Srpen 2008

Největší očista začíná

Tomáš Sachr

Vládou právě schválený šanon s nálepkou „Likvidace starých ekologických škod“ skrývá největší veřejnou zakázku v historii Česka. Plán na vyčištění půdy od jedů po zaniklých socialistických fabrikách počítá až se sto dvaceti miliardami investic. Porevoluční úklid nabízí pestrý obraz o zemi zbavující se špíny své vlastní minulosti.

„Tenhle byl poslední,“ ukazuje Milan Kraus k rezavé rouře trčící ze země. Je to konec pětadvacet metrů hlubokého vrtu, který loni na Vánoce odsál z podzemí Milovic poslední litry chemikálií, což podle starosty Krause městu definitivně vrátilo punc místa vhodného k životu. „Čekali jsme na to od listopadu dlouhá léta, teď je to tu a my podle všeho začínáme od začátku,“ usmívá se padesátník ve sportovním triku.

75 tisíc prázdných míst

Nový start Krausova města nevypadá špatně. Věkový průměr je tu pouhých devětadvacet let a Milovice se mohou pochlubit i nejvyšší porodností na počet obyvatel v Česku. „Stěhují se sem hlavně mladí lidé a ze dvou tisíc porevolučních obyvatel se město vyšvihlo na čtyřnásobek,“ cituje starosta statistiku s tím, že třípokojový byt lze v Milovicích pořídit za třetinu pražské ceny a po nedaleké dálnici je to přitom do hlavního města slabá půlhodinka cesty.

Nezvykle velkou nabídku volných bytů stejně jako nefalšovanou radost usedlíků z nově příchozích „zařídila“ v Milovicích drsná historie: tisíce předchozích nájemníků opustily město náhle před osmnácti lety a nechaly po sobě doslova spoušť. V Milovicích si totiž po invazi v roce 1968 zřídila klíčovou vojenskou základnu sovětská armáda a k tereziánským kasárnám přibyl postupně čtyřicetikilometrový areál skladišť a paneláků pro sedmdesát pět tisíc vojáků s rodinami. Pro ilustraci téhle éry stačí popojet na okraj městečka: z pětipatrových panelových skládaček se šklebí do okolí díry po vytlučených oknech, vylomenými dveřmi v přízemí prorůstají vzrostlé břízy. „Příroda je milosrdná, alespoň část z té škody rychle zakryla,“ říká starosta Kraus.

Pobořené domy však nebyly tím hlavním problémem. Vojáci po sobě zanechali především půdu zamořenou stovkami tisíc litrů oleje a nafty vyteklých z těžké vojenské techniky, sklady po střechu napěchované nebezpečnými chemikáliemi a několik rozlehlých skládek odpadků. „Opravnu a skládku autobaterií si zřídili třeba i na vojenském hřbitově s hroby padlých italských vojáků z první světové války,“ říká starosta Kraus.

S odstraňováním vší té špíny se začalo krátce po revoluci, dlouhé roky ale chyběly peníze na to nejdůležitější – odčerpání podzemních ropných kalů. A jedy v půdě měly svůj efekt – ačkoli řadu milovických budov odkoupili od státu soukromníci, na špinavé území se nikomu příliš nechtělo a domy chátraly. Teprve v posledních deseti letech se v Milovicích protočilo několik specializovaných firem a zmíněný vánoční vrt loni udělal za očistou definitivní tečku.

Jezero u Ralska

Po Rudé armádě zůstalo v zemi dalších sedm desítek opuštěných center s podobným osudem: znečištěná půda, skládky špíny a různých nebezpečných odpadů; často trvalo roky jen pátrání po nevybuchlé munici. Do letošního roku padlo na úklid těchto míst půl druhé miliardy, s dalšími stovkami milionů se ještě počítá.

Opuštěné areály okupačních vojsk jsou ale jen částí ekologických škod zděděných z éry před listopadem ’89. Většinu z toho balíku tvoří jezera jedovaté podzemní vody a nekontrolované skládky nejrůznějších chemikálií v areálech strojíren, chemiček a dalších průmyslových provozů. Dohromady jde o více než tři sta zamořených firem.

