Srpen 2008

Válka Čechů s Němci (Část 2)

Emanuel Rádl

Kapitola druhá

DEKRET KUTNOHORSKÝ

A) JEHO VÝZNAM

Čtenář namítne, že věnuji v této knize, jednající o válce mezi Čechy a Němci, příliš mnoho místa výkladům o remanenci, Trojici, realismu apod. Uznávám, že by bylo možno se bez nich obejít, kdyby byly jinde v naší literatuře respektovány. Ale bída je právě v tom, že historikové, nedbajíce těchto problémů, zkreslují význam Dekretu kutnohorského, jenž, jak se u nás učí, je prý projevem probudilého národního vědomí; jest však vskutku rozvratem, pocházejícím odtud, že univerzita neplnila svůj úkol řešit tehdejší vědecké spory metodami vědeckými. To chci v následujícím výkladu dovodit, a odtud zdánlivé odbíhání od vlastního tématu. Jde, sumárně řečeno, o tuto historickou událost: na pražské univerzitě vypukly spory filozofické o realismus a nominalismus, které se proměnily ve spory mezi Čechy a Němci a vyvrcholeny byly vydáním tzv. Dekretu kutnohorského (1409), pro nějž většina Němců opustila Prahu a založila novou univerzitu v Lipsku.

B) NĚMCI PŘISTĚHOVALCI

V době mohutnějícího křesťanství se stala Praha, jako vynikající střed nově se tvořícího státu, mezinárodním střediskem, do něhož se sjížděli obchodníci z celé Evropy, volně se tu pohybujíce a obchodujíce. Každý kupec tu směl zkusit štěstí. Kněžna Hildburg prohlásila roku 1091 králi Vratislavovi 11.: »Nikde rychleji nezbohatneš a nenabudeš moci a vážnosti než pod hradem Pražským a ve vsi Vyšehradě; neboť tam jsou židé, s kapsami plnými zlata a stříbra, tam přicházejí ze všech zemí nejbohatší kupci, tam najdeš nejbohatší směnárníky, obchody, v nichž nadbytek kořisti čeká tvé bojovníky.« (1)

Jak dlouho toto porozumění pro světovost a tato internacionální snášenlivost trvala a jaké měla konkrétní formy, není známo. Snad stěhování Němců do země, které nastalo v XII. století, bylo jedním z důsledků tohoto světového chápání obchodu v Praze.

Koncem XII. století a ve XIII. století začali čeští panovníci zváti Němce ze sousední říše ve velkém množství do země. (2)

Proč nepovznášeli úroveň země raději vzděláváním vlastního lidu, o tom dnes zbytečno uvažovat; dělali, co tehdy bylo zvykem. Státem byl panovník; jeho osobní zájmy byly svrchované a lidé, mluvící německy, mohli být jeho poddanými jako ti, kdo mluvili česky. Obyvatelstva z kmene původně německého, takto se usadivšího v zemi, bylo mnoho ve vesnicích i ve městech. Všechna naše města měla původní obyvatelstvo německé. Tato kmenová dvojitost obyvatelstva nebyla v tehdejších dobách nic zvláštního; »národnostního vědomí« nebylo a smíšenost jazyková byla tehdy normálním zjevem v státech evropských; obyvatelstvo dnešní Anglie bylo tehdy jazykově ještě smíšenější a také obyvatelstvo říše Franků a později i obyvatelstvo Francie bylo jazykově nejednotné. Nešlo o řeč obyvatelstva, nýbrž jen o řeč panovníka a jeho dvoru.

Němečtí přistěhovalci zakládali u nás města, organizujíce v nich obchod a řemesla i hutnictví. Města na počátku neměla u nás toho kulturního a politického významu, jakého nabyla v pozdním středověku a jaký měla od starověku v Itálii. Kultura byla v moci šlechty, jež sídlila na hradech a ve dvorcích. Nic ze zpráv nenasvědčuje také tomu, že by se byli Němci cítili v zemi kolonisty po způsobu kolonistů anglických v Americe, tj. dobyvateli země pro německou říši. Byli solidními spolupoddanými domácích panovníků; přinesli si do země své německé zvyky, měli je potvrzeny od krále; od obyvatelstva, mluvícího česky, lišili se tedy tím, že měli jiná privilegia a jinou řeč.

Jednáme o době, kdy stát v tom smyslu, jak mu dnes rozumíme, byl v prvních počátcích; nebylo jasného státního vědomí, zvláště nebylo jasného ponětí o státním občanství; spíše šlo jen o místní příslušnost k obci nějaké, o kmenovou příslušnost, o poddanství některému šlechtici nebo králi. Nemá tedy smyslu ptáti se, pokud byli v oné době domácí Češi rovnoprávní s přistěhovalými Němci, když sám pojem rovnoprávnosti scházel. Také rozdíl mezi domácím člověkem a přistěhovalcem byl neurčitý: není mi aspoň známo jasné rozhodnutí, po kolika generacích byl přistěhovalec naturalizován. (3)

Němci se nepokládali v zemi za cizince; někteří z nich projevili dokumentárně svoji loajálnost. Němec Petr ze Žitavy, opat kláštera zbraslavského, napsal v první polovici XIV. století »Kroniku zbraslavskou«, plnou oddanosti k panovníkům; německý překladatel Dalimilovy kroniky je také patriotem a rozeznává Němce cizince (jichž nemá rád) od domácích Němců, jak bylo ostatně zvykem v době, kdy vlastenectvím byla loajalita k panovníkovi a jeho zájmům.

V oné době jen tu a tam se probouzelo ponětí teritoriální říše a loajálnosti k ní, na jaké myslíváme my, když mluvíme o »vlasti«, anebo o »království českém«. Středověk místo toho myslil na personální vztah poddaných k panovníkovi; odtud pocházejí středověké názvy; král Franků, král Belgů; slovo »český král« znamenalo tedy pohlavára určité skupiny obyvatelstva spíše než vládce území. (4)

Německé obyvatelstvo mělo vliv na proměnu života domácího kmene, jenž si zvykal na život městský, na obchod, dolování, řemesla. Byl to po přijetí křesťanství druhý kulturní převrat v zemi, s převratem prvním rozmanitě zkřížený, převrat, jehož jednotlivé peripetie nejsou známy. Že nešlo vše hladce, je nabíledni; že, kupujíce městskou kulturu, Češi si s ní koupili i nevýhody, je lidské. Kultura tato sama však byla pokrokem. Výsledek byl: místo původního jednoho kmene existovaly teď v zemi dva se svými přírodou danými vlastnostmi. Nad jejich přírodou, tj. nad tím, co bylo pouze osudem dáno, nad kmenovou příslušností, jazykem a lidovými zvyky stály však ideje, společné oběma kmenům, původnímu i přistěhovalému, a společné s nimi i nám a všem lidem: stát, křesťanství a vyšší civilizovaný život, k němuž městské zřízení bylo stupněm. (5)

Trvám, že se u nás heslem »Němci přistěhovalci« jen agituje; ani historikové ani politikové neanalyzovali, co toto heslo znamená. Co je tím politicky rozřešeno, pravíme-li, že se Němci přistěhovali do země později než Češi?

1) Czuczka »Die Kulturgemeinschaftliche Beziehung der Deutschen und Tschechen« (1925). 51.

2) Otázku, byli-li Němci v zemi také autochtony, nepokládám za důležitou. Srovnej o ní:

J. Borovička »Čeští Němci v historickém vývoji« (»Česká revue«, Praha, 1918), W. Wostry »Das Kolonisationsproblem, eine Überprüfung der Theorien über die Herkunft der Deutschen in Böhmen« (Prag, 1922), W. Wostry »Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen« (1925), B. Bretholz »Geschichte Böhmens und Mährens« (Reichenberg, 1921 až 1924).

B. Bretholz »Der Kampf um die Siedelungsfrage in Böhmen und Mähren« (Brno, 1920), Přistěhovalci nebyli ostatně jen německého původu, nýbrž i Románi.

3) Jest podivno, že si historikové této věci nevšímají, ačkoli na rozporu mezi »domácími« a »přistěhovalci« konstruují celou filozofii českých dějin.

4)E. Ehrlich »Die juristische Logik« (Tubingen, 1925) H., 121.

5) K. Krofta v brožuře »Die Deutschen in Böhmen«, tvrdí, že německá »města většinou tvořila jen jakoby izolované ostrovy uprostřed domácího obyvatelstva, jehož asimilační síla brzo na ně začala působiti«. (Strana 11.) Budiž; Němci při tom však nebyli pasivní potravou pro český žaludek; asimilace byla vzájemná. Jestliže české obyvatelstvo přijímalo městské zřízení a kulturní zvyky německé, bylo tím také asimilováno Němci. O tom, jak dalece Němci byli jazykově vskutku asimilováni, zmíním se později.

C) ZALOŽENÍ UNIVERZITY A JEJÍ INTERNACIONALISMUS

Jedna myšlenka nutně přivozuje druhou: kulturní pokrok si žádal pokroku vzdělání. Už roku 1294 chtěl ( Václav II., Otakarův syn, založiti v Praze univerzitu, ale ! páni čeští ze strachu před cizineckou vědou tomu I zabránili. (1)

Příroda, k níž i nehybná tradice patří, lekla se útoku ducha. Lidem nepodrobeným kázni vzdělanecké se zdá z přirozených příčin každá vzdělanost »cizineckou« a nebezpečnou, protože přináší změnu řádů společenských a nutnost přizpůsobiti se jim. Univerzita si žádala učenců z ciziny, což vedlo k posílení vlády vzdělanců, tj. duchovenstva, na úkor světských pánů; jest pochopitelno, že se odchovanci starých řádů bránili. Byl to snad jen symptom reakce proti dřívějšímu internacionalismu země? Je důležité připomenout, jak už padesát let před založením univerzity a sto let před Dekretem kutnohorským objevila se v domácím obyvatelstvu nechuť k »cizinecké« univerzitě. Počítal Karel IV., když univerzitu zakládal, s touto nechutí? Jak ji překonával? Jak hleděl vyhovět domácím poměrům? Zdá se, že byl příliš absolutistickým panovníkem a že tedy nevyšetřoval domácí náladu; podařilo se mu patrně za nových okolností provésti svou vůli a tedy ji provedl; pokládaje univerzity za důležitý státní podnik, založil univerzitu v Praze roku 1348 (a nedlouho potom byly založeny ještě univerzity jiné v jiných městech jeho veliké říše). Samo sebou se tehdy rozumělo, že založil univerzitu mezinárodní v tom smyslu, že příslušníci různých států, sjednocení katolickou církví, měli stejné právo na ní učit a studovat a že vědění tam podávané se opíralo o učení všech vynikajících autorit křesťanských. V tom smyslu založil pražskou univerzitu podle vzoru univerzity pařížské a bolognské. Nicméně byl tu jeden rozdíl. Staré univerzity, pařížská, bolognská, oxfordská, byly »národní« v tom smyslu, že ponenáhlu vyrůstaly z institucí, které byly dány potřebou místa a kraje, kde se organizovaly, a ze staré vědecké tradice udržované intenzívní duchovní prací. Proto navazovaly na domácí zařízení školní, na domácí tradice o právech studentů, na domácí spolkové zvyky, na domácí problémy a metody vědecké. Naproti tomu vznikla pražská univerzita z absolutní vůle panovníkovy a bez vší originální domácí průpravy vědecké; kopírovala jen cizí zřízení, přenechávajíc následujícím dobám úkol, aby se Praha vyrovnala myšlenkově a organizačně s tímto novým tělesem; existovaly sice před tím domácí školy v Praze; ale faktum jest, že Karel IV. nezakládal univerzitu podle jejich vzoru (není vůbec známo, že by byly měly nějaký ideový vliv na novou univerzitu), nýbrž podle vzorů cizích. Sluší se vzpomenouti, že Praha byla tehdy na periférii vzdělanosti, jejímiž středisky byly severní Itálie, Paříž, Oxford, Porýní; tam byl prudký duchovní život, tam vyrostl Dante, tam učil Tomáš Akvinský, tam zápolili za své ideály rytíři. Praha byla zeměpisně i duchovně mimo tuto oblast středověké kultury. Podniky takto založené, nejsou-li vedeny co nejopatrněji, snadno procházejí krizemi.

Způsobem vzniku pražská univerzita připomínala spíše univerzitu neapolskou než pařížskou; neapolská byla první univerzitou v Evropě, založenou na rozkaz panovníkův (1224) a také, jako pražská, v jeho sídelním městě. Neapolská univerzita však byla od počátku státnější (národnější) než pražská, potud, že obyvatelstvu země bylo zakázáno navštěvovat univerzity cizí, čímž se univerzita dostala v závislost na vládě tehdy neobvyklou. Toho v Praze nebylo; Karel IV. opsal sice z věnovací listiny univerzity neapolská slova, později často uváděná, že totiž založil univerzitu, aby věrní obyvatelé země, kteří touží po vzdělání, nemuseli »kraj světa obcházeti a cizích národů se prositi, nýbrž i za slávu sobě mohli pokládati, když by jiné přespolní touha po vzdělání vábila do jejich země«; ale není vidět, že by bylo vskutku úmyslem Karlovým omezovat nějak svobodu stěhovat se z univerzity na univerzitu. Nicméně stojí za to, všimnout si tohoto zvláštního vzniku pražské univerzity.

Na univerzitě byli profesoři i studenti z celé střední Evropy. Středověké zřízení, internacionální (2) pojetí vědy a organizace univerzit podávaly samy sebou, že univerzita byla autonomní korporací, podléhající svojí správou v poslední instanci panovníkovi a svým učením papeži. Pro dnešní svobodu vědy neměl středověk smyslu, ani jí nežádaje ani neprováděje; jinak však univerzita středověká vynikala nad univerzity dnešní svojí internacionálností. Dnes je univerzita v Evropě zpravidla státním ústavem pro vymezenou lokální potřebu státu: profesory jmenuje stát, ministerstvo určuje v poslední instanci učební plán, zkoušky na univerzitě jednoho státu neplatí ve státě druhém, ba mnohá odvětví vědy, jako historie, právnictví, literatura, se podávají na každé univerzitě podle stanoviska příslušného státu. V tomto ohledu byla na středověké univerzitě svoboda větší. Zkoušky, vykonané na jedné univerzitě, platily pro univerzity všechny; v tom ohledu byl papež pro univerzity autoritou, která zaručovala jejich internacionálnost a svobodu proti lokálním vládním nápadům. Privilegiem královským byla internacionálnost pražské univerzity výslovně zaručena: »Kteřížkoli by přišli, buďtež doktoři, mistři nebo studenti, kterékoli fakulty, nebo odkudžbykoli přišli, mají jak na cestě sem, tak, pokud zde budou meškati, i když by se odtud vraceli, pod zvláštní královskou ochranou a bezpečným průvodem býti, také všichni jak doktoři tak žáci všech předností, svobod a spravedlností, které na učení pařížském nebo bolognském v obyčeji jsou, účastni býti a užívati.« (3)

Pražská univerzita byla ovšem »česká«, jako byla pařížská »francouzská« a oxfordská »anglická«; byla česká v tom smyslu, že byla založena českým králem, byla v Praze, v hlavním městě království, počítala v prvé řadě s posluchačstvem a učitelstvem z království (českým i německým) a po této stránce český stát měl na ni přirozenější právo než cizinci. Vskutku také bylo od počátku na univerzitě mnoho Čechů mezi profesory i žáky (4) Cizinci však byli jejími rovnoprávnými členy a jejich práva byla zaručena privilegiemi, ať psanými, ať zvykovými. Tak dnes ve společnosti, sezvané rodinou na počest některého jejího člena, mají všichni účastníci stejná práva, ačkoli členové rodiny mají práva přirozenější.

1) Jak udává Tomek (»Děje university pražské«, 4).

2) Je dobře rozlišovat internacionalismus a kosmopolitismus (tento je anacionální); v době, o níž jednáme, se pojmy tyto nerozeznávaly; prakticky šlo o internacionalismus.

3) Tomek »Děje university pražské«, 10.

4) Winter »Děje vysokých škol pražských« (1897), 2.

D) NÁRODY UNIVERZITNÍ A SPORY MEZI NIMI

Světovost a autonomie univerzity se projevovaly mezi jiným také organizací správy univerzitní: úřady univerzitní, mající na starosti její správu a pořádek, volily se ze svobodných spolků studentských (a eventuálně profesorských). Přicházeli totiž na univerzitu studenti (často staří a bohatí) z dalekých krajů; jejich ubytování a stravování, jakož i právní zabezpečení měly na starosti spolky, které si tito studenti sami vedli. Tyto spolky měly někdy vliv i na vlastní běh univerzity, ustanovujíce dobu zkoušek i látku, z níž se mělo přednášeti a zkoušeti. Byl to zárodek moderní demokracie potud, že se svobodní jednotlivci spojovali k úmluvě o způsobu, jak mají být vedeni, od moderní demokracie se lišila tato středověká instituce tím, že všechna práva jednotlivců i společnosti byla založena na privilegiích a na zvyku, nikoli na uvědomělé zásadě o rovnosti všech občanů.

Na různých univerzitách byl vliv profesorů a studentů v oněch spolcích nestejný. Nechť však měli větší vliv profesoři nebo studenti, spolky ty se nazývaly »národy« (nationes); našemu středoevropskému dnešnímu nazírání by lépe dnes odpovídalo jméno »státy«, protože náš pojem národa pochází teprve z XVIII. století, z dob Herderových. Různé zvyky a různé potřeby vymezovaly hranice a pravomoc těchto národů na různých univerzitách různě; mnohé důležité volby se dály tak, že každý »národ« míval jeden hlas. Tak se např. rozeznávaly v Bologni tyto spolky-»národy«: Tuskové (obyvatelé střední Itálie), Lombardové, Katalánci, Francouzi a Němci, popřípadě Angličané, každý s jedním hlasem. V Padově na fakultě právnické se počítalo deset národů, každý s jedním hlasem; Němci měli však hlasy dva. Ve Vicenzi se dělily národy na Italy, Angličany, Provençaly; v Paříži na národ galský, pikardský, normanský a anglický; v Oxfordu (v místě působení Viklefa) národy se dělily na »severní« a na »jižní« atd. Jestliže některý »národ« nebyl na univerzitě samostatně zastoupen, podle zvyku v místě platného byli jeho příslušníci zařazeni do některého uznaného národa; Němci a Češi se např. v Paříži počítali k Angličanům; po rozkvětu anglických univerzit, když Angličané přestali chodit na studia do Paříže, tvořili Němci podstatnou část »anglického národa« na pařížské univerzitě. Vlády zemí a měst, kde univerzity byly, neviděly v tom nic nenáležitého, že se cizinci ve městě ustavovali v privilegované společnosti, jež měly vliv na běh univerzitního života. Městu šlo o přízeň studentů a proto bylo snášenlivé, i když docházelo k nesnázím.

Podobně byla zřízena i univerzita pražská, na níž studenti a profesoři rozděleni na čtyři státy-národy: český, bavorský, polský a saský. Tyto skupiny byly vytvořeny asi proto, že odpovídaly politickým celkům v sousedství pražské univerzity. Není známo, zdali se konstituovaly samy, či zdali vznikly nařízením; spíše asi nařízením, protože rozdělení na tyto národy je nápadně schematické. Do českého »národa« na univerzitě patřili poddaní krále českého (nikoli tedy jen Češi); patřili k němu tedy obyvatelé Čech obojího jazyka (s dnešním Žitavskem a Kladskem), obyvatelé Moravy, Uher, Sedmihrad. Do polského národa se počítali studenti a profesoři z Polska, Litvy, Lužice, Míšně, Slezska, horního Saska, bez zřetele na kmenovou nebo jazykovou příslušnost. K národu saskému patřilo ostatní severní Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko, Livonsko. K národu bavorskému patřily Bavory, Franky, Šváby, Rakousy, Korutany, Krajina, Tyroly, Švýcary, Hesensko, Porýní, Vestfálsko, část Hanoverska, Nizozemí. Nesmíme do oné doby středověké přenášeti naše moderní politické názory, jak nás k tornu terminologie o »národech« svádí.

