Srpen 2008

Zvláštní tábor č. 10

Andrzej Kulesza

21. května 1945, oddíl Armii Krajowé ppor. Edmunda Wasilewskiego "Vichra" dobyl tábor NKVD v Rembertówě a osvobodil mnoho Poláků, kteří záhy měli být vyvezeni do hloubi SSSR. Byl to jediný případ osvobození vězení NKVD. Po vypuknutí německo-sovětské války na pozemku muniční fabriky "Pocisk" (česky "Střela") v Rembertówě, v září 1941, Němci založili komando Stalag 333 - zajatecký tábor pro sovětské vojáky. V červenci 1944 v tomto místě zorganizovali pracovní tábor pro Poláky.

11. zaří 1944 byl Rembertów, dnes čvrť Varšavy, byl obsazen sovětskými vojsky a 1. divizí pěchoty Tadeusze Kościuszka. Krátce nato byla stávající táborová struktura adaptována NKVD k jejím potřebám, dle přepokladu na speciální tábor NKVD č. 10 Rembertów. Zpočátku tu Sověti věznili německé vojáky, které zajali v době bojů o pravobřežní část Varšavy. V táboře také zadržovali vlastní vojáky, kteří dříve byli v německém zajetí. (Ve smyslu Stalinova rozkazu vojáci, kteří se vzdali Němcům, byli považováni za zrádce. V lágru Rembertów představovali značnou část vězňů.)

Mučírna polských vlastenců.

Tábor začali rychle zaplňovat Poláci – vojáci Armii Krajowé [1], Národních ozbrojených sil [2], a Selských batalionů [3]. Na základě "dohody" s loutkovou vládou PKWN [4] z 26. července 1944 získala NKVD na územích okupovaných Rudou Armádou svobodu konání a mohla zavírat členy polského podzemí boje za nezávislost. Tábor v Rembertówě byl sběrným místem, ze kterého byli vězňové vyváženi do hloubi Sovětského svazu.

Věznění z území Rembertówa nebyli drženi spolu s jinými vězni tábora, neboť Sovětům šlo o to, aby místní obyvatelstvo nabylo přesvědčení, že jsou zde drženi zajatci němečtí a obyčejní pachatelé trestných činů. Tak to také tvrdila oficiální propaganda.

Území tábora bylo obehnáno zátarasy ze síťoviny a ostnatého drátu. Mezi nimi byla pěšina, po které chodili strážci do strážních věží a v noci běhali psi. Den v táboře se začínal o 6 ráno apelem, během kterého vůdce batalionu vězňů hlásil veliteli tábora pplk. Alexandrovovi nebo jeho zástupci kpt. Někrasovovi stav vězňů. O půl hodiny později byla snídaně – vězni dostávali půl litru obilné kávy a krajíc nedopečeného černého chleba. Den se rovněž končil apelem, v 18 hodin. Cely se zamykaly za soumraku. Vyjití z baráku po soumraku mohlo končit i smrtí. Bývalý vězeň Anatoliusz Kędziora vzpomíná: "Druhého dne pobytu o úsvitu jsem v lágru vyšel k latríně, šel jsem hned za vězněm z místnosti 10, a jak jsme byli již u ní, třeskla z pozorovací věže salva. Přede mnou jdoucí zůstal zabit na místě a já jsem se zachránil útěkem. Během následujících dní jsem často slyšel v noci salvy z pušek."

Výživa byla nuzná: sto gramů chleba s obsahem hlíny a dvakrát denně vodnatá polívka se sledi a kukuřice – vzpomíná Jan Zalewski, bývalý vězeň. Na denním pořádku byl fyzický i psychický teror, surové zacházení s vězni. Špatné životní podmínky, hlad a nedostatek lékařské pomoci způsobovaly vysokou úmrtnost. V zimě 1944/1945 byli uvnitř tábora pohřbíváni zmrzlí ve velkém příkopě, který se plnil rychle a byl zarovnáván.