Ilustrací problému může být sedmadvacetikilometrové podzemní jezero po vytěženém uranu ve Stráži pod Ralskem, v němž dodnes zůstalo více než pět milionů tun kyseliny sírové. . Je to superzakázka na bohulibý účel. Jen jde o to, jak ji uhlídat.Právě tu v Ralsku používali čeští a ruští inženýři v dosud nevyzkoušeném množství k rozpouštění uranové rudy pro sovětský atomový program. Když před několika týdny zmiňoval tenhle jedovatý unikát časopis The Economist, použil jej i jako metaforu pro otravu společnosti, kterou po sobě v Česku zanechalo čtyřicet let totality. Odčerpávání jedů z Ralska se po revoluci odhadovalo na sto let, díky lepším technologiím je aktuální odhad „jen“ čtyřicet let a stejné číslo v miliardách svítí i u odhadovaných nákladů.

Uranové doly se přeměnily na státní podnik s cílem zrekultivovat postižená území. Zmíněné tři stovky dalších otrávených podniků se zprivatizovaly, přičemž všichni noví majitelé dostali záruku, že stát špínu výhledově odstraní. Z téměř sto osmdesáti miliard ekologických garancí se však v průběhu let stihla vyřídit sotva třetina a konečné datum bylo v nedohlednu. S tím nedávno přišla až Topolánkova vláda. „Většinu chceme zvládnout do roku 2015,“ prohlásil ministr financí Miroslav Kalousek a představil svůj velkolepý plán. O vyčištění více než dvou stovek zbývajících podniků by se místo úředníků měla postarat soukromá firma a místo současných pěti by mělo každoročně do projektů na odstranění ekologických škod natéct pětadvacet miliard korun.

Vybrané společnosti bude stát dalších dvacet let peníze splácet. Celkově má jít o pevně stanovenou částku, což je rovněž novinka. Často se totiž při čištění podniků odhalí nečekané jedy navíc a cena zakázky se zvyšuje. Až dosud hradil tahle nepříjemná překvapení stát. Nově by veškeré dodatečné náklady ležely na bedrech najaté firmy. V té logice je drobný rozpor – výjimkami nejsou totiž ani případy ekologických škod, kdy se znečištění ukáže oproti původním předpokladům jako minimální. Cena zbývajícího balíku zakázek má vycházet z pouhých odhadů znečištění a přímo v terénu tedy může být vše jinak. Jednoduše řečeno – pro stát může být tohle řešení levnější, ale teoreticky i výrazně dražší.

K chystanému největšímu veřejnému tendru v porevoluční historii a důvodům tohohle obratu se ale ještě dostaneme. Prozatím zůstaňme u toho, proč by nás měla budoucnost privatizovaných fabrik zajímat.

Pozor na olej

Vysoké ocelové věže a lesknoucí se potrubí se vinou podél cesty jako nekonečná svodidla. Vstupní bránu areálu pardubické Synthesie lemují cedulky s varováním o nebezpečí výbuchu při používání mobilního telefonu, rázná dáma z ostrahy velí ponechat na vrátnici zapalovače a vyplnit zvláštní propustku.

Ta opatrnost je na místě. „Osm nezabezpečených skládek tekutých odpadů z výroby, další haldy odpadků zasypané tenounkou vrstvou hlíny a kontaminovaná podzemní voda,“ vypočítává chvíli poté šéf zdejšího odboru životního prostředí Jan Pokorný v nitru areálu a ukazuje k jezeru z černého mazu, nad jehož lesknoucí se hladinou se tetelí horký vzduch. „Něco takového by dnes bylo prostě nemyslitelné, veškeré odpady z výroby barviv odváží pravidelně specializovaná firma k likvidaci, špinavá voda jde těmihle trubkami přímo do čističky,“ ukazuje na spletenec plechových hadů před sebou s tím, že řada látek ukrytých pod nánosy nedalekých předrevolučních skládek se dnes ve výrobě nesmí vůbec používat.

Jednou z nich jsou polychlorované bifenyly (PCB), dříve hojně využívaná přísada barviv nebo speciálních papírů. Encyklopedie uvádějí řadu případů masové otravy z různých koutů světa, například hromadná mnohatisícová tragédie v Japonsku, kde lidi otrávil rýžový olej, do nějž se z nevysvětlených důvodů dostaly PCB při výrobě. Smolaři za to zaplatili žloutenkou, těžkými střevními problémy, bronchitidou, řadě lidí vypadaly vlasy.