Mezi členy univerzity i mezi organizacemi univerzitními docházelo ve středověku k menším i větším nepokojům, někdy krvavým, někdy takovým, že se část studentstva a profesorů z města vystěhovala. Vůbec byla univerzita velice nepokojnou částí města. Také u nás nastal brzo nepokoj. Když brzo po pražské univerzitě byly založeny nové univerzity v sousedních zemích (v Krakově 1364, ve Vídni 1365, v Heidelbergu 1385, v Kolíně nad Rýnem 1388, v Erfurtu 1392), ubraly pražské univerzitě jak posluchačů, tak učitelů z cizích států, a tedy domácích studentů a profesorů poměrně přibylo, ačkoli se zdá, že i potom cizinci měli většinu. Není nic známo, jak pražská obec anebo univerzita a vláda reagovaly na toto citelné poškození své univerzity. Domácí profesoři byli na univerzitě od začátku a není nic o tom známo, že by univerzita nějak měla řešit spory o svobodu vyučování učitelů domácích nebo cizích; ani to neodpovídalo tehdejším zvykům. Spory však vznikaly o placená místa v tzv. kolejích (dnes bychom asi řekli »internátech«), kde rostoucí převaha příslušníků z království českého vedla brzo k tomu, že si osobovali a ponenáhlu dobývali většího přídělu placených míst. Neobešlo se to bez třenic (roku 1384), ale cizinci ustupovali. Spory, jak se zdá, neměly programového charakteru boje domácích lidí proti cizincům, neboť na straně domácích byli i někteří cizinci a v jednom sporu Němci z říše rozhodli ve prospěch domácích. Spory se řešily asi od případu k případu. Na začátku XV. století nastaly však na univerzitě těžké nepokoje, jimiž se začal světový otřes a jejichž dozvuky zaléhají až do nové doby. Češství a němectví v nich mělo veliký význam; byly to počátky husitské revoluce.

E) HUSITSTVÍ REVOLUCÍ

Revoluce jest elementární masové hnutí, v němž organizovaná společnost na čas ztratí hlavu a přírodní zákon (možno-li tak říci v opak k uvědomělému řádu lidskému) na čas nabude vrchu, dokud se ze zmatku nevykrystalizuje společenský zákon nový. O příčinách velkých revolucí je mnoho teorií; zhýralost vyšších vrstev společnosti často se uvádí za příčinu jak revoluce bolševické, tak veliké revoluce francouzské, tak i revoluce husitské. Jistě je zhýralost vládnoucích tříd důležitým tématem v řečech protestujících nespokojenců, ale kdoví, je-li podnětem, natož smyslem revoluce! Husitství bylo revolucí proti středověké organizaci Evropy. Na rozdíl ode dneška, kde je stát nejvyšší jednotící silou společnosti, byly ve středověku tyto síly dvě: církev katolická s kněžími, kláštery, biskupy, arcibiskupy, papežem, univerzitami, a za druhé světská moc, ležící v rukou šlechty, knížat a krále. Husitství bylo revolucí proti církvi jako organizační moci středověké; tehdy se neříkalo však »revolucionář«, nýbrž »kacíř«; věcně mají obě slova podobný smysl. Moc světskou z počátku tito revolucionáři uznávali, později v důsledcích revoluce proticírkevní stavěli se proti ní.

Nebudeme jednat v tomto článku o vlastní revoluci husitské; nám půjde jen o její předzvěst, o dobu zmatenou, kdy ještě ani osoby později činné, ani programy neměly jasnou formu. Vidíme jen sem tam pobíhání a slyšíme temný hluk; davy křičí a tu a tam vyskakuje gestikulující a vykřikující jednotlivec, který však ještě neví, co doopravdy chce, a neptá se, kam ty křiky povedou.

Zmatek byl veliký. Papež neměl autoritu, arcibiskup byl slaboch, král zlostný opilec, univerzita rozvášněna profesorskými tahačkami o jakési temné záhady filozofické; nebylo nikoho, kdo by měl odvahu a hlas dosti silný, aby na všechny tyto lidi, od papeže, krále, arcibiskupa, Husa a Jeronýma až k řemeslníkům, hádajícím se na ulicích, dovedl vykřiknout: »Pánové, co rozumného vlastně chcete?« Nebylo, kdo by chtěl a dovedl odpovědět; nebylo ještě programů a nebylo odpovědných vůdců; byly však ženoucí síly; tj. polouvědomělá agitační hesla. Všeobecný poplach; ve zmatcích se zablesklo a udeřila rána. Dekret kutnohorský byl prvním výstřelem počínající revoluce.

F) O SMYSL ČESKÝCH DĚJIN

Dříve však než pokročím dále ve vypravování o tom, jak došlo ke srážce mezi Čechy a Němci na počátku bouří husitských, je třeba objasnit, proč některá fakta podtrhuji a jiná vynechávám a jak se v metodě odchyluji od historiků, kteří dosud o husitství psali.

Co zajímá historika? Milióny prostých lidí bylo, jest a bude odsouzeno žít jen nahodilostmi dne: žena, děti, žaludek, ctižádost, mstivost, touha po penězích, panovačnost, jsou ženoucími silami jejich života. Ti nejsou cílem dějepisného bádání, ani když otřásli svou dobou. I tito lidé mají své otázky a úkoly před věčností; ale smysl jejich života je skryt pátrajícímu oku badatelovu, jako je v hromadě střepů ukryta myšlenka umělce, jenž kdysi vyráběl krásnou vázu, ale ta je dávno pryč, zůstala na ni jen vzpomínka napodobitelů, roztříštěná teď na kusy. Prostředí je pro tyto nahodile se rodící a umírající lidi jen nahodilou příležitostí, aby se zachránili při životě, ukojili své instinkty; někdy se jejich podniky stávají kletbou okolí, a pak historie jich vzpomíná jako mocných tohoto světa, anebo jako osudu šťastného, nešťastného, který lidi jimi potrefil. Milióny lidí takto žijí, jednají a trpí, způsobujíce kolébání osudů jednotlivcových i společenských sem i tam a naplňujíce proud času událostmi. Ve všech takovýchto případech, ať je tu člověk aktivním strůjcem osudu jiných lidí, ať je jeho údělem trpět, co mu jiní způsobili, anebo je vytvořen všelikými ženoucími silami, hospodářskými, kulturními, klimatickými, ve všech těchto případech jest osud a jsou lidé jím postižení jen náhodným zjevem, tak náhodným, jako kámen, který se po jarním tání skutálí se stráně. Některým lidem vložil osud do rukou ohromnou věc; jiní strašně trpěli; obojí jsou však pro nás, bohudík, bohužel, jen náhodou, která vzrušuje, ale jen jako vina, která vystoupila z nekonečného moře, aby se v něm opět na věky ztratila.

Historik, který si všímá jen osudů lidských a sil, které je pohánějí, chápe minulost jen jako »Ge-schichte«, jako nekonečnou řadu vrstviček z událostí, ležících jedna na druhé. Tato historie zůstane nutně tak cizí předmětu, o němž jedná, i čtenáři, i samému spisovateli, jako jsou si cizí přírodozpytec, napíchnuvší motýla do sbírky, tento motýl a divák, který motýla pak pozoruje. Dějepis je tu pouhou sbírkou archívních objektů, aktů, zařazených a očíslovaných, muzeem, v němž jsou akta uložena na podívanou. Dějiny samy, takto pochopené podobají se hřímání, jež budí pozornost, snad radost, snad hrůzu; ale vědec je analyzuje a udává jen, kdy který otřes vzduchu se udál, co jej způsobilo a jaké měl který otřes následky.

Tu je problém historie: jak uniknout muzeálnosti, relativitě dějství, náhodnosti? Vyložil jsem už jinde, že nepokládám pojetí minulosti jako proudu dějství v čase rozloženého za jedině možné. Dějepis, jenž vypravuje pouze o tom, co se stalo, je jen pomůckou pro pochopení dějin - pokud pomůckou je. Teprv tam, kde událost vyrůstá nad minulost, vázanou na čas a místo, vyrůstá do oblastí, v nichž je překonán rozdíl mezi událostí, vypravovatelem o ní a čtenářem, tam začíná se pravý úkol dějepisectví. V tom záleží paradox historického zkoumání, že se mu sice nelze obejít bez událostí co nejpečlivěji lokalizovaných, ale že nabývají ceny teprv, když jsou to jen, jako by nahodile se protrhnuvší mraky, skrze něž se otevírá nekonečný pohled na modrou oblohu: o tento pohled jde nikoli o mraky. Anebo, abychom pokračovali v obraze o hřímání nahoře zvoleném: historik teprv pak se cítí doma v hřmění událostí tohoto světa, jestliže může zapomenout, odkud v kterou chvíli který otřes pochází, a jestliže může zavřít oči a zapomenout, kde je, neboť uslyšel místo hřmotu hudbu; jeho duše ji hraje spolu; on ji rozumí, hudba ho povznáší z tohoto světa šťastných a nešťastných náhod do světa, kde čas stojí a kde není vzdáleností. V události historické konec konců je jen to cenné, co není jen »historické« a pokud to není jen historické.

Úkol historie takto formulovaný podstatně se liší od toho přílišně realistického, impresionistického, jaký dějepisu vytkl Palacký a za jakým šli jeho potomci, (1) úkol ten však postihl Masaryk, když v dějinách hledal to, co má mravní význam, tj. význam pro každého. Proto vidí Masaryk Husův význam v jeho slovech, »stůjtež v poznané pravdě!«, která nejsou jen událostí s přilepeným datem a nalezištěm, nýbrž jsou zjevením z nebes. To jsou ta zjevení, na něž jest pak odpověděti i historikovi i čtenáři: »A já jsem viděl a svěděctví jsem vydal...«

Proto má význam v dějinách »duch«, tj. věci, které nejsou z tohoto světa, nejsou vázány na čas a prostor, ačkoli do času a do prostorů působí. I mají význam ideály, ideje, programy, teorie, systémy; nikoli však jako lokální a časové projevy nálad lidských, nýbrž jako nedokonalé prostředky lidí, povznésti se k pravdě, k věčnosti, k absolutnu. Není tedy cílem historikova bádání postihnout »ducha dějin«, objektivně se projevujícího (jak učil Hegel), protože i tento duch, projevující se tu jako nové učení náboženské, tu jako státní zřízení, tu jako umělecké usilování, uplatnivši se jednou jako »středověk«, jednou jako »renesance«, jednou jako »osvícenství« - protože tento »duch« je pouze z tohoto světa. Posledním cílem historikovým není poznati, več lidé věřili a žádali věřit, věřili fatalisticky, instinktivně, »nutně«, nýbrž úkolem historikovým je poznati pravdu, věčně stejnou, a tedy poznati, jak si která doba dovedla odůvodnit ve jménu věčných zákonů své jednání.

Proč jsou bitva u Marathónu, Sokrates, Galilei, Luther, pád Bastily světovými událostmi? Ne pro to, že to byla otřásající hnutí, neboť otřes, třebas byl i otřesem mysli, je pouhým zjevem z tohoto světa. Jsou to světové události, protože tehdy se nám otevřela nebesa a pravda na chvíli osvítila lidi. Pravda, vědění, poznání, jistota! Proto Plato - básník Plato - staví vědění, tj. uvědomělé, kritické poznání absolutní pravdy nejvýše, daleko výš než básnickou inspiraci. V dějinách lidských je snad (snad!) mnoho hluboké inspirace, ale pokud jen ta je, nejsou to pravé události. Pravda, správnost, spravedlnost jsou sloupy, na nichž dějepisectví stojí.

I jest úkolem historika doby husitské hledat, jak pravda tehdy světem vládla; jak ji lidé hledali; jak hleděli být spravedliví; jak dovedli rozeznat správné od nesprávného. O věčnou pravdu jde, jak tehdy se probíjela rozbouřenými vodami českého života, nikoli o chytráctví, násilnictví, geniálnost, hloupost, dobromyslnost jednotlivců, nikoli o instinkty, nikoli o přírodní ani hospodářské ženoucí síly, ani žádné jiné příčiny, neboť toto všechno je jen nahodilá hmota.

Okny, která se otvírala do věčnosti za doby, o níž máme vypravovat, byla nová učení, která zachvátila univerzitu: učení Viklefovo o poměru moci světské a duchovní, učení o realismu a nominalismu, o remanenci. Nestačí to konstatovat, ani nestačí vyložit kdy, odkud a jak tato učení přišla a jak působila; pokud jen takto o nich jednáme, jsou jen objektem, jen hmotou. Byla to však jen hmota pro hmat a zrak? Nikoli; byla to provokace pro myslící lidi, aby uvěřili. I nevyhneme se otázce: byla tato učení správná a pro danou situaci spravedlivá? To řešit bylo úkolem vědců tehdejších a je úkolem dnešního historika. Tato učení je třeba pochopit tomu, kdo chce rozumět počátkům výbuchu husitského a jimi je třeba měřit jednání tehdejších vedoucích osob - neznáte-li ovšem jiného učení, tehdy významného.

Byla to okna do věčné říše pravdy či nebyla? Kdo ukazoval na jinou cestu k pravdě? Kdo pravdu pochopil a obhájil?

1) Palacký (Spisy drobné«, III./320), píše: »Vědecký obraz od obecného se rozeznává předně tím, že nepředstavuje veškeru realitu předmětů, nýbrž jen tak říkajíc jejich duchovou bytost, opravdu významné a charakteristické, co se nám podle zákonů mohutnosti v jednotlivých představách a pojmech zjevuje. Má se ke skutečnosti právě tak, jako historické líčení k veškeré realitě událostí. Dějepisec nepodává zprávy o všech okolnostech událostí, nýbrž jen o těch, které mají význam pro charakteristiku celku... Abychom si zjednali vědecký obraz o výši vzdělání některé doby, netřeba nám všechna jednotlivá individua národa podrobit zkoušce. Sebrané spisy všech výborných spisovatelů hodí se již k tomu, aby nám o tom daly vysvětlení. K založení obrazu vědeckého je tedy nevyhnutelná znalost, volba a kritika.« (Já podrthl.) Ovšem, že je zapotřebí volby a kritiky; ale ve jménu čeho volit a kritizovat? Kdy je charakteristika celku dobrá? Je ona duchová bytost relativní či absolutní? Palacký odpoví, že konec konců jde o skutečnost tohoto světa, duchovou ovšem, a tak připravuje půdu pro historický relativismus. Skutečnost však není z tohoto světa, má-li býti mírou absolutní, podle níž je třeba měřit události různých dob.

G) VIKLEF

John Viklef (1320-1384), vlivný profesor univerzity oxfordské a s Husem nejvýznamnější předchůdce reformace, působil v době zmatků papežských; hájil teorii, kterou bychom dnes nazvali požadavkem odluky církve od státu. (1) Učil, že církev je souborem všech lidí Bohem předurčených k spasení a že žádný člověk od věčnosti zavržený nemá na církvi podílu; proto žádný člověk na zemi nemůže říci s jistotou, že je jejím členem, žádný papež, že je její hlavou. Toto učení otřásalo samými základy světské organizace církevní a popíralo nejzákladnější praxi katolictví, totiž, že tato organizace je daleko nejsvrchovanější věcí na světě. V podrobnostech Viklef učil, že církev nemá mít světské moci, zvláště moci trestat za viny, zvláště za politické přestupky; nemá mít úřadů ani majetku. Prakticky toto učení znamenalo požadavek, aby církevní jmění bylo spravováno výborem laiků, a kněží aby se zabývali jen duchovní správou. (2) K tomu patří druhá, pozitivní část učení Viklefova, učení politické: třeba dbáti hranic mezi mocí královskou a duchovní. Král je Bohem posvěcený vládce na zemi; jeho zákony jsou boží zákony: hřeší, kdo se mu vzpírá. »Jednu věc si troufám směle tvrditi, že papež nemůže býti větší než císař ani ve věcech světských ani ve věcech božských.« (3) Král vládne i nad kněžími, má moc i nad jejich světskými statky a má právo chránit svoji teologickou fakultu proti papeži. Později Viklef, začal nadto šířit učení realistické a remanenční, o němž si pak promluvíme (a i to Hus převzal od něho). Když bylo toto učení odsouzeno církevními úřady, Viklef v důsledcích své teorie apeloval nikoli k papeži, nýbrž ke králi, a král potvrdil stanovisko církevní.

Učení Viklefovo o rozluce mezi církví a státem bylo jednostranné, protože vedlo k důsledku, že král (stát, parlament atp.) jsou posledním rozhodčím i ve věcech víry; není-li jím papež, proč jím má být král? Každé opravdové vyznání je mimo dosah moci státní; stát smí zasahovat do jisté míry do správy církevní, nikoli však rozhodovat o věroučných a etických věcech. Viklef neviděl tohoto omezení moci státu, jehož nutnost celé dějiny ukazují: nicméně tuto byl problém: když selhala autorita papežova ve věcech disciplíny církevní - kde najíti autoritu lepší? (4)

Viklef byl ideovým vůdcem husitské revoluce. Nejde zajisté o jméno Viklef; nejde o to, že pocházel z Anglie, že napsal mnoho učených věcí, o odluku státu od církve jde. Jak tuto velikou myšlenku podchytili, formulovali, domyslili, prakticky prováděli zakladatelé husitství?

Na tuto smělou otázku dostaneme od našich husitů až příliš krotkou odpověď: Byli pro Viklefa; byli pro jeho knihy; byli proti těm, kdo Viklefa odsuzovali - ale odluka církve od státu? Její důsledky? Zásada? Teorie? Program?

V útocích na církev Hus hájil práva králova, zasahovat do věcí církevních, konfiskovat majetek církevní, trestat nemravné kněze, atd., ale to byla jen agitace; nerozvinul své výpady v nauku, zásadu o moci světské vlády nad církví; v praxi pak nebyl důsledně proti světské moci církve, když šel na soud do Kostnice a ani nebyl pro svrchovanost královu. Viklef se odvolal, jak jsme viděli, z rozsudku církevního ke králi; Hus v analogickém případě jednal anarchističtěji a odvolal se od exkomunikace roku 1412 k Bohu. (5) Historik dovede říci, jaké stanovisko Hus zaujímal v určitém případě ke králi Václavovi, ke králi Zikmundovi, k arcibiskupu Zbyňkovi, k tomu onomu papeži; ale těžko je si z jeho jednání vybrat teorii jeho o poměru občana ke králi vůbec, o poměru papeže a krále, o hranicích jejich pravomoci, o poměru církve a státu. Zkuste jen opřít dnešní učení o odluce státu od církve o Husa a uvidíte hned obtíže. Hus nikdy nedovedl dát odpověd na otázku pro husitskou revoluci základní: když není autoritou papež, když není ani král - kdo je autoritou ve věcech víry? Ovšem, odpověď je těžká, přetěžká: cítil však Hus její obtíž, závaznost řešení, potřebu odpověď dáti? Bojím se, že necítil...

1) Podrobný výklad o Viklefovi podává H. B. Workman »John Wyclif«, (Oxford, 1926). Teorie Viklefovi jsou tam podrobně vyloženy.

2) Workman »Wyclif«, I. 232.

3) Workman »Wyclif«, II. 29.

4) Ovšem v praxi byl i tu dosti kritický. Připomíná v polemice o poměru práva duchovního a světského, že smlouva, kterou učiní král nepromyšleně, neporadiv se s lidem, neplatí. (»Podle zvyku říše jest nutno, aby daně toho druhu, dříve než jsou vypsány, byly přijaty každým jednotlivcem v říši buďto přímo anebo prostřednictvím jeho nadřízeného.«) (Workman »Wyclif«, I. 235.)

5) O poměru státu a církve byl si Hus nejasný. Celkem přijímal učení Viklefovo, ale protože kladl důraz na to, že i světský kníže může býti nehodný – a pak nepraveni vládne, podtrhával učení Viklefovu půdu pod nohama. Dlouhý vklad Kybalův o této věci (»Mistr Jan

Hus« II./2 360 a násl.) je nejasný, protože Kybal neuznal za vhodné napřed si problém analyzovat pro sebe.

