Srpen 2008

Binge a já

Pavel Jacko

Ve své snaze odvést pozornost veřejnosti od věcí důležitých ministerský předseda Rudd a jeho ztracenci vymysleli kampaň proti nadměrnému pití. Inu, i soudruh Gorbačov blahé paměti to kdysi také zkoušel. Všeobecně a v principu by se proti tomu nemuselo moc namítat. Domnívám se, že dnešní mladí neumějí pít. Viděl jsem sám v pátek večer v nedaleké čtvrti Fortitude Valley plné hospod a nočních klubů, tolik opilé omladiny, že mně z toho bylo smutno. Mladé emancipované holky musí pít tolik co kluci, a pak zvracejí víc. My jsme kdysi za studentských let čtyři seděli u flašky bikaveru ve vinárně čtyři hodiny a pak si mysleli, že jsme opilí.

Nechci předstírat, že vím, proč tomu tak je. Částečně možná špatnou výchovou – rodiče neumějí pít a není se tudíž co divit. Myslím, že Anglosasové vůbec mají k alkoholu špatný přístup. Kdysi “slušný” člověk neměl pít před západem slunce. Inu, ten, který po první skleničce nedokáže přestat, by asi přes den opravdu pít neměl, zřejmě by neměl pít vůbec. Za starých dobrých koloniálně trestaneckých časů byl v Austrálii rum platidlem a málokterá země se ve své historii může pochlubit “rumovou rebélií”. (I když někteří méně ortodoxní historikové tvrdí, že mizerná kvalita calvadosu v létě roku 1789 v jedné hospodě nedaleko Bastily zapříčinila velké problémy ve Francii a širokém okolí.) Později si církve vynutily zákon, podle kterého se hospody musely k večeru na několik hodin zavírat, údajně proto, aby dělníci šli domů k manželkám a dětem na večeři a všechno nepropili. Australané se naučili pít velice rychle. Od otců tedy děti umírněné požívání alkoholických nápojů odkoukat nemohly.

Částečně je to u mladých možná způsobeno i beznadějí. Zadlužit se, pracovat na rapidně stárnoucí dospělé a dívat se na televizi, kterak se topí lední medvědi? To první problém skutečně je, ale lidstvo nebo příroda, si v tom pořádek udělá. Ti, kteří stále věří v antropogenní globální oteplování, mohou skutečně zoufat. A tak co, má se vodka prolít hrdlem nebo karburátorem?

Naučit mládež pít méně a lépe by bylo velice záhodné. Ovšem, když se do věci kultury nebo jejího nedostatku vloží vláda, zejména socialistická – pomož Pánbůh. Původní “problém” údajně byl tzv. “binge drinking”. “Binge” znamená, podle oxfordského slovníku “drinking spree”, podle Macquarie “period of excessive indulgence, as in eating or drinking” a Češi to překládají “chlastpárty”.

Nedá se ovšem očekávat, že to vládní činitelé berou vážně. Aby – údajně - odnaučili mládež pít, zvýšili daně na tzv. alco-pops, v podstatě nějaký laciný líh v slazené, obarvené, ochucené, bublinkové vodě v atraktivně potištěné plechovčičce. Ve státním rozpočtu ovšem vláda vykázala budoucí příjem z té daně počítající se stále rostoucí spotřebou, tedy jako by se nechumelilo. Ono se sice trochu zachumelilo, nejsou všichni nedospělí zas tak úplně blbí a prodej plechovčiček klesl, ovšem byl víc než nahrazen prodejem tvrdého alkoholu.

Nyní se zbláznili úplně. Ve své snaze zachránit alespoň trošku věrohodnosti, zaostřili na alkohol jakýkoliv, ne jen pití předmíchané, oblíbené nevzdělanou mládeží. Podle posledních směrnic, “binge drinking” se definuje jako pití víc než třech skleniček vína denně. To mě jaksi zarazilo. Dvě skleničky vína k obědu a koňak večer k doutníku a jsem “binge drinker”. Nemluvě již o tom, když přijde nějaká návštěva – ale žádné obavy ani policie, ani převychovací komando nepřijde. Víme, že to je jen taková habaďůra. Vláda zvýší daně na alkohol pod záminkou ochrany našeho zdraví, zejména těch nevinných dětí, peníze slavnostně slíbené na boj se zčásti rozplynou, zčásti skončí v reklamních agenturách, které pak nějakou náhodou budou připravovat ALP volební kampaně, a v kapsách těch dvou mediálních baronů, kteří rozhodují, která bezcharakterní mafie nám bude příštích pár let vládnout.

Smůla na tom všem je, že zgeneralizování problému jej tím činí neřešitelným. Když jsme vinni všichni (ŕ la Havel), nepotrestáme nikoho. Když jsme všichni alkoholici, těžko můžeme říci mladým, aby pili méně.

Jsem si vědom, že těm vládním manipulátorům jaksi nahrávám do karet – odváděním pozornosti třeba od cen paliv, domorodců, cen potravin, úpadku školství a nedostatku vody.

Doufám však, že čtenáři si jsou těch hlavních problémů dobře vědomi a že týdně o nich píší svým zástupcům ve všech parlamentech. Ale, když jsou u toho psaní, mohli by se třeba zeptat, kam se podějí ty milióny slíbené na “borbu protiv spiritu”.