Srpen 2008

Duše po smrti existuje

Josef Schima

Lidé se zkušenostmi blízko smrti hovoří o záhadných fenoménech - často o tunelu, na jehož konci září světlo. I seriózní badatelé tvrdí: duše opravdu existuje a nesmrtelné povědomí je stejným základním prvkem světa jako prostor, čas, hmota a energie. Vytyčují tak cestu od přírodních věd k náboženství.

Obyčejně jen v nejbližším kruhu svých přátel hovoří americký chemik James Grant o zvláštním zážitku během svého studia, které absolvoval nejen v USA, nýbrž i v Londýně. Vzhledem k tomu, že ve studentských kolejích už nebylo žádné místo volné, nechal se ihned po příjezdu do Londýna zapsat do pořadníku. Nečekaně rychle se jeden pokoj uvolnil. Krátce po nastěhování se jednou v noci probudil a ve svém pokoji v záři pouličního osvětlení zpozoroval mladého muže s černými kudrnatými vlasy. Ohromně se polekal a svému domnělému sousedovi řekl, že si spletl pokoj. Ten ale vůbec nereagoval, nýbrž se na něho jen velmi smutně díval. Když rozsvítil světlo, postavu už nespatřil.

„Jelikož jsem si byl absolutně jist, že se nejednalo o sen, povídal jsem příštího rána o mém zvláštním nočním setkání vedoucí pensionu a popsal přesně, jak ten mladý muž vypadal“, říká Grant. Nato hledala paní vedoucí krátce v archivu a pak mu ukázala fotografii, na kterém ihned onoho mladého muže poznal. To skoro neuvěřitelné popisuje Grant následovně: „Když jsem se zeptal, o koho se jedná, odpověděla mi paní třesoucím se hlasem, že to byl můj předchůdce v mém pokoji, který si krátce předtím vzal život“. Zní to jako halucinace nebo esoterismus. Nicméně, zdrojem je důvěryhodný přírodovědec.

Je zajímavé, že existuje mnoho lidí, kteří při hovoru mezi čtyřma očima mluví o zážitcích, které dle běžného názoru platí jako nadpřirozené. Ze strachu, aby napříště nebyli považováni za nevěrohodné, obává se většina z nich hovořit o tom veřejně.

Mají přírodní vědy k takovýmto představám něco říci? Mezitím už existuje celá řada významných fyziků, kteří takovéto efekty považují za reálné. Přitom docházejí k revolučnímu závěru, že existuje fyzikálně popsatelná duše. Základnu pro tuto neuvěřitelnou tezi skýtá fenomén kvantové teorie, tzv. kvantová zápletka (angl. quantum entanglement, něm. Quantenverschränkung). Už Einstein narazil na tento zvláštní efekt, odložil ho však jako vzdáleně působící strašidelný efekt ad acta. Teprve v nedávné době předložil mezi jinými vídeňský kvantový fyzik profesor Anton Zeilinger experimentální důkaz o tom, že tento efekt opravdu existuje.

I jeden z nejproslulejších kvantových fyziků dnešní doby, profesor Hans-Peter Dürr, dřívější vedoucí institutu Maxe Plancka pro fyziku v Mnichově, zastává názor, že dualismus nejmenších částic se neomezuje pouze na subatomární svět, nýbrž je navíc všudypřítomný. Dualismus mezi tělem a duší je pro něj stejně reálný, jako dualismus vlnění - částice. Potvrzuje tedy skutečnost, že světlo může nabýt obou zdánlivě protichůdných forem: elektromagnetického vlnění i pevné částice. Dle jeho názoru existuje univerzální kvantový kód, do něhož je zahrnuta veškerá živá i neživá hmota. Tento kvantový kód se od doby prapůvodního velkého třesku rozprostírá v celém kosmu. V důsledku toho věří profesor Dürr v existenci i po smrti. Je přesvědčen, že to, co vnímáme a nazýváme „tento svět“, je v zásadě pouze hmota, tedy to, co můžeme ohmatat. „onen svět“ je vše ostatní, ta všeobsáhlá skutečnost, podstatně větší. Z tohoto hlediska je náš nynější život již součásti „onoho světa“ .

Mezitím dostal profesor Dürr podporu od heidelberského fyzika profesora Markolfa Niemze. Ten totiž věří, že po smrti člověka se jeho duše rychlostí světla loučí a vzdaluje. Niemz učí na heidelberské univerzitě medicínskou techniku. Vedle toho se intenzívně zabývá výzkumem problému blízkosti smrti. Tento výzkum mu dodal pro jeho tvrzení rozhodující impulsy.

Při tak zvaném zážitku blízkosti smrti má postižený najednou pocit, že se jeho duše od jeho fyzického těla odděluje a vznáší v prostoru. Jen několik okamžiků později se mu zdá otevírat něco jako tunel, do něhož se postižený cítí být vtažen a vznáší se až k velmi zářivému, nikoliv ale oslňujícímu světlu na jeho konci.

I Christian Hellweg je o kvantovém stavu duše přesvědčen. Tento vědec se po absolvování studia fyziky a medicíny v institutu Maxe Plancka pro biofyzikální chemii v Göttingenu zabýval dlouhá léta výzkumem funkcí mozku. Svoji tezi zdůvodňuje následovně. Vlastnosti duševního světa odpovídají navlas stejně těm charakteristickým znakům, kterými se vyznamenávají krajně záhadné a podivné jevy kvantového světa.

Nedávno zemřelý legendární americký fyzik profesor John A. Wheeler říká: „Mnozí fyzikové doufají, ze svět je v jistém smyslu přece jen klasický, každopádně si myslí, že v něm neexistují kuriozity, jakože by mohly být velké objekty spatřeny zároveň na dvou místech. Avšak takovéto předtstavy byly na základě celé řady nových experimentů zmařeny.

Konečně ani britský jaderný fyzik a molekulární biolog Jeremy Hayward z univerzty v Cambridgi se netají se svým přesvědčením, když říká: „Mnozí vědci, kteří stále ještě patří k hlavnímu vědeckému proudu, se už neobávají hlásat veřejně, že by povědomí mohlo být stejně jako prostor, čas, hmota a energie jedním ze základních prvků tohoto světa. Dokonce dospívají k závěru, že by lidské povědomí mohlo být možná důležitějším základním prvkem než prostor a čas.

Kdyby se teze této avantgardy mezi fyziky při následujících bádáních potvrdila, mohly by obraz našeho světa mimořádně ovlivnit. Tak by v budoucnu přírodní vědy a náboženství nestály proti sobě. Spíš by se mohly kladně ovlivňovat a doplňovat – přesně tak jako levá a pravá bota u člověka.

Literatura:

Rolf Froböse: Die geheime Physik des Zufalls. Quantenphänomene und Schicksal. Verlag BoD Norderstedt, ISBN 3833474203