Srpen 2008

Co je a co zůstane nedotknutelné?

Emanuel Mandler

Nedotknutelného zůstane méně, než by si mnozí z nás mysleli, a to přesto, že europoslanec Jan Zahradil nás neustále ujišťuje o opaku. Nemusíme se starat o to, co říká právě teď. Stačí jen nepatrně zalistovat loňskými tiskovinami, abychom se dozvěděli jak fakta, tak to, co Jan Zahradil považuje za nejdůležitější politickou otázku (Právo 13. 6.: Pöttering má co vysvětlovat). Europoslanec Jan Zahradil nejprve čtenáře informuje,že německý křesťanský demokrat Hans Gert Pöttering je od ledna 2007 předsedou Evropského parlamentu. Potom uvádí fakta: „18. srpna 2007 se Pöttering v Berlíně zúčastnil setkání Svazu německých vyhnanců konaného pod heslem ,Právo na vlast je lidské právo´, během něhož i vystoupil s proslovem. Je snad zbytečné dodávat, že režie tohoto setkání byla stejná jako u podobných akcí v minulosti: majetkové a právní požadavky vůči ČR… volání po zrušení poválečných prezidentských dekretů, verbální útoky proti prezidentu Benešovi atd“. Posléze se autor ptá: „Je otázkou, proč se H. G. Pöttering v tomto případě vydal daleko za rámec svých pravomocí…“

Promyslíme-li si celou věc pořádně, pochopíme, proč se Jan Zahradil tolik zlobí. Nejde ani tak o obsah Pötteringovy umírněné řeči, jako o to, že se předseda Evropského parlamentu zúčastnil setkání německých vyhnanců. Důležitý je při tom faktor času.

Čas je totiž hlavní zbraní české oficiální politiky proti vyhnaným Němcům. Čas je mocný a nikdo mu neunikne: řady vyhnanců a jejich potomků řídnou. Jistě, ne zase tolik, aby ti, kteří se nechtějí podřídit křivdě vyhnání, zcela zmizeli. Konec konců česká oficiální politika počítala a počítá s tím, že ti, kteří sympatizují s vyhnanci, zůstanou na světě, ale ve značné menšině.

Jenomže čas má i svou druhou nepotlačitelnou stránku. Ta se v případě vyhnání projevuje v tom, jak je vyhnání pojímáno. V roce 1945 s ním konec konců nějakým způsobem souhlasily i vítězné mocnosti (souhlasily s tzv. odsunem Němců z Československa). Čas způsobil, že po polovině století jsou masové zločiny, které zůstaly mimo pozornost společnosti, popřípadě jsou zahaleny rouškou ideologie, odhalovány ve své pravé podstatě. Je celkem zbytečná otázka, zda by ještě před deseti lety politika formátu Pötteringa vůbec napadlo zúčastnit se shromáždění vyhnanců; dnes to předseda Evropského parlamentu považuje za samozřejmé.

Jak to bude za příštích deset let? Nechá si Evropa líbit šalamounské tvrzení, že Edvard Beneš když přesvědčoval vedoucí státníky antihitlerovské koalice, jak je v zájmu míru uskutečnit v Československu zločin proti lidskosti, jednal jako demokratický politik? Že vyhnanci si směli do dobytčáků vzít kolem 30- 50 kg osobních věcí? Že jim jinak úplně všechno sebrali? Jistěže ne. Dnes organizátorům vyhnání tleskají aspoň doma, ale co způsobí čas?

Čas pracuje proti vyhnání i proti Edvardu Benešovi. Je škoda, že v České republice zastávají vedoucí funkce lidé, kteří místo toho, aby se koncepčně zabývali základními otázkami státu, jsou schopni pouze trvat na tom, co už před šedesáti léty neslo pečeť pohanské nelidskosti.