Srpen 2008

Barbaři, nebo géniové před branami?

Hans-Werner Sinn

Evropa v současné době zažívá obrovskou vlnu migrace mezi svou východní a západní částí. Tento pohyb připomíná velké stěhování národů, které mezi čtvrtým a šestým stoletím poznamenalo Evropu. Například během prvního roku od 1. ledna 2007, kdy bylo do EU přijato Rumunsko, vycestoval do Itálie a do Španělska zhruba jeden milion Rumunů. Za poslední čtyři roky získalo ve Velké Británii zaměstnání více než 800 000 Východoevropanů, z nichž většina přišla z Polska. Jen během posledních dvou let emigrovalo půldruhého milionu Poláků a od roku 2004, kdy Polsko vstoupilo do EU, jejich počet pravděpodobně přesáhl dva miliony. V menším měřítku stojí za zmínku také migrace Ukrajinců do České republiky, Bulharů do Turecka a občanů Británie do Španělska.

Jelikož Německo stále omezuje imigraci zaměstnanců v závislé činnosti z východních zemí EU, přichází většina imigrantů buďto jako osoby samostatně výdělečně činné, nebo ekonomicky neaktivní. V Mnichově se počet samostatně podnikajících obkladačů zvýšil v letech 2004 a 2005, tedy v úvodních dvou letech po první vlně rozšíření na východ, ze 119 na 970. Navzdory omezením však Německo do roku 2005 absorbovalo 37% všech východoevropských migrantů, kteří přišli před i po rozšíření EU na východ, zatímco Itálie jich absorbovala 22%, Řecko 11%, Švýcarsko 8% a Velká Británie pouze 3%. Ve stejném roce se 13% obyvatel Německa narodilo jinde, což bylo více než v Británii (10%), Francii (7%), Španělsku (5%) nebo Itálii (3%).

Imigrační vlny do Velké Británie, Španělska a Itálie v posledních dvou letech tyto údaje podstatně změní, avšak informace potřebné k aktualizaci statistiky zatím nejsou dostupné. Lidé se dnes pohybují rychleji, než je statistické úřady dokáží spočítat.

Před rozšířením EU na východ předpovídala pravděpodobné migrační vlny řada studií. Predikce podílu Východoevropanů, u nichž se do 15 let očekává přesun na Západ, se pohybovaly od 2,5% do 6%. Vzhledem k tomu, že během pouhých čtyř let vycestovalo ze země zhruba 5% obyvatel Polska, a to navzdory imigračním omezením ve významných cílových zemích, byly tyto odhady až příliš opatrné. Před rozšířením bylo politicky nekorektní diskutovat o možných vlnách migrace na Západ, neboť politici EU v tom spatřovali překážku procesu rozšíření. Když nyní k rozšíření došlo, je objektivní diskuse o migraci snazší.

Tato migrace není „invasioni barbariche“, jak Italové říkají stěhování národů, ačkoliv její velikost je řádově srovnatelná. Protože se migranti přesouvají mezi trhy s dobře definovanými majetkovými právy, je imigrace v zásadě přínosná pro ně i pro cílovou zemi. Imigrant dostává vyšší mzdu než doma a cílová země těží z levné pracovní síly, která vytváří větší hodnotu, než sama stojí.

V praxi však imigrace často není tak přínosná, jak by mohla být, protože cílová země má zkostnatělou mzdovou strukturu, která brání ve vytváření dodatečných pracovních míst potřebných k zaměstnávání imigrantů. Zaručuje-li například cílová země minimální mzdu a náhradní příjem domácím nezaměstnaným, imigranti jednoduše ženou domácí občany do náruče sociálního státu. To není problém imigrace jako takové, nýbrž špatně nastavených domácích institucí v sociální oblasti a na trhu práce. Hostitelské země se často pro jistotu snaží omezit imigraci na kvalifikované pracovníky, protože ti vstupují do takových segmentů na trhu práce, