrat v Československu v únoru 1948 popisuje kniha Pět kapitol o únoru náležící mezi nejpřínosnější práce historika Karla Kaplana, který je na rozdíl od těch výše uvedených autorem „institucionálním". Tento „procitnuvší" komunista se v devadesátých letech stal jedním z nejprominentnějších a souběžně také nejplodnějších historiků pod křídly výše zmíněného Ústavu pro soudobé dějiny. V padesátých letech působil jako komunistický kádr, v roce 1968 byl jako historik členem komise zkoumající politické procesy padesátých let a v sedmdesátých letech se vystěhoval na Západ. Po pádu komunismu se vrátil do vlasti, kde prezentuje své, v praxi i teorii nabyté, poznatky o komunistickém systému. Kaplanovy práce jsou přes dílčí nedostatky pro historiografii velmi přínosné. Jeho náhled na hlavní příčinu komunistického vítězství v Československu, za níž považuje poválečnou mezinárodně-politickou konstelaci, je však jen historiografickým klišé.

Nejnovějším příspěvkem k tematice komunistického převratu je kniha historika Václava Vebera Osudové únorové dny 1948, která zdařile shrnuje okolnosti, které těmto dnům předcházely a které je provázely. K pochopení dané problematiky v souvislostech Veber přínosně předkládá to, co je sice již dávno známo, ale dosud nebylo dostatečně zdokumentováno (role Sovětského svazu, dlouhodobé plány komunistů na uchopení moci a jeho násilné aspekty), zároveň však rozvíjí i vžitá klišé („osud" Československa byl předurčen celoevropským vývojem a středoevropskými specifiky), aniž by se pokusil o aktuálnější seriózní analýzu. Důsledkem února 1948 byla mimo jiné systematická likvidace selského a živnostenského stavu o čemž vypovídají další dvě nové knihy Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy od Karla Jecha a České živnostnictvo od Pavla Marka.

Autentické svědectví o tom, jak komunistický režim „legitimizoval" svoji moc podávají oběti bezpráví, někdejší političtí vězňové a vězenkyně. Jsou sdruženi v Konfederaci politických vězňů (KPV), která je nástupnickou organizací Klubu 231, v němž se v roce 1968 „političtí" poprvé ne krátký čas zorganizovali. Pořádají besedy pro veřejnost, komunikují s politiky, vydávají prohlášení, podporují úsilí historiků a dokumentaristů a podílí se na vzniku pomníků a pamětních desek obětem komunismu.

Vůči rozmanitým pseudomytologiím zcela nestranné úsilí o uchování historické paměti vyvíjí nezastupitelné občanské sdružení Libri prohibiti, které provozuje celosvětově unikátní knihovnu stejného jména. Díky dlouholetému systematickému úsilí jejího ředitele Jiřího Gruntoráda, občanského aktivisty a politického vězně z osmdesátých let, jsou v knihovně shromážděny a veřejně zpřístupněny rozsáhlé fondy exilové a domácí samizdatové knižní a časopisecké produkce, jakož i hudebního samizdatu z komunistického období.

Žurnalistika

Reflektování komunistické minulosti v českých novinách a časopisech bylo od počátku devadesátých let minulého století přirozeně rozmanité a prošlo svébytnou „evolucí", o níž lze konstatovat, že není ani uspokojivá ani znepokojující. Velkým přínosem pro zachování historické paměti bylo a je vysílání dokumentárních filmů a pořadů české i zahraniční výroby. O neudržitelnost tabuizování jakéhokoliv tématu a o definitivní konec zdrženlivé mediální konvence v ohlížení se za minulostí, patrné v první polovině devadesátých let, se spolehlivě postaral internet.

Jak praví známé žurnalistické úsloví „není nic staršího než včerejší noviny". Přesto začneme následující výčet vzpomínkou na „staré" noviny, z nichž první jsou Studentské listy, vycházející v letech 1990–1992, zrozené z nově nabyté svobody a entuziasmu mladých novinářů. Vydávání Studentských listů bylo neformálním symbolem vzniku nového svobodného tisku. Radikální snahu o účtování s komunistickými zločiny, zajímavé informace, ale také diskutabilní názory přinášel od roku 1991 list bývalého politického vězně Petra Cibulky Necenzurované noviny. Zarputilý vydavatel se však ve snaze suplovat práci nekonajících státních institucí postupně dostal až za hranice seriózní publicistiky. Nejznámějším počinem Cibulkových novin přechodně vydávaných také pod názvem Ty rudá krávo, jejichž obsah je dostupný na internetu až do čísla z roku 2001, tak zůstalo publikování seznamu spolupracovníků komunistické policie StB.

Zvláštní zmínku je zde nutno věnovat počinu vydavatele Josefa Kudláčka, který v roce 1991 zakoupil list Český deník a po třech letech ho přeměnil na Český týdeník (1995–1996). Tyto noviny rozčeřily kalné vody české žurnalistiky, která po krátkém euforickém revolučním období upadla do strnule hypnotického stavu vyvolaného novými mocensko-politickými zájmy, a pootevřely dveře, které dokořán rozrazil až nezadržitelně se šířící internet. Český týdeník poskytl prostor novinářům, kteří odmítli přijmout rezervovaný vztah nejen k zprivatizovanému kreditu sametové revoluce, ale také ke zločinům komunismu a jejich pachatelům, navzdory nepříznivému mediálnímu klimatu, který byl ovlivněn postoji Václava Havla („všichni jsme byli vinni") a Václava Klause („tlustou čáru za minulostí"). Nejvýraznějšími z nich byli Josef Forbelský, Milan Churaň, Michal Janata, Vladimír Just, Jiří Loewy, Emanuel Mandler, Petr Placák, Jan Rejžek a Jan Zdražílek. Idealistický vydavatel Josef Kudláček však spojil existenci těchto nekonformních novin s ambicí zvrátit vývoj na české politické scéně, která se ukázala jako nereálná, a v roce 1996 vydávání ukončil.

Systematickým reflektováním komunistického období se od počátku devadesátých let minulého století zabývalo a dodnes zabývá několik odborných časopisů, zaměřených na historii, politiku, a kulturu, zrozených již v předlistopadovém samizdatu. Babylon, Kritická příloha RR, Prostor a Střední Evropa také zajistily kontinuitu a možnost publikovat některým z autorů Českého týdeníku (Forbelský, Churaň, Janata, Mandler, Placák) i po jeho zániku. Revue Střední Evropa, která se již v roce 1991 stala spolupořadatelem unikátní pražské Mezinárodní konference o zločinech komunismu, svým čtenářům jedinečně zprostředkovala proces „vyrovnávání se s komunismem" na domácí i na mezinárodní scéně. K zmíněným časopisům je možno přiřadit i s jiným okruhem autorů spolupracující Proglas (přejmenovaný v roce 2003 na Revue politika).

Zvláštní připomenutí si zaslouží konzistentní publicistika Jana Rejžka v článcích a glosách pro tisk, jakož i v rozhlasových a televizních pořadech. Rejžek s nebývalým nasazením dehonestuje veřejně činné osoby, které účelově profitovali z komunistického režimu a se zvláštním gustem se při tom zaměřuje na umělecké kruhy. Své texty publikoval souborně pod názvem Z mého deníčku 1984–2003. Pronikavý pohled na český film a připomenutí mnoha pozoruhodných osobností kulturního života, s výrazným akcentem na komunistickou minulost, přináší také nedávno vydaný výbor z článků publicisty Andreje Stankoviče Co dělat, když Kolja vítězí. Nesmlouvavé a břitké úsudky kořeněné svérázným Stankovičovým sarkasmem, ale na druhé straně také výrazy obdivu a upřímného uznání, působí jako spolehlivý etický kompas.