V jednom kilogramu otráveného japonského oleje naměřili vědci pouhou pětinu gramu PCB. Jak je to s jejich přesným výskytem v podloží českých chemiček, o tom čísla neexistují. Průzkumné vrty ale jejich přítomnost potvrdily a v případě pardubické Synthesie je tak bezpochyby obsahuje nezanedbatelná část z předpokládaného milionu tun odpadů na skládkách či v podzemí. Oproti přísným zákazům ve světě se totiž v Československu využívaly PCB až do poloviny osmdesátých let. „Ty látky jsou pod zemí a samotný areál nijak neohrožují, pohyby podzemních vod jsou však nepředvídatelné, a ačkoli se zatím žádný nebezpečný únik nepotvrdil, tohle riziko nemůžeme nikdy vyloučit,“ přiznává dnes i Jan Pokorný.

O tom, že nejsou jeho slova jen malováním čerta na zeď, se ostatně mohli Češi už přesvědčit. Při povodni v roce 2002 se z chemičky Spolana Neratovice vyplavilo několik tisíc tun načerno tam skladovaných chemikálií, včetně blíže nezjištěného množství PCB a ještě jedovatějších dioxinů. Těmi se při úniku koncem 60. let otrávilo několik desítek zaměstnanců a řada z nich si z toho odnesla doživotní znetvoření obličeje. Po povodni měli lidé z okolí Spolany štěstí: velkou vodou vyplavené jedy se dostaly „jen“ do těl zvířat, které pak bylo nutno ve velkém pozabíjet. Také areál Spolany čeká na kýženou očistu, dnes odhadovanou minimálně na dvě a půl miliardy.

Rozjeďte to

„Ten systém prostě musíme rozhýbat,“ říká rázně elegán s povolenou kravatou u krku a poklepává na tlustý šanon s dokumenty. Právě Tomáš Uvíra má na ministerstvu financí na starosti plán, který by měl zajistit co nejrychlejší vypořádání se se zbývajícími dvěma stovkami zamořených podniků. Riziko, že „odložené“ jedy způsobí nějakou katastrofu, je podle něj jen jedním z důvodů státního spěchu. Tím druhým je rostoucí hrozba žalob ze strany firem, které už desetiletí čekají na nesplněný státní slib, a tím třetím – Uvíra v sobě nezapře logiku finančního úředníka – je fakt, že „ceny za potřebné práce neustále rostou“.

Ve hře byly až dosud především dvě varianty – sehnat peníze na větší armádu státních úředníků, kteří by zajistili rychlejší zúřadování zbývajících položek, nebo oslovit silného partnera z byznys sféry. „Úřednická varianta má svá rizika, dva roky před posledními volbami jsme z popudu politiků zakázky na odstraňování škod vůbec nevypisovali,“ vypočítává Uvíra s tím, že další podobné průtahy kvůli snaze ušetřit miliardy z rozpočtu nelze ani do budoucna vyloučit.

Chystaná „superzakázka“ pro soukromé firmy by tak prý kromě jistoty rychlého řešení zafungovala pro stát i jako výhodná půjčka – peníze nebudou potřeba naráz, stát by je měl splácet vítězi soutěže příštích dvacet let, bez úroků, jen s dorovnáním inflace.

Vládou čerstvě schválený plán Uvírova ministerstva však strhl bouři nevole. Jako první se ozvaly menší firmy zabývající se právě likvidací ekologických škod. „V tak velké soutěži nemáme šanci a jediná možnost, jak přežít, bude získat v budoucnu práci od jejího vítěze – jiné zakázky prakticky nebudou,“ zní nejčastější obavy manažerů, podle kterých by měl stát i nadále rozdělovat zakázky postaru. Tedy vypisovat výběrové řízení na každý jednotlivý projekt zvlášť. Efektem, který může mít na český trh s ekologickými zakázkami plán Kalouskova ministerstva, se čerstvě začal zabývat i antimonopolní úřad.

Možná ještě pádnější argumenty proti úřednickým plánům zazněly od protikorupční organizace Transparency International. „Vzali jsme zakázky rozdělené za poslední dva roky a podívali se na jejich ceny,“ vysvětluje expert na veřejné tendry z pražské VŠE Jan Pavel, který studii vypracoval. Finální cena byla podle něj až o polovičku nižší v případech, kde se o zakázku přihlásilo pět a více zájemců. Tam, kde byli ve hře jen dva či tři velcí hráči, se nabídka blížila původnímu odhadu.