II) REALISMUS A NOMINALISMUS

Rozpor mezi realismem a nominalismem byl ve středověku tak živý, jako je dnes rozpor mezi socialismem a jinými návrhy na organizaci společnosti. Oba směry zůstávaly v rámci pravověrnosti, ačkoli oba měly i své kacíře; celkem však nominalisté byli modernější, tj. kritičtější, svobodomyslnější; (1) v době Husově vládli zvláště na univerzitách německých a v Paříži.

Pojmy nominalismus a realismus žijí dosud pod jinými jmény ve filozofii. Realista (nedejme se mýliti moderním smyslem slova) domníval se, že existuje v nadsmyslnu skutečnost v podobě nevystihlých bytostí jako jsou ctnost, Trojice, hřích, chlebovost, vínovost, (2) tělo a krev Kristova; tato nadsmyslná skutečnost se dá vystihnout jen pojmy filozofickými a teologickými.

I učili např. realisté, že lidství jako společná podstata všech lidí existuje jako věc (tak jako existuje kámen); »lidství« není sice bytostí z tohoto světa, ale přesto je to něco, a my jednotliví lidé jsme jen nahodilými projevy tohoto lidství. Nejsme všichni stejně nahodilí; Adam např., jakožto první člověk, byl uskutečněním celého lidství a proto, když zhřešil, samo metafyzické lidství se poskvrnilo: proto všichni neseme následky dědičného hříchu, (3) jsouce projevy onoho poskvrněného lidství. Jiný příklad: Bůh podle realistů je; uvědomujeme si nejasně jeho existenci; vidíme temně jeho obrysy vnitřním okem; poznáváme jej tak bezprostředně jako věci kolem sebe; třebas ovšem nebyl Bůh bytostí z tohoto světa.

Nominalisté učili, že člověk rozumem a slovy nepostihuje ani skutečnost ani jejího obrazu; je to jen myšlení a řeč o skutečnosti; jde o jména věcí, nikoliv o samy jejich podstaty. »Lidství« tedy je jen jméno pro vlastnosti lidí a není samo o sobě ničím; neexistuje lidství, nýbrž jsou jen jednotliví lidé. Adam byl jen jedním z lidí a nebyl »člověkem vůbec«, jak soudili realisté. Užijme moderní analogie. Ti vědci, kteří se dnes domnívají, že věda podává »věrný obraz přírody«, že záleží v uvědomování si toho, co vskutku jest, jsou »realisty« v onom scholastickém smyslu; naproti tornu ti moderní vědci, kteří učí, že vědecké pojmy, hypotéza, zákony, jsou jen nástroje na myšlenkové ovládnutí skutečnosti, blíží se středověkému nominalismu. Rozdíl mezi středověkým a dnešním myšlením je však v tom, že dnes spekulujeme o věcech tohoto světa, tedy např. o tom, co je to druh rostlinný, lidské plémě, kdežto ve středověku se spekulovalo touto metodou o věcech nadsmyslných: co je to hřích, tělo Kristovo, jak je v Trojici spojeno trojí božství, atd.

Krajní realisté zdůrazňují skutečnost, jaká sama o sobě je a kloní se k mystice a k senzualismu (materialismu); krajní nominalisté opět rádi přeceňují důvtipnost na úkor věcného poznání. Moderní doba je celkem spíše nominalistická (v středověkém smyslu slova), ačkoli v některém ohledu přeje i realismu.

1) Už tehdy se jim tak říkalo; proto mistr Jakoubek, realista, začíná svoji polemiku slovy: »Vyznávám starou víru« (Confiteor antiquam fidem) a polemizuje proti »moderním« (moderní) (Novotný, 171), rozeznávání moderních od starých má ostatně od Viklefa (Workman »Wyclif«, I., 138).

2) Možno-li tak přeložit latinské názvy panitas, vinitas.

3) M. de Wulff »Geschichte der mittelalterlichen Philosophie» (Tübingen, 1913), 129.

I) REMANENCE

Opět je třeba mít na mysli, že středověk nespekuloval o věcech tohoto světa, tedy o problémech biologických, fyzikálních, chemických, nýbrž o metafyzických. Ale spekuloval o nich tak, jak my spekulujeme o přírodě. V otázce o remanenci jde o středověké spory o přítomnosti Krista v nejsvětější svátosti. Všichni uznávali důležitost tohoto problému (kterou musíme na chvíli uznat, abychom porozuměli, oč jde), ale různé směry jej řešily různě. Formulujme si zase nejstručněji, oč při tom šlo. Každá věc má podle scholastiků podstatu a vlastnosti; podstatu můžeme jmenovat přibližně také jádrem, smyslem; podstatou člověka je »lidství«, smyslem lva je (dejme tomu) »královská velkomyslnost«; podstatou oka je »viděti«. Vlastnosti člověka jsou ruce, nohy, oběh krevní, myšlení atd. Předpokládejme se středověkem, že se při konsekraci (tj., když kněz na oltáři řekne: »Totoť jest tělo mé!«) udál s hostií zázrak: že se stala tělem a krví Páně; problém se pak točí okolo toho, co se stalo s její podstatou a co s jejími vlastnostmi? Vlastnostmi hostie jsou ty, které můžeme vnímati smysly: bílá barva, okrouhlost, pocit hmatový při jejím doteku, a chuť, kterou dává na jazyku. Podstatu hostie tvoří cosi, co nazveme hostiovostí (chlebovostí); je to jakýsi ideál hostie, který ovšem není z tohoto světa, ideál, který je důvodem, že hostie působí na člověka jako právě hostie.

Na tomto základě je formulován problém středověký, dnes bezvýznamný, ve středověku základní: jaký zázračný účinek mají slova kněze, když při konsekraci praví: »Totoť jest tělo mé« (tj. Kristovo)? Scholastikové učili, že podstata hostie je oddělitelná od jejích vlastností; jako bylo možno si ve středověku představit, že by někdo měl všechny vlastnosti člověka, ale byl to vskutku čert (jenž oblékl na sebe vlastnosti lidské, aby nás oklamal), tak jest prý možné, že se podstata hostie při konsekraci mění: vlastnosti zůstávají stejné, ale už to není hostie, nýbrž tělo Kristovo, a působí, byvši spolknuto, jako metafyzická osobnost Kristova. Na tomto základě byla formulována oficiální teorie katolická: existuje »tělo a krev Páně pod způsoby chleba a vína«, podstata chleba a vína přechází celá v tělo a krev Páně, takže z ní nic nezůstává, ale způsoby trvají bez své podstaty. (1) Arcibiskup Zbyněk to za husitských hádek formuloval takto: »ve svátosti je bělost, okrouhlost, chuť, vůně bez chleba dřevního. (2)

Proti tomuto učení se opět a opět vyskytovaly námitky (ačkoli o jeho důležitosti nebylo pochyby), a také Viklef je zavrhoval a učil, že po konsekraci zůstává (latinsky »remanet«, odtud »remanence«) podstata hostie, a Kristus je v ní přítomen jen »jakoby« (»figuraliter«, »ut in signo«). Hus se sice bránil, že v této věci nejde za Viklefem, ale jeho slova svědčí pro remanenční učení. (3)

Mezi J. Sedlákem a V. Novotným, dvěma našimi specialisty o Husovi (první byl katolickým knězem, druhý psal ze stanoviska politického liberála), vznikl spor o to, byl-li Hus pro remanenci či nic. Při nejasnosti Husova učení vůbec zůstal spor nerozřešen. Hus však neodsoudil učení remanenční.

Učení remanenční nesouviselo přímo s realismem, neboť realisty byli skoro všichni starší scholastikové (např. Tomáš Akvinský) a přesto nevěřili v remanenci; naopak, jeden z prvních scholastiků, Berengar de Tours (1088) pověstný odpůrce transsubstanciace, proti němuž byla formulována definice lateránská, nahoře uvedená, byl odpůrcem realismu. (4)

1) Dogmatická definice IV. sněmu lateránského.

2) Sedlák »Jan Hus«, 174.

3) Sedlák uvádí tento jeho charakteristický výrok: »Hle tito kněží venkovští haní mne, že jsem kázal, že chléb zůstává v posvěcené hostii, a rád bych věděl, co se tam láme, nezůstává-li tam chléb.« (Strana 173.)

4) Ueberweg «Geschichte der Philosophie«, II. 247. Wulff «Geschichte der mittelalterlichen Philosophie«, 147.

J) ZMATEK NA UNIVERZITĚ

Na počátku nesnází husitských šlo o spory univerzitní a tyto se týkaly Viklefa, realismu a nominalismu, remanence. Proto bylo třeba, abychom základní myšlenky těchto sporných předmětů znali. Jak bychom mohli o sporech rozhodovat, nevědouce, oč jde? Palacký chybil, nedbaje těchto sporných otázek, a jeho chyba přešla na následující dobu; jakoby nepochopil historik doby dnešní, kdyby nestudoval Marxových teorií, kdyby nedbal rozporu mezi socialisty a nesocialisty, kdyby nedbal rozdílů mezi programem pacifistickým a imperialistickým, tak nepochopí středověku, kdo nestuduje tehdejší teorie, které se tehdy týkaly teologie. Ovšem: jsou dnes všichni ti, kdo se prohlašují za socialisty, jimi opravdu? A jak je jejich program promyšlený a důsledný? Tato otázka je velmi nasnadě dnes a analogicky byla nasnadě na počátku husitské revoluce. Víme už, jak stály proti sobě teorie; jak stáli proti sobě lidé?

Na univerzitě pražské vznikly hádky o Viklefa, o nominalismus, o remanenci. Chceš-li však jasně zachytit, jak si kdo který teologický problém tehdy formuloval, najdeš jen zmatek. To je základní vlastnost sporů, které vedly k Dekretu kutnohorskému, že programově byly neujasněné. Mělo jít o obsah teologických učení; vskutku stáli proti sobě Němci a Češi. Němci byli nominalisty, Češi realisty. Protože tyto metafyzické názory nemají v sobě nic, co by souviselo s rasou, je otázka, jak to přišlo, že se lidé rozdělili národnostně pro spory teologické. (1)

Vím, co řeknou naši »praktičtí politikové« problému takto formulovanému, a vím, že jim nebude těžko zjednat si potlesk pro vtip, že jim není nic po profesorských důvtipech a že právem nezáleželo na nich Čechům z doby Dekretu kutnohorského. Praktickou politiku chceme, řeknou, řešení mocenského poměru mezi Čechy a Němci, nikoli vaše šedivé spekulace o nominalismu a o remanenci! Tyto vtipy a potlesk na ně mne nematou; právě proto, že vidím neuvědomělost této tzv. »praktické politiky«, které se jinak říká balkánství (a ještě horší jména se jí dávají), kladu svou otázku, která zní: univerzita se přela o nominalismus, realismus, remanenci, odluku státu od církve. Jak si tyto problémy formulovala a jak je řešila? Jak je to možné, že se z teologického problému stal problém rasový? Jsou lidé, kteří této otázce rozumějí - a ostatní se nepočítají. Odpověď jest: univerzita nepropracovala dosti těchto teorií, které byly pro ni jen příležitostným objektem hádky, tak jako dnes bývají leckdy hádky o socialismus vskutku jen lokálními spory mezi kandidáty všelikých nahodilostí. Vskutku ani nominalisté, ani realisté pražští nerozvinuli svoji teorii v soustavu jasných poznatků; historie středověkého sporu o nominalismus a realismus jde mimo pražskou univerzitu, nezaznamenávajíc tu ani jediného pozoruhodného představitele ani jedné ani druhé teorie. Nemáme v Čechách směru, hnutí realistického ani nominalistického, takového směru, jakým byl např. pacifismus Petra Chelčického a byla pedagogika Komenského. Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče byli zpočátku představiteli realismu proti německým nominalistům, ale nelze ani říci, že zůstali realisty, když se rozešli s kamarádem Husem, ani v jakém smyslu jimi zůstali a nezůstali, jako nelze říci o mnohém dnešním politikovi, zůstal-li či nezůstal socialistou, když přešel z jedné politické strany ke druhé. Nezapomeňme při tomto přirovnání, že šlo tehdy o profesory na univerzitě, kterým má v první řadě ležet učení na srdci. Zdá se, že negace toho, čemu učili protivníci, přehlušovala zájem o pozitivní obsah učení. Z řečí realistů slyšíš: pryč s Němci Janem Hübnerem, Ludvíkem Meistermannem! A z druhé strany: pryč s Viklefem a s Husem! Tak se ovšem vědecké problémy neřeší - a neřešily ani ve středověku. Stačí vzpomenouti bojů pařížské univerzity o Aristotela mezi dominikány a františkány, útoků Rogera Bacona proti scholastikům, útoků W. Occama proti papeži, abychom si uvědomili, že také středověk uměl postavit proti myšlence myšlenku. Metoda u nás obvyklá, omlouvat nedostatky polemik univerzitních z doby Dekretu kutnohorského »temným středověkem«, který neznal moderní přísnosti kritické, zkresluje situaci. Středověcí učenci byli lidé jako my, někdy s myšlenkami, jindy jen s agitací. I jest první důležitý zjev, kterého si všimneme, že spor o nominalismus a realismus byl jen prchavou epizodou bez teoretického základu a bez teoretických následků. Proto ovšem Palacký mohl snadno mávnout nad ním rukou, jako nad zjevem bezvýznamným, což není žádnou poklonou pro tehdejší univerzitu.

Nebylo jinak se sporem o Viklefa. Pozorovatel sporů na univerzitě má nepříjemný dojem, že Viklef byl pro profesory jen heslem (jako je dnes např. komunismus), které dělilo dva nepřátelské tábory, a které házeli jeden druhému na hlavu, málo se starajíce jak vymeziti učení Viklefovo a jak zásady vlastní. Slyšíme jen rekriminace, že prý nepřátelé Viklefovi »falešně, nepravě a lživě vybrali artikuly z knih, jež tam nestojí«. (2)

Páleč prý tehdy v bouřlivém sezení profesorů volal: »Ať povstanou kdekoli a útočí i na jediné slovo (z Viklefa), chci každého hájiti!« A jako dnes ve sporech o komunismus hned se skočí na obviňování, že komunismus je velezrádný, tak tehdy místo věcné analýzy se začaly debaty o tom, byl-li Viklef kacířem či nic. (3)

Učení Viklefovo bylo učením, teorií, soustavou poznatků. Které jeho poznatky univerzita přijímala a proč? Vezměte místo učení Viklefova učení Karla Marxe, Haecklovo, Mussoliniho atd. Pokaždé stojíte před otázkou: jak těmto mužům rozumět? Jak formulovat jejich program? Souhlasím s nimi ve všem, či v čem určitém souhlasím a v čem nesouhlasím? Takovéto otázky jsou hranicí mezi agitací a kritikou. Agitace neformuluje, nerozlišuje, nekritizuje; agitace zná jen sumární hesla: Volte Viklefa! Nevolte Viklefa velezrádce! Bohužel, univerzita agitovala a neanalyzovala.

Z takovéto situace nemohl vzniknouti než zmatek. Určité články Viklefova učení byly prohlášeny úředně za velezrádné (kacířské). Univerzita to nemohla ignorovat, jsouc úředním orgánem; proto tam, kde došlo k oficiálnímu prohlášení o jednotlivých tezích Viklefových, univerzita pražská je uznávala za kacířské, ale uznání to nemělo účinku, protože se nikdo nestaral o jasné formulování toho, co je závazné a co nic. Zvláště obránci Viklefa udělali velkou chybu, neanalyzujíce jeho učení; jeho odpůrci měli úlohu lehčí, protože jim stačilo odvolati se na úřední odsouzení Viklefa. Z nejasných hádek o Viklefa celou husitskou revolucí se pak vleče nejasnost teologická i politická.

1) Pro nominalismus byli v Praze: Jindřich Totting, Konrad Oyta, Jan Isnerův, Jan Hübner, Ludvík Meistermann, Matěj z Lehnice, Mikuláš Magni, Jindřich z Biterfelda a zvláště Albert Engelschalk a Matouš z Krakova, tedy až na posledního samí Němci. Pro realismus byli Stanislav ze Znojma, Páleč, Hus, Jakoubek ze Stříbra, tedy Češi.

2) Mikuláš z Litomyšle proti Hübnerovi, viz Novotný >Jan Hus« I./ 110.

3) Dodnes cítíme tuto chybu, kterou udělala tehdejší univerzita: dodnes nemáme, kupodivu, českého rozboru Viklefova učení. Není to zajímavé, že máme čtyřsvazkové dílo o Husovi a o jeho učení (od V. Novotného a V. Kybala), a že v něm schází rozbor nauky Viklefovy, tak elementárně důležité pro pochopení husitství?

K) VĚDA A POLITIKA

Mnozí posuzovatelé husitských sporů se utěšují tím, že ve středověku vládly jiné poměry. Ovšem, že vládly; ale lidé tehdejší byli stejní, jako jsou dnešní a stačí jen trochu dobré vůle jim porozuměti, abychom viděli, jak se svět v podstatě málo změnil.

Stav na univerzitě byl tehdy takový, že se metafyzické a teologické spory neřešily vědecky, nýbrž vyúsťovaly v obviňování z velezrady a z obrany proti tomu obviňování; místo rozdělení na tábory podle přesvědčení teoreticky odůvodněného se univerzita rozdělila na tábor cizinců a domácích. Spory se začaly řešit agitací, v níž záleží na tom, umlčeti odpůrce, nikoli přesvědčit jej. Ale i na pražské univerzitě byli tehdy lidé, kteří věděli, jak se spory mezi vědci řeší vědecky; je poučné si jich všimnout. Byl to z odpůrců viklefismu Jan Štěkna a z přátel Jakoubek ze Stříbra.

Jan Štěkna, před Husem kazatel v kapli Betlémské, vyložil v kázání jasně oficiální stanovisko proti remanenci a vyzýval odpůrce k odpovědi slovy, kterým každý rozumí, kdo ví, co je to hájit své pravdy: »a byl-li by kdo mínění opačného, věřím, že se po těchto slovech objeví a na ně odpoví!« Jakoby vzpomínka na vyzvání na rytířských zápasech zní z těchto krásných slov, vzpomínka, jakou málokdy v nás budí vypravování o těchto zmatených počátcích husitství. Nebyl snad někdo tehdy mínění opačného? Faktem je, že se ozval jediný mistr Jakoubek ze Stříbra. Jakoubek se neúčastnil bojů protiněmeckých, ale nebál se být kacířem a nebál se nést odpovědnost za revoluci; když roku 1411 děkan fakulty vyzval Husa a Jakoubka, aby vydali jakousi přednášku, podezřelou z kacířství, Hus odepřel; Jakoubek vydal radikální řeč bez váhání. Jakoubek viděl, že Hus není dost přímý a rozhodný; sám se postavil bez vytáček za Viklefa, hájil remanence bez výhrad a odvodil z ní důsledek, že jest tedy přijímati pod obojí. (1)

Hus v tomto případě si nevedl takto přímo. Štěknova výzva byla namířena na něj a na Stanislava ze Znojma; Stanislav utekl z bojiště, což za jistých okolností nebývá nejhorší věc; Hus neodpověděl přímo, ale v kázání učinil narážku na způsob života Štěknova. (2)

1) Později se začal Jakoubek stavěti proti univerzitě; ale ani on neobstál v boji a hájil později názory konzervativní.

2) Novotný, jenž Husa pokaždé staví do světla co nejlepšího, poznamenává o spise Husově, týkajícím se této věci: šlo o remanenci; Hus tam remanence ani nehájí, ani nehlásá, zůstávaje ve všem pravověrným. Ale jest to pokus, který, aby došel svého účelu, pohybuje se na samé hranici toho, co jest přípustno ... Snad to byla nebezpečná hra ... «Jan Hus«, I., 170.

L) HUS

Je na čase říci několik slov o Husovi. Nevypravuji tu o světové srážce na konciliu kostnickém, kde velikost koncilu a otázek tam řešených i záře hranice daly Husovi hloubku jednání, nýbrž jen o počátcích jeho, kde si ještě nikdo nebyl vědom, jaké světové následky budou mít profesorské hádky na univerzitě.