Své žurnalistické úsilí shrnul i historik Emanuel Mandler v knihách Škodolibé úsměvy svobody z let 1955–1992 a Nebát se a nekrást, jehož prioritou v publicistickém úsilí je však období předcházející komunistickému převratu. Je velká škoda, že dosud nebyl vydán také soubor článků historika Milana Churaně, který v nich svými precizními formulacemi koriguje rozmanité mediální dezinformace a nazývá osoby a děje nedávné minulosti pravými jmény.

Specifickým svědectvím o době komunistického temna je rozsáhlá knižní produkce zahrnující memoáry, rozhovory a životopisné portréty veřejně známých i neznámých osob obou pólů společnosti. Jedno z předních míst zde zaujímají skvostné příspěvky vězněných hodnostářů katolické církve Otto Mádra (V zápasech za Boží věc), Anastáze Opaska (Dvanáct zastavení), Karla Otčenáška (Víra je můj pevný hrad) a Víta Tajovského (Člověk musí hořeti). Z memoárů politických vězňů pak připomeňme ještě O mužích na které se zapomnělo a Poražení vítězové Miloslava Čapka, Za vlády vrahů Josefa Huska, Devět křížů Karla Kukala, Byly jsme tam taky Dagmar Šimkové a Ne vším jsem byl rád Václava Vaška. Vzpomínky Bohumila Černíka Rudé temno nad Vysočinou přináší svědectví o komunistických zločinech při kolektivizaci venkova. V několika titulech, naposledy Františkem Drašnerem, jako Čihošťský zázrak, byl zpracován otřesný případ ve vězení umučeného kněze Josefa Toufara. Tuto mozaiku lidského utrpení a statečnosti doplňují z druhé strany paměti komunistických prominentů (Biľak, Lorenc, Vacek aj.), padlých prominentů (Goldstücker, Hájek, London aj.), rozhovory s nimi a jejich životopisy.

Desítky příběhů lidí, kteří prchali s velkou odvahou a vynalézavostí z Československa na Západ, a jejich šťastné i tragické konce, oživují knihy Kronika šumavských hvozdů sestavená Josefem Pekem a třídílné Příběhy železné opony novináře Luďka Navary. Odchody prominentních politiků, někdejších spolubudovatelů socialismu v poválečné Národní frontě, do exilu vylíčila Zora Dvořáková v knize Politikové na útěku. Osudy odbojové skupiny bratrů Mašínových, která přijala výzvu komunistů k nesmiřitelnému ozbrojenému boji, popsal ještě v exilu Ota Rambousek (Jenom ne strach) a po něm i další autoři, naposledy Barbara Masin (Odkaz).

O mapování domácího protikomunistického odboje se počátkem devadesátých let pokusil v sérii článků později souborně vydaných pod názvem Protikomunistický odboj Petr Radosta a stejné téma tehdy zpracovala i Zora Dvořáková v knize Z letopisů třetího odboje. Na jejich průkopnické, nicméně dílčí práce však již nikdo nenavázal a o domácím odboji dosud nebyla sepsána systematická a vypovídající historiografická práce.

Podobné je to s problematikou politické a odbojové činnosti exulantů. Ani rozhovory s exilovými intelektuály, které vyšly pod názvy Rozchod 1948 (autoři Hrubý–Kosatík–Pousta) a Exil a politika (Pavel Paleček), vypovídající o jejich životech a práci, nám neumožňují poznání aktivit a rozdělení exilového politického spektra. To, že většina dotazovaných byla nebo je levicového politického přesvědčení, ač to není autory dostatečně zdůrazněno, je v dosavadní prezentaci exilové problematiky více než symptomatické.

„Dnešní člověk získává zkušenost o dějinných souvislostech převážně v obrazové podobě – z televize či v kině. Je pro něj obtížné (pokud nepatří k minoritě čtoucí kvalitní knihy o historii a filozofii dějin) napojit se na historický kontext vyžadující určité abstraktní myšlení." Těmito slovy televizního producenta a scénáristy Jana Šterna můžeme uvést další bilanci. Většina diváků dnes sice „odezírá" spíše z hraných filmů a seriálů, přesto jsou při utváření realistického společenského povědomí o minulosti nezastupitelné kvalitní televizní a filmové dokumenty. Mimo jiné také proto, jak zaneřádili dějinnou mozaiku v myšlení národa komunisté, kteří „pochopili význam filmu" a „po svém odvyprávěli zásadní okamžiky naší historie v sérii propagandistických, nicméně řemeslně nikoliv diletantsky vyrobených snímků," jak dále trefně podotýká Štern.

V sedmdesátých letech minulého století byl vyroben a vysílán detektivní seriál Třicet případů majora Zemana, v němž tvůrci rafinovaně sugerují divákům realitu obrácenou naruby, který přímo vybízí k pokusu o depropagandizaci. Česká televize se o ni pokusila formou komponovaného cyklu Třicet návratů (1999) zahrnujícího uvedení každého dílu zároveň s kratšími dokumentárními filmy a následnou diskuzí. Tento přístup se ovšem nehledě na přínosné dokumenty ukázal více únavný než osvětový.

Mnohem působivější než opakované celovečerní pasáže Třiceti návratů obtěžkané ještě zmateně moderovanými debatami, je výtečný dokument Bernarda Šafaříka Cenzurované sny (1999). Skládanka sekvencí z komunistických hraných i dokumentárních filmů je v něm proložena vyprávěním poškozených příslušníků živnostenského, zemědělského, církevního a šlechtického stavu. Celkové vyznění dokumentu charakterizuje výpověď zcela nevinného člověka odsouzeného na 18 let odnětí svobody za špionáž a navazující slova filmového, sentimentálně rozjímajícího Gottwalda: "To, co budeme dělat, to tady zůstane a podle toho nás jednou ty dnešní malí prckové i ty, co se teprve narodí, podle toho nás budou soudit."

Tito „prckové" tedy dnes mohou posoudit to, co se dělo a co komunisté dělali například díky dokumentárním filmovým cyklům o politických vězních. Česká televize uvedla čtyři hodinové díly cyklu Ztráta paměti (2000) Milana Maryšky a sedm hodinových dílů cyklu Ztracená duše národa (2001) Jana Šterna, Olgy Sommerové a Jiřího Hapaly, které obsahují výpovědi desítek politických vězňů o vykonstruovaných procesech, otřesných poměrech během výslechů a následného pobytu ve věznicích. V posledních dvou letech připomíná osudy dalších postižených a perzekvovaných lidí série přibližně stovky krátkých dokumentů Příběhy železné opony (2006–2007) a V zajetí železné opony (2007–2008) ze scénáristické dílny Luďka Navary.