Deportace na východ

První transport na východ odjel 25. března 1945. Jan Zalewski vzpomíná: "Transport byl proveden na Květnou neděli 1945. V pozdních odpoledních hodinách jsme se hnuli do neznáma (...). První a poslední vagon měly elektrické agregáty a reflektory osvětlující vlak po obou stranách. Po několika vagonech byly rozmístěny budky umožňující dozorcům pozorování celé soupravy. Vagony byly těsně zatlučené prkny (...). Po dobu cesty jsme dvakrát dostali teplou polévku (ve vodě rozvařené zelí). (...) Základ naší výživy tvořily solené ryby a kousky chleba. Lidi trápil nejen hlad, ale také žízeň. Během cesty zemřelo více než třistašedesát osob (kolem 25%); v mém vagóně tři. Ve skutečnosti transport měl lékaře-ženu, ale její role se omezovala jen na to, že při ranních zastávkách přešla s lístkem podél vlaku, zastavila se před každým vagonem a rutinně se ptala: "Vedoucí vagonu, kolik těl?" Jestliže člověk zemřel ještě před obchůzkou, byly pak tělesné ostatky zakrátko sebrány (....) do vagonu na těla připojeného na konci vlaku. Jestliže zemřel po obchůzce, ležel uprostřed vagonu až do následující obchůzky – někdy i dva dny. Zemřelí po cestě nebyli pohřbíváni, neboť podle sovětského vězeňského zákona konvoj musel dovézt do určeného střediska tolik vězňů, kolik v Rembertówě nabral, ať živých či mrtvých.

Rozhodnutí o akci

První plány útoku na tábor NKVD se objevily po zatčení generála Augusta Emila Fieldorfa "Nila" 7. března 1945. Generál byl zatčen pod falešným jménem Walenty Gdanicki. Sověti nevěděli, s kým mají co do činění. V březnu 1945 plk. Jan Mazurkiewicz "Radoslaw" vydal rozkaz ke sledování tábora a zpracování plánu osvobození "Nila". Akce se nakonec neuskutečnila, neboť transport s generálem byl poslán na Východ po 10 dnech.

Další plán přepadení tábora se zrodil poté, co se v dubnu a květnu 1945 do Rembertówa dostalo mnoho vojáků Armii Krajowé a Národních ozbrojených sil ze Sokołowa Podlaskiego, Mińsku Mazowieckého [5], Węgrowa a Radzynie Podlaské [6]. Mezi vězni se tehdy nacházeli mj. Witold Bieńkowski z Vládní delegatury, brig. generál Edward Gruber – bývalý vrchní vojenský prokurátor, plk. Kazimierz Marszewski – poslední velitel Varšavského okruhu Armii Krajowé, AK, prof. Kazimierz Ajdukiewicz - logik, filozof. Rozhodnutí bylo učiněno na úrovni velení obvodu Mińsk Mazowiecki "Mewa-Kamień", jehož velitelem byl kpt. Walenty Suda "Młot". Na základě počtu vězňů bylo odhadnuto, že další transport vyrazí kolem 25. května 1945.

K provedení akce byl určen dobře připravený a vycvičený oddíl, v jehož sestavě bylo 44 vojáků pod velením ppor. Edwarda Wasilewskégo "Vichra". Bylo provedeno sledování terénu. Podporučík "Vichr" v převlečení za důstojníka Polské lidové armády rozpracovával terén kolem tábora. V sobotu 20. května přinesly rodiny, navštěvující své blízké, do tábora značné množství alkoholu. Mělo to žádaný efekt - část posádky tábora byla tuto noc opilá. Některým vězňům se povedlo rozšířit informace o akci, díky tomu se zasvěcení uložili ke spánku oblečeni, čekajíce na možnost útěku z tábora. Povedlo se též vytáhnout část funkcionářů NKVD v čele s velitelem na taneční zábavu v Kawęczyně vzdáleném od tábora asi 2 km. Tím byly síly posádky tábora oslabeny a absence velitele rozložila disciplínu. Byl připraven plán úhybu po akci, převzetí vězňů a jejich ukrytí. Neúčelné by bylo osvobození v táboře přebývajících německých zajatců či i vlasovců.

Oddíl "Vichra" byl hbitě přemístěn do Rembertówa. Vojáci se rozdělili na tři části. První skupina pod vedením "Vichra" měla ovládnout bránu tábora, dostat se dovnitř, otevřít baráky a osvobodit vězně. Plánováno bylo, že druhá skupina vyřadí z boje posádku hlídacího stanoviště a skladu a eventuálně také zadrží posily. Třetí skupina se rozdělila na dvě podskupiny, první měla otevřít první boční bránu a zajistit ji ze strany budovy velitelství. Druhá podskupina měla krýt akci ze strany hlavního strážního stanoviště a zajistit oddílu ústup.

Osvobození tábora

Akce ze začala po půlnoci 21. května 1945 a trvala kolem 20-25 minut. Proběhla rychle a hbitě. Kolem 100 raněných a nemocných osob bylo naloženo na dvě nákladní auta. Zbytek se rozběhl po okolních lesích a obydlích. Kolem 30-40 vězňů zahynulo od kulí samopalu z budovy ze strany Płatnerskiej ul. Ne všem polským vězňům se utéci podařilo. Část, obávající se provokace, nechtěla tábor opustit. Po provedení úkolu se oddíl stáhl. Nezahynul nikdo, jen tři vojáci Armii Krajowé byli zraněni. Podle hlášení NKVD bylo osvobozeno 466 lidí - nebo jak bylo v hlášení doslova uvedeno "členů Armii Krajové a jiných zločineckých elementů". Podle odhadovaných údajů z tábora uteklo kolem 800 vězňů, z toho 500 se podařilo uniknout pronásledování. Zahynuli čtyři sovětští vojáci, a dva byli zraněni.