Tehdy, před rokem 1409 (rokem vydání Dekretu kutnohorského), Hus nebyl vůdcem ani studentů, ani národa, ani jím nechtěl být: snad jen větší horlivost jej vyznačovala od jeho okolí. Byl vůdcem později. Vůdce má za všech dob a za všech okolností stejné vlastnosti, budiž si to Mojžíš, Alexander Veliký, František z Assisi, Luther, Danton, Lenin: určuje program, klade sobě a jiným počet z toho, oč se bojuje a bojovati má, rozděluje úlohy, znaje ocenit schopnosti svých věrných, a ví, že jeho osud ustanovil, aby k vítězství vedl pravdu. Takovým vůdcem Hus tehdy nebyl. Stojí před námi hrdina jiný než jaké vypěstoval rytířský západ: u Husa není duševních konfliktů, není vnitřního zpracovávání a překonávání problémů, Hus si neuvědomuje a neformuluje po svém problém, o který kolem něho šlo, nestojí nad událostmi, nýbrž je jejich částí. V době bojů o Dekret kutnohorský Hus spíše než vůdci podobá se žurnalistovi, věrnému své straně; je hlasatelem »veřejného mínění«, nikoli svého mínění; cítí se zajedno s tímto míněním, přijímaje je en bloc a nezdržuje se úvahami, co je na něm správného a co nic; jako dobrý žurnalista vyciťuje, kdo s míněním jeho strany sympatizuje a kdo nic; všichni první jsou jeho přáteli ve všem; odpůrci jeho mínění jsou mu nepřáteli ve všem. Jako věrný služebník své věci má radost z každého útoku na nepřítele a hněvá se pro každý neúspěch strany své. Pro Husa je Viklef bojovným heslem a dost; jestliže se útočí proti teoriím jeho miláčka, vystupuje proti jasným tezím tím, že chrání Viklefa proti úhoně, že by mohl býti zván »kacířem«, tj. špatným člověkem; byly-li však jeho nauky opravdu kacířské, pro to měl málo porozumění. V této době, o níž jednáme, nelze jasně formulovat, zač Hus vlastně bojoval. Za realismus? Neměl jasného názoru o tomto sporu metafyzickém. Za Viklefa? Kvůli Viklefovi byly demonstrace na ulicích, jeden cizinec byl už v Praze úředně pranýřován za to, že špatně mluvil o Viklefovi, a ještě v té rozbouřené době, roku 1411, Hus psal papežovi list, v němž odmítá remanenci a odmítá učení, že hříšný kněz neposvěcuje. Viklef tak učil. Jak mu tedy Hus rozuměl jinak? Nedozvíte se to od Husa, jehož metodou bylo nemluvit k meritu věci, neformulovat problém, nýbrž obcházeti jej.

S touto myšlenkovou neurčitostí Husovou snad sou, visí fakt, že je těžko zjistit, kdo na něho působil. Palacký učil, že Hus vyrostl z myšlenek domácích, jiní ukazují na to, že se nikde nedovolává svých předchůdcův a že jen rád opakuje slova Viklefova. Tato myšlenková nepropracovanost je pochopitelná u muže, který vědeckou pravdu pokládá za věc vyřízenou, objektivně danou, u Viklefa zapsanou a má za svůj úkol jen odrážeti útoky proti ní vedené.

Zvláště však poměr Husův k přátelům ukazuje, jak se cítil jen oddaným služebníkem veřejného mínění a nikoli vůdcem jeho. Nikde neukazuje, že by byl vedl (aspoň ve svém svědomí) čáru mezi svým názorem a svou praxí a názory a činy přátel. A přece kolik bylo k tornu příležitostí! Souhlasil např. Hus s Jeronýmem ve všem? Jeroným Pražský hrál tehdy, v době univerzitních hádek, snad větší úlohu než Hus; byl to člověk excentrický, jehož činy se snad dají vykládat rozčilením doby, ale kterých je těžko omlouvati. Jeroným byl např. ve Vídni zatčen a na čestné slovo ponechán na svobodě; pod trestem křivé přísahy a exkomunikace slíbil, že Vídeň j neopustí, ale do týdne utekl a poslal soudcům ještě výsměšný dopis. Souhlasil Hus s touto formou boje?

Stejně nekritický je i Husův poměr ke králi. Hus byl tolik rozhořčen nad zhýralostí své doby - ale nikdy nenašel ani slova, aby ukázal, že král Václav nebyl ani o zblo lepší, než vrchnost církevní. (2)

Píši o Husovi jen, jaký byl na počátcích své veřejné činnosti. Byl kacířem; byl zaň nejoficiálněji uznán tím, že byl pro kacířství upálen - ale dodnes se dějí pokusy z jeho vlastních výkladů dokázati, že nebyl velezrádcem na církvi, nýbrž jejím věrným poddaným. Jak je to možné? Je možné něco podobného dokazovat o Lutherovi, o Chelčickém?

Nepatřím k těm, kteří jsou bez výhrady nadšeni Husem, ač ovšem i já vidím mravní upřímnost jeho listů z Kostnice a epochálnost jeho rozhodnutí, jíti za pravdu i do ohně.

1) Srovn. Sedlák »Hus«, 370. V. Novotný po Palackém učil, že Hus »vyrůstá vývojově a ideově přímo a organicky z domácího hnutí našeho«; toto mínění však nebylo druhými našimi historiky uznáno.

2) Palacký píše o králi Václavovi: »Kdo jeho vášním a rozmarům nejlépe hověl, nabýval také nejvíce moci nad jeho myslí.« (»Dějiny«, II./2., 254.) Nejprve vášnivě se oddával lovu; jeho první žena byla prý snad zardoušena psy, kteří s králem spali v ložnici. »V pozdějších letech... jinému nemravu, chlastu, se oddával.« Vládli královi »milci«, kteří měli spadeno zvláště na kněze, a to nikoli z důvodů mravních nebo náboženských. Historie s Janem z Pomuka ukazuje krále v nejtrapnějším světle; nejde o svatost a nesvatost tohoto muže, ale, ať byl jakýkoli, bylo barbarství a byla to hanba pro panovníka, utrápit člověka, protože se nechtěl podrobit jeho marottě. Král Václav byl poslední muž, který by měl mravní právo řešiti těžké úkoly své doby.

M) ČEŠI A NĚMCI

Sporné otázky byly tedy zvláště: stát a církev, realismus či nominalismus, remanence či úřední učení církve o nejsvětější svátosti; byl Viklef kacířem a v čem? Tyto problémy byly však jen povrchně řešeny a následek byl, jak bývá v takových případech vždycky, že se místo ideových rozporů začaly uplatňovat rozpory materiální, v tomto případě rozpor mezi domácími a cizinci.

Slova »Češi« a »Němci« měla v pohnutých dobách husitských jiný smysl než dnes. Nebylo »lidu českého«, ani »německého«, jako uvědomělé politické jednotky; nebylo jazykové otázky, protože nebylo jazykového zákonodárství, nebylo »utlačování národnostního«, protože nebylo programu o tom, že snad celá země má mluvit česky anebo německy. Pojem »národnostního boje« je moderní, předpokládaje, že existují uvědomělé politické jednotky (národnosti), které zápasí o moc. Ve středověku existovalo »království české«, tj. království, patřící královi, Čechovi, nejen osobně, nýbrž i tradicí, kterou byl povinen zachovávat. Také šlechta česká pokládala za privilegium být účastna nejvyšších úřadů. Obyvatelstvo bylo české a německé,(1) ačkoliv už tehdy slova »jazyk český« označovala podstatný znak obyvatelstva tohoto státu a užívalo se jich někdy jako synonyma pro »národ český«. Český jazyk byl jakýmsi privilegiem Čechů v království, jehož si Lechové byli víceméně vědomi a nároky z tohoto privilegia plynoucí byly samy sebou uznávány panovníkem i Němci až do bitvy bělohorské. Vskutku však toto privilegium bylo omezováno jednak privilegii, danými Němcům, jednak faktickou mocí Němců v zemi. Proto se Češi svého privilegia někdy dovolávali jen v teorii, trpíce v praxi jeho hrubé porušování, jak tomu bylo zvláště v desítiletích před bitvou bělohorskou.

Vedle Čechů existoval v zemi kmen Němců, tvořící velikou část obyvatelstva městského, druhdy pozvaného z Němec, nadaného privilegii a zdomácněvšího v zemi. Protože to nebyla šlechta, neměli na politiku vlivu přímého, leda pokud patřili k duchovenstvu, ačkoli nepřímý vliv měli Němci veliký. Kromě toho bylo v zemi mnoho cizinců, zdržujících se zde jen dočasně. Slovo Němec tedy nemělo tehdy u nás toho významu, jako dnes; byl to jednak cizinec, tj. poddaný některého sousedního státu, jednak domácí člověk; celkem však je nejčastěji slyšet ze slova »Němec« v době Husově smysl »cizozemec«, tedy ten smysl, který Rusové dávali v XIX. století slovu »Němec«, označujíce jím všechny cizince, Francouze i Angličany. Jestliže tedy dosadíme v terminologii doby Husovy za slovo Němec pojem »cizozemec«, nechybíme. Ovšem naskytuje se otázka, byli-li Němci v zemi usedlí pokládáni také za cizozemce. (2) Husitská doba neanalyzovala otázku, koho chce pokládati za Němce; v době míru asi se mezi domácími Čechy a Němci nedělal velký rozdíl, v dobách rozčilení každá malá různost se zveličí a stane se kamenem úrazu. Tu pak je cizincem každý člověk jiného zevnějšku, jiného kroje, jiných mravů, jiného náboženství, jiné řeči. Mezi domorodci a cizinci vznikají v dobách rozčilení velmi lehce antipatie, jak ukazují počátky válek a velkých hnutí sociálních, kdy se lid rád obrací zlostně proti všem »cizincům«. Tyto antipatie jsou založeny na davových pudech a jsou to antipatie toho druhu, jako antisemitismus, odpor katolíků proti protestantům, divochů proti křesťanům, vesničanů proti městskému obyvatelstvu.

1) Bylo by záslužnou prací, kdyby někdo vybral z dokumentů našeho středověku názvy smyslem příbuzné pojmu «národ«, tedy názvy: populus, vulgus, natio, gens, gens bohemica, regnicola, alienigenae, homo nationis alterius, národ, lid, páni atd. a analyzoval jaký smysl v každém jednotlivém případě mají. Také by bylo vhodné vymezit pro náš středověk pojem »cizince«. Byli např. studenti na pražské univerzitě, přišedší z ciziny pro několik semestrů, ve stejném smyslu cizinci, jako placení profesoři a jako Němci v Praze po generace usedlí?

2) Německý překladatel Dalimilovy Kroniky, která útočí na »Němce«, obrací tyto útoky jen proti cizincům a Němce domácí respektuje.

N) SPLYNUTÍ KMENŮ

Proč český a německý kmen v Čechách nesplynuly v jeden nový útvar s novou jednotnou řečí, jako se to stalo v obdobných případech na západě? Tato otázka nebyla dosud řešena, ačkoli jest základní důležitosti pro pochopení evropských dějin.

V Anglii, Francii a v Itálii žily vedle sebe různorodější kmeny než u nás. V Anglii Keltové, Anglosasové, Dánové, Normani, z nichž Keltové tam dosud žijí a zachovali si dosud řeč; také se tam dosud rozeznává typ lidí normanský a anglosaský. Po bitvě u Hastingsu (1066) normanští dobyvatelé, méně kulturní i jazykem (francouzským) i způsobem života, ovládli domácí lid anglosaský a tyto kmeny žily nato dlouho vedle sebe; splynuly v jeden lid za společného zápasu proti moci královské.

Ve Francii Galové tvořili původní obyvatelstvo mluvící ve městech latinsky, na venkově až do vlády francké keltsky; na severozápadě se usadili Frankové a jiné kmeny germánské, které sahaly hluboko do země a měly pak po některých stránkách podobný vliv na obyvatelstvo domácí, jako u nás Němci na Čechy. Neovládli zemi snad bitvami, nýbrž pronikali ponenáhlu jako kolonizátoři, vtiskujíce zemi místo starého mravu římského zákon a způsob života germánský. Později se jazyk země rozlišil na severní (langue d'oil) a jižní (langue d'oc) neboli francouzský a provençalský, jež byly tak různé, že mohly dáti vznik dvěma různým jazykům románským, jež by byly tak daleko od sebe, jako je italština a španělština. Ale oba tyto kmeny se spojily v jeden národ a jednu řeč, zvláště po válkách proti Albigenským v XIII. stol.

Také v Itálii byla kmenová různost; zvláště Longobardi v severní Itálii a Normani v jižní byli původu germánského, ale i oni splynuli s domácím obyvatelstvem a i tu se vytvořila jednotná řeč, přibližně v téže době během XIII. století. O něco později, ve XIV. století „povstal povstal stát švýcarský organickým sjednocením národností země» Kdežto tedy na západě se podařilo kulturní sjednocení mezi domácím obyvatelstvem a přistěhovalci, nepodařilo se na východě: nepodařilo se v Čechách, v Rusku, Uhrách, Turecku, Finsku.

Právě v době kulturního sjednocování kmenů na západě vzniká u nás většina měst osazených Němci. Proč naši Němci se nesjednotili s domácím obyvatelstvem, jako splynuli Frankové s Galy, Normané s Anglosasy a jako se sjednotily národnosti švýcarské, tj. proč nepovstala u nás nová jednotná kultura, obsahující asimilované prvky jak germánské, tak slovanské? Faktem jest, že oba kmeny žily pouze vedle sebe v dobách kolem Dekretu kutnohorského i později; a to se stalo příčinou velikých nesnází.

Tuto leží základní problém historie této země. Historikové jej nevidí, zaslepeni jsouce kmenovými instinkty a Herderovou teorií o národech (o níž bude později řeč). Pro tyto historiky, české i německé, je neochvějným dogmatem, že Češi a Němci jsou a priori danou jednotkou společnosti lidské, danou a neproměnnou od temných počátků prehistorie této země až do dneška. Vycházejí z neuvědomělého názoru, že jedině násilím lze tyto dva kmeny sloučit, a proto jim ani nenapadne ptát se, bylo-li možno, aby z domácí kultury české a německé byla vytvořena vůdci této země jednotná, nová, vyšší kultura, jako legitimní dítě obou. Možné to však bylo; bylo to žádoucí; bylo to jedinou cestou zabezpečiti této zemi kulturní pokrok. Proč se u nás nemohlo stát, co se stalo ve Francii, v Anglii, v Itálii a ve Švýcařích? Byli panovníci této země neschopní, byla šlechta neprozíravá, byl lid nehybný? Nechť byly příčiny jakékoli: kmen český a německý nebyly sjednoceny v Čechách v jedné vyšší kultuře; zůstaly vedle sebe jako dvě hmoty mechanicky spojené a tato chyba našich předků z doby posledních Přemyslovců a z doby Lucemburků se stala zárodkem stálých bolestí a krizí této země. Rasové antipatie, tj. v podstatě síly biologické, se staly ženoucí silou dějin u nás tam, kde lid měl jít za ideálem. Čeští spisovatelé si často stěžují na Přemyslovce a Lucemburky, že lákali Němce do Čech. Na této stížnosti něco je: stěhování Němců do Čech se zadržet nedalo - ale ovládnout se mělo ideou dynastickou, státní, náboženskou, hospodářskou - jakoukoli shledáte vhodnou - ale ideou, kterou by oba kmeny mohly uznat za svou. Ve světle tohoto základního fakta pro dějiny české země budu posuzovat události, líčené v následujících kapitolách.

1) Vedle jmenovaných zemí se podařilo sjednocení ještě ve Španělích, z části v Belgii a později v Kanadě, Spojených státech, Kapsku.

O) JAZYKOVÁ NEUVĚDOMĚLOST V POČÁTCÍCH HUSITSTVÍ

Uvedu teď několik dokladů, jak si byla doba, o níž jednáme, nejasná o poměru jazyka českého a německého, a jak tehdy nevládly názory dnes obvyklé.

Reformační hnutí v Čechách bylo zahájeno Němci. Předchůdce Husův, radikální kazatel Konrád Waldhauser, povolaný do Prahy v roce 1363, kázal německy proti zkaženosti mravů. Německy (a česky) kázal i Milíč z Kroměříže i Matouš z Krakova. Roku 1369 zakázal Karel IV. německé překlady bible, aby zabránil šířícímu se kacířství. Nějakého antagonismu jazykového při tom nebylo: Konrád Waldhauser vybízel posluchače, aby vedle německých písní zpívali také české.

Ani tehdy, když už byl boj o Kutnohorský dekret rozvinut, nebylo odporu proti německé řeči. Přívrženci krále Václava demonstrovali na univerzitě proti Němcům cizozemcům a tu jeden z extravagantních demonstrátorů, Jeroným Pražský, zvolal ve své řeči latinské najednou po německu »aby všichni rozuměli«, že prý němečtí mistři usilovali o život mistra Matěje. Němečtí mistři, řeči přítomní, by byli rozuměli, i kdyby byl toto obvinění pronesl latinsky; na koho jiného, než na přítomné Němce z lidu se obracel těmi slovy?

Po ulicích pražských bylo pak mnoho demonstrací; nikdy se však nedemonstrovalo proti občanům německy mluvícím (jak tomu bylo zvykem před světovou válkou a po ní), nýbrž proti přívržencům jistých církevních názorů a proti cizozemcům.

Roku 1409 byl vydán Dekret kutnohorský, kterým hnutí proti »Němcům« vyvrcholilo. Cizinci odešli ze země. Ze nešlo o napětí jazykové v dnešním smyslu, viděti z toho, že když dva roky poté umřel arcibiskup Zbyněk (1411), nebyl kapitulou zvolen Čech (biskup litomyšlský Jan Železný), nýbrž (domácí) Němec, profesor lékařské fakulty, mistr Albík z Uničova, kandidát krále Václava; i Hus jej přijímal.

Téhož roku (1411) bylo žalováno, že kněží brání číst v jazyce českém nebo německém; (1) tedy se neobracela tato stížnost proti němčině, nýbrž v zájmu češtiny i němčiny proti latině.

Téhož roku (1411), tedy po Dekretu kutnohorském, přišli do Prahy Němci Petr a Friedrich a snad Mikuláš z Drážďan, bludaři (snad valdenští) a byli vlídně přijati. Někteří k těmto mužům vztahují počátky českého bratrství. Jak mohli tito mužové tehdy jinak v Praze kázat, než latinsky a německy? (2)

Po odchodu cizinců z univerzity byla změněna přísežná formule rektorská; nová formule jistě vyjadřovala názor vítěze v zápasu o univerzitu, tedy názor Husův a Jeronýmův. Podle této nové formule měl rektor nejprve přísahati věrnost králi a zemi; v tom smyslu změněna i přísaha studentů. Na tuto přísahu byl zvolen nejprve za rektora Hus. Tedy zemi se přísahala věrnost, nikoli národu nebo jazyku.

Ještě dvě stě let po Dekretu kutnohorském nebyl chápán jazykově ve smyslu našem. Tehdy, před samým pádem univerzity, její rektor Jesenius, jenž byl popraven také na Staroměstském náměstí, vzpomínal, že »Václav byl tak laskav jako otec na svůj národ a této akademii dobře posloužil, jakož pak obyčejně každý svému pomáhá a přednosti přeje.« (3) Jindy si týž Jesenský stěžoval na utlačování univerzity od »cizinců«. Jak by bylo možno těmto slovům rozumět tak, že je mířil proti Němcům, když sám byl Němec a česky neuměl? (4)

V téže asi úpadkové době (1612) profesor univerzity Nudožerský se pokoušel o obnovu práv Dekretu kutnohorského. Byla to jen hříčka, co dělal, ale je zajímavé slyšet z jeho výkladu, co rozuměl národem českým, o nějž v dekretu šlo. Nemíní omezit, tak píše »nationem bohemicam« lesy hercynskými; národ český se rozkládá »ad Moravos, Hungaros, atque Slavos« od moře Jaderského až k hranicím Ruska, Podolí, Slezska, Saska, Míšně, Bavor, Austrie... A dále mluví o »dvou národech německých«. (5)

Pokud mi známo, dosud nikdo nesrovnával tzv. vypětí »národního vědomí« husitského s analogickými kulturními zjevy v jiných krajích Evropy. Jestliže to bylo hnutí kulturní, pak souviselo s kulturním životem evropským, tak jako souvisí francouzské osvícenství s anglickým, národní probuzení Bulharů s probuzením Finů, hnutí Bogomilců v Bulharsku s hnutím Katharů v jižní Francii. Kde jsou podobné souvislosti českého »národního vědomí« s duchovním životem Evropy? Zaráží, že v Anglii, v době sepsání »vlastenecké« kroniky Dalimilovy, v zemi jistě kulturně pokročilejší a samostatnější v prvních letech XIV. století, vládla francouzština víc než u nás němčina. Šlechta a obchodníci dávali děti vychovávat francouzsky, francouzština byla řečí vyšších vrstev, roku 1345 kroniky londýnské byly psány ještě francouzsky; smlouva mezi Oxfordem a jeho univerzitou z roku 1348 byla francouzská. Teprve koncem století, v době Viklefově, franština ustupovala bez boje, mocí poměrů. (6) Proč Viklef neútočí na Francouze jako Hus na Němce, ačkoli v Anglii bylo mnoho cizího duchovenstva a protesty proti cizím prebendářům byly podstatnou částí agitace protiřímské v jeho době? (7)

Tyto doklady porůznu nasbírané ukazují, jak ony staré časy nemohly »bojovat za práva českého národa«, když tento národ takto nejasně chápaly. A přece je pravda, že v době vydání Dekretu kutnohorského bylo silné napětí protiněmecké. Jaký mohlo mít za daných okolností smysl? (8)

1) Novotný »Jan Hus«, II. 14.