Rozhovory Jana Šterna s politiky, právníky, vyšetřovateli, politickými vězni a komunistou Ransdorfem nazvané Tlustá čára (2003) výše uvedené cykly doplňují, komentují (ne)vůli české justice vypořádat se se zločiny komunismu a mohou zároveň posloužit jako didaktická pomůcka pro pochopení zdánlivě nepochopitelného. Filmy Dračí setba (2006) a Kauza Uherské Hradiště (2007) Kristýny Vlachové, pojednávající o vyšetřování nepotrestaných zločinů respektive a neúspěšné snaze stíhat jejich pachatele, jsou další (od)vážnou připomínkou justičních deficitů. Posoudit vinu lidí, kteří za odměnu udávali své spoluobčany umožňuje nedávno uvedený dokument Jána Nováka a Pavla Palečka Černý a černější (2007) o konfidentech StB v řadách katolické církve – kněžích Františku Jedličkovi, Blažeji Müllerovi a Jindřichu Holečkovi.

Jiný šokující případ enormního etického selhání a následné neschopnosti přiznat vinu je výstižně zachycen v jednom z dílů monumentálního devatenáctidílného cyklu Jiřího Janků, Hany Palcové, Karla Pacnera a Jitky Pistoriusové Československo ve zpravodajských službách (2002). Jedná se o agenta StB Vlastislava Chalupu, funkcionáře národně socialistické strany, který po únoru 1948 poslal do vězení stovky lidí a poté byl nasazen ve Francii a USA mezi exulanty, kde pronikl do vedení významných spolků. Ač byl Chalupa prokazatelně usvědčen, nenašel sílu aby ulevil svému svědomí a až do své smrti tvrdil, že ve skutečnosti spolupracoval s protirežimně orientovanou buňkou uvnitř StB. Pracovník Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Jiří Málek, který byl jednou z obětí Chalupova udavačství, ve filmu podotýká, že toto tvrzení je „naprostý nesmysl, protože ti kdo ho zatkli byli špičky StB".

Mimořádný a v době svého vzniku ojedinělý filmový dokument Země bez hrdinů, země bez zločinců (1996) Martina Vadase představuje činnost bratrů Mašínových a jejich odbojové skupiny, během níž počátkem padesátých let zabili pět komunistických policistů a jednoho ozbrojeného hlídače. Přináší komentáře Mašínů samotných, jejich přátel i jejich odpůrců. Děj je průběžně prokládán diskuzí, která proběhla v roce 1994 v klášteře Teplá mezi mediálně známými osobnostmi. Jejich projevy „proti a pro" odkrývají až na dřeň rozdíly v chápání etických principů a umocňují celkové vyznění filmu. Následuje výběr některých výroků.

Martin Štěpánek: „Žádný válečný stav nebyl (...), ta kauza, že bratři Mašínové se dopustili několika vražd ve válečném stavu, nikde právnicky nemůže obstát".

Karel Pecka: „Když po osmačtyřicátém roce komunisté přijali zákon 231 na ochranu republiky – to nebylo vyhlášení války?"

Ivan Medek: „Oni jsou přesvědčení o svém právu dělat všecko to co dělali a tam bohužel nemají pravdu ani z právního ani z morálního hlediska."

Anastáz Opasek: „To byl skutečně mimořádný čin, já bych to nikdy nemohl považovat za vraždy, když se někdo probíjí do svobody a cestou zastřelí několik lidí prostě to patří k věci. "

Martin Štěpánek: „Jestliže budou rehabilitování všichni komunisté, kteří se dopustili vražd, nechť jsou rehabilitováni taky bratři Mašínové."

Jiřina Šiklová: „Podobně (jako Mašínové) jednal třeba i Stalin, když přepadal třeba vlak, aby získal peníze na revoluci a pokud vím tak taky to zrovna nepovažujeme za činnost, která by byla tedy zvláště ospravedlnitelná."

Radostnější pocit přináší jedenáctidílný seriál Samizdat (2001) Jana Pelce a Andreje Kroba vypovídající pozoruhodný příběh o tom, jak desítky statečných a tvořivých lidí s velkým nasazením a s velkou odvahou vypálili rybník komunistické cenzuře. Psali a vyráběli vlastní tiskoviny, natáčeli magnetofonové nahrávky a v osmdesátých letech točili i filmové dokumenty.

Potěšitelným počinem je také velkolepý dvaačtyřicetidílný seriál Václava Křístka, Zdeňka Suchého a Zdeňka Tyce, o historii významné oblasti populární hudby, Bigbít (1999). Přínosem je zde nejen samo o sobě unikátní zachycení vývoje tohoto žánru, ale rovněž jeho provázanosti se společenskou situací, stavící hudebníky před dilemata v otevřené společnosti nevídaná. Zdařilý je i další projekt z dějin populární hudby, třináctidílná Historie folku (2001) Jiřího Vondráka, který připomíná mezi jinými i ty „písničkáře", kteří během politické totality pozoruhodně vzkřísili magickou sílu slova. Komunistický stát se svými cenzory, zákazy a všemi dalšími dnes již polozapomenutými absurditami jim k tomu dodával intenzivní inspiraci a rezonující publikum. Pro některé z nich ovšem jen do té doby než se stali objekty násilí příslušníků StB.

Pozitivně lze přes jisté výhrady hodnotit i aktuálně probíhající cyklus diskusních pořadů Historie.cs moderovaný poněkud strýcovsky, ale se zřetelným zápalem pro věc, novinářem Vladimírem Kučerou. Prezentuje až na občasné výjimky kvalifikovaná vyjádření historiků k vhodně vybíraným tématům, jejichž přepis mohou zájemci nalézt na webových stránkách České televize. Na stejném místě jsou k dispozici i záznamy jednotlivých dílů vkusného bilančního pořadu Krásný ztráty moderovaného Michalem Prokopem, který se po zásluze drží ve vysílání již od roku 2000. Mezi nejzajímavější dvojice zpovídaných hostů s ohledem na dané téma patřily Vlasta Chramostová–Vlastimil Třešňák, Vladimír Bystrov–Vladimír Kučera, Hynek Bočan–František Zahrádka.

Ve výčtu dokumentárních filmů a pořadů o komunismu bychom mohli dále pokračovat třeba připomínkou těch, které se vztahují k období let 1968-1969 nebo k činnosti disidentského hnutí v sedmdesátých a osmdesátých letech. Kromě děl povedených ovšem vznikají i nepovedená a diskutabilní. Jedním z nich je dokument ze seriálu režiséra Petra Lokaje o československých prezidentech nazvaný Prezident velitel. Portrét generála Ludvíka Svobody je s ohledem na nedávnou televizní premiéru (ČT, 5. 6. 2008) předmětem následujících připomínek.

Generál Ludvík Svoboda vědomě přijal roli komunistického „agenta" v poválečné československé vládě a během únorové krize stál jako ministr obrany z vlastní vůle bezvýhradně na straně komunistů. Této své role se nikdy veřejně a jak vyplývá z filmu tak ani soukromě, nezřekl. Kromě toho v roce 1968, když strana zavolala, přijal nabízený prezidentský post, jakož i následné sovětské poučení z krizového vývoje. To jsou podstatná fakta.

Jistě můžeme s porozuměním vyslechnout subjektivní názor Zoe Klusákové na veřejnou činnost svého otce a stejně tak můžeme věřit vzpomínkám Svobodových přátel, že se v soukromí choval jako slušný a příjemný člověk. Obdobně by bylo lze nahlížet na vystoupení Karla Richtera, zjevně blaženého z vědomí, že se svého času nacházel v blízkosti šedovlasého prezidenta, pokud by byl prezentován jako člen jeho vzpomínkového klubu a ne jako historik.

Kontext vystoupení komunistického normalizačního předáka Lubomíra Štrougala je rovněž rozporuplný. Vzhledem k tomu, že Štrougal patřil mezi inteligentnější stranické vůdce, jeho vzpomínky a názory mohou být zajímavé, ale při jejich prezentaci by mělo být zřejmé, kdo mluví a zda mluví jako poražený marx-leninista nebo člověk jehož motivací je snaha přispět k pochopení věcí. S ohledem na to, že mladší diváci nemohou mít soudruha Štrougala v živé paměti jako mocenskou ikonu, je označení „bývalý politik" pod jmenovkou zavádějící. Štrougal budoval svoji politickou kariéru v komunistickém aparátě od padesátých let, v šedesátých letech byl ministrem vnitra a v letech 1970-1988 působil jako předseda československé vlády.

Bylo by tedy přesnější představit ho „bývalý komunistický politik" nebo „v letech 1948–1989 komunistický funkcionář a vůdčí politik". Štrougal, o němž dosud nevíme, jak nahlíží na svůj podíl viny na zločinech komunismu v sedmdesátých a osmdesátých letech, mimo jiné proto, že počátkem devadesátých let nebyl postaven před soud, považuje normalizačního prezidenta Svobodu za velkého vlastence, který udělal pro svoji zemi nesmírně mnoho a je rád, že Svoboda není zařazován mezi zločinecké stranické normalizační typy.

Diskutabilní je i vystoupení vojenského historika Eduarda Stehlíka, který svými průběžnými vstupy spoluutváří ráz pořadu. Obchází při tom problém Svobodova spojení s KSČ v době, která předurčila následných tragických čtyřicet let, a jen krátce „vypadne z role" při zmínce o Svobodových podpisech na degradačních dekretech vystavovaných po únoru armádním důstojníkům včetně jeho bývalých spolubojovníků. V závěru pořadu Stehlík hodnotí generála, jemuž komunistický režim přidělil nejvyšší vojenskou hodnost, jako politika, který si „alespoň ruce neušpinil cizí krví".

Případnější jsou vstupy historiků Prokopa Tomka a Antonína Benčíka. Tomek poukazuje na to, že Svoboda žádal o přijetí do komunistické strany už během druhé světové války a že nebyl přijat z taktických důvodů – pro komunisty byl užitečný jako „nadstranický" spojenec. Benčík připomněl, že Svoboda jakožto ministr obrany v únoru 1948 aktivně spolupracoval s revolučními akčními výbory, jejichž úkolem bylo "očišťovat", podle pokynů komunistů společnost včetně armády od nepřátelských živlů a také to, že Svoboda v roce 1968 naléhal na členy naší delegace, aby podepsali Moskevský protokol stvrzující de facto sovětskou okupaci. Dodejme, že jeho naléhání v Moskvě lze ještě pochopit, ale jeho mlčení a připojení se k normalizační politice po příjezdu do Prahy jistě nebylo státnickým činem.

Svobodovu politickou roli tak nejlépe hodnotí slova jeho poválečného a nomenklaturního souputníka – neochvějného přítele Sovětského svazu a skalního komunisty – Gustáva Husáka, která ve filmu zazněla v úryvku z jeho kondolenčního projevu: „Jeho činnost byla určována hlubokým přesvědčením, že nikde jinde nemohou naše národy hledat životní jistotu, bezpečnost a oporu než v přátelství a spojenectví se Sovětským svazem (...) po osvobození naší vlasti sovětskou armádou dal všechny své síly, schopnosti a zkušenosti do služeb historického zápasu za nové sociálně i národně spravedlivé Československo."

Dokumentární film Prezident velitel nám připomíná, že sklon k relativizování komunistického období může mít různé aspekty s nimiž se ve veřejném životě budeme ještě hojně setkávat. O jejich rozmanitosti vypovídá například vstřícné vtipkování Jana Krause v zábavném pořadu Uvolněte se, prosím s cynickým špionem StB a KGB Karlem Köcherem, jakož i výrok režisérky Kristýny Vlachové v rozhovoru o natáčení filmu Kauza Uherské Hradiště, respektive trestně-právní kauze Grebeníček a spol.: „Horké chvilky byly skoro všechny, zvláště když se různí marxisti a trockisti – v současné době ve významných funkcích – velice mazaným způsobem snažili moji práci zmařit."

Umění

Příkladem, jak může umělecká zkratka trefně charakterizovat podstatu komunismu, je filmová komedie Zdeňka Podskalského Bílá paní (1965). Výrok jedné z jejích směšných postav – venkovského stranického funkcionáře – „Bourání je politická nutnost, účtujte to jako stavbu" není třeba dál komentovat. Vhodné výrazové prostředky při vytěžování této společenské zkušenosti hledají, byť ne vždy nacházejí umělci již bez omezování mocenskými zákazy a příkazy i po zhroucení komunismu. Stručné pozastavení u některých počinů souvisejících s tématem uchování historické paměti následuje.

Rozpor mezi propagandistickou legendou o sovětských osvoboditelích a povšechně vnímanou realitou sovětských okupantů vyjádřil v roce 1991 výtvarník David Černý, když jeden ze symbolů sovětské (po)moci – „památný" tank č. 23 umístěný na Smíchově - natřel růžovou barvou a učinil tak z něho výtvarný objekt Růžový tank. Jeho satirický happening našel nadšené příznivce, ale i zaryté odpůrce poukazující na znevážení padlých vojáků. Ještě než bylo rozhodnuto o odstranění tohoto recyklovaného „pomníku okupace" z veřejných prostor, mnozí z těch, kteří se ztotožnili s Černého akcí si udělali u tanku památeční fotografie. Růžový tank je dnes vystaven ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech u Týnce nad Sázavou.

Vysokou návštěvnost a nečekaný ohlas včetně zpráv v zahraničních médiích vzbudila expozice Malík urvi výtvarné skupiny Pode Bal instalovaná v roce 2000 v pražské Špálově galerii. Obsahovala 36 velkoformátových fotografických portrétů bývalých komunistických kádrů, důstojníků StB, spolupracovníků StB a KGB, kteří se vyznačovali tím, že po pádu komunistického režimu zaujali důležitá místa v politice, kultuře nebo ekonomice nového státu. Fotografie byly zčásti potištěny strojopisnými texty s osobními příběhy portrétovaných. Další hojně navštěvovaná výstava Socialistický realismus 1948–1958 z roku 2002, jejíž koncepci připravila v pražské Galerii Rudolfinum Tereza Petíšková zdařile předvedla, jak komunistický režim využíval výtvarné umění k propagandistické podpoře své ideologie. V tomtéž roce byl v Praze pod Petřínem odhalen Památník obětem komunismu 1948-1989 sochaře Olbrama Zoubka a architektů Zdeňka Hölzla a Jana Kerela. Má podobu zužujícího se schodiště se sedmi kráčejícími sochami představujícími komunistického politického vězně „mukla" tj. podle lidové slovesnosti muže určeného k likvidaci. První postava je celá a za ní následují její torza symbolizující represí a terorem ničené životy. Součástí pomníku je nápis „Oběti komunismu 1948–1989: 205 486 odsouzeno – 248 popraveno – 4 500 zemřelo ve věznicích – 327 zahynulo na hranicích – 170 938 emigrovalo." Dodejme, že podle některých pramenů byl počet těch co zemřeli ve věznicích nebo při výsleších a těch co odešli do exilu dvojnásobný.

