Srpen 2008

Tajemství neúspěšného pokusu o atentát na Stalina

Karel Pacner

Za druhé světové války se Němci pokusili zabít sovětského vůdce Jozifa Stalina. Třebaže od té doby uplynulo víc než šest desítek let, pořád nejsou známé některé podrobnosti. Němci vycvičili manželskou dvojici, oba původem ruské zajatce, oblékli je do uniforem obávané tajné policie NKVD, muž dostal vysokou hodnost, a posadili do letadla, které je odvezlo hluboko za frontu. Tam atentátníky vysadili a oni usedli na motorku se sajdkárou, což byl hojně používaný dopravní prostředek. Mířili do Moskvy. Pomocí falešných dokladů se měli dostat do Kremlu a Stalina zastřelit. Avšak Sověti zaregistrovali přistání nepřátelského letadla, a proto na okolních silnicích rozestavěli hlídky. Jedna z nich zastavila i sajdkáru se dvěma příslušníky NKVD. Průkazy měli v pořádku, byli klidní, vysoký důstojník, jak bylo u nich obvyklé, na mladého velitele hlídky hartusil, že je zdržují, oni pospíchají, mají tajný úkol. Ovšem, veliteli se na nich něco nezdálo. V noci hustě pršelo a on si uvědomil, že dvojice není zmoklá. Přes protesty nechal oba zatknout. Při kontrole dokladů na nejbližším velitelství se ukázalo, že jsou falešné. Při výsleších v Moskvě se oba přiznali, že měli zabít nejvyššího velitele. Soud je poslal na popraviště.

Tenhle příběh v beletristické poloze otiskl v roce 1971 časopis Smena. Příslušníci KGB odtajňovali některé staré události často tím způsobem, že je trochu zamlžené předali spisovatelům, aby z nich vytvořili příběhy oslavující bdělost a hrdinství bezpečnostních orgánů. Data a místa nehrála roli, ta zůstávala tajná. Stejně postupovali i v tomto případě.

Na žádost Ribbentropa

Existenci takového úmyslu potvrdil ve svých memoárech šéf výzvědné služby SD generál SS Walter Schellenberg. V létě 1944 si ho zavolal ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop a řekl mu, že musí zlikvidovat Stalina. O tomto rozhodnutí ví jenom vůdce Adolf Hitler, jeho tajemník Martin Bormann a šéf SS Heinrich Himmler. Celý sovětský režim stojí pouze na jediném člověku – na Stalinovi. „Svěřil jsem se vůdci, že se chci obětovat pro Německo. Uspořádáme konferenci se Stalinem a já ho tam zastřelím.“

Hitler s tím nesouhlasil. Prý proto, že takovou akci nemůže splnit jeden člověk. Proto Ribbentrop jmenoval jako svého pomocníka právě Schellenberga. „Hitler mi nařídil, abych to s vámi prodiskutoval, protože vy jste schopný najít realistický plán.“ Ano, technické oddělení dokáže zkonstruovat pistoli třeba připomínající pero, nebo něco podobného. Ale Ribbentropův úmysl byl příliš fantastický. Nicméně veliteli rozvědky SD nezbývalo nic jiného, než vymyslet plán jiný, realističtější. Vedení říše chtělo zabránit porážce ve válce tím, že zlikviduje Stalina. Avšak konference se sovětským vůdcem nepřicházela v úvahu. Cožpak Stalin teď, kdy jeho vojska postupují, přistoupí na nějaké jednání? Nesmysl!

V laboratořích SD vytvořili silnou nálož na vyhození auta do povětří. Mohla explodovat na povel rádiem vzdáleným až dvanáct kilometrů. Nakonec našli dva rudoarmějce, kteří byli v minulosti z trestu dlouhou dobu na Sibiři, kteří souhlasili, že se o atentát na Stalina pokusí – psal Schellenberg. Jeden z nich znal nějakého mechanika z garáží Kremlu. A pak generál SS stručně napsal, že obě osoby vysadilo letadlo v týlu a pak už o nich neslyšeli, zřejmě je Sověti vzápětí zajali.

