Srpen 2008

Žijeme v hormonálním akváriu

Jaroslav Petr

Kanadské Jezero 260 leží uprostřed lesů. Na první pohled je to kus krásné panenské přírody. Experiment, který zde prováděl tým Karen Kiddové z University of New Brunswick, však proměnil jezerní vody v hormonální akvárium.

Třikrát týdně brázdili technici hladinu na člunu a vypouštěli do jezera roztok hormonu 17-ethynylestradiolu, látky, kterou ženy běžně užívají v hormonální antikoncepci. Koncentrace hormonu v jezeře nevystoupila nikdy nijak vysoko. V každém litru jezerní vody se nacházelo méně než pět miliardtin gramu této sloučeniny. Následky, které to mělo pro život v jezeře, se přesto nedaly přehlédnout. Populace jezerních střevlí během tří let zkolabovala. Ryby byly neplodné. Samice nevytvářely jikry. Samci se zčásti měnili v samice, přestávali produkovat spermie a ve varlatech se jim začínal hromadit žloutek pro tvorbu jiker. Starší ryby umíraly a nové rybí pokolení se neobjevovalo.

Chemikálie v moči

Pokus, jehož alarmující výsledky zveřejnil v loňském roce prestižní vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences, jasně ukázal, v jakém prostředí žijeme. Svět se naším přičiněním mění na místo zamořené látkami, pro něž se ujalo souhrnné označení endokrinní disruptory. Do jejich pestrého spektra patří i sloučenina z Jezera 260.

Endokrinní disruptory působí jako „hormonální buldozery“. Kolují přírodou, někde se hromadí, jinde se rozkládají na další látky. Pokud se dostanou do organismu živočicha nebo člověka, dokážou mu rozvrátit křehkou rovnováhu jeho vlastních hormonů. U člověka zřejmě stojí v pozadí klesající plodnosti, stoupajícího výskytu vrozených vad a nárůstu některých nádorových onemocnění. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že endokrinní disruptory sehrávají významnou roli i v pandemii obezity a mohou se podílet na stoupajícím výskytu nervových poruch, jako je autismus, dětská hyperaktivita nebo dyslexie.

Hormony a látky s hormonálním účinkem sice tvoří přirozenou součást přírody –, každý z nás je vytváří ve svém těle a část z nich vylučuje – lidí je však hodně a do okolního prostředí se uvolňuje stále více těchto sloučenin. Další podobné chemikálie míří do našich těl v lécích či antikoncepci a část opět odchází ven. V moči pronikají do odpadních vod a odtud do řek, jezer a moří.

Stejně tak jsou zdrojem hormonů i zvířata. Mnohá představují doslova hormonální zřídla. Březí kráva může za jediný den vyloučit s močí a výkaly do životního prostředí až 0,1 gramu samičích hormonů estrogenů. To samo o sobě nevadí, situace se však dramaticky změní, když počet zvířat povážlivě vzroste.

Půda luk, na kterých se pasou velká stáda skotu, je nasáklá močí a výkaly. Silné deště spláchnou z pastvin do řek a potoků tolik hormonů, že jejich koncentrace dosáhne hodnot schopných ovlivnit pohlaví u ryb – tak jako se to stalo samcům z Jezera 260, kteří se měnili v samice. V Británii odhadují, že lidé a zvířata vyloučí do životního prostředí každý rok tunu samičích hormonů. K tomu se přidává zemědělství využívající herbicidy a další postřiky.

Vážnost situace ukazuje také smutný příběh aligátorů z floridského jezera Apopka. Největší jezero Floridy bylo vyhlášeným rybářským rájem, kam jezdili „tiší blázni“ z celých Spojených států za kapitálními úlovky. Splachy chemikálií z okolních polí však přeměnily Apopku na stoku. Dnes je konzumace ryb z jezera zakázána. Volavky a pelikáni, kteří byli na rybách z jezera závislí, vymřeli. Otrávení ptáci doslova padali z nebe na zem. Studenokrevní tvorové – ryby a aligátoři – se neotrávili, ale to neznamená, že po nich toxická břečka stekla bez účinku.

Herbicid atrazin mění pohlaví žabáků i ve stopových množstvích v dešťové vodě.Populace aligátorů živoří, protože se samci nemohou pářit. Samici oplodní jen každý desátý. Drtivá většina má deformované pohlavní orgány tak, že nedokáže vpravit sperma do samičího těla. Na vině jsou endokrinní disruptory z jezerní vody – blokují účinky samčích hormonů, které si aligátor vytváří v pohlavních žlázách, když se jako zárodek vyvíjí uvnitř vejce.

Výjimečně zpěvní špačci

Značné množství látek schopných narušit hormonální rovnováhu – celkem asi tisícovka – vzniká v chemičkách. Jako endokrinní disruptory působí některé komponenty umělých hmot, pesticidy, nátěry nebo těžké kovy.

U řady látek jsme o tom vůbec nevěděli; jejich povaha „hormonálních buldozerů“ se projevuje teprve při nízkých koncentracích, kdy mizí toxické účinky těchto látek. Například herbicid atrazin, užívaný při pěstování kukuřice a dalších plodin, může měnit pohlaví u žabáků i ve stopových množstvích, v jakých se v některých oblastech USA vyskytuje dokonce i v dešťové vodě (v Evropě byl atrazin nedávno zakázán).