Pomník obětem postavili a rozsudek viníkům formulovali ve svých dílech také významní čeští básníci a spisovatelé. Zkušenost z dlouhého pobytu ve vězení v padesátých letech promítl spisovatel Karel Pecka do knihy Motáky nezvěstnému a obdobnou zkušenost z let osmdesátých přetavil historik umění, „ideolog" undergroundu, a básník Ivan M. Jirous do sbírky poezie Magorovy labutí písně. Bard české literatury Josef Škvorecký napsal v exilu volné pokračování své průlomové knihy Zbabělci. Líčení osudů hlavního hrdiny knih Mirákl a Příběh inženýra lidských duší zaznamenané zde až do sedmdesátých let minulého století je zdařilým exkurzem do života české společnosti. Básně a písňové texty folkového písničkáře a legendárního tribuna rozhlasové stanice Rádio svobodná Evropa, Karla Kryla, byly vydány v několika souborech, z nichž nejreprezentativnější je Krylogie. Vřele přijato bylo podle očekávání kompletní vydání jeho indexových a přece v době tzv. normalizace doslova zlidovělých písní (Bratříčku zavírej vrátka, Rakovina, Maškary, Karavana mraků). Hudebník, malíř a v neposlední řadě spisovatel Vlastimil Třešňák vydal skvělý román z exilového prostředí Klíč je pod rohožkou a do minulosti se obrací také ve své poslední knize Melouch. Exil a jeho přesah do současnosti připomínají jako spoluautoři také Josef Škvorecký a Zdena Salivarová v sérii detektivních příběhů Setkání s vraždou v nichž vystupují postavy českých emigrantů. Spisovatel Jáchym Topol, který je stejně jako Jirous spojen s někdejší subkulturou undergroundu, zasadil děj svých románů Noční práce a Kloktat dehet do šedesátých let.

Život v totalitním státě s jeho represivní mašinérií, obtížné a mnohdy neschůdné hledání východisek, přibližují filmová dramata odehrávající se v padesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Bumerang (1996) režiséra Hynka Bočana, natočený podle literární předlohy Jiřího Stránského, přibližuje život „politických" ve vězeňském táboře v padesátých letech, ale je spíše pokusem o nadčasovou úvahu o vině a trestu. Stejná autorská dvojice se podílela na vzniku třicetidílného dobrodružného historického seriálu Zdivočelá země. Ve třech sériích (1997, 2001, 2008) líčí osud hrdiny protinacistického odboje, pilota anglické RAF, od jeho návratu do vlasti přes věznění v padesátých letech až do sovětské okupace v roce 1968. Stejně jako film Jana a Zdeňka Svěrákových Tmavomodrý svět připomíná Zdivočelá země válečné zásluhy našich letců, jejich utrpení v komunistických kriminálech a také přehlížení jehož se někteří z nich dožili po pádu komunismu. Dnes již odhalené a zdokumentované případy teroru StB v padesátých letech známé jako Babice, Čihošť a Kameny představil ve filmovém zpracování Jaromír Polišenský jako Gambit (2000), In nomine patris (2004) a Swingtime (2007). Jaroslav Brabec natočil na motivy scénáře Jeleny Mašínové a Pavla Kohouta tísnivý alegorický příběh P.F. 77 (2003) o studentech divadelní akademie a jejich profesorce, s využitím motivů počátku chartistického hnutí a individuálního vymezení člověka vůči pokořujícímu společenskému systému. Atmosféru filmu dotváří dobové televizní záběry a hudba, ale především Vlasta Chramostová v hlavní roli. Tíživou atmosféru ženské věznice z perspektivy politické vězenkyně tzv. normalizovaného režimu zachytil režisér Hynek Bočan v čtyřdílné sérii Přítelkyně z domu smutku (1992), natočené podle literární předlohy Evy Kantůrkové. Za svůj působivý herecký výkon v hlavní roli byla zaslouženě oceňována Ivana Chýlková. Šedá a zdánlivě bezvýchodná osmdesátá léta zobrazuje film Vladimíra Michálka a Mileny Jelínkové Zapomenuté světlo (1996) v příběhu venkovského faráře potýkajícího se s mocenskou mašinérií, ale i s intimními existenciálními otázkami, kterého citlivě a přesvědčivě ztvárnil Boleslav Polívka.

Snaha o reflexi minulosti se objevuje i na prknech, která znamenají svět, a tak připomeňme alespoň tři výrazné divadelní události posledních let. Soubor VICENA z Ústí nad Orlicí slavil úspěch s nastudováním hry Ireny Douskové v režii Jana Štěpánského Hrdý Budžes, v níž je komunistický režim představován pohledem malé školačky. Soubor hostoval v mnoha českých městech a uvedl hru i na několika soutěžních přehlídkách, kde byla představitelka hlavní role Helena Lochmanová vždy oceněna za nejlepší ženský herecký výkon. Derniéra představení se uskutečnila v roce 2007. V tomtéž roce uvedlo Národní divadlo premiéru hry anglického autora českého původu Toma Stopparda Rock´n´Roll v režii Ivana Rajmonta. Hra je inspirována historickými fakty a názory Václava Havla a konfrontuje příběhy českého disidenta a jeho někdejšího britského profesora. Autentičnost představení dotvářelo i zakomponované vystoupení hudební skupiny Plastic People of the Universe, jejíž perzekuce komunistickým režimem byla podnětem ke vzniku občanské aktivity Charta 77. V letošním roce připravilo Divadlo Kolowrat v režii Jiřího Nekvasila muzikálový příběh Zítra se bude tančit... připomínající svým názvem kýčovitý básnický hit socialistického realismu z padesátých let. Námětem této netradiční hudební hry je soudní proces s političkou Miladou Horákovou odsouzenou k trestu smrti. Libreto napsal Aleš Březina po prostudování soudních spisů a zakomponoval do něho také autentické citace.

Připomínání doby komunismu v uměleckých dílech má vzhledem k jejich širokému společenskému dosahu pro zachování historické paměti mimořádný význam. Jak uvedený a samozřejmě zdaleka ne kompletní přehled naznačuje, rozhodně je a doufejme, že ještě bude z čeho vybírat. Bylo by jistě možné zmínit i mnohé počiny z hlediska výhradně kritického, ale tu část umělecké produkce, kde převažují samoúčelná pseudorecese, povrchnost nebo manipulace s historickými fakty a jejich významy, ponecháme záměrně stranou. Připomeňme ale ještě, že zvláštní a privilegované místo náleželo v posledních dvaceti letech komunistické epochy populární hudbě respektive jejím dvěma oblastem, rockovému undergroundu a básníkům s kytarou nebo harmonikou - folkovým písničkářům. Někteří odešli do exilu (Karel Kryl v roce 1968 a později po opakovaných perzekucích i Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek a Vlastimil Třešňák), jiní byli odměňováni potleskem publika dychtivého po živém slovu, ale museli se potýkat s všudypřítomnou cenzurou a také s dotíráním tajné policie (ne všichni úspěšně). Po pádu komunismu se reflexe minulosti v písňových textech stala spíše okrajovou záležitostí. Ve vážné hudbě nebyla sice zkomponována žádná „Symfonie z porobeného světa", ale souhrn poctivé tvorby umělců všech oblastí jejichž cílem je nezapomenout na teror, demagogii a nesvobodu, tomuto názvu odpovídá.