2) Sedlák soudí, že Mikuláš z Drážďan měl vliv na myšlenku přijímat pod obojí, že měl vliv na teologii Táboritů a že snad působil i na Chelčického. (»Hlídka«, 1914.)

3) Winter »Děje vysokých škol pražských« (1897).

4) Winter »Děje vysokých škol pražských«, 139.

5) Winter »Děje vysokých škol pražských«, 139.

6) Workman »Wyclif«, II. 180.

7) Workman »Wyclif«, I. 270.

8) Některé doklady pro to, že nebylo nenávisti mezi Čechy a Němci, sebral Czuczka »Die Kulturgemeinschaftlichen Beziehungen der Deutschen und Tschechen« (1925) 50.

P) DALIMIL

Uvedli jsme už pozoruhodný fakt, že se v Čechách nepodařilo vytvořit jednotný národ z obou kmenů zemi obývajících. Češi a Němci žili v zemi vedle sebe; dokud zemi vládl vynikající panovník, věrnost k němu oba kmeny spojovala; jakmile však byla otřesena autorita panovníkova, trhalo se jediné pouto, které obě národnosti vázalo. A kdekoli upadá vláda jednotící ideje, tam nastávají rozpory a antipatie, podmíněné rasou, zvyky, předsudky. V takových dobách zvláště antipatie k cizincům nabývá tvořivé moci: vídáme všude, jak počátky válek a revolucí bývají provázeny pronásledováním všeho, co vypadá jako cizinecké. Bylo tak na počátku války ve všech zemích; bylo tak i za válek napoleonských i jindy.

Antipatie rasová je vlastností všech kmenů, zvláště na nižším vývojovém stupni. Doklady toho vidíme dnes v Orientě. I u nás nechuť k cizincům byla stará; víme už, že zabránila založení univerzity v XIII. století. Kdo byl cizincem? Prakticky to byli nejčastěji příchozí ze sousední říše, tedy Němci, a protože domácí Němci byli s těmito cizinci příbuzní jazykově i zvykově, bylo nasnadě v dobách napětí pokládat domácí Němce také za cizince. Takové napětí tu vskutku bylo už dlouho. Panovníci se o ně, bohužel, nestarali a nechávali poměr Němců a Čechů neřešený.

Jakých forem napětí mezi Čechy a Němci nabývalo, toho dokladem je tzv. Dalimilova kronika z počátku XIV. století, tedy před založením univerzity. Je důležitým literárním dokumentem doby; je to projev smýšlení venkovského starousedlíka statkáře proti cizincům novotářům, kteří se prý v zemi roztahují, cizincům, kterými byli Němci. »Cizinec« Dalimilův je osoba bez lokálního a bez osobního charakteru; má stejné vlastnosti, jaké má Angličan v očích Indových, evropský misionář u Číňanů, žid u nevzdělaných Evropanů, protestant u katolíků, Armén u Turků. I Dalimilův cizozemec je od přirozenosti zlý, zbabělý, lstivý, z domova ho vyhnali, pohrdá domácím lidem, je věrolomný, je třeba všechny vyhnat ze země, nosy jim uřežte!

Pojem »Němce« je v kronice tak nejasně vymezen, že si Němci mohli kroniku dvakrát přeložit jako výraz svých antipatií proti svým cizincům. (1) Antipatie Dalimilova je pouze rasová, instinktivní, nechuť domorodce k cizinci; není nikterak plodem ideologie, jakou je např. loajálnost k panovníkovi, k církvi, přesvědčení o významu vlastní, národní kultury atp. Duch Dalimilovy kroniky je velice příznačný pro náladu doby; z jaké nálady vyrostly řeči této neušlechtilé kroniky?

Byla to doba anarchie v zemi. Starý vládnoucí rod Přemyslovců vymřel; poslední Přemyslovec, král Václav III., byl úkladně zavražděn, neví se proč, neví se kým. Nastalo handlování o trůn český, handlování ošklivé, nemravné, beze všeho zásadového základu. Domorodá šlechta byli lidé egoističtí, malicherní, panovační, bez porozumění pro potřeby doby a pro potřeby státu. Nikdo z nich nám nezanechal ani jediný plán, jak vést království, jak upravit poměr k říši německé, jak překonat místní nepořádky; ani jeden z nich nám nezanechal ani jedinou památku vyššího ponětí života, lásky k ženě, loajálnosti k trůnu, pokory křesťanské, ideálů tehdy právě hlásaných rytířstvím. Byla to doba rozvíjející se scholastiky; tehdy na západě se stavěly ty gotické památky, které dosud tyto země ozdobují, zakládaly se univerzity; v Anglii vznikal parlament; v roce 1215 si anglická šlechta vymohla Magnu chartu; Tataři ohrožovali Evropu; papežství překračovalo zenit své moci. Který šlechtic v Cechách a na Moravě vzal tyto události na vědomí, aby podle nich určoval osudy země? Který zahořel pro scholastiku? Který byl stavitelem chrámů a klášterů? Nic z toho neznala tehdejší šlechta; nic z toho nezná Dalimil. Ve sporech o krále se šlechta potácela mezi dvěma pretendenty, oběma Němci, Rudolfem Habsburským a Jindřichem Korutanským; zvolen byl Rudolf, a když umřel, porušeny úmluvy s ním sjednané a zvolen druhý pretendent, Jindřich Korutanský Na schůzi, v níž se měl zvolit Jindřich, někdo přišel s nápadem, volit na trůn někoho domácího.

Důvody toho nápadu neznáme a historie jeho osvětluje situaci. Nedejte se neopatrně svést k obraně tohoto nápadu! Zemský maršálek Dobeš namítal, že doma není vhodného kandidáta, a za to byl na schůzi na místě proboden. Jinakých následků onen nápad vlastenecký neměl; vrahovi se nestalo nic, o věci se už nedebatovalo, a zvolen byl klidně cizinec, Jindřich Korutansky. Prokázal se neschopným; v zemi bylo zle; i vyhnán byl král ze země a zvolen za krále nový cizinec, hoch ještě, Jan Lucemburský. Za takových nepořádků, kde nebylo ani jednotící myšlenky, ani jednotící vůle, šlechta ovšem zbujněla a trvaly neustále tahačky mezi ní a mezi králem. Programového nebylo v těchto zápasech nic, ani z jedné ani z druhé strany; šlo jen o to, kdo má mít větší osobní moc a s ní spojené výhody. Král měl s sebou rádce z říše, Němce; jejich vůdce, Petr, arcibiskup mohučský, poručník králův, zdá se byl rozvážný a solidní muž, který králi i zemi prospěl; ostatní byla chátra všelijaká; předákem (těžko říci vůdcem) české šlechty byl Jindřich z Lipé. Divná osobnost v oné době kvetoucího rytířství! Obchodoval s loajalitou jako koňský handlíř; peníze, moc a nějaké spodničky byly předmětem sporů s králem. »Od počátku světa, tak pravilo se, neocitla se Česká země nikdy v tak strašlivé bídě a nouzi jako tehdáž«. (2) A nikoho, jak se zdá, z jedné ani z druhé sporné strany to nebolelo.

Tyto nepořádky jsou prostředím, v němž vyrostla Dalimilova kronika. Protože rádcové královi byli cizinci a Dalimil držel palec domácím, je plna útoků proti Němcům cizozemcům. Byly to spory zpychlé šlechty domácí, odvyklé kázni a loajálnosti, s cizím dvorem, spory o moc, vlastnictví, příjmy. Šlechta byla domácí původem; způsobem života byla cizí jako Němci; právě v této době se rozmohl mezi šlechtou zvyk, strojit se po německu, žít po německu, dávat si německá jména. Marxisté často se posmívali vlastenectví, že je jen zápasem o vlastnictví. Není – ale bývá!

Zmínil jsem se podrobněji o prostředí, v němž vyrostla Dalimilova kronika, zpoetizovaný výraz rasových antipatií. V oné době se zřetelně ukázalo, kde vězí vlastní obtíž této země; nebyla v tom, že tu žily vedle sebe dvě národnosti, nýbrž v době Lucemburské se názorně ukázalo, jak kulturní slabost vlády, tj. krále a šlechty, bránila asimilaci obyvatelstva. Asimilace kulturních lidí se děje pod vlivem idejí, ať politických, ať literárních, ať náboženských, ať jiných. Nebylo jich a proto v té době často propukaly rasové antipatie mezi Cechy a Němci. Šlechta konec konců právem cítila, že královo okolí je cizí, a bouřila se proti němu; ne proto, že lidé královi mluvili německy, nýbrž že nedovedli zemi pomoci. Jako si žaludek pomáhá, když nemůže zmoci nevhodnou potravu, pomáhala si tehdy anarchickými protesty země; jen, prosím, nejmenujte tyto bouřlivé protesty žaludku probouzením se duchovního života a nejmenujte řádění šlechty za Jana Lucemburského prvním projevem vlastenectví. Po smrti Jana Lucemburského se země uklidnila a tak není slyšet po celou dobu vlády Karla IV. o takovém kozáctví. Zmatky vypukly však znovu na počátku revoluce husitské.

Skončíme zmínku o této smutné době země české připomněním, že přece tehdy v zemi znali zásady rytířské. Král Jan zahynul v bitvě, bojované v cizí zemi za cizí zájmy. Poslední slova králova prý byla: »Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!« Slova byla pronesena za okolností málo povznášejících; v nich se však ukrývá pojetí vlastenectví, známé civilizovaným lidem. Nechť byl král Jan jakýkoli: z těchto slov nemluví »vlastenectví«, nýbrž smysl pro čest českého království, neodlučitelný od vlastní cti a vlastního vědomí. Jak málo podobných projevů vlastenectví, založeného na rytířském ideálu, nám zaznamenávají dějiny oněch dob!

Rasové antipatie dřímající za Karla IV. probudily se znova, jakmile s jeho synem přišla opět slabá vláda. Připomínají se z doby, kdy se vyvíjel spor o univerzitu, hanlivé verše o Němcích: Toxica Teutonica gens perfida, pestis iniqua, verget in obliqua, nullius gentis arnica. Také se zachoval z té doby anonymní traktát proti Němcům, kupodivu připomínající spisy antisemitské. Němci se prý zmocnili lstí nebo násilím zemí, jež mají, a zbavivše císařství, jemuž měli sloužit, příjmů, ponížili je. Rozptýleni jsouce mezi všemi národy, hledí nejprve pokornými a lichotnými službami získat si přízně, a když nabudou moci, osobují si nejvyšší důstojnosti a nejlepší beneficia. Různými bratrstvy řemeslnými (cechy) spoutali řemesla a zdražili výrobky. Nespolehliví jsou v radě, ve vyslanectví i ve válce. Král by jich neměl kolem sebe v zemi trpět. (3)

Z dob husitských (kolem 1420) pochází veršování »Porok koruny české ku pánům českým o korunování krále uherského«, v němž jsou tyto útoky na Němce, pro smýšlení protiněmecké příznačné:

Němce z země pak vyplejte,

aniž koho potom mějte

v kterémžkoli svém úřadě

aniž které vaší radě,

neb sú čeští vždycky hánce,

tupitelé, vrazi, zrádce,

leč jsú kteří zachovalí

a v zákoně božském stálí,

ty milujte jakžto bratřie. (4)

Tyto všecky útoky měly jedinou pozitivní ideu: středověké přesvědčení, že domácí člověk má nezadatelná privilegia, která jsou ohrožena vším, co je cizího. Proto antagonismus domácí – cizinec je východiskem argumentace protiněmecké. Tak píše Dalimil a tak dokládá i neznámý obránce Dekretu kutnohorského, jenž poznamenává, že Češi jsou domácí, »a to bez přimíšení v Čechách jiných pokolení, ježto v Čechách byli kdysi jenom Čechové«.

1) Dalimilova kronika nebyla dosud analyzována ideově; překvapuje, jak je cizí tehdejší ideologii rytířské, ačkoli je psána v době, kdy rytířství bylo v zemi módní. Kníže Přemysl se tam veřejně hlásí ke zradě, dívky jsou tam od mužů pobíjeny jako vojáci, pro mnišský ideál svatého Vojtěcha ani pro křesťanství není porozumění atd. Jest také pozoruhodno, že proticizinecké smýšlení Dalimilovo je spojeno s jeho antisemitismem.

2) Palacký »Dějiny« II./1. 435.

3) Sedlák «Jan Hus«, 61.

4) Kraus «Husitství v literatuře« (Praha, 1917) I. 38.

Q) VZNIK VLASTENECTVÍ ZÁPADNÍHO

Protiněmecké projevy kroniky Dalimilovy a podobné jiné výplody rasových antipatií se u nás pokládají za doklady tehdejšího českého vlastenectví. Jsou jimi do jisté míry; protože se v pozdějších dobách staly argumentem pro agitaci moderní, stojí zato připomenout si, že se na Západě vyvíjelo vlastenectví nikoli z oblasti rasových antipatií, nýbrž z oblasti rytířských citů. Jaká propast mezi vlastenectvím rytířským a vlastenectvím Dalimilovým!

Rytíř, jenž si na své svědomí vzal obranu všech nejkrásnějších ideálů, jaké znal, statečnosti, chudoby, zbožnosti, čestnosti, oddanosti k panovníkovi, oddanosti k vyvolené ženě, viděl v členech svého rodu, v družině knížecí a tudy i ve své zemi tj. v zemi svého panovníka, ideál, nositelku spravedlnosti a slávy, rozumnosti. Takto psal na počátku doby renesanční básník Eustach Deschamps o Francii:

Tu as duré sanz doubtance

Tant corn raisons sera de toy amée,

Autrement non; fay donc a la balance

Justice a toy que bien soit gardée."

Tak v pozdních dobách rytířství se přenášel rytířský ideál i na samu zemi panovníkovu a vzdávala se jí pocta jako ztělesnění tohoto ideálu.

Z dob daleko starších pochází projev krále Alfréda, který jsme uvedli v dřívější kapitole; tam vlastenectví znamená víru ve zvláštní poslání svého svobodného lidu a touha učinit jej hodným tohoto úkolu. Z dob ještě starších pochází projev anglosaského vlastenectví z básně Beowuf. Tam starý král nad Sasy anglickými umírá po boji s drakem a takto mísí rytířské ideály s probouzejícím se vlastenectvím.

»Chránil jsem tento kmen – padesát zim. Nebylo krále – ze všech mých sousedů – jenž by se odvážil mně se postaviti – s mužstvem válečným – nahnati mi strachu. Dobře jsem spravoval zemi. – Nehledal jsem nikdy zrádných úskoků – nepřísahal jsem křivě množství přísah. Proto mohu – ačkoli nemocen smrtelnými ranami – se radovati... Nyní jdi hned k pokladu – pod šedým kamenem, drahý Wiglafe... Tuto hromadu pokladu vykoupil jsem – jak jsem stár, svou smrtí. Prospěje – v případě potřeby, mému národu...«

Připomeňme si také »Božskou komedii«, psanou přibližně v době Dalimilovy kroniky. Jakým byl vlastencem Dante! Rasové antipatie? Tu jde o italský jazyk, o politické ideály, o lásku k ženě, o scholastiku a o vzdech muže z vlasti vyhnaného:

Pak s jiným závojem a jiným hlasem

se vrátím, básník, a u křtitelnice,

kde jsem byl křtěn, laur propletu svým vlasem –

Neb v onu víru, kterou blíží více

se k Bohu duše, tam jsem vstoupil, dítě,

pro kterou Petr objal teď mé líce.

Rytíř stavěl svůj poměr k světu na ideálu, jaký nosil ve svém srdci: jeho pán, jeho dáma, jeho kamarádi podávali jen obraz do skutečnosti promítnutý, a tedy nedokonalý obraz té pravé skutečnosti, kterou rytíř nosil ve svém srdci. V karikatuře je viděti tento poměr rytířův ke světu v Don Quijotovi. Vlast v pojetí rytířském, pokud vůbec taková myšlenka se tehdy vyskytovala, nebylo tedy ani území geograficky vyměřené, ani »národem« daným historicky, antropologicky, zvykem nebo řečí, ani tu nešlo o vrozený cit nebo instinkt, nýbrž vlast byla pomíjející a nedokonalá realizace ideálu, neoddělitelného od srdce rytířova; rytíř produševňoval tento ideál, jenž nutně přijímal jeho názory etické a estetické. I vznášela se pravá vlast rytířova vysoko nad hrubým faktem území, vlády a lidu a přesto byla objektem z tohoto světa, pokud byla pro rytíře působištěm, kde měl bojovat. (2)

Připomněl jsem už, že našemu českému cítění středověkému schází toto rytířské pojetí, tento individualistický a etický názor na vlastenectví; spojovat vlastenectví s vírou, že je třeba ve světě uskutečnit spravedlnost, je našemu pojetí cizí. Ozvalo se v nové době jednou z básně Macharovy, způsobivši veliké pohoršení, a opět zaniklo. My se raději dovoláváme Herderovy ideologie pro odůvodnění vlastenectví, podle něhož nejde o vnitřní přesvědčení, nýbrž o objektivně daný »národ« a jeho instinkty. Už Dalimil kladl základy tohoto pojetí a doba husitská je dále rozvíjela. Tu vlastenectví vzniká z citů sounáležitosti; z původních klanových instinktů, podle nichž lid jedné rodiny, jednoho rodu, jedné obce, jedné historie a kultury patří dohromady a ukládá každému jednotlivci zákon, jehož slepě má poslouchati. Tento instinkt sounáležitosti dává také vznik antipatiím ke všemu, co je »cizí« ať rodem, ať zevnějškem, ať zvykem, ať originálností; přátelství i nepřátelství jsou tu založeny na instinktu, nikoli na ideálu.

Tyto instinktivní sympatie a antipatie nebyly ovšem neobvyklé ani u kmenů západních. I tam slyšíme o zákonech chránících domácí lidi proti cizincům; i tam byl původně člověk cizí psancem, na něhož se zákon nevztahoval. Kdežto však na západě tento instinkt nacházel korektiv v rytířském ideálu, jenž běh tohoto světa podřizoval vládě uvědomělého kodexu rytířova, u nás nebylo tohoto korektivu. Nebylo u nás moci, která by sjednocovala ve vyšší ideál antipatie mezi oběma kmeny zemi obývajícími. Ani Přemyslovci ani Lucemburkové nikdy se nepokusili řešiti rozpor mezi Čechy a Němci. Přílišný absolutismus a nedostatek zájmu o kulturní potřeby národa způsobily, že se u nás nevytvořilo vědomí obecenství státního (loajálnost), které by spojovalo všechny různorodé elementy země, pro něž pak je stát ideálem, úkolem, jemuž jejich osobní a kmenové vlastnosti jsou k službě. Místo toho trvaly kmeny prostě vedle sebe a čas od času vybuchovaly mezi nimi antipatie, na které se jindy opět zapomínalo. Národ se stal pojetím pouze kolektivistickým a instinktivním, osudem, kterému se jednotlivec musí podřídit.