Právě Kalouskova „superzakázka“ podle expertů zužuje počet možných soutěžících na minimum – každý uchazeč bude muset prokázat nejen schopnost zvládnout prakticky všechny druhy sanačních prací, ale i potřebné finanční zázemí nutné jako pojistka před případným krachem.

„Žádní lobbisté z velkých firem v tom nejsou,“ odmítá podobné úvahy Tomáš Uvíra s tím, že za pravdu dá ministerstvu chystaný scénář výběrového řízení. „Nastavíme takové podmínky, aby se mohlo účastnit co nejvíce zájemců i ze zahraničí.“

Miliony na hromadu

Ke kritice se však přidávají i ekologové: „Když bude mít na starosti všechno jedna firma, stát může ztratit přehled, co se v jednotlivých místech děje. Objem těch prací bude obrovský a uhlídat je bude velmi těžké,“ říká například ekologický konzultant a dlouholetý koordinátor českých Greenpeace Miroslav Šuta. A podobně hovoří i ministerstvo životního prostředí. „Tady nesmí jít jen o co nejrychlejší řešení, ale i o to, aby se důkladnost těch prací nedostala na druhou kolej,“ říká ředitelka odboru ekologických zátěží MŽP Pavla Kačabová. Obavy ale souvisejí i se zmiňovanou novinkou v podobě plateb za nově odhalená znečištění. Jak už bylo řečeno, ty by měly nově ležet plně na bedrech najaté firmy. „Je pochopitelné, že v jejím zájmu bude neobjevit nic víc, než už bylo objeveno,“ varuje Miroslav Šuta.

Případů, kdy se v byznysu s čistěním půdy prvotní bohulibý úmysl zvrtnul, je už k dispozici celá řada. Jedním z nejznámějších se stal příběh čtyřiašedesátiletého Jana Podlahy z jihočeských Lhenic, jemuž se před dvanácti lety objevilo na pozemku šest tisíc tun půdy prosycené už zmiňovanými PCB. Jak vyšlo najevo, za 23 milionů od státu tehdy místo vyčištění staré štěrkárny převezla vybraná firma jedy jen o padesát kilometrů dál na Podlahův pozemek. Podnikatelé následně zmizeli a ve hře je dnes reálná možnost, že jejich likvidaci zaplatí i napodruhé daňoví poplatníci.

Prosím, pozor!

Obdobné případy by se dnes podle úředníků opakovat neměly – především díky důslednější kontrole aktivit odpadových firem a skutečného osudu jejich kamionů s vytěženým toxickým bahnem. Na základě zkušeností ŕ la zmíněný pan Podlaha dnes ministerstvo životního prostředí i jemu podřízená inspekce volají tváří v tvář Kalouskově „superzakázce“ po jediném – pokud naroste objem prací a stát se vzdá své dosavadní role, bude potřeba mnohem více státních kontrolorů. Právě silnější role inspekce životního prostředí a potřebné peníze pro nábor nových lidí jsou dnes na stole při vládních jednáních.

Další klíčový okamžik v téhle vyhlídce přijde podle ministerstva financí za deset měsíců, kdy má být příprava veřejného tendru hotová. „Ta myšlenka je správná, jde jen o to, aby kolem tak velkého balíku peněz nepřevládly jiné než ekologické zájmy,“ říká dnes k blížícímu se zlomu i jeden z nejuznávanějších evropských odborníků na ekologické škody Ivan Holoubek. Další experti pak připomínají, že na podobném principu jako ekologická „superzakázka“ stála i nedávná soutěž o mýto, kdy Češi nakonec za závratných dvacet miliard získali zastaralý a překonaný systém, jehož výnosy jsou kvůli špatně napsané smlouvě dodnes nejasné.

Organizátoři nejnovější „superzakázky“ mají každopádně dostatek času, aby se i z těchto chyb poučili. K tomu však bude třeba větší ochota k diskusi, než jakou předvedli vládní protagonisté minulý týden. Při první veřejné konfrontaci s už zmiňovanými argumenty Transparency International zazněla z úst ministra Kalouska jen věta, po které se veřejnosti obvykle vyplatí zpozornět: Nebudu se o tom bavit.

(Respekt, www.respekt.cz)