Školství

Sonda do školního dějepisu shrnuje poznatky ze tří namátkově vybraných zdrojů a je doplněna dvěma volně navazujícími úvahami. Prvním ze zdrojů je diskuze vedená nad prohlášením Asociace učitelů dějepisu (ASUD) z roku 2003 prezentovaná na webových stránkách tohoto profesního sdružení, druhým publikace Výuka dějin 20. století na českých a slovenských školách vydaná Ústavem humanitních studií UJEP v Ústní nad Labem v roce 2006 a třetím ročníková práce studentky pedagogického lycea Johany Poncarové Podání padesátých let ve výuce dějepisu z roku 2007, umístěná na jejích osobních webových stránkách.

„Školní dějepis je institucionalizovaným prostředím vytváření, předávání a zachování historické paměti," praví se v prohlášení historiků, vydaném na podporu ASUD. Jím pedagogové protestovali proti vyřazení dějepisu z maturitní zkoušky a proti plánované reformě výuky sloučením dějepisu s předmětem občanská výchova. Následná mediální rozprava odborníků i laiků se zabývala nejen tím, jaké podmínky a jakou časovou dotaci potřebují učitelé dějepisu, ale i obecnějšími úvahami o tom, jak by toto vytváření, předávání a zachování mělo či nemělo probíhat. Informace z dalších citovaných zdrojů pak potvrzují jak neformální kontinuitu této diskuse, tak i existenci individuálně promýšlených, ale systémově neřešených problémů a ukazují na jejich dopad v praxi.

Debata vyvolaná ASUD připomněla tradiční problém s pedagogickými metodami, který je v dějepisu ještě zvýrazněn. Spíše většinovou než ojedinělou zkušenost popsal jeden z účastníků ve vzpomínce na školní dějepis jako „naprosto suchý výklad dat bez jakéhokoliv závěru či osvětlení souvislostí, o eventuálním vztahu k současnosti ani nemluvě". Pedagogové se shodují na tom, že kvalitní či nekvalitní způsob výuky je dán individuálními schopnostmi učitele, ale zároveň odráží trendy v přípravě učitelů na vysokých školách a přístup ministerstva respektive ředitelů škol a samotných učitelů k celoživotnímu vzdělávání. Současný učitel dějepisu by měl ve výuce zdůrazňovat správné významy a souvislosti, využívat moderní technické pomůcky, zařazovat tvůrčí programy a současně udržet kázeň ve třídě. To opravdu – zvláště na základních školách – není málo. Zvláště když – jak se i v tomto bodě zainteresovaní shodují – příprava budoucích učitelů na „realitu" je stále nedostatečná a podobně je tomu i se zajišťováním celoživotního vzdělávání a motivací k němu.

Další diskusní námět se týkal obsahu školního dějepisu či přesněji řečeno jeho „dosahu“ k přítomnosti. Opakovaně bylo konstatováno, že výklad dějin na základních a středních školách i na gymnáziích často končí rokem 1945 a na dějiny druhé poloviny dvacátého století nezbývá čas. Jedna z diskutujících, středoškolská pedagožka, napsala: „Letos jsem se odhodlala k ¸revolučnímu činu´. Aby se dostalo na dějiny současné, začali jsme od nich. Postupuji přesně podle plánu, byť od konce. (...) Pokud bych ale postupovala přesně podle plánu, dostala bych se ve svých hodinách – v ideálním případě maximálně ke třicetileté válce. To by bylo sice moc hezké, ale pak bych se v televizních novinách opět dozvěděla, že jsem jako učitel dějepisu selhala, když půl národa neví, co se stalo v únoru 1948, kdo to byl Jan Palach, co to je nebo byla Charta 77."

Ve sborníku Výuka dějin 20. století na českých a slovenských školách se k uvedeným i dalším problémům vyjadřují pedagogové a historikové. Potíže s metodikou výuky zde potvrdila například Blažena Gracová, která se zmínila o výzkumu úrovně školní výuky dějepisu v rámci europrojektu Mládež a dějiny, kde se ukázalo, že Česká republika se z hlediska využívání moderních metod umístila až na posledním místě mezi všemi zeměmi zahrnutými do projektu. Význam výuky moderních dějin (na ZŠ v 9. třídě) připomněl pedagog Martin Aschenbrenner ve vztahu s dobrou motivací žáků, kteří jednak „jsou již poměrně vyspělí a probíraným otázkám mohou dobře porozumět" a „zároveň chápou, že události, o nichž se právě učí, mají a budou mít přímý a často silný vliv na jejich život".

Pedagog Radek Kotlaba upozornil na společenskou odpovědnost učitele dějepisu, který by měl průběžně pracovat na svém sebevzdělávání a také dokázat využít či korigovat vliv informační společnosti na své žáky. Konstatoval ale, že ne každý je ochoten nebo má to štěstí podstoupit postgraduální studium a že rozvíjení osobnosti pedagoga není v jeho studiu prioritou – „kdo se tím dnes na pedagogických fakultách zabývá?" Pokud je pedagog nedostatečně vzdělán nebo postrádá pedagogický talent mají podle něho největší vliv na podobu výuky autoři učebnic a to i tehdy, když vyučující a žáci nepracují s učebnicemi v hodinách – „na učebnice se spoléhá řada kolegyň a kolegů a jejich pojetí i obsah výuky přebírá a jen minimálně přispívá vlastním výkladem".

Na různé těžkosti autorů učebnic vyvolávané požadavky ministerstva školství upozornil historik Jan Kuklík. Stávající směrnice například preferují více evropské a světové dějiny než dějiny české respektive československé: „důraz rozhodně není položen na rozvíjení a spoluutváření národní identity". Dále poukazuje na „strach činit rozhodnutí" a na alibismus ministerstva podle jehož směrnic musí autoři učebnic kromě posudků odborníků-historiků, didaktiků a zkušených pedagogů předkládat ještě souhlasná stanoviska pražského arcibiskupství, Židovské pražské obce, Muzea romské kultury, evangelických církví či muslimů žijících v ČR.

Historik a pedagog Jaroslav Rokoský reagoval na Kuklíkův příspěvek nazvaný Trápení autorů učebnic replikou o „trápení čtenářů učebnic" a připomněl výtky učitelů o nedostatečné didaktičnosti a výtky školáků: „učebnice jsou nudné." Kvalita učebnic se však podle něho zlepšuje po stránce obsahové i grafické, ale není si jist „jestli se to tak jeví i těm, kterým jsou určeny: především žákům a studentům". Má však za to, že s papírovou učebnicí, byť sebelepší, již nelze vystačit a že v dnešní době počítačů a internetu je nezbytné vytvářet multimediální učebnice a využívat při výuce jedinečné možnosti ukázek fotografií, zvukových a obrazových záznamů, ale i svědectví pamětníků.

Rokoský také společně s dalšími potvrdil, že výuka dějin druhé poloviny 20. století je opomíjena – a pokud by měla být „jednou z priorit na našich školách, tak závěr – bohužel – zní: Není tomu tak". V zamyšlení nad příčinami uvedl, kromě problémů s časem, nedostatečné zmapování a vytyčení problémových okruhů a generační otázku – „Pro nejednoho učitele střední a starší generace je to minové pole, kterému je lepší se velkým obloukem vyhnout." Žehrání na tyto i jiné příčiny ještě patnáct let po listopadu 1989 považuje za pouhou výmluvu. Přes všechny nedostatky věří, že se situace rok od roku zlepšuje ač to asi není „dostatečně hmatatelné pro veřejnost, která své nedostatečně řešené problémy s oblibou odkládá na bedra škol a kantorů".