V tomto nedostatku idealismu a ve lpění na kmenových instinktech je třeba hledat příčinu, proč se teoretické spory na univerzitě zvrhly tak rychle v antipatie národnostní.

1) Tys vytrvala a vytrváš bez váhání

Dokud budeš oddána rozumu,

Jinak padneš; proto drž se

spravedlnosti a dej pozor, ať jest chráněna.

J. Huizing »The Waning of Middle Ages« (1924), 94.

2) Uvedu ještě tento moderní doklad rytířského pojetí vlastenectví. Jeanne d'Arc mluví v známém dramatě Shawově: „Nikdo z vás neumí pomoci ani poraditi. Ano jsem sama na světě: vždycky jsem byla sama... Nemyslete, že mne zastrašíte slovy, že jsem sama. Francie jest sama, a Bůh jest sám; a co jest moje opuštěnost vedle opuštěnosti mé vlasti a mého Boha? Teď vidím, že v osamocenosti Boží jest jeho síla... V jeho síle přijdu ku předu, ku předu, ku předu, až zahynu. Půjdu teď k prostému lidu a jeho láska mi bude útěchou za vaši nenávist.«

Známy jsou i verše:

Das Volk das meine Sprache spricht,

das ferne Volk, das find ich nicht!

(F. Schubert)

R) KRÁL VÁCLAV IV.

Opakujme si, oč šlo. Univerzita byla založena na privilegiích, kterých hájiti se členové zavazovali přísahou. K vůli Viklefovi se univerzita rozestoupila na dva tábory; proti Viklefovi stáli hlavně cizinci, pro něho byli domácí. Od dřívějška panovalo jakési napětí mezi domácími a cizinci. Domácí aspirovali na větší moc na univerzitě. Cizincem byl prakticky Němec a bývalo těžko rozeznat Němce cizího od domácího, ačkoli se v praxi tento rozdíl uznával. Jaký byl úkol zdravého rozumu za těchto okolností jiný, než řešiti metafyzické spory metafyzicky, teologické teologicky a mocenské spory řešit rozumným kompromisem, tak aby byl posílen cíl univerzity, pěstovat vědu, ovšem mezinárodní, a budit v členech univerzity smysl pro kritickou pravdu?

První otázka, kterou si dá vědec při promýšlení situace, je: byla nějaká naděje, že se dají vědecky řešit rozpory mezi nominalisty a realisty? Byla naděje na dorozumění mezi viklefisty a antiviklefisty tj. naděje na přesné formulování sporných bodů a na jejich teologické řešení? Byla naděje, že se domácí a cizinci shodnou na takovém výkladu privilegií univerzity, aby byl přiměřenější aktuálním potřebám? Říci, že nebylo možno dohodou a analýzou řešiti dané zmatky, je zoufat nad rozmyslem lidským, je věřit, že lidé nejsou schopni podrobit se rozumnému řešení. Kdo však tehdy tuto cestu hledal? Kdo chtěl řešit vědecké spory vědecky a mocenské rozpory kompromisem? Nevidím jich; slyším jen řev agitace a vidím bezmocné potácení těch, kteří měli volat k pořádku. Pryč s Němci! bylo rčení, které podávala agitace učenců. (1)

Byly tu dvě autority, jež mohly pomoci, arcibiskup a král. Oba měli moc nad univerzitou a měli prostředky jí využít. Arcibiskup však byl nezkušený mladík a slaboch. Na králi ležela odpovědnost, ale měl smysl pro alkohol a pro psy; jak mohl mít smysl pro správné řešení sporů teologických? Nutně tedy přišlo řešení z příčin vnějších.

Existovali tehdy tři papežové (Alexander V., Rehoř XII., Benedikt XIII.). Král byl z osobních ohledů pro jednoho, arcibiskup pro druhého papeže a univerzita byla rozdělena; cizinci šli většinou s arcibiskupem (Čechem), domácí s králem. Univerzita se neshodla, a došlo tedy na vyšší autoritu, aby rozhodla, přičemž

však nešlo jen o papeže, nýbrž i remanenci, realismus a o Viklefovo kacířství.

Směl král těchto věcech rozhodovat? Viklef učil, že věcech rozhoduje světská vláda, nikoli pak uznával, že král rozhoduje i o věcech duchovních. Věcně je tato teorie neudržitelná; není to odluka církve od státu, nýbrž podrobení církve světské moci.

V Čechách nebylo jasno o těchto otázkách, které jsou dosud nerozřešeným problémem naší vlády; nebyly takto formulovány, nebyly vůbec formulovány. Na pražské univerzitě nešlo o to, zdali král nebo papež rozhoduje o kacířství, nýbrž vlivem okolností stály proti sobě dvě strany, z nichž jedna se dovolávala autority papežovy (podle dosavadního zvyku), druhá autority královy po příkladu Viklefovu. Proč jest jedna nebo, druhá autorita vyšší, o tom se nedebatovalo; jinými slovy univerzita nepřednesla důvodů a žádala mocenské rozhodnutí.

I přišlo na krále Václava, aby rozhodl teologický a metafyzický spor. Král vskutku rozhodl a svým nazíráním vskutku vtiskl nejen této době, ale i pozdějšímu bojovnému husitství jedno základní heslo, ovšem katastrofální. Byl rozhněván, když se o jeho zemi říkalo, že jsou v ní náboženské hádky a že je kacířská. Úsilí zbavit zemi tohoto nařčení, je jediným stanoviskem, z něhož se dívá na spory. Bylo to stanovisko dětinské; každý věděl, že náboženský neklid v zemi byl a revoluce byla přede dveřmi; v Praze byla vzpoura proti církvi; byla upírána platnost nauce, že církevní hodnostáři mají světskou moc, popírala se platnost církevních úkonů, jež se pokládaly tehdy za zvláštní prerogativu církve, protože souvisely s učením o transsubstanci; šlo o útok na privilegia středověké univerzity; učení uznaného kacíře (tj. velezrádce) Viklefa se veřejně v Praze hájilo. Jaký mohlo mít za těchto okolností smysl rozčilovat se na cizinu, že uráží národ tvrzením, že v zemi vládne kacířství, tj. revoluce?

Král se rozčiloval. Nestaral se o to, kdo čemu učí; jen zachovejte dekorum, jen neostouzejte zemi! I zakřikoval Němce, že obviňují Cechy z kacířství; okřikoval arcibiskupa, potom Husa - jako by se revoluce dala okřiknout královským fermanem! Nedala se okřiknout; husité však později přijali královo stanovisko, když Hus byl v Kostnici souzen a pak upálen; tehdy čeští pánové znovu a znovu protestovali proti pohaně, která se stala zemi tím, že byl její syn odsouzen z kacířství. (2) Co mohl tento názor způsobit, než jen úsměv koncilu, a co je horšího, zmatek ve vlastních řadách? Což tím král a pánové neprohlašovali národ český i Husa za pravověrný a neslibovali poslušnost církvi, ačkoli bylo jako den jasno, že šlo o revoluci? A jaká to byla divná základna pro pozdější boje, vítězit proti celému světu a tvrdit, že cizina uráží zemi, viníc ji z revolučnosti, a bojovati proti této pohaně? Kompaktáta a rekatolizace byly jen logickým důsledkem tohoto nepromyšleného stanoviska, hájeného nejprve králem a pak celou zemí.

1) V poznámkách k traktátu Viklefovu Hus, nadšen tímto realistou, má na jednom místě radost z jeho argumentů proti nominalistům a ulevuje si poznámkou; »Ha, ha, Němci, ha, ha, ven, ven!« To charakterizuje náladu doby.

2) Z dopisu krále Václava o klatbě na Husa: »...aby jistý vytčený rozsudek cti naší a obyvatelů království ubližující, s pomocí přímluvy Vašich otcovství byl zrušen.« Šlechta česká a polská žádala takto o propuštění Husa ze žaláře: »...ježto se to obrací na potupu a zlehčení koruny království českého a jazyka napřed řečeného, jenž od počátku přijetí víry katolické nikdy neustoupil od poslušenství svaté římské církve.«

S) DEKRET KUTNOHORSKÝ

V době o níž vypravujeme, šlo zatím jen o zápas na univerzitě, rozpory se prakticky vyřizovaly hlasováním, jež se dálo podle »národů«; za dané situace cizinci měli tři hlasy, domácí jeden hlas. I napadlo komusi, jak se zdá, Jeronýmu Pražskému, žádat zrušení privilegií univerzitních a upravit hlasovací řád tak, aby domácí měli nadále tři hlasy a cizinci jeden. Moc zrušit privilegia univerzitní byla v rukou králových; i začaly obě strany antichambrovati u jeho milců. Viklefovci měli však větší naději na úspěch, protože bylo ve stylu Viklefa spoléhat na krále proti papežovi a nadto potřeboval král dobrého zdání univerzity pro svou politiku církevní a mohl je dostat jen od Čechů. I vydal král tzv. Dekret kutnohorský (18. ledna 1409), v němž nařizoval, aby napříště v úředním jednání měli poddaní království tři hlasy, cizinci jeden hlas, kdežto dosud platil opak.

Není nic známo o tom, že by byl král vyhledával kompromis mezi spornými stanovisky, ani že by byl dal vypracovat dobré zdání odborníků, ani že by byl vyzýval sporné strany k přátelské dohodě ve jménu zdaru vysokého učení; není o tom nic známo, ačkoli některé zprávy nasvědčují, že by se byl kompromis najít dal tak, že by práva cizinců na univerzitě byla omezena.

Obsah Dekretu kutnohorského je tento: Láska k bližnímu předpokládá lásku k sobě samému; »národ německý, nemající v tomto českém království žádného obyvatelského práva, osobil si ve věcech, o kterých se při učení pražském jedná, tři hlasy, kdežto národ český, pravý této země dědic, má toliko jeden hlas«; to pokládá král za neslušné a nespravedlivé i nařizuje rektoru a univerzitě, aby příště bylo naopak, aby »obyvatelé království měli tři hlasy, cizinci jeden«.

Byl to dekret revoluční, odpovídající sice dané náladě na univerzitě, ale nepromyšlený. Je sice z něho vidět, že nešlo o rozhodnutí proti obyvatelstvu německy mluvícímu, nýbrž proti cizozemcům, »v království tomto českém žádného obyvatelského práva nemajícím«, ale byl i v tomto ohledu nejasný: patřily podle něho Uhry a Sibíňsko (Sedmihradsko) k »národu českému«, či nic? Zdá se, že i nadále patřily. Znamená dekret, že celé univerzitní zřízení trvá, jako bylo, a jen dosavadní hlasování se nově upravuje? Nejasnost se projevila brzo: v některých případech se volilo podle národů (a těch se týká dekret), v jiných podle členů, a protože cizinců byla majorita, rozuměli Češi dekretu tak, že neplatí princip majoritní, nýbrž že i tu Češi mají trojnásobnou moc proti cizincům. Tendence dekretu se na tomto výkladu jasně projevila. Ani král nepokládal dekret za poslední slovo, neboť se jal teď (teď!) vyjednávat a navrhoval Němcům, aby napříště se Čechové a Němci v hodnostech akademických střídali půlletně, bez ohledu na to, ke kterému univerzitnímu národu patří. Hus a Jeroným však tento kompromis zmařili u krále agitací a i Němci jej nakonec odmítli.

Ani tehdy nebylo řečeno ještě poslední slovo. Němci přijímali snad aspoň na čas nějaké kompromisní řešení a volili do poselstva na koncil pisánský za univerzitu jednoho Sasa a jednoho Čecha; ve veřejnosti však napětí rostlo, vzmáhaly se nadávky a demonstrace proti cizincům. V té době někdy se cizinci sešli a většina jich se zavázala přísahou, že raději opustí Prahu a nikdy se nevrátí, než by připustili, aby český národ měl tři hlasy nebo cokoli by bylo podniknuto proti dosavadnímu zvyku a řádu, přísahami stvrzenému, arci učiníce napřed všechny možné pokusy u krále Václava o změnu jeho úmyslu.

Za těchto okolností, kdy všechny cesty k rozumné dohodě byly uzavřeny, nezbylo než aby se úředně stalo, co se dosud dálo via facti: aby vůle mocnářova rozhodla ve vědeckých sporech, o nichž se učenci nemohli shodnout. Králův komisař vnikl do shromáždění téměř všech mistrů univerzity, sesadil rektora a z moci královské dosadil za rektora jakéhosi Zdeňka z Labouně. Cizinci se nepodrobili, národ bavorský a saský protestoval u krále, že dekret je porušením zřízení, k jehož obraně se zavázali přísahou, a že způsob hlasování, nyní zavedený, neplatí ani v Paříži, ani v Německu. Profesoři i studenti cizí se odstěhovali koncem roku 1409 z Prahy na univerzity cizí a založili novou univerzitu v Lipsku, jak se to tehdy dělávalo, když vypukly nepokoje na některé univerzitě. (1)

Klid na univerzitě po odchodu cizinců nenastal. Nešlo, nemělo jít o boj Němců a Čechů; tento boj do sporu zanesla ulice. Šlo o spory o kacířství Viklefovo, a ty se nedají řešiti žádným dekretem, ani papežovým, ani královým. Univerzita zůstala rozdvojena, jako za Němců; od roku 1411 teologická fakulta šla proti Viklefovi a artistická pro něho; v tu dobu král stál při teologii, Hus při fakultě artistické. Tehdy se Hus stal předákem revoluce.

1) Otázka, kolik profesorů a studentů odešlo, jež se při této příležitosti řešívá, je vedlejší; hlavní je, co bylo spravedlivé a praktické.

T) KRITICKÉ POZNÁMKY O DEKRETU KUTNOHORSKÉM

Nejmakavějším důsledkem dekretu bylo znacionalizování univerzity. Otázka jest: byl ten dekret nutný pro její znárodnění, či by se byla počeštila i bez něho? V následujícím století se znárodnily všechny evropské univerzity, ztrativše zároveň svůj veliký kulturní význam. Bylo u nás zapotřebí násilného aktu na to, co se jinde stalo cestou přirozenou?

Dekret kutnohorský byl aktem násilným. Karel IV. založil univerzitu absolutisticky a proto nejspíš měl právo také jeho nástupce do jejího běhu absolutisticky zasahovat. Jestliže neapolský panovník založil si univerzitu na podporu svých politických cílů, proč by nemohl král Václav, nástupce zakladatele univerzity, upravit její zřízení tak, aby vyhovovalo jeho cílům politickým, a proč by nemohl žádat národ, aby král uplatnil na univerzitě jeho politická práva? Bylo k tornu zapotřebí zrušení privilegií; formálně snad k tomu panovník právo měl (zvláště, jestliže privilegia byla pouze zvyková). Nerozumějme však slovům »zrušiti privilegia« v našem moderním smyslu, kdy jsme se učili, že privilegia jsou sama sebou nesprávná. Ve středověké společnosti nebylo ústavních práv v našem slova smyslu, místo nich byla privilegia, na nichž byla celá společnost vystavěna; zrušiti privilegia bylo tolik, jako zrušiti dnes ústavní práva. V tomto ohledu byl Dekret kutnohorský revolučním činem, kterého nesmíme jen tak hájit z nějakých egoistických předsudků. (1)

Dekret se dovolává toho, že prý podobné zřízení, jaké se jím zavádí v Praze, je už zavedeno na univerzitách pařížské a v Itálii. Němci to popírali, a nebylo řešeno, která z obou stran měla pravdu a pokud. Jistě byl rozdíl mezi Paříží a Prahou; v Paříži sice měl »anglický národ« jen jeden hlas a tři hlasy měli příslušníci různých území dnešní Francie, ale tato úprava hlasování tam neměla toho vlivu jako v Praze, protože »anglický národ« tam byl velmi autonomní. V Itálii pak byly poměry dokonce složité.

Většina, ne-li celý cizí svět (nejen Němci) byli přesvědčeni, že král neměl práva rušit zřízení pražské univerzity a vydávat dekret, který byl pokládán za »destructio studii pragensis«. Nedovedu rozhodnout, měl-li formálně toto právo; bylo však rozumné v tak vážné věci uvážit, stojí-li za to, provokovat celý svět věcí, pro jejíž řešení by se daly najíti metody méně revoluční. O takovém řešení nikdo neuvažoval; cesta vyjednávání a kompromisu nebyla hledána.

Jestliže neschvaluji vydání Dekretu kutnohorského (v čemž se liším ode všech Čechů, kteří o věci psali), nehájím jednání tehdejších německých profesorů. Zdá se, že byli už tehdy podobní jako dnes: dbali své odborné vědy a jinak se cítili v Praze cizinci, neznajíce nálady lidu a přezírajíce ji. Drželi se privilegií, protože je vždycky pohodlné, držet se toho, co je černé na bílém, zvláště, když to osobně prospívá. Nepochopili situaci; oháněli se úřady a paragrafy tam, kde šlo o elementární hnutí lidové. Vlastní neobratností zavinili situaci, do níž se dostali; ale když už byli tak daleko, že nezbylo jim než rozhodnout se pro dekret nebo proti němu, pak právem se rozhodli proti a právem odešli. Hájili práva univerzity proti libovůli panovníkově; každý je povinen ve své oblasti podobných práv hájiti! Neboť kolo dějin se neustále točí, a ztracen je ten, kdo se chytá jen egoistických, lokálních nacionálních úspěchů! Marno je uzamykat hranice českého státu, jakoby jen jeho zájmy určovaly běh dějin! Troufejte si, postavit se na stanovisko světové, a uvidíte, jak odchod Němců z pražské univerzity je jen epizodou – po níž přijde epizoda nová: za dvě stě let poté opět královská vůle sáhne na práva téže univerzity a po té cestě, po které tehdy, v roce 1409, odcházeli ze země profesoři němečtí do ciziny, půjde Komenský a jeho družina... Takové byly dosud peripetie každé války mezi národy a neukončí se dříve, dokud válka sama nepřestane.

1) Novotný hájí dekretu, jako všichni čeští historikové (srovn. spisek »Dekret kutnohorský« od V. Novotného, K. Krofty, Jos. Šusty, 1909), ale jednak neanalyzuje situaci, jednak mluví jen ze stanoviska nahodilé domácí politiky tam, kde šlo o otázku zásadní. Novotný píše: »jistě ani nejzarytější protivník se neodváží tvrditi, že by tím (dekretem) utrpěl vědecký charakter univerzity« (strana 23.) a uvádí Čechy, kteří na univerzitě působili. Ten »nejzarytější protivník« si potřebuje jen přečísti Z. Wintra »Dějiny vysokých škol pražských«; čtení jest zrovna trapné pro křiklavý úpadek univerzity, jejž spis dokumentuje, třebas si autor sám tento úpadek neuvědomuje. Ještě se o tom zmíním. Není však nejzřetelnějším dokladem nevhodnosti dekretu, že se stal bezvýznamným v dalších dějinách univerzity? Novotný píše sice, že pozbyl platnosti až Bílou horou; to snad platí o platnosti oficiální; vskutku se naň dávno předtím zapomnělo, jak dokládá Z. Winter (strana 110). I Masaryk hájí dekretu. Ať prý ti Němci, kteří viní Husa z nacionalismu za Dekret kutnohorský, »ať prostě jmenují jednoho z těch odpůrců Husových, který by měl nějaký význam. Z Prahy odtáhli úzkoprsí a zkostnatělí scholasté, kteří velikosti nového ruchu reformního nepochopili.« (»Jan Hus«, 1923, 20.) Nemyslím, že tato námitka plně platí. Předně dovedli tito profesoři založit univerzitu v Lipsku. Za druhé, užijme argumentu Masarykova na zrušení Karlovy protestantské univerzity vlivem jezuitským. Poslední profesoři Karlovy univerzity byli většinou mnohem slabší vědecky i charakterově než němečtí profesoři za doby Husovy; mně aspoň imponuje více německý profesor, který si postavil hlavu a raději odešel z univerzity do světa zakládat univerzitu novou, než by přijal řád, který pokládal za nespravedlivý, než nějaký mistr Kampanus z konce protestantské univerzity, který, aby zachránil živobytí, změnil víru a šel se vyzpovídat jezuitům. Hlavní věc jest, že se dekret neodůvodňoval ani ve středověku ani dnes potřebami vědeckými. Také středověká obrana dekretu chápe jej jen mocensky: »Zákon církevní a zákon světský učí, že domácí vládnou cizím, jim poroučejí a s nimi jako se služebníky zacházejí.« Nepokládám tento argument ani pro středověk za platný (nehledě k tomu, že se takto rušení ústavních práv nedá odůvodňovati), natož pro novověk. Také Tomek hájí dekretu nacionalisticky: že prý se »obecný, tj. internacionální ústav zpečoval prospěchům národa českého« (strana 151). To je věcně nesprávné a jest to argument imperialistický.