Látky s hormonálním účinkem svírají přírodu i člověka jako neviditelná pavučina. Jejich účinky se vzájemně doplňují, ruší, sčítají a násobí. Výsledný efekt lze těžko předem odhadnout. Někdy se může zdát dokonce pozitivní, například samci špačků na něm zdánlivě vydělávají. Molekuly pocházející z lidmi užívané hormonální antikoncepce je mění na vysoce atraktivní „supersamce“. Pod vlivem nepatrných dávek hormonů roste špačkům v mozku centrum řídící zpěv. Hormonálně dopovaní samci jsou pěveckými mistry, hravě přezpívají konkurenci a bývají úspěšnější při námluvách. Plodí více potomků než špačci, které hormony nepoznamenaly. Avšak usuzovat z toho, že hormonální záplava přírodě vlastně prospívá, by bylo tragickým omylem.

Čekání na nové technologie

Co se světem, jenž se pomalu, ale jistě mění na hormonální akvárium? Je jasné, že ho nelze vylít, vycídit a znovu napustit. Dlouhá cesta k řešení začíná poznáním. Endokrinní disruptory jsou zatím v mnoha ohledech značně neprozkoumané. Neznáme přesně jejich dopady na životní prostředí a lidské zdraví. Nemáme ani příliš dobrý přehled o tom, které chemikálie k nim vlastně patří. Velkou záhadou je také kombinovaný účinek endokrinních disruptorů. Tyto látky nejsou sóloví hráči. Naopak, v našem okolí působí hormonální symfonický orchestr.

S prohlubujícím se poznáním budeme zřejmě v pokušení endokrinní disruptory zakázat, pokud možno plošně a jednou provždy. Spěch však může způsobit víc škody než užitku. Nejnovější normy Evropské unie mohou postavit mimo hru některé látky, jež jsou významnými endokrinními disruptory a zároveň tvoří součást postřiků proti škůdcům a chorobám. Náhrada za tyto postřiky ale zatím není k dispozici a vývoj nových látek může trvat deset let. Po celou tu dobu by byla pole hůře chráněna například proti plísním. Těm může podle některých odhadů padnout za oběť 20 až 30 procent úrody obilí. Plísně navíc mohou produkovat mykotoxiny, které mají kromě karcinogenních účinků paradoxně i vlastnosti velmi silných endokrinních disruptorů.

Paradoxní situace jsme svědky také v případech, kdy sice za endokrinní disruptory existuje účinná náhrada, proti té ale protestují ochránci životního prostředí. Jde o to, že herbicidy schopné narušit hormonální rovnováhu v těle zvířat a lidí se dostávají do vody z polí, na nichž rostou klasicky vyšlechtěné zemědělské plodiny. Přitom ale geneticky modifikované odrůdy zemědělských plodin lze účinně chránit před plevely pomocí herbicidů, které jako endokrinní disruptory nepůsobí, a navíc v mnohem menší míře unikají z polí do povrchových vod. K zavedení geneticky modifikovaných zemědělských plodin však panuje v Evropě velmi silný odpor, a tak to budeme muset s endokrinními disruptory vydržet nebo nechat pole bez ochrany.

Také hormonální antikoncepce zřejmě v dohledné době nepřestane přispívat svou vydatnou trochou do hormonálního akvária. V ekonomicky rozvinutých zemích ji ženy užívají masově a náhrada jinými antikoncepčními prostředky zůstává v nedohlednu. Řešení nenabízí ani mužská antikoncepce, o které se sice opakovaně hovoří, zůstává však hudbou budoucnosti.

Určité možnosti se skrývají v kvalitnějším čistění odpadních vod. Britská studie vydaná loni ve vědeckém časopise Environmental Pollution například prokázala, že se stávající systémy čištění významně liší v tom, nakolik dokážou z odpadních vod ženské hormony odstranit. Zároveň platí, že účinnějšího odbourávání hormonů lze dosáhnout jen dokonalou souhrou mnoha faktorů, třeba i dokonalejší, lépe vyladěnou obsluhou čističek. Ani za ideálních podmínek se však úplně všechny endokrinní disruptory odstranit nepodaří.

Je zřejmé, že budou muset přijít nové, lepší technologie. Do doby, než budou k dispozici, by optimalizace chodu stávajících čističek přinesla nezanedbatelný efekt. Kvůli chybějícím normám je však zatím motivace k takovým změnám minimální.

Problémy se sójou

Látky s hormonálním účinkem vznikají také v rostlinách. Například sója vyrábí genistein, pomocí něhož produkuje látky chránící ji před nákazou nejrůznějšími mikroorganismy. Na živočichy má však genistein účinky samičího hormonu. Množství sóji na polích vzrůstá, tato plodina nahrazuje ve výživě hospodářských zvířat masokostní moučku, jejíž zkrmování bylo zakázáno v rámci boje s „nemocí šílených krav“. Jestliže podíl sóji v krmivech neúměrně stoupne, mohou nastat problémy s rozmnožováním zvířat. Sóju konzumují stále více také lidé. Zdaleka nejde jen o vegetariány – sója se hojně přidává do masných výrobků rychlého občerstvení.

(Respekt, www.respekt.cz)