Srpen 2008

Mýtus u nás v Česku

Emanuel Mandler

V Česku je mýtus velmi důležitý – proto také se jím budeme stále častěji zabývat – zejména jeho funkcí v novodobých českých dějinách. Není to zcela nesnadné, protože stále víc lidí si uvědomuje, že mnohé myšlenky a aktivity si nevymysleli sami, ale že působí v roli herců, jejichž scénář je zrozen z mýtu.

Mýtus je ideologie, jejímž účelem je oslavit nebo alespoň očistit určité události a osoby. Ne každá ideologie je mýtem. musí za ní stát značná vrstva obyvatelstva nebo alespoň elita té které země. Mýty se mohou překrývat a také se často překrývají. Mohou být navzájem v rozporu. Všechny generace českého národa prožily dobu, kdy bylo nesmírně pohodlné podlehnout mýtu. Platilo to od počátku, hned v první polovině 19. století, kdy víra v Hankovy rukopisné podvrhy opanovala vznikající českou společnost a pomáhala vytvářet dosud malý a zcela nevyvinutý národ. Mýtus napomáhal také vytvářet českou národní povahu. Něco se mu v tomto směru podařilo, ledacos ne.

To, jak se u nás hlavní mýty vyvíjely a existovaly v dalších letech, odpovídá bytí malého nebo velmi malého národa, jehož dějiny, jsou-li vůbec, jsou značně mezerovité. V době, kdy nacionalismus byl hnací silou dění, měly pouhé stovky a pár tisícovek českých rolníků a malých živnostníků na vybranou: buď se připojit k Němcům, anebo přijmout za svůj Bolzanův intelektuálský plán na vytvoření jednotného česko-německého národa. Daly přednost třetímu řešení, Jungmannovu.

Ten apeloval na české obyvatelstvo, aby vyvinulo svůj zaostalý jazyk a dohnalo Němce a němčinu. Celé devatenácté století bylo ve znamení mýtu: Češi věnovali značnému úsilí obohacení a modernizaci svého jazyka a co největší distanci od Němců; po celou tu dobu panoval mezi oběma národy nenávistný vztah. Nenávistný byl vztah obou národů od počátku, přitom Němci, obklopeni Čechy, byli slabší stranou. Vývoj češtiny provázely květnaté články a projevy o krásách češtiny.

Od počátku 20. století se vývoj českého národa odehrává pozoruhodným způsobem: spolu jeho vlastnostmi a institucemi se rozvíjejí rovněž mýty. Z protiněmeckého mýtu se „napájí“ nenávistný vztah k Německu, ze socialistického mýtu láskyplný vztah k Rusku. Hlavní mýty jsou tedy dva: protiněmecký (nacionalistický) a socialistický. Nelze však ani přehlédnout mýtus, podle něhož jsou Slováci pouhou odnoží českého národa.

U nás se mýty mnohdy překrývají a často doplňují. oba hlavní jsou však natolik silné, že k výrazným důsledkům stačí jeden z nich (například mýtus o pomoci Západu v předmnichovská době) Je celkem logické, že oba zmíněné mýty, když se takto doplňovaly, spojily své vlastnosti s dalším základním, poměrně xenofobním mýtem, jehož hlavní zásadou je, jak jsou Češi dovední a chytří, jinými slovy, že předčí ostatní národy. Tato nafoukanost vedla a v budoucnu může vést k nedobrým koncům.

Pozoruhodný shluk podobných politováníhodných mýtů a událostí kupříkladu doprovázel proces, během něhož Hitler v třicátých letech připravoval rozbití republiky. Hitler byl mnohem silnější a přitom si organizace i lidé v Praze namlouvali, že my Němce samozřejmě porazíme. Češi přitom byli chráněni nedozbrojenou armádou (dnes jsou některé význačné součásti obrany, výzbroj a nedostatečná strategie dobře známy) a mýtickou vírou jak v sílu a válečné schopnosti západních evropských mocností, tak v jejich vůli vojensky vystoupit proti Hitlerovi. Československo zůstalo samo a my dnes stále ještě máme co činit s otázkou: měli – neměli jsme bojovat? Tato otázka je absurdní.

Nedobré a některé tragické události ovšem nemusí a nemusely být založeny na mýtu (lidé dokáží vymyslet i udělat lecjaké špatnosti, aniž k tomu potřebují mýtus), nicméně v některých případech jsou s mýtem spojeny. Uveďme období, které jakoby si o toto spojení říkalo, druhou republiku (Československo po Mnichovu do 15. března 1939). Ve skutečnosti tenkrát silně rozšířený antisemitismus (židovští lékaři a právníci nesměli vykonávat praxi) hned po vzniku druhé republiky mocně podpořil to, co se dělo s židy, a naznačil, co by s nimi Češi v budoucnosti mohli udělat (viz příklad Slovenska). Často je obtížné lumpárny (těžko to nazvat jinak), které se děly jaksi „samy od sebe“, rozlišit od špatností spojených více úzce s mýtem.