K veřejnosti však počítá Rokoský i sebe, když píše: „Nedokázali jsme postavit před soud ani ty, kteří se nezpochybnitelně podíleli na zločinech 50. let, natož je pak odsoudit. Ne proto, aby šli v pokročilém věku do vězení (Grebeníček, Vaš a další), ale aby veřejně byla pojmenována jejich vina. (...) Jinou truchlivou skutečností je fakt, že hmotné poměry těch, kteří hájili demokracii a prožili dlouhá léta v komunistických kriminálech jsou nesrovnatelně horší než těch, kteří sloužili v represivních složkách KSČ. Stačí si jen porovnat jejich důchody. (...) Že se tato země nedokázala postarat ani o hroby těch, kteří za ní položili v zahraničí své životy, že v uplynulých letech někteří z nich umírali v nedůstojných podmínkách? To, že s tím nic neděláme je vaše ostuda stejně jako moje".

V závěru svého příspěvku sdělil svou představu o tom, co by výuka moderních českých dějin měla přinést studentům: „Nemusím snad rozvádět, že mi nejde o to, aby odříkávali naučené faktografické znalosti, které s ulehčením záhy zapomenou, Měli bychom je vést k tomu, aby se snažili tu dobu pochopit, i když se jim často bude zdát – nepochopitelná. Měli by o ní přemýšlet, kriticky přemýšlet a na základě získaných znalostí si na ní vytvořit vlastní názor. Jejich názor bychom měli respektovat, byť se nám nemusí mnohdy zamlouvat, ale zároveň je naučit o něm pochybovat. Pak by snad mohla být naděje, že se nenechají manipulovat, budou se svobodně a zodpovědně rozhodovat."

Do jaké míry tyto cíle (ne)naplňuje současný školní dějepis? Třetí zdroj této sondy přináší pohled „z druhé strany katedry" optikou studentky Johany Poncarové, která se ve své ročníkové práci Podání padesátých let ve výuce dějepisu (2007) zaměřila na posuzování učebnic a na průzkum znalostí studentů pražských středních škol. Úvodem připomněla průzkumy prováděné mezi mládeží a jejich výsledky: „Reportéři žákům a studentům pokládají nejrůznější otázky typu ‚Co se stalo v srpnu 1968?´, ‚Kdo to byl Jan Palach?´ či ‚Kdy došlo k sametové revoluci a co to bylo?´ Až na několik světlých výjimek bývají odpovědi většinou jednoslabičné, zcela scestné a často ze sebe dotazovaný nevypustí ani hlásku". Tomuto trendu odpovídá i její zkušenost s vrstevníky: „Pro dnešní teenagery je posledních šedesát let československé historie obestřeno rouškou tajemství a tato doba je pro ně zhruba stejně vzdálená jako třicetiletá válka či raný středověk".

Při posuzování učebnic Poncarová zjistila velké rozdíly v jejich kvalitě. Některé ji mile překvapily svojí srozumitelností, zajímavým podáním témat a vystižením souvislostí, ale jiné oproti tomu zhodnotila jako zkreslující, velmi strohé a podávající zavádějící informace. Důležitým nálezem bylo, že ve většině učebnic chyběly adekvátní zmínky o protikomunistickém odboji a o exilu. Průzkum mezi studenty přinesl zjištění, že dějepis přijímají „pozitivně nebo alespoň bez odporu a větších výhrad", ale v dotaznících se projevily jejich značné znalostní nedostatky. Studenti například nedokázali jasně vysvětlit pojmy kolektivizace zemědělství, pětiletka, politické procesy, třetí odboj, StB, státy sovětského bloku. Za alarmující autorka označila „počty těch, kteří vůbec nevědí, že tu kdy k nějakému komunistickému převratu došlo".

V hodnocení svého výzkumu Poncarová napsala: „Ač se nechci škodolibě radovat z potvrzení svých pesimistických hypotéz a generalizovat výsledek průzkumu mezi 66 studenty, přeci jen si myslím, že by výuka novodobých dějin na českých středních školách potřebovala výrazný nový impuls a změnu přístupu vyučujících i ministerstva." Bylo by vhodné „prosadit větší prostor pro novodobé dějiny na úkor pravěku (třídění předchůdců člověka na nejrůznější homo XY podle mého názoru patří spíše na katedry antropologie a archeologie), změnu koncepce vyučování (cílem dějepisu by nemělo být testování písařské výdrže studentů) a používání moderních prostředků a postupů (filmové dokumenty, debaty s pamětníky a odborníky, návštěvy významných míst, diskuze mezi studenty a učitelem)". Závěrečná řečnická otázka autorky této zajímavé práce zní: „Může být kvalitním zodpovědně se rozhodujícím občanem České republiky (a člověkem se vztahem k vlastní zemi) někdo, kdo je schopen komunistický převrat popsat slovy ‚přijela Rudá armáda a pomohla nám?´"

Ve školním dějepisu je oprávněně kladen důraz na vysvětlování pojmů, a proto by jedním ze stavebních kamenů při výkladu komunismu mělo být osvětlení způsobu, jak s pojmy pracovali lstiví komunističtí propagandisté. Mezi jejich nástroje patřilo používání „nové mluvy", která upravovala realitu podle (momentálních) představ a potřeb stranických ideologů, jejíž podstatnou součástí bylo přiřazování nesprávných významů k pojmům již zavedeným. Takto „upravené" pojmy, zcela se lišící od původní definice, pak byly intenzivně používány s cílem „materializovat" fatu morganu nereálného obrazu světa a pomocí hypnotických hesel přesvědčovat veřejnost o její ryzí pravosti.

Ve sborníku Historické inspirace, vydaném ASUD v roce 2000, upozornil na tento jev Lubomír Lipták. Definoval čtyři typy pojmů užívané komunistickou historiografií, filozofií a ekonomikou, z nichž jeden – platné pojmy – byl realistický a tři – již zmíněné deformované (záměrně zneužívané) pojmy, prázdné (smyšlenky) pojmy a tabuizované (záměrně neužívané) pojmy – byly manipulativní. Podle Lišky mezi tabuizované patřily pojmy „elita", „stalinismus" nebo „reforma", prázdné byly pojmy „dekadentní kapitalismus" nebo „rozvíjející se socialismus". Na hranici mezi prázdným a deformovaným je nadužívaný pojem „třídní boj". Rozbor skutečného významu klíčových deformovaných pojmů, které plnily funkci propagandistických strašáků –„fašismus", „imperialismus", „kapitalismus" – a způsobu, jak je používali komunističtí ideologové, je učebnicovým příkladem rafinované manipulace.

Používáním pojmu „kapitalismus" se v tomtéž sborníku zabýval Milan Myška. Kapitalismus je podle něho platným pojmem pro označení specifického systému hospodářství, které je charakteristické pro moderní společnosti a jehož znaky jsou existence kapitálu, existence podniků produkujících pro trh, zbožně-tržní ekonomika a přítomnost specifické mentality hospodárnosti a touhy po zisku, alespoň u části populace. Komunisté však do pojmu vložili mnohem širší obsah, když jím označovali celý politický systém, který navíc identifikovali s hodnotově negativně zabarvenými pojmy jako např. „vykořisťování".