Nadporučík pod cizím jménem

Jak se opravdu tento pokus odehrál? V letošním prvním čísle ruského časopisu Sověršenno sekretno (Přísně tajné) se k němu vrátil Igor Lander. Když před lety sepisoval historii tajných služeb za druhé světové války, dostal se i k osobnímu spisu atentátníka Šilova-Tavrina. V roce 1932 zpronevěřil účetní Pjotr Ivanovič Šilo v Saratově 1300 rublů, zavřeli ho, ale on z vězení utekl. Později byl ještě dvakrát zatčen a pokaždé se mu podařilo z vězení zmizet. V roce 1939 získal dokumenty na jméno Pjotr Ivanovič Tavrin.

V srpnu 1941, tři měsíce po tom, co Němci zaútočili na Sovětský svaz, povolali Tavrina do armády. Dosáhl hodnosti nadporučíka a byl velitelem kulometné roty. Až v květnu 1942 zjistila vojenská kontrarozvědka, že Tavrin žije pod cizím jménem, a kapitán Vasiljev ho pozval k výslechu.

Akce Zeppelin

Jakmile si nadporučík uvědomil, že by ho mohli poslat před soud, zběhl k Němcům. Tam se brzy dostal do teroristické organizace Zeppelin, kterou řídila nacistická tajná služba SD. Němci si brzy zjistili, že mnoho zajatců – především z muslimských národů Střední Asie a z Pobaltí – nenávidí sovětský režim. Z muslimských dobrovolníků vytvořili velké jednotky Turkestánskou legii a Kavkazsko-mohamedánskou legii, které nasadili na frontě. Další stovky lidí chtěli vyslat do sovětského týlu jako vyzvědače a sabotéry. V létě 1942 prošlo základním kurzem 104 zajatců, které potom shodili na padácích za frontou. Akce však nebyla příliš úspěšná. Agenti nezískali podporu místního obyvatelstva, a proto byli brzy odhaleni. Přesto Němci pokračovali ve školení nových adeptů i nadále.

Jedním z účastníků Zeppelinu byl i Tavrin, který se během výcviku oženil s kolegyní Lidií Adamčikovou. Vyzbrojili je příručním granátometem, rádiově řízenou minou a pistolí s otrávenými kulkami – všechno z laboratoří SD.

Jednu noc v červnu 1944 s touto dvojicí odstartovalo letadlo Arado z letiště Baltikum u Rigy, aby s nimi přistálo poblíž města Ržev. Avšak kvůli špatnému počasí se muselo vrátit. Při druhém pokusu v noci na 5. září ztratil navigátor kurz, letadlo poškodila střelba sovětských protiletadlových baterií a nouzově přistálo v Karmanovském okrese Smolenské oblasti. Tavrin se ženou vyjeli na motocyklu směrem k Rževu.

Kvůli střelbě na německý stroj rozestavila NKVD všude hlídky. Hned u první, která dvojici zastavila, se oba záškodníci přiznali ke svému úkolu a nechali se bez odporu zatknout – uvedl Lander. „Potom je odvezli do Moskvy, kde se účastnili rádiové protihry Zeppelin a v roce 1952 byli po soudu zastřeleni.“ Rádiová protihra znamenala, že chycení agenti vysílali svým řídícím orgánům v SD falešné zprávy o tom, že se volně pohybují, a předávali špionážní informace vyhovující Sovětům.

Podivná rozvědka

Ovšem, i tato druhá verze nevypadá příliš pravdivě. V roce 2000 ji začali v Rusku přešetřovat. Ukázalo se, že spisy obsahují mnoho nelogičností. „Podrobné studium mne přivedlo k neočekávanému závěru, že oficiální verze neukazuje skutečný průběh událostí, ale přitom se nejedná o banální falšování,“ uvedl překvapení Lander. Zřejmě šlo o nezvyklou operaci sovětské tajné služby.

Při oficiálním výslechu v roce 1944 v centrále NKVD na Lubjance v Moskvě se Šilo-Tavrin přiznal, že ho vystrašil výslech u kapitána Vasiljeva 29. května 1942, a proto hned druhou noc využil příležitosti odejít na rozvědku k německým liniím a nepříteli se vzdát. Tady se vynořuje spousta podezřelých otázek.