U) CESTA S KOPCE

Dekret kutnohorský je nejzřetelnějším dokumentem pro ty, kdo učili, že husitská revoluce byla národním hnutím, nikoli reformačním. Viděli jsme v předešlých odstavcích, v jakém smyslu jest tu bráti slovo »národní«; nechť však tu cokoli znamená: to, co se událo předtím a potom v revoluci, mělo už charakter tak zřetelně nábožensky revoluční, že není o tom třeba diskuse. Jakou úlohu však hrál Dekret kutnohorský v dalších osudech univerzity? (1)

Revoluce šla dál. Král zemřel. Hus byl upálen, země se vzbouřila, začalo přijímání pod obojí, nastaly války, přišel Chelčický, utvořila se dvě křídla podobojích, přišla kompaktáta, nastala doba ponenáhlého rozkladu, přišla bitva na Bílé hoře a protireformace. V těchto událostech univerzita hrála malou úlohu. Po nějakou dobu (od roku 1415) stála ještě v čele hnutí, jako nejvyšší autorita teologická v zemi, ale nových teologických poznatků nepřinášela a brzo se stala baštou konzervativismu proti radikálním táboritům. Fakulty ještě nějaký čas trvaly; v roce 1419 zanikla fakulta teologická, roku 1436 právnická; zmizela i medicínská; zůstala jen fakulta filozofická (čili, jak tehdy říkali, artistická). Světovost (univerzity, tj. program, šířit nové a jedině pravé poznání i o Bohu do celého světa, byl opuštěn; cizina neuznala univerzity (koncil ji prohlásil za zavřenu od roku 1416) a univerzita sama se pokládala za doménu domácí církve. Husitství se teprve později, u táboritů a českých bratří, vypracovalo na světové hnutí, ale stalo se to bez účasti univerzity, ba proti ní. Autorita její upadala a nakonec neudržela ani svého rasového stanoviska. Napřed byla jen pro kališníky, později profesoři byli většinou luteráni (a protestantství nebylo v zemi uznáváno!); čeští bratří se jí vyhýbali; největší český myslitel oněch dob, Komenský, byl vědecky vychován v Němcích. Na zásadu tří hlasů pro Čechy se zapomnělo, protože volby byly upraveny jinak (2) a nakonec univerzita byla ráda, když nějaký Němec přišel. Roku 1604 navrhoval Zalužanský profesorům, chtějí-li přivésti univerzitu do bývalého květu, aby dopustili nějakému Němci přednášet o matematice, tak aby vysoká studia se mládeži předkládala. (3) Roku 1611 vypukl opět jakýsi spor s Němci, jejichž škola v Praze konkurovala univerzitě; spor byl tentokrát ubohý a skončil se ubohým narovnáním. (4) Roku 1617 byl zvolen rektorem Jessenius, Němec, který neuměl ani česky, a ještě profesoři zamhouřili oko nad tím, že nevyhověl v některém ohledu stanovám.

Upadaly ovšem v té době středoevropské univerzity všechny. (5) Otázka však je, která idea vědecká, mravní, náboženská, politická vzešla anebo mohla vzejíti z Dekretu kutnohorského? Na jakou jeho myšlenku se mohl opírat Čech v těžkých dobách protireformačních, takovou myšlenku, jako je Američanům jejich prohlášení nezávislosti, Francouzům rovnost, volnost, bratrství, Němcům Lutherovy zásady, nám Kšaft Komenského? Na takovýchto ideách lidstvo staví svoji civilizaci a z nich čerpá posilu k novým bojům. Dekret kutnohorský nebyl takovouto ideou a nebylo ani jiné, a proto vnější úpadek univerzity byl katastrofou i pro to, co reprezentovala...

Nejméně protiněmečtí byli čeští bratří, nejčeštější a nejoriginálnější pokračovatelé domácí reformace. Chodili studovat do Němec a byli pronásledováni stejně katolíky jako utrakvisty; aby se jejich jazyková neutrálnost prokázala, byli upáleni v Praze roku 1526 a 1528 spojenými silami katolíků a podobojích dva čeští bratři a dva němečtí protestanté; roku 1548 byli čeští bratří vypověděni ze země a mnoho set jich odešlo mezi jiným také do Němec.

Internacionálnost vědy se však zadržet nedala; uplatnila se v Praze přece, ale tak, že jednak šla podle Čechů, jednak proti nim. Za vlády Rudolfa II. (1576-1612) žili a působili v Praze učenci světového jména: Kepler, Tycho de Brahe, P. Matthioli; v Praze pobyl nějakou dobu také Giordano Bruno a vydal tu jeden spis. Tato mezinárodní věda prošla mimo univerzitu, jako by jí nebylo.

Přišly horší doby. Vědecká nemohoucnost, finanční rozklad, neúcta veřejnosti, zbabělost profesorů byly vnějšími prvky rozkladu. Studentů bývalo méně než profesorů, některá léta se ani jeden nepřihlásil ke zkoušce. Profesoři se veřejně zahazovali. Roku 1585 jeden profesor, Kodicil, vypustil ze strachu jméno Husovo a Jeronýmovo z univerzitního kalendáře a jiný profesor univerzitu veřejně nazýval katolickou, ad captandam benevolentiam. Žádná myšlenka Dekretu kutnohorského nemohla být v této době povzbuzením a slibem lepší budoucnosti; žádná neukazovala na věčnou pravdu a spravedlnost. Cizinci druhdy byli provázeni posměchem, když se z univerzity stěhovali. Teď byla založena v Praze druhá, konkurenční univerzita, jezuitská, na níž Češi neměli nikoli tři hlasy, nýbrž ani jeden! Ani jednoho profesora! Univerzita ani internacionální, jako druhdy, nýbrž kosmopolitická, národnostně bezbarvá, bez Čechů a proti Čechům. Připomeňme si jako historickou ironii, odkud byli profesoři této univerzity rychle rozkvétající, jež byla dohrou Dekretu kutnohorského. Rektor P. Ximenes byl patrně Španěl; jinak bylo profesorů: z Belgie dva, z Holandska čtyři, z Německa dva, z Itálie dva, ze Slovenska jeden, ze Švýcar jeden. Neuměli ani česky a většinou ani německy. Jaká to odpověď na Dekret kutnohorský!

1) Masaryk píše: »Příklad a smrt Husova vzrušily city; národ vzplanul hněvem spravedlivým; nebyl však (to připouštíme), pro důkladnou a pronikavou reformu dosti připraven a tak se stalo, že hned ze samého počátku náboženská reformace ustupovala politickým bojům národnostním a sociálním« (»Hus«, IV. vydání, 24). Nedostatečná příprava jest už u Husa, a jeho neurčitost názorová se přenesla pak na celou revoluci a způsobila, že politické cíle byly mateny s náboženskými. Dekret kutnohorský je toho zmatku dokladem.

2) Winter »O životě na vysokých školách pražských« (1899), 7

3) Winter »Děje vysokých škol pražských« (1897), 79.

4) Winter »Děje vysokých škol pražských«, 79.

5) Döllinger napsal, že ze čtrnácti německých univerzit na konci XV. století ani jediná neodpovídala ani nejskromnějším požadavkům vědeckým ani v tehdejším smyslu. (Denifle »Die Universitäten sonst und jetzt», I. 797.)

V) OPĚT ČEŠI A NĚMCI

Husitské války neřešily otázky českoněmecké a Dekret kutnohorský byl jen nahodilým výbuchem. Za válek Němců prý v zemi podstatně ubylo, ačkoli je možno, že němectví jen ustoupilo do pozadí, neprojevujíc se veřejně. Po válkách se Němci v zemi rychle uplatňovali, takže nabyli beze všeho vnějšího nátlaku v XVI. století té moci, jakou měli před revolucí. Nadto byla teď vláda v rukou německých panovníků, kteří se sotva česky učili, dvůr i nejvyšší úřady byly teď (rozuměj před bitvou bělohorskou) německé.

Ani programově tato doba nikterak nepokročila nad dobu husitskou. Ani král, ani stavové, ani inteligence si neuvědomovali skutečnou potřebu země srovnati spolu obě národnosti; vše zůstalo při starém: Češi a Němci žili mechanicky vedle sebe, většinou neberouce jedni druhé na vědomí; někdy žili spolu přátelsky, jindy nepřátelsky, se všelikými nahodilými řevnivostmi, někdy za projevů rasových antipatií, které však nikdy nedostoupily úrovně zásadového řešení. Němci jsou cizinci a tedy nepřátelé a nemají míti práv! S touto primitivní ideologií, z níž vycházel Dalimil i Dekret kutnohorský, chtěla vystačiti i tato doba XVI. století. Protesty Čechů proti Němcům mají v této době charakter jakoby obrany místní zvyklosti nějaké; někdy se čeští starousedlíci těmito protesty obracejí jen v té formě na obranu svých »práv«, jako bránili svá starousedlická práva na městské pivo nebo dříví.

I z této doby máme něco, co připomíná ideologii Dekretu kutnohorského. Roku 1615 stavové (tj. reprezentanti státu před panovníkem) vydali nařízení, jakoby jazykový zákon, v němž se přikazuje, aby se všechny děti v Čechách učily česky a aby se upravilo dědické právo tak, že děti umějící česky mají dostat po smrti rodičů dvojnásobný podíl a aby se jim dostalo nemovitostí, kdežto děti, nenaučivší se česky, aby podědily po rodičích jen peníze. Od dob vydání tohoto nařízení pak nemá být žádný cizozemec přijat do země za obyvatele ani do měst za měšťana, dokud se nenaučí česky, ale ani potom ani on ani jeho potomci do třetího kolena nemají mít žádných úřadů.

Divný zákon! Jak se mělo kontrolovat, učí-li se opravdu děti cizinců česky, když nebylo všeobecné návštěvy školní a když nebylo kontroly o tom, kdo se učí, kde a jak? Kdo se měl přesvědčit a jak, že některé dítě umí česky dost, aby mohlo dědit nemovitosti? Kdyby se byl měl zákon praktikovat, patrně by byl způsobil revoluci; snad ale nebyl ani myšlen jako zákon, nýbrž jen jako jsou dnešní rezoluce politických stran. Jen tak lze si vysvětlit, že zákon nezpůsobil žádného vzruchu; král jej schválil bez váhání a Němci se nepokládali za ohrožené, přesto, že už od roku 1483 byla němčina dorozumívací řečí v zemi i řečí obchodu a řemesel. (1) Denis také vysvětluje, jaký význam zákon měl: »Pomyslíme-li, že se sněmů zemských účastnívalo jen asi sto stavů a že ve městech bylo měšťanství výsadou jednoho až dvou set obyvatel, zda nebylo přirozeno, že se stavové pokusili o ochranu svou proti vtírání se cizinců; jinak by bylo postačilo jednoho jediného hromadného povýšení, aby přesunuta byla většina v městech i ve sněmě, a ve skutečnosti zákon z roku 1615 vzbuzen byl spíše výlučností kasty vládnoucí, která nechtěla se dělit s nikým o výsady a vliv, nežli oprávněným nepokojem ohroženého vlastenectví.« (2)

Jen vzácně se ukazovalo porozumění pro to, že společné ideály dovedou překlenouti antipatie mezi oběma kmeny. Hle paprsek sluneční, proniknuvší nízké chmury tehdejšího bezideového života ve slovech domácího historika z té doby Bartoše Písaře: »Tak veliká nenávist Němců (= cizinců) k Čechům a Moravanům bývala, že jim těžko bývalo o samém jménu jich slyšeti. A toho dovodili plijíce, rotíce a do nejhlubšího pekla je odsuzujíce; jednak kletby papežské na ně vydávali, jednak války a jiné zlé věci obmyšlovali. Bůh pak všemohoucí ... ráčil učeného mnicha řeholy svatého Augustina, Martina Luthera, v nenadále vzbuditi, tak že v těch okolních krajinách německých národ ten, od dávných časů Čechům a Moravanům zlostný a nepříznivý, k přijímání těla a krve Kristovy pod obojím způsobem přivedl i s pomocí boží obrátil, a skrze to okolí Němce s Cechy a Moravany z daru Božího v přízeň a milost uvedl bez všech nesnází.« (3) Tedy přece lze Němce a Čechy smířit?

Takový hlas však byl vzácnou výjimkou; jinak se současníci nedostali nad lhostejnost nebo primitivní rasové antipatie. Trapným jejich dokladem je, co si tehdy napsal tehdejší Cech, Dačický, o Němcích: »Rovně jako housenka v zelí, had za ňadry, myš v stohu a v stodole, kozel v zahradě, tak Němec v České radě loupí, bere, šidí, podvozuje a zjevně krade. Mnozí pak neupřímní Lechové učí se tomu od Němců, s nimi v tom spolek činí a tak sobě napomáhají a s nimi se s4přízňují a cvikýřují na svou vlastní lehkost a záhubu.« (4) Quos deus perdere vult...

1) Bretholz »Neuere Geschichte Böhmens« (1920), 274 a násl.

2) Denis »Konec samostatnosti české« II. 144. Dačický (současník) o zákoně poznamenává: »Ale to žádné platnosti neneslo, nebo věc je již zastaralá... a nenapravitelná.

3) Denis »Konec samostatnosti české«. II. 67. Z tohoto výroku Bartošova se často uvádějí slova »německý národ ten, od dávných časů Čechům a Moravanům nepříznivý a zlostný«; jak jest viděti, nemají u Bartoše toho zlého smyslu, který se do nich vkládá, nýbrž ukazují, jak náboženství dovedlo oba znesvářené kmeny spolu srovnat.

4) Denis »Konec samostatnosti české«, II. 447.

W) KDO MEČEM ZACHÁZÍ...

Jak si osud s lidmi hraje! Roku 1409, na počátku bouří husitských, komisař krále Václava sáhl z absolutní moci panovnické na privilegia univerzity. Profesoři byli svoláni za průvodu velikého zástupu ozbrojenců a rektor univerzity, Henning z Ballenhagen, »musil v jizbě fakulty artistické vydati klíč od pokladny, pečeť rektorskou a matriku univerzity... a čteno nařízení královo, aby přijali za rektora mistra Zdeňka z Labouně... (1)

Jak si osud s lidmi hraje! Po 213 letech jen noví lidé se objevují na scéně univerzity; ale opět zbrojnoši a opět královský komisař a opět rozkaz absolutního monarchy: » ...poručeno profesorům, aby se sešli v koleji v 15. hodinu«. Představili se jim hejtman atd. a četli dekret Lichtenštejnův, jímž se nařizuje, »aby ihned před nimi auream bullam císaře Karla IV., privilegia, statuta a k tomu všechny jiné věci vydali...« (2)

Místo Zdeňka z Labouně bude teď rektorem nějaký jezuita ze Španěl! Je však přece rozdíl mezi těmito dvěma divnými událostmi; opět, jako po vydání Dekretu kutnohorského, začínají se sbírati lidé, kteří nemohou snésti nových dekretů a táhnou zase do ciziny. Jsou to však tentokrát Čechové. Rozdíl je v tom, že (až na některé) nešli profesoři univerzity Karlovy do ciziny. Zůstali v Praze sedět i po dekretu a přidali se k jezuitům. Ohlédněme se po nich rychle a mlčky obraťme list nad tímto smutným koncem. (3)

1) Tomek »Děje university Pražské«, 153.

2) Winter »Děje vysokých škol«, 204.

3) O Dekretu kutnohorském a o tom, co s ním souviselo, je převeliká literatura. Co jsem četl, uvedl jsem v textu. Češi hájí dekretu z důvodů vlasteneckých. Němci z podobných důvodů jej odsuzují. O tom, že doba předbělohorská je úpadkem, shodují se všichni, ale málokteří uznávají, že myšlenková nejasnost a nerozhodnost husitů (i Husova) nutně vedly k tomuto úpadku. Spis W. W. Tomka »Děje univerzity Pražské« [I., 18491, je objektivnější než pozdější spisy o tomto předmětu. Roku 1909 vydali čeští historikové V. Novotný, K. Krofta, J. Šusta úvahy o Dekretu kutnohorském na památku jeho pětistého výročí. Kroftův článek je tam nejkritičtější, ale všechny jsou psány ze stanoviska politicky vlasteneckého; kdežto pravá otázka je, jaký měl dekret význam vědecký, internacionální, co znamenal pro organizaci středověké univerzity (ne pro úspěch českého národa). O pozdějších osudech Pražské univerzity jedná Z. Winter ve spisech »Děje vysokých škol pražských od secesí cizích národů (1409-1622)«, [Praha, 1897] a »0 životě na vysokých školách pražských« (knihy dvoje), [Praha, 1899]. Winter podává jen žánrové obrázky a nemá porozumění ani pro politický význam dekretu, natož pro vědecký. Jeho spisy mají jen cenu sebraného materiálu, většinou však málo cenného. O organizaci a dějinách středověké univerzity jednají spisy H. Denifle »Die Entstehung der Universitäten des Mittelalters bis 1400« (Berlin, 1885), Rashdall »The Universities of Europe in the Middle Ages«, (1895). Oba spisy jsou zaujaty starším, dnes již překonávaným nedoceňováním středověku.

X) PO BÍLÉ HOŘE

Úpadek politického života v Čechách zpečetil se porážkou vzbouřených Čechů na Bílé hoře a vítězstvím rakousko-uherského mocnáře. V zápase idejí Češi podlehli dávno před touto bitvou, která jen odkryla celému světu domácí slabost, lokálnost, nevědomost o tom, co se děje ve světě. Nepodlehli Němcům, nýbrž pokroku doby. V době probuzení moderní vědy a filozofie, kosmopolitismu a racionalistického absolutismu, v době Descartesově, Galileiho, Baconově Čechy žily jen lokálními hádkami mezi zaostalou šlechtou a zaostalými městy. Zbytky husitství nebyly v této době také než místní aférou.

Je u nás zvykem vzdychati nad úpadkem v době protireformační. Než i ta doba měla své ideály; i tehdy lidé žili duchovně! Nechválím protireformaci; její ideály nejsou mými ideály, ale chci rozumět této době úpadku češství i němectví!

Nálada protireformační u nás měla na počátku tu výhodu, že byla výrazem světové situace. Nechť si byly absolutismus a jezuitství jakékoli, stály myšlenkově výše než domácí politika Zlámaných Lhot. Absolutismus přinesl dvě důležité změny v domácích třenicích česko-německých: zanesl k nám kosmopolitismus, tehdy rozšířený po celé Evropě a odsunul do pozadí středověké rozlišování mezi domorodci a přistěhovalci. Pohleďme těmto faktům v tvář.

Kosmopolitismus pokládá vlast za něco nahodilého pro člověka; ať už je vlastní území nebo rod nebo panovník nebo zvyky a předsudky nějaké anebo jazyk, pro kosmopolitu jsou náhodou, která jen překáží v hledání ideálu, nezávislého na čase a místě. V některých dobách kosmopolitismus stává se filosofií módní; tak po pádu řeckých republik a za císařství římského, kdy »světoobčanství« bylo takřka samozřejmým vyznáním filozofů, zvláště stoiků, a kdy národní život s jeho politickými aspiracemi byl pokládán za »adiaforon«, za věc pod úrovní filozofovou. Po druhé ve velkém se rozšířila tato nálada za doby renesanční a protireformační a trvala až do válek napoleonských. Jezuitství povstalo v této kosmopolitické náladě a podporovalo ji. Kosmopolitismus zaujal v XVII. a XVIII. století Čechy a Němce v Čechách a stal se podstatnou příčinou úpadku domácího duchovního života. Ovládli zemi jezuité.

