Srpen 2008

Potíže se sousedy

Emanuel Mandler

Je-li území malého státu uprostřed dalších států; je to potíž. Čím víc hranic, tím větší nebezpečí konfliktů. Toto nebezpečí potkalo první Československou republiku, hned když vznikla po první světové válce. Československá republika byla navíc sestavena z mnoha národů, z nichž některé měly svůj domovský stát mimo Československo. Připomeneme okřídlené úsloví Dr. Beneše z mírových jednání po první světové válce, že nový stát (Československo) bude středoevropským Švýcarskem. Kdyby se to bývalo stalo, vznikla by tím možnost Československo udržet.

V Československu však naopak panoval tuhý centralismus. Ale nejen to. Zahraniční politika nového státu byla vedena strachem z Němců (bylo jich v ČSR přes 3 miliony), Maďarů, jichž bylo přes půl milionu, (a posléze i ze Slováků, kteří stále důrazněji požadovali splnění závazků plynoucích z Pittsburské smlouvy). Z odstupu času je zřejmé, že Československo mělo možnost (i když velmi nejistou) udržet svou existenci pouze slíbenou „švýcarskou“, národně liberální politikou, to znamená takovou politikou, která by poskytovala co největší svobodu menšinám (kupříkladu Polákům, ale také všem ostatním). A v souvislosti s tím usilovat o spolupráci a dobré vztahy se sousedními státy – Rakouskem, s Polskem, Maďarskem a Německem. Centralistická politika, postavená na základě „státního národa“ (tj. Čechů), a neuspokojující ani Slováky, politika, která neposkytovala nečeským národům potřebné svobody, musela logicky vést k napětí se sousedními národy a nemohla státu umožnit bezpečnost. Přesto československý stát takovou politiku vedl.

Německo ponechávám na konec. Němců bylo v Československu tolik, že jakmile se po válce zkonsolidoval německý stát, bylo velmi pravděpodobné, že nerovnoprávnost německých občanů v ČR povede k velkému konfliktu. Ve skutečnosti to dopadlo ještě hůř: německý stát se zkonsolidoval jako říše Adolfa Hitlera a nacistů. Hitler měl zálusk na Čechy a Moravu a – na Škodovku. Československo se mu samo postavit nemohlo. V této situaci byly sousední státy ochotny udělat vše možné, určitě však nechtěly pomoci československému státu (Poláci si v krizové situaci dokonce ukrojili část území, které dosud patřilo ČSR). Jednou z hlavních priorit zahraniční politiky je pomoci zajišťovat bezpečnost státu. Z toho hlediska byla československá politika nevraživosti se sousedy špatná a přispěla k zániku státu.

Je to podivné, ale jak za druhé světové války, tak po jejím skončení Československo na tuto sebevražednou politiku nedobrých vztahů se sousedy navázalo. Řekneme-li navázalo, je to eufemismus, protože ono ji dovedlo tzv. odsunem Němců dál. Vznikl centralistický československý stát, který nevyhovoval ani Slovákům. Vztahy s Polskem a Rakouskem byly a jsou nedobré, Slováci si vytvořili vlastní stát a aby zabránili Maďarům pokusit se o jakoukoli změnu k lepšímu, přistoupili na českou politiku nedotknutelnosti Benešových dekretů. Maďaři se na Slovensku právem cítí utlačovaní a toto národnostní utlačování souvisí s Českem, protože začalo a dokonce po rozpadu jednotného státu pokračovalo Benešovými dekrety. To stojí v cestě dobrým vztahům nejen Slovenska, ale i Česka s Maďarskem. Národnostně nevyjasněné vztahy na Těšínsku nepřispívají k dobrým vztahům s Polskem. Poměrně nejlepší vztahy má Česká republika s Německem, ale to je proto, že německá vláda se dosud tváří, jako by osud vyhnanců ji zajímal (a tak to je) pouze okrajově. O Rakousku (Temelín) je lépe nehovořit.

Poměry k sousedům se aktualizují v dobách krizí a neshody. Máme tedy čas. To však neznamená, že ho máme mnoho a že současné zahraniční politika smí přestat brát ohled na budoucnost.

Vztahy Česka k Německu, Rakousku a Maďarsku jsou propojeny zvláštním předivem: Benešovými dekrety, které činí z nečeských a neslovenských občanů lidi druhého řádu. Lze vskutku těžko předpokládat, že taková situace může trvat nadlouho. Kdyby česká a slovenská vláda od Benešových dekretů upustily, znamenalo by to v mnoha směrech hodně, v jiných málo. Ale v každém případě by se mohly chovat jako vlády normálních států a jednat s cizinci „po švýcarsku“ jako s lidmi, kteří žijí na našem území a mají všechna lidská práva. Pro vztahy se sousedními státy by to znamenalo podstatné a všeobecné zlepšení vzájemných vztahů.

Aby bylo jasno, lze obtížně předpokládat, že se něco takového může v brzké době přihodit. Jde o reálnou alternativu, a tím spíš budou obě vlády – česká i slovenská – trvat na dosavadní tvrdé politice. Že však v příštích letech nastanou změny, o tom lze stěží pochybovat: Český stát přece nebude chtít do nekonečna existovat tak jako před druhou světovou válkou, to znamená v sousedství nevraživě naladěných států. Každá společnost musí chránit především sama sebe.