Je pozoruhodné, že vyslýchající komisař A. M. Leonťjev se s tímto vysvětlením spokojil. Jak je možné, že Vasiljev Šilo-Tavrina hned nezadržel? Jestliže člověk vystupuje pod cizím jménem, je to buď kriminálník, anebo cizí vyzvědač. Jak mohl podezřelý nadporučík odejít na rozvědku? Jak je možné, že na ni vyslali velitele roty, důstojníka, který musel znát systém obrany nejméně pluku? Na takové nebezpečné akce chodili vojáci, kteří nevěděli o žádných velkých tajemstvích, rozhodně ne tajemství rozmístění celého útvaru. Podle tehdejších pravidel mohl velitele roty poslat na rozvědku buď náčelník štábu pluku, nebo velitel pluku, sám nadporučík o tom nemohl rozhodnout.

Jestliže už velitel pluku někoho poslal za nepřátelské linie, měl by se do rána vrátit. Avšak podle oficiálních dokumentů začali postrádat nadporučíka Šilo-Tavrina až po dvanácti dnech. „Je jasné, že to nebyl normální případ,“ uvedl Lander. „Divizní rozvědka působila do vzdálenosti nejvýš 5–8 kilometrů, ale taková doba pobytu na cizím území byla neobvyklá, i když se občas přihodila. Z toho všeho vyplývá, že Tavrina poslala do nepřátelského týlu přinejmenším rozvědka velitelství armády, ne-li rozvědka frontu, u níž to bylo normální.“

Dvojitý agent

Rovněž udivuje, že nikdo nevyšetřoval kapitána Vasiljeva a neobvinil ho z lajdáckosti, která způsobila nadporučíkovo zmizení. Za to by ho za normálních okolností buď zastřelili, anebo degradovali na vojína. Není vyloučeno – dedukoval Lander – že Vasiljev přišel na Tavrina náhodou a jakmile o tom referoval nadřízeným, řekli, mu, aby od něj dal ruce pryč.

Šilo-Tavrin byl nejspíš důležitým vyzvědačem NKVD vyslaným do německého týlu. „Osobní a pracovní dokumenty agentů z doby války jsou dodnes přísně tajné,“ konstatoval Lander. Nicméně na základě svých zkušeností se pokusil odhadnout jeho úkoly. Když se Šilo-Tavrin vzdal Němcům, přiznal se, že byl vyslán jako vyzvědač, ale nyní chce s nimi sám spolupracovat proti nenáviděnému sovětskému režimu. A proto s chutí přijal úkol zabít Stalina. Ve skutečnosti se stal dvojitým agentem, dablérem, který dál sloužil NKVD. Po návratu do Moskvy vypověděl všechno, co o akci Zeppelin věděl, a účastnil se rádiové protihry směřující k zmatení nepřítele.

Strategicky důležitý vyzvědač

Co tedy z toho všeho vyplývá? Nacistické vedení mělo skutečně zájem na likvidaci Stalina – slibovalo si od toho obrat ve válce. Příslušníci SD, kteří řídili akci Zeppelin, vybrali Šilo-Tavrina a jeho ženu, aby se o to pokusili. Je možné, že tento dablér se k tomuto úkolu dokonce sám přihlásil. Tím vyloučil, že by se pokusil o atentát člověk, který to myslel vážně.

Ovšem pro každého atentátníka bylo obtížné se pokusit Stalina odpravit. Diktátor, který trpěl paranoií, měnil své zvyky, z centra Moskvy na své venkovské sídlo nikdy nejezdil stejnou trasou. Navíc v koloně aut, přičemž nebylo jasné, ve kterém voze právě sedí.

Šilo-Tavrin byl patrně strategicky důležitým vyzvědačem, který se k případnému vysazení v nepřátelském týlu připravoval dávno před válkou. Životopis, podle něhož zpronevěřil peníze a třikrát uprchl z vězení, zní nepravděpodobně – byl to krycí životopis. I tvrzení, že ho i s manželkou popravili sedm let po válce, vypadá podivně – proč s takovým zpožděním? Dvojice spíš dál pracovala pro tajnou policii, patrně pod dalším falešným jménem. Jenže to, jaké měla úkoly za války i po ní, zůstává tajemstvím.

(www.karelpacner.cz)