Jezuité nebyli ani pro Španělsko, ani pro Itálii, ani pro německý jazyk, nýbrž pro světovládu papežství; nevázali se na žádnou zemi jako na svou vlast: byli doma v Číně jako v střední Americe a jako v Čechách. V tomto smyslu jezuité byli mimo otázku češství a němectví a je i nespravedlivé je pokládati za přímé nepřátele českého vlastenectví. Nebyli v XVII. a XVIII. století někteří jezuité také Čechy, např. Balbín a Koniáš? Kdo chce vlastenecky kritizovati jezuitství, musí kritizovati jejich kosmopolitismus, nikoli jejich němectví.

Svatý Jan Nepomucký, pouťová místa v Čechách, univerzita jezuitská v Praze, pedagogické zásady jezuitské, to jsou zřízení kosmopolitická, jedině náhodně souvisící s češstvím a němectvím. Proto přijali Jana Nepomuckého za svého svatého stejně lehce Češi jako Němci a proto se jeho kult snadno šířil za hranice.

I šlechta česká byla v té době kosmopolitická, pokud vůbec měla nějaký určitý charakter; mnohé z těch dokladů, které uvádí Hanuš (1) na dotvrzení jejího vlastenectví a nevlastenectví, jsou jen dokladem smýšlení kosmopolitického a zápasu o toto smýšlení. Kosmopolitismus byl také nejpřirozenější ideologií šlechty, která se dostala do země zakoupením ať z Itálie, ať z Holandska, ať z Německa, ať odjinud.

Kosmopolitismus přešel od protireformace na osvícence. Rozum, který uctívali Voltaire a jeho přátelé, byl všelidský, světoobčanský; pověra, proti níž se obraceli, byla lokální, vlastenecká. Stěhování osvícenců po evropských dvorech, od Petrohradu přes Berlín a Stockholm do Paříže, ukazuje, jak se málo cítili patrioty, »Svobodou« se v té době rozumělo osvobození od pout domoviny, rodného jazyka a domácí vlády. Ještě Goethe byl v podstatě kosmopolitou, i Kant. Ve spise Kantově »K věčnému míru«, dnes často uváděném jako předzvěsti Společnosti národů, není ani slovo o národních právech nebo povinnostech, ani o němectví, jako závazku spisovatelově. Ani ve své filozofii dějin, kterou se Kant obracel proti Herderovi, nevzpomněl národností ani němectví; jde mu jen o lidstvo, o spravedlivý stát, o právo, mravnost, svobodu, nikoli o národnost. Roku 1758 měl švýcarský Němec, J. Zimmermann, veliký úspěch spiskem »O národní hrdosti«, (2) jenž byl tehdy přeložen do mnoha jazyků. Národní hrdostí rozumí Zimmermann touhu po slávě, vědomí o zásluhách předků, o zásluhách současníků o vědu a umění, vědomí výhodnosti vládní formy. Nikde ve spise není zmínky o národnostech ani o lásce k jazyku; o lásce k domovině se spisovatel zmiňuje jen mimochodem. Ba ještě Herder sám, buditel »národního vědomí«, byl tak prosáknut kosmopolitismem, že pokládal národní charakter za přežitek. »Bolí nás,« píše, »úzký okruh idejí, které dělily ve středověku národ od národu; u nás, bohudík, jsou všechny národní charaktery smazány.« Stejně Lessing pokládal národní hodnocení věcí za »heroickou slabost«. Teprve romantika a zvláště odboj proti Napoleonovi přinesl probuzení smyslu pro národnosti; je vidět na prvních romanticích, na příklad na Fichteovi, jak se ponenáhlu smyslu pro národnost dopracovávají. F. Meinecke to podrobně doložil ve spise o vzniku německého nacionálního státu. (3)

I je zkreslena doba protireformační těmi, kteří v ní vidí jen vědomé utlačování českého národa. Sporů mezi Čechy a Němci tehdy nebylo; trpěl duchovní život Čechů jako Němců; kosmopolité přezírali lid; proti kosmopolitismu této doby je se obraceti, nikoli proti Němcům.

Za druhé šlo v době protireformační o absolutismus, který nebyl v podstatě ani protičeský ani protiněmecký, nýbrž bylo to vítězství státu nad neschopným feudalismem. Rakouský monarcha využil svého vítězství barbarsky, zničiv velkou část české šlechty konfiskacemi majetku a vypověděním ze země. Tato jeho odsouzení však nám nesmějí zabránit vidět, jak česká šlechta předbělohorská byla hmotou bez ducha. Od dob lucemburských neslyšíme od ní než osobní třenice s králem o moc; moc, které nechtěli a neuměli jinak využít než jako osobní zvůle. Byli to příliš často jen starousedlíci, kteří v každém modernějším směru viděli jen ohrožení svých vysezených práv.

Nad tímto feudalismem císař zvítězil. Nezlomil ho úplně. Místo renitentní šlechty domácí dosadil do země šlechtu kosmopolitickou, domněle spolehlivější. Byla to pohroma pro domácí obyvatelstvo; ale jak už v historii bývá, právě tato změna přinesla také modernější pochopení národa. Až do Bílé hory nebylo předpokladů pro vytvoření uvědomělého národa; byl lid selský, městský (a ten složený z několika starousedlíků a množství přistěhovalců), byla šlechta a duchovenstvo. Byly tradiční kasty, každá nadána svými privilegii, ale nebylo lidu v politickém smyslu, tj. obyvatelstva jako masy, v němž každý platí jen jako jednotlivec, jako prostý občan. Renesanční absolutismus smazal hranice mezi kastami a připravil moderní útvar »lidu«. Národnostní idea se nemohla ve feudální společnosti uplatnit, neboť předpokládá vědomí sounáležitosti všech lidí stejného jazyka, stejného původu, stejného náboženství atd., sounáležitost, která ovšem musí mít také praktické, tedy právní důsledky; v dobách předbělohorských však se rozlišovalo mezi člověkem urozeným a sprostým, mezi domácím a přistěhovalým, a tím se potlačovalo vědomí, že všichni obyvatelé státu anebo všichni občané jednoho jazyka tvoří jednu právní jednotku. Tato možnost nastala teprve, když absolutismus zlomením moci feudální připravil jen dva póly společenského rozvrstvení, monarchistickou vládu a ovládaný lid.

V oněch dobách anglický filozof Hobbes (1588-1679) na jedné straně odůvodňoval nutnost absolutismu panovnického, na druhé straně však založil teorii o »smlouvě společenské«, podle níž je lidstvo původně ovládáno jen přírodními zákony, které je vedou k vzájemnému ničení a proto lidé vzájemnou dohodou vytvořili státní smlouvu, kterou předávají vládu monarchovi, přenášejíce na něho svrchovanost. V této teorii se od lidu jakožto masy individuí přímo přechází k absolutnímu monarchovi: hierarchie kast tu nemá tvořivé politické moci.

Toto nové rozvrstvení společnosti mělo radikální vliv na poměr Čechů a Němců, zdemokratizovavši jej. Až do této doby, do Bílé hory totiž, byli Češi v Cechách starousedlíky a Němci lidem přistěhovalým. V praxi bylo toto středověké dělení sice překonáno už dlouho před Bílou horou, ale teď Habsburkové je smazali také úředně, postavivše Němce Čechům na roveň. Teď teprv se mohl tvořit místo starého rodového dělení nový pojem »obyvatelstva království«, jehož všichni členové jsou před panovníkem rovni. Nebylo to tak formulováno; ale to byl důsledek nové císařské politiky. Nechť je z národnostního stanoviska »Obnovené zřízení zemské« z roku 1627 (kterým se zaváděla němčina do úřadování vedle češtiny) jakékoli, nechť si byly osobní cíle panovníkovy při jeho vydání jakékoli, toto zřízení po prvé v dějinách této země postavilo obyvatele domácí a přistěhovalé na roveň. Jak jinak by bylo lze zemi zdemokratizovat, než když se zruší privilegia starousedlých a přistěhovalci se jim postaví na roveň? Chápeme tento demokratický čin beze všeho v jiných případech; jestliže přistěhovalcům do měst byla dána táž práva jako starousedlíkům; jestliže židé byli postaveni na roveň s domorodým obyvatelstvem; jestliže rodové výsady šlechty byly zrušeny. A nebylo také právo českého jazyka být výhradním jazykem úředním v Čechách jedině výsadou domorodců proti přistěhovalcům? Když demokracie, tož demokracie!

Tak absolutní stát, vzniklý z ducha protireformačního, měl za následek, že se začal tvořit demokratický pojem »obyvatelstva země« jako jedné jednotky.

Jinak ovšem protireformace byla dobou úpadku Čechů i Němců. Dynastie kulturně neplodná, katolictví formalistní a země dlouhými boji vyčerpaná. Češi této doby vzpomínají jako doby největšího úpadku. Německý spisovatel pak o ní píše: »Jestliže Češi oplakávají Bílou horu, protože se jí počal jejich národní úpadek, mohou Němci ještě spíše viděti v počátcích protireformace začátek národního úpadku.« (4) Zrovna jako Češi vzpomínají toho, že krásná literatura v té době zaniká a že, co se psalo, nestojí ani myšlenkově ani jazykově za řeč, tak i německý spisovatel poznamenává: »co teď lze zaznamenati na literárním trhu, patří sotva podle jména do literatury, nikde ani jeden významnější zjev.« (5)

1) Josef Hanuš »Národní museum a naše obrození« (Praha, 1921). Např. šlechtic Petrasch, projevivší jakýsi zájem o český jazyk, narodil se v Slavonii, vychován byl v Olomouci, studoval v Belgii, cestoval po Evropě, válčil na Rýně, usadil se v Olomouci, mluvil všemi evropskými jazyky (nikoli česky), založil společnost kosmopolitickou.

2) Über Nationalstolz«, Zürich 1758, česky 1906.

3) »Weltbürgertum und Nationalstaat», 1919.

4) Rudolf Wolkan »Geschichte der deutschen Literatur in Böhmem< (1925).

5) Rudolf Wolkan »Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen«, 41.

Y) BALBÍN

Rasové antipatie ani v tuto dobu nezašly. Mezi aristokracií, vládou a Němci bylo rozšířeno opovržení k Čechům jako rase nízké, nevzdělané, zrádné. Velmi těžko a ponenáhlu se Čechové z této pomluvy vybírali. Mezi Čechy zase žil starý předsudek proti Němcům cizozemcům. Literárně mu dal výraz jezuita Bohuslav Balbín spiskem »Obrana jazyka slovanského, zvláště českého« z roku 1672-73. Obsahem spisku je, že se nemá dávat cizincům přednost před domácími; Češi jsou prý příliš pohostinní a cizinci, zvláště Němci, za to nevděční; Němci jsou zvláště kosmopolitičtí; jazyk a dávné zvyky země se měnit nemají; jazyky slovanské jsou také dobré; panovník má znáti řeč poddaných. Spis Balbínův nemá samostatné myšlenky ani politické, ani kulturní; nemá vztahu ke kulturnímu snažení doby; v ničem neprohloubil starší ideologii. Zkuste zařadit tento spis do světového myšlení: není, na kterého myslitele, spisovatele, filozofa jej navázat; je mimo literaturu. Odpor k němectví je u Balbína jen instinktem a nechutí domorodce k cizinci; kdekoli narazí na praktický důsledek svého odporu a má říci, co rozumí domorodcem a co cizincem, selže. Odsuzuje např. Němce, že se v Čechách neučí česky, ale hned dodává: »Tímto neodsuzuji cestování německé šlechty, spíše je schvaluji, neboť šlechticové, nadáni lepšími schopnostmi, když se přizpůsobují ušlechtilému chování všech národů... také pilně se učí jazykům, ...já pak zde mluvím o Němcích z lidu, kteří, kdyžby právě nejvíce měli se zalíbiti nové vlasti, v které žíti chtějí, žádné nemají snahy ani vůle neb snad ani nemohou pro lenivost paměti nebo ducha.« (1) To není řečeno ani ze zkušenosti ani z přesvědčení; z Balbína mluví jen neurčitá zlost, pro kterou ex post hledá důvody, tuto i jindy fantastické. Nicméně je spis Balbínův důležitý tím, že ukazuje, jak rasová antipatie k Němcům se nezměnila přes ohromné převraty politické od doby Lucemburků. Dalimil mluví v tomto ohledu stejnou řečí jako hanopisci na Němce z dob revoluce husitské, jako Balbín a jako v XVIII. století F. Vavák (o němž je níže řeč) a jako romantičtí vlastenci z XIX. století. I jednotlivé nápady a doklady jsou stejné v této literatuře, patřící spodním podkulturním proudům politického myšlení.

1) Balbín »Obrana jazyka slovanského zvláště českého«, 21 (Vydání z roku 1923).

Z) PRVNÍ PROJEVY NÁRODNÍHO PROBUZENÍ

V době protireformační nebylo národnostních bojů: spalo češství jako němectví. Za osvícenství nastala germanizace nikoli jako boj Němců proti Čechům, nýbrž z důvodů absolutistických. Kosmopolitické a centralistické osvícenství nemělo smyslu pro lokální kolorit a tedy ani pro národnosti; chtělo povznésti lid uniformováním, tím, že jej zbaví jeho nahodilých lokálních pověr a zvyků, k nimž patřila i místní řeč.

Z této doby, z doby Marie Terezie a Josefa II., pocházejí první pokusy o národní uvědomění. Proti kosmopolitismu se začíná stavět historické uvědomění a tudy zájem o minulost vlastní země; proti absolutismu se začíná hájit práv zemí, šlechty, rodáků proti cizincům, tradičních církví proti státní snášenlivosti, reakce, v jejíž oblasti se dějí první pokusy o národní uvědomění.

Byla to zvláštní směs konzervativnosti a modernosti, která byla živnou půdou pro probuzení národností. Absolutismus i konzervativní odpor proti absolutismu pomáhaly tomuto rozvoji. Absolutismus potlačoval národnosti, jsa proti vší lokálnosti, tradičnosti, individuálnosti a uniformuje stát v celek jednolitého občanstva. Tím však pomáhal lámat staré předsudky, pouta církevní, vládu zaostalé šlechty a podporoval osvobození lidu se všemi jeho nároky. Na druhé straně odpůrci absolutismu, šlechta česká, bránili se centralizaci ve jménu stavovských předsudků a tak podporovali uvědomění historické, smysl pro individuální práva zemí a tudy i pro právo domácího jazyka proti jazyku úřednímu.

O pojetí národa a o poměru češství a němectví v XVII. a XVIII. století nemáme dosud studie, (1) dá se soudit, že tehdy bylo feudální pojetí nahrazeno dynastickým (národ jako soubor poddaných trůnu habsburského); protireformační katolictví a později turecké nebezpečí dávaly asi v této době směr pro »národní« orientaci. Za sedmileté války přispěl k tomu rakouský antagonismus proti »Prušákům«, jenž ovládl, jak se zdá, oba kmeny v Čechách a všelijak se míchal s katolickým odporem proti pruskému luteránství a s odporem rakouského konzervativismu proti poměrné pruské pokročilosti. Toto nové pojetí národa přirozeně spojovalo Čechy i Němce v Čechách v jednu společnost a nedávalo podnětu k jazykovému antagonismu; ostatně byl duchovní život tak pokleslý, že nebylo o takové rozpory ani zájmu. (2)

V době josefínské v zápase centralismu se stavovstvím začalo se rodit nové pojetí češství, které Palacký později nazval »bohemismem«: český národ se začal chápat geograficko-historicky. Čech, Böhme, znamenalo obyvatele Čech, láska k »rodné zemi« byla heslem; češství se stalo dvojjazyčným. Tato nálada, která se zčásti ještě ozývá z národní hymny (»Kde domov můj«), rozšířená mezi šlechtou i měšťanstvem, byla také podporována vládou, která takto nepřímo chtěla podporovat dynastické city. (3)

Není divu, že za těchto okolností prvními buditeli českými byli také »Němci«. Gelasius Dobner, původem Němec z Čech, byl pro státoprávní jednotu Čech a pro slovanství jako domorodý živel. A. Voigt, jiný český Němec, hájil rovněž práv domorodého češství.

V oblasti bohemismu vznikly také dvojjazyčná Učená společnost a České museum; šlechta na obratu století tomuto směru přála, také v měšťanských kruzích byl rozšířen. Ještě v polovici XIX. století německý básník pražský A. Meissner složil vlasteneckou báseň na Jana Žižku. Po roce 1848 bohemismus rychle mizel; rychleji u Čechů než u Němců, u nichž ještě Ant. Springer k němu se hlásil. Palacký litoval rozkladu tohoto smýšlení. Z české strany byl později, když zmohutněly opět antipatie mezi oběma kmeny, bohemismus pokládán za polovičatost, nebo dokonce ramenářství, z německé strany za ústupek Čechům. Mizelo geografické pojetí češství a pod vlivem Herderovým a Fichteovým se vzmáhalo pojetí sociálně historické: národ je produktem přírody a jazyk je jeho hlavním znakem. Toto pojetí rozdělilo opět obyvatelstvo české na dva »národy«, Čechy a Němce; Češi se víc a více odlučovali od Rakouska, kdežto Němci zůstávali dlouho »Rakušany«, ačkoliv i u nich se vlastenectví v posledních desítiletích před válkou ponenáhlu odcizovalo Rakousku a přibližovalo říši německé. Poměr Čechů k říši německé se ostatně také změnil. Bývalý odpor k luteránskému prušáctví rychle vymizel za vzmáhajícího se liberalismu až na drobné projevy; začalo se stavět pokročilejší Německo proti zaostalému Rakousku; dělaly se rozdíly mezi Němci z říše, pro Čechy často přijatelnými, a mezi Němci rakouskými. Čím více se však před válkou uplatňoval vliv Německa na Rakousko, tím více mizela mezi Čechy tato říši příznivá nálada, až válka našla české Němce po boku spojeného Rakouska a Německa, a Čechy sjednocené v odporu proti Rakousku i Německu.

Jestliže nehledíme k jednotlivostem, jsme dnes tam, kde jsme byli po husitských válkách, bohatší o dva veliké experimenty. Byl-li kdy za dob husitských opravdový úmysl smazat z českého království všechno němectví, pokus ten se nezdařil; po husitských válkách němectví bylo tak silné, ne-li silnější než před tím. Byl-li za dob protireformačních a rakouských kdy úmysl, smazat z Čech češství, pokus ten se stejně nezdařil. Po rakouském experimentu tu stojí Češi silnější než kdy jindy. Budou snad i příště podobné experimenty opakovány? A není jiné cesty pro mír v této zemi než zničení jedné národnosti na úkor druhé? Je rozum lidský příliš slabý na řešení toho úkolu, před nímž v Čechách stojí, takže řešení musí odevzdat pouhému hmotnému násilí?

1) Vůbec nám schází literatura o tom, jak se obsah slova »národ« a pojmů podobných měnil během dob.

2) Z této doby pocházejí »Paměti Františka Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816« (vyjadřují náladu doby). Jejich spisovatel, beze všeho veřejného rozhledu, ale s mnoha známostmi, s mírou pro život průměrného kostelníka, zapisoval si den za dnem události své doby. Prudká nesnášenlivost k nekatolíkům a úcta k vrchnosti všeho druhu jsou hlavním obsahem jeho Pamětí. Vavák často píše o vlastenectví, o češství, o českém jazyku, o dějinách českých. Ale nikde není vidět u něho, že by si uvědomoval, co češství znamená kulturně, politicky, programově; ani mu nenapadá myslit na to, že jeho páni, duchovní i světští, jsou Němci; nezaráží se nad německou řečí úřadů a jako samozřejmě posílá syna na výměnu do Němec, aby se naučil německy. Vůbec rozpor mezi češstvím a němectvím nemá u Vaváka smyslu až na hloupé a bezcenné hříčky slovní (»Čech vůl - Němec kůl«, atp.). Ovšem, úroveň Pamětí je nade vše pomyšlení nízká - ale charakterizuje dobu.

3) Dokladů najdeme mnoho ve spise J. Hanuše o dějinách českého muzea. Hanuš však tohoto češství nepochopil, ztotožniv je s češstvím moderním.

(pokračování)

Zpátky