Srpen 2008

Olympijské hrátky

Pavel Jacko

Tvrdí se, že olympijské hry začaly 776 před Kristem, p

rotože z té doby se zachovaly první záznamy o vítězích. Je pravděpodobné, že se při náboženském festivalu uctívajícím Dia soutěžilo již dříve a výsledky buď nezaznamenávali vůbec, nebo je psali na kůži, která se rozpadla či z ní modernější Řeci, kteří nemají s Helény příliš společného, uvařili polévku. Ostatně vítěz dostal věnec z olivových listů a šmytec. Trošku té slávy. Ne jako dnes. Dnešní (včerejší) maratonec může v televizi prodávat pilulky proti artritidě a stárnutí, no, až do stáří a možná i po něm.

Podle pravidel museli účastníci prokázat řecký původ. Makedonci se nepovažovali za Řeky a Řeky za takové nebyli považováni, ale v pátém století před naším letopočtem byli tehdejším olympijským výborem za Řeky uznáni. Nekompromisnost olympijských výborů má dlouhou tradici.

Roku 420 před Kr. se sice neválčilo, ale některé městské státy se pokoušely organizovat koalici proti jinému řeckému státu, Spartě. Bylo to mezi Peloponézskými válkami, jakási studená válka trvající pět let. Sparta byla z olympijských her vyloučena. Nepolitičnost olympijských výborů má dlouhou tradici.

Jednoho dne v srpnu 356 před Kr. obdržel Filip Makedonský tři dobré zprávy. Jeho kůň vyhrál dostihy na olympiádě, jeho generál Parmenio porazil Ilyřany a jeho žena Olympias porodila syna. Jméno koně historie nezachovala, jméno syna ano (Alexandr). Zajímavé je nejen to, že na olympiádách běhali vedle nahatých mladíků také koně, ale že se během nich válčilo. Mír po dobu her se pochopitelně měl týkat jenom Řeků, ale Ilyřané byli Řeky ne méně než makedonští. Pokrytectví olympijských výborů má také dlouhou tradici.

A tak čas plynul, hrátky každé čtyři roky až do roku 392 našeho letopočtu, kdy je římský císař španělského původu Theodosius zakázal. Byly pro něj, křesťana, příliš barbarské. Pak byl nějaký čas klid.

Baron Pierre de Coubertin (1863-1937) hledal důvod pro porážku Francie ve válce s Pruskem roku 1871 a přišel k názoru, že hlavní problém byl nedostatek soutěživého ducha a fyzická nezpůsobilost kanonen-futru, pardon, vojáků. V Británii sice měli své Olympian Society Annual Games již delší čas za stejným účelem, ale příliš jim to nepomohlo. Búrskou válku vyhráli jen tak tak přesilou a koncentračními tábory, a když vypukla první světová válka, dva ze tří branců nebyli schopní. Již roku 1829 začala francouzská Expédition Scientifique de Morée v Olympii kopat a to, co vykopali, dokud jim to Řeci nezatrhli, můžete dodnes vidět v Louvreu. Pruské vykopávky začaly s povolením řecké vlády roku 1875. Diovu sochu, jeden ze sedmi divů antického světa sice nenašli, ale zato - k nevelké radosti Francouzů - spoustu zajímavostí, mezi jiným pět tisíc podstavců na sochy sportovců. Žádné sochy, ty byly asi už dávno přetaveny na meče.

Takže řevnivost mezi Francií a Pruskem a nutnost přípravy mládeže k příští válce vedly k obnovení olympijské myšlenky. A tak začaly olympijské hry znova, tentokrát v Aténách pátého dubna 1896. Řekům se úspěchem olympiády tak zvedlo sebevědomí, že příští rok po šedesáti mírových letech napadli Turecko. V řecko-tureckém zápase medaili nedostali. Hitler se po celým světem obdivovaných olympijských hrách v Berlíně roku 1936 nadmul pýchou (Němci získali 74 medailí, Čechoslováci a Rakušané po 7) a necelé dva roky na to spolkl Rakousko a pak, už jen tak mimochodem, ukousl Československu Sudety. Rusové byli tak nadšeni svou olympiádou 1980, že ani nečekali a vtrhli do Afganistanu již v prosinci 1979. Neznamená to ovšem, že pořadatelé olympiády nutně někoho napadnou. Jenom ti, kteří k tomu mají sklony.