Správný význam pojmu „imperialismus" připomněl tamtéž Lipták, který upozornil na to, že ač jej „zřejmě mnozí pokládají za marxistický výmysl", vznikl již ve třicátých letech 19. století jako označení přívrženců Napoleona a jeho impéria a poté byl přenesen jako hanlivý přívlastek na stoupence Ludvíka Bonaparta. Později se „imperialismu" zmocnili Angličané, kteří jím označili svoji snahu o teritoriální zisky a prosazování obchodních zájmů pomocí zahraniční expanze, kterou považovali za legitimní a pozitivní. Platný význam tohoto pojmu tedy je „označení určitého historického druhu expanze" a není důvod jej nepoužívat. Komunistické deformovali tento pojem nejprve Leninovou charakteristikou „imperialismu jako posledního stadia kapitalismu" – tj. umírajícího kapitalismu a následně jeho užíváním při osočování západních demokracií ze snahy o rozpoutání válečných konfliktů a světovládu.

Lipták se dále zabýval také používáním pojmu „fašismus", jehož původní a správný význam jako označení konkrétního politického hnutí v Itálii, zrozeného po první světové válce, se brzy rozšířil na „druhový pojem pro určitý typ pravicového radikalismu". Tento pojem byl po druhé světové válce komunisty záměrně deformován a stal se ideologicko-propagandistickou municí nejtěžšího kalibru, když v něm byly sloučeny negace, které vzbudil Hitlerův národní socialismus s deformovanými významy slov „kapitalismus" a „imperialismus". Největší absurditou zůstává to, že u komunisty deformovaných pojmů platí princip „zloděj křičí chyťte zloděje", protože všechny negativní konotace přisuzované třem charakterizovaným pojmům (vykořisťování občanů, snaha o světovládu, tyranský režim) jsou prokazatelnými znaky komunistického režimu.

Podle jednoho z našich největších znalců válečných dějin Sovětského svazu, historika Stanislava Auského (v rozhovoru s autorem tohoto textu), „zaměnili sovětští propagandisté nacismus s fašismem s cílem deklarovat ,boj proti fašismu´ jako heslo k ovládání mas. Toto heslo nemohlo být zpochybněno na rozdíl od ,boje proti nacismu´ dřívějším spojenectvím s nacistickým Německem ani vžitým ruským nacionalismem. Nebylo také spojeno se socialismem jako německý nacionální socialismus, k jehož zavedení ve vlastním podání sovětská propaganda směřovala a zároveň dobře sloužilo k označení jakéhokoliv zvoleného nepřítele, zejména z řad politické pravice a majetných vrstev obyvatelstva". Pojmy fašismus a nacismus zaměňují ještě dnes někteří čeští publicisté a historikové, což je jak důkazem schopností sovětských agitpropčiků, tak i vysvědčením o strnulém myšlení současníků.

V podobném duchu se vyjádřil i hispanista Vít Urban v Revue Prostor (č. 33, Bohemia – Hispania infelix): „Fašismus vznikl v Itálii a jeho protagonistou byl bývalý socialista Benito Mussolini. Podle některých pramenů sahají kořeny tohoto aktivistického politického hnutí (zaměřeného na přestavbu křesťanské Evropy) až do 18. století. Jiný autentický fašismus neznáme – na rozdíl od komunistů a marxistů pro něž byly vždy ,fašistické´ a ,imperialistické´ všechny státy, myšlenková hnutí či jednotliví lidé, kteří se neřídili instrukcemi Moskvy, nešli na ruku tzv. socialistickému táboru a nehlásili se k bezvěreckým pokrokářům. Fašismus byl svého času všude, kam nevstoupila Rudá armáda, anebo kde se jejím potřebám nevycházelo alespoň ,mírotvorně´ vstříc".

Nezbytným doplněním výkladu pojmů, letopočtů a událostí jsou příběhy, které dokáží přivést k pozornosti i podřimující studenty, případně vyvolat živou diskuzi. Tři takové, s jejichž pomocí by se dal srozumitelně vrstvit výklad, následují. Představu o absurdní tragice doby může, společně s dalšími údaji o běsech padesátých let, poskytnout soudní proces, o němž se zmínila na konferenci Únor 1948 v Československu historička Kateřina Lozoviuková a který proběhl v padesátých letech minulého století na Liberecku. Místní příslušníci StB, motivovaní k hledání třídního nepřítele, si tehdy vymysleli obvinění, že skupinka venkovských spiritistů (vesměs v důchodovém věku) veřejně šíří „pomluvu", jejímž zdrojem je údajně jedna ze seancí respektive při ní vyvolaná bytost.

Věta, která byla označena za pomluvu a kterou si vymysleli příslušníci tajné policie „Duch zrádného Miloty se vtělil do Klementa Gottwalda" je nezapomenutelná. Mezi příslušníky StB byl zřejmě vzdělanec, který přišel k „firmě" za lepším živobytím a disponoval vědomostí, že Milota z Dědic byl český šlechtic, který údajně zradil krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Úsměvné, nebýt ovšem skutečnosti, že spiritisté byli odsouzeni k mnohaletým nepodmíněným trestům odnětí svobody. Ve shodě s tradiční českou uštěpačností dodejme, že do Gottwalda se nejspíše vtělil duch mnohem zákeřnější.

Na studenty a žáky jistě mohou zapůsobit i další dva šokující příběhy, které se odehrály o mnoho let později. Byly zachyceny v krátkých televizních dokumentech uvedených 25. 2. 2008 v pořadu České televize Reportéři.

K osmi měsícům nepodmíněného trestu odnětí svobody byla v roce 1980 odsouzena Hana Petrašová za to, že na společenském večírku v roce 1974 pustila gramofonovou desku zpěváka Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka. Přes dobu šesti let, která uplynula od „spáchání" tohoto „trestného činu pobuřování", byla vzhledem k „vysoké společenské nebezpečnosti" uvězněna. Pikantní na tomto případu je ještě soudobý dovětek – vyšetřovatel, který podával žalobu konstatující onu společenskou nebezpečnost, dnes přednáší právo na vyšší odborné škole.

Třetí příběh se již netýká nevinných obětí, ale potrestání „násilníka a útočníka". Ondřej Stavinoha ovšem v Příbrami nezaútočil na komunistické funkcionáře ani na jejich ozbrojené složky, ale na sochu Klementa Gottwalda. Nemohl se totiž už dále dívat na monolit Stalinova českého pobočníka a tak pod ním umístil a odpálil třaskavinu. Byl odhalen a v roce 1979 odsouzen k devítiletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Za tento svůj „teroristický" čin má dodnes v záznamech tzv. zbytkový trest, a tudíž nemá právo na odškodnění za dlouhé roky strávené ve vězení. Jednalo se v tomto případě skutečně o terorismus, o vandalství nebo o (odvážnou – lehkomyslnou) občanskou angažovanost?

Dějiny komunismu nabízejí bezpočet podobných tragických příběhů vypovídajících přesvědčivě o podstatě ideologie, která se stala zdrojem legitimity moci fanatiků, snílků, sadistů a kariéristů terorizujících a ohrožujících miliony lidí. Závěrem lze konstatovat, že péče o historickou paměť společnosti vztahující se k období komunismu v České republice je proces, který přes všechny tvůrčí útrapy probíhá mnohem intenzivněji než odhalování a trestání pachatelů komunistických zločinů. Snad i proto, že není závislý jen na aktivitě a posvěcení oficiálních institucí, ale především na osobním nasazení občansky a eticky motivovaných jednotlivců, ať již působí jako historikové, publicisté, umělci, pedagogové nebo jsou pouze prostými pamětníky předávajícími svoji zkušenost „jen" svým blízkým.