Zdaleka nejde jen o druhou republiku, nýbrž zejména o to, co špatného se odehrávalo v celých našich moderních dějinách. Nedobrých událostí bylo neobyčejně mnoho. Tolik, že při dobré vůli lze z nich tím či oním způsobem vytvořit stručně komentovaný seznam. Části tohoto seznamu existují a výsledek je pozoruhodný. Nakupení špatností vede k tomu, že nepříliš poučený čtenář (divák, posluchač) – a především o takové lidi jde – může dojít k závěru, podle něhož naše minulost je výlučně soubor špatností. To je špatně. Ve skutečnosti je souborem události v nichž se špatné prolínají s dobrými – v podstatě tak, jako je tomu u ostatních národů. Přirozeným úkolem elit ovšem mimo jiné je odhalovat špatnosti, nedat si líbit oficiální pojetí, které je na četných z nich vybudováno, a snažit se přispět k tomu, aby se podobné události v budoucnosti neopakovaly.

Ostatně mýty nemohou zcela zakrýt to, že Češi vybudovali vlastní stát, silně podpořili skomírající slovenský národ a zcivilizovali Podkarpatskou Rus. Minulost ovšem není jednostranná. Také první republika měla dvě strany. Tak pozemková reforma, ačkoli jisté přerozdělení půdy bylo po válce nutné, silně podpořila mýtus o tom, že půda patří jakoby od přírody příslušníkům českého národa, že je jejich přirozeným vlastnictvím, a tento mýtus překryl rozdělování půdy členů císařské rodiny a šlechty; po druhé světové válce se odehrávaly mnohem horší konfiskační akce, a to s odvoláním na první pozemkovou reformu. Za první republiky pozemková reforma také přispěla k zlepšení hospodářské situace moha rodin. Současně se ve stavebnictví i v některých dalších oborech první republika rozvíjela k prospěchu svého (českého a slovenského) národa.

Je přirozené, že ovšem tatíčkovský převlek Tomáše Masaryka je pouhý mýtus a že dějepisné bádání se zaměří nejen na jeho vynikající aktivity v 19. století, ale také na Masarykovy činy za války a v době, kdy byl prezidentem státu. Nás tu však zajímá hlavně osobnost Edvarda Beneše, vedoucí postavy zahraničního exilového odboje v letech 1942-1945, osobnosti časově i věcně bližší než Masaryk. V Edvardu Benešovi jako by se soustředily oba základní české mýty: nacionální a socialistický. Jen tak mohl vymyslet vše nedobré, čemuž jsme po roce 1945 tleskali.

Připočteme-li k tomu, co o něm víme (a často nevíme), je Edvard Beneš architektem neobyčejně blízké spolupráce se Sovětským svazem a s domácími komunisty – což mělo zřejmě i svůj mezinárodní smysl. V prosinci 1943 navštívil Moskvu a předložil Stalinovi plán na poválečnou národně demokratickou a socialistickou revoluci. Na základě vyvlastňování měli být především z republiky vyhnáni příslušníci německého etnika – a to bez ohledu na své viny či zásluhy – a v souvislosti s tím se mělo uskutečnit potrestání provinilců a kolaborantů; vládnout měla koalice tzv. Národní fronty (strana Národně socialistická, lidová, sociálně demokratická a – ovšem – komunistická), velké a větší podniky měly být zkonfiskovány. Místní, dosud „buržoazní“orgány měly být nahrazeny tzv. národními výbory podléhající komunistickému ministerstvu vnitra. To vše se po válce, v roce 1945, stalo.

Benešovi nelze upřít velké mezinárodní úsilí. Směřovalo zejména k tomu, aby velmoci přijaly plán na vyhnání Němců z Československa. Činil tak na základě panujícího protiněmeckého mýtu a s přesvědčením, že odstraní-li se německá hrozba a místo ní bude chránit republiku Sovětský svaz (šlo mu mimo jiné o to, aby obnovená republika měla se Sovětským svazem co nejdelší hranici), bude o klidnou budoucnost národa postaráno.

Jak víme, nebylo. Nepochybné je, že to není pouze výsledkem práce Edvarda Beneše. Ale to už bychom v časopiseckém článku zacházeli příliš daleko. Jen to je třeba říci, že mýty rokem 1945 nepřestaly působit. Nevidíte je? Tak se dobře podívejte.