Jestli se může nová Čína od Hitlera něco naučit, není jasné. Co napsali pamětníci o hrách v té již poražené diktatuře? Hitlerův architekt Albert Speer (Uvnitř Třetí říše): “Několik měsíců po nezpochybněné remilitarizaci Porýní se Hitler rozplýval nad atmosférou souladu, která převládala během olympijských her. Mezinárodní nevůle vůči národně socialistickému Německu byla jasně věcí minulosti, myslel si. Vydal rozkazy, že má být uděláno vše, aby se pro mnoho významných zahraničních hostů vytvořil dojem mírumilovného Německa.” A americký novinář William Shirer (Vzestup a pád Třetí říše): “Olympijské hry v Berlíně roku 1936 poskytly nacistům zlatou příležitost oslnit svět úspěchy Třetí říše, čehož plně toho využili. Nápisy ,Juden unerwünscht´ byly tiše staženy z obchodů, hotelů, pivnic a míst veřejné zábavy, pronásledování židů a dvou křesťanských církví bylo pozastaveno a země se představila v nejlepším světle... Návštěvníci, zejména ti z Anglie a Ameriky, byli velmi uneseni tím, co viděli: zřejmě štastný, zdravý, přátelský národ sjednocený za Hitlerem – velice rozdílný obraz než ten, který měli z čtení novinářských zpráv z Berlína.” Zdá se, Komunistická strana Číny se nemá čemu učit. Naši politici a novináři by měli.

Hesla “neplést politiku do sportu” se používá podle potřeby. Australská levice, církve, ochránci lidských práv a odboroví funkcionáři se mohli strhat organizováním bojkotů sportovců z Jižní Afriky za časů zlého apartheidu a pak disciplinovaně odjeli na hry do Moskvy. A dnes opět titíž prskají – na socialismus, pardon, na sport si sahat nedáme. Protesty u pochodně je trochu překvapily, ale troufám si tvrdit, že čínské politbyro ne. Soudruzi přemýšlejí dlouhodobě a vědí, jak krátkou paměť mají západní sdělovací prostředky. Protesty se přidržovaly Tibetu, který každý Číňan kdekoliv na světě považuje za svůj, a ještě trošku pronásledování organizace Falung Gong, která se při troše zlé vůle může poměrně snadno označit nálepkou náboženské sekty. Komunistické Číně to poskytlo příležitost ukázat Západu sílu své páté kolony. Cynik by mohl říci, že tak nějak si to mohla prozíravá diktatura naplánovat.

Během her samotných bude v Pekingu asi tolik demonstrací za lidská práva, kolik bylo židovských v Berlíně. V Číně dodnes oslavovaný státník, revolucionář a snílek Sun Jat-sen roku 1917 řekl: “Číňané nevědí nic o svobodě, zajímá je pouze získání bohatství.” Možná, že se za devadesát let změnili, ale pochybuji. Nějaké vzrušení při sportu, jako třeba při vodním pólu v Melbourne mezi sbornou komandou a Maďary 1956, kdy pro krev v bazénu nebylo vidět na lásku mezi národy, asi těžko bude. Amatéři by mohli namíchnout své sponzory. A pak – kde se budou vyrábět boty za dolar, aby se mohly za sto prodávat?

A jestliže sportem ku zdraví, Čína bude toho sportu potřebovat strašně moc. Studie Světové banky společně s čínskou agenturou pro životní prostředí došla k názoru, že znečištění vzduchu zapříčiňuje 350 až 400 tisíc úmrtí ročně, plus 350 tisíc úmrtí způsobených znečištěním vzduchu v budovách. Dvě třetiny energie získává Čína spalováním uhlí v množství větším než Evropa, USA a Japonsko dohromady. Téměř půl miliardy Číňanů nemá přístup k neotrávené vodě. Ale o tom se moc mluvit nebo psát nebude, politbyro by mohlo ztratit “tvář”.

Televizní společnosti se již třesou na zisk z reklam, na každém druhém výrobku jsou pouta v různých barvách coby olympijské kruhy, sportovní farmaceutika udělá opět několik mílových kroků, australský ministerský předseda Rudd poslušně zasalutuje vlajce, pod kterou čínští komunisté zabili skoro 70 milionů lidí, a národy budou sedět před televizními obrazovkami se slzami v očích, kdykoliv “jejich” poživatel výkonnost zvyšujících drog dostane medaili.

Čiň čertu dobře... Osobně jsem se rozhodl, že nic s olympijskými kruhy nekoupím, ani nic čínského, možná celý ten sportovní měsíc. Ostatně, kdysi papírový ručník vydržel déle než dnes čínské kladivo, a když nebudu kupovat potraviny z Číny, alespoň zhubnu. To je naštvu!

A tak člověk sní - co kdyby nějaká firma dala inzerát:

Nemáme nic společného s olympijskou fraškou.

Nepodporujeme oslavy diktátorského režimu.

A kde je nějaký Theodosius?

Užité prameny:

Justin Pollard – The Story of Archeology

W. E. Caldwell and M.F.Gyles – The Ancient World

N. G. L. Hammond – A History of Greece to 322 B.C.

Scientific American April 2008 – M. Shermer: The Doping Dilemma