Ráno vyrazily k pronásledování vězňů oddíly sovětské armády, podporovaní činiteli UB [7]. Poněvadž se vojákům podzemí nepodařilo přesekat telefonní kabely, byl v dalších sovětských jednotkách vyhlášen poplach. K prohledávání byla použita letadla Po-2, lidově zvané kukuruznik [8]. První den bylo pochytáno jen 27 osob, a to hlavně Němců a Rusů, kteří nevěděli, jak se v terénu pohybovat. Na stopy oddílu "Vichra" nenarazili.

Následující dny Sověti zvládli pochytat několik desítek vězňů, část z nich pozabíjeli na místě. Alfréd Grabowski vzpomíná: "Když se úplně rozednělo, byli jsme zavoláni na apel. U brány leželo mnoho zabitých, kolem 30-40 těl, (...) uteklo více než 550 osob. Bohužel hodně z nich bylo pochytáno, třebaže někteří již došli k pontonovému mostu do čtvrti Praha [9]. Chycení byli po několik dní sváženi auty a povozy. Dohromady bylo přivezeno přes 300 osob. Z tohoto množství 20-30 bylo postříleno bez navrácení na území tábora. Stříleni byli v remízce ležícím asi 80 m od hradeb tábora. Střelba a křik vražděných bylo slyšet výrazně. Zabití byli zakopáváni pod borovicemi, na tomtéž místě byli pochovávaní ti, co v táboře zemřeli hladem a vysílením.(...). Uprchlíci přijatí do tábora byli pouštěni uličkou vytvořenou kápy, stojícími podle cesty do velitelství, a biti celém těle kůly. Mnoho bitých mělo zlámané ruce, prsty, a popraskané a polámané kosti na hlavě.

Tragické byly další osudy vůdce akce proti táboru NKVD w Rembertówie Edwarda Wasilewského "Vichra". Wasilewski se odhalil v průběhu "amnestie" v září 1945. Zakrátko byl zatčen a prošel ročním vyšetřováním, v průběhu kterého byl zlomen a zverbován k polské VKR. Jak líčí Kazimierz Krajewski a Jacek Pawłowicz v článku "Agentura WUBP ve Varšavě využívaná proti podzemnímu boji za nezávislost, používal Wasilewski krycí jména "Ramzes" a "Wierny" [10]. Zúčastnil se rozpracování několika partyzánských skupin mj. V akci "Sekwana" proti kpt. "Huzarowi". Pracoval v partajním tisku jako novinář. Zemřel tragicky, spáchal sebevraždu.

Útok na tábor v Rembertówě znepokojil vedení NKVD na nejvyšší úrovni. Ustaveno bylo zvláštní vyšetřování. Velitel tábora Aleksandrov byl ze zastávaného místa odvolán. Šéf NKVD Lavrentij Berija dal provést inspecki všech táborů se zvláštním zřetelem na organizaci ochrany a obrany. Tábor NKVD v Rembertówě byl rychle zlikvidován. Žádný transport vězňů již odtud do Sovětského svazu nevyjel.

Andrzej Kulesza, NASZ DZIENNIK, Sobota-neděle, 21.-22.5.2005, č 118 (2223)

Poznámky a vysvětlivky k pojmům:

Armia Krajowa - polská podzemní armáda, podřízená za II. Světové války polské exilové vládě v Londýně. Za války bojovala proti nacistům na polském území, po tzv. "osvobození" sovět. armádou 1944 pokračovala v boji proti sovětským okupantům a domácím komunistům. Činnost Armii Krajowé byla analogickou v době nacismu činnosti našeho II. odboje, po vnucení moci komunistů našeho III. odboje. Komunistická propaganda ji kriminalizovala, a rovněž postkomunistický režim po roce 1989 ji uznává jako podstatnou část odboje velmi neochotně. Pro svou početnost a také vědomí u většiny obyvatelstva je však zcela nemožné její odpor proti komunismu, ozbrojený, podobně jako u nás skupiny bratrů Mašínů, v očích veřejnosti kriminalizovat. Naopak, vojáci Armii Krajowej požívají u polské veřejnosti značnou úctu, jakkoli postkomunistický režim se snaží proti jejich organizacím intrikovat ze všech sil - na poli důchodů, sociální a zdravotní péče atd., podobně jako proti III. odboji u nás.

Národní ozbrojené síly - Selské bataliony (polsky "Bataliony Chłopskie") – polská konspirační vojenská organizace lidového hnutí, organizovaná od konce r. 1940, některé oddíly spolupracovaly s Armii Krajowou, jiné s Gwardií Ludowou, vojenskou organizací založenou 1942, provádějící systematickou sabotáž nacistické infrastruktury a ochranu mající úkol zvláště před trestnými oddíly SS, anebo i Armii Ludowou, vzniklou 1944 a bojující proti nacistům s ruskými vojsky. Ale později na východě Polska bránila zemědělce, kteří byli vyháněni sovětskou armádou ze svých usedlostí (bylo tomu tak hodně v pohraničí s Ukrajinou a hlavně Běloruskem.

PKWN – "Polski Komitet Wyzwoleania Narodowego", česky "Polský výbor národního osvobození", Stalinem a NKVD založená samozvaná bolševická vláda, tvořená - dle vyjádření W. Churchilla v jeho pamětech "II. Světová válka" – vesměs kriminálními živly. Tato "vláda" byla paralelní k mezinárodně uznávané exilové vládě v Londýně, jejím předsedou se r. 1944 stal kompromisní Adam Mikolajczyk jako nástupce Wladyslawa Sikorského, který se stal 1944 obětí atentátu, s nejvyšší pravděpodobností organizovaného mezinárodním zednářským podsvětím v zákulisí politického establishmentu západních velmocí, dosud nevyšetřeném, o jehož okolnostech dodnes dokonce britské úřady odmítají vydat svědectví archívů (!). Tento zřejmý atentát, ve kterém smutnou roli sehrál jako velký propagátor Stalina na mezinárodním poli také Edvard Beneš, byl zřejmou odpovědí na Sikorského úsilí prosadit mezinárodní vyšetřování vraždy desetitisíců polských důstojníků a vojáků v Katynském lese, o níž se dostalo prvních zpráv ihned po napadení SSSR hitlerovským Německem. Západní velmoci se snažily ještě i po válce tento sovětský válečný zločin krýt. Na norimberském tribunálu z něho jsou dodnes obviněni Němci. Masová vražda Poláků v Katynu a dalších místech Běloruska se však stala v dubnu 1940, Katyn, Kozelsk a další s touto událostí spojená místa leží východně od Smolenska, tedy v době spáchání zločinu hluboko v sovětském zázemí, zatímco nacistické Německo na SSSR zaútočilo teprve 22.6.1941(!). Mikolajczyk na nátlak i Stalina a Bohužel i Roosvelta a některých britských politiků podepsal kompromisní dohodu, kterou PKWN (ze kterého v r. 1944 ve východopolském Lublině sovětští okupanti vytvořili komunistickou vládu) okamžitě uznaly USA, a po nahrazení W. Churchilla rovněž britská vláda de iure. Tak vznikla komunistická vláda tzv. "Polské lidové republiky". V této vládě bylo kooptováno pár členů londýnské vlády, jinak důležitá místa zastávali komunisté. Adam Mikolajczyk se stal polskou paralelou E. Beneše.

Mazowsze – "centrální" vojvodství (kraj.), jehož centrem je Varšava.

Podlesie, Podlaski - příhraniční vojvodství (kraj) na východ od Varšavy (hl. město Biała Podlaska), rozprostírající se zhruba od trojbodu hranice s Ukrajinou a Běloruskem podél dnešní hranice s Běloruskem až po Narew (řeku protékající jižně pod městem Białystok). Je to kraj rozlehlých lesů a rašelinišť.

UB - Urzęd Bezpieczeństwa - Úřad (státní) bezpečnosti, nejvyšší složka, "stát ve státě", bolševická zločinecká organizace, obdoba naší StB.

Kukuruznik - jméno pro sovětská letadla – dvouplošníky Polykarpov (Po-2), snadno řiditelné a nasazované zejména do průzkumných akcí.

Varšavou od jihu na sever protéká Wisla, hlavní a o něco větší část města a centrum jsou na západním břehu, na východním břehu v jižní polovině se tato městská část Varšavy nazývá Praha. (Pokud se hlásíme polsky např. do telefonu z Prahy, používáme pro naše hlavní město proto označení "Praga Czeska"), zkrátka, je-li na tramvaji směrová tabulka "Praga", nejde o žádný mezinárodní tramvajový spoj.

Publikace IPN – Instytutu Pamięci Narodowej, polská "sestra" našeho ÚDV, organizovaná a pracující podobně jako náš ÚDV, označený materiál je publikace IPN strejného druhu jako u nás vydává ÚDV.

(Překlad Vladimír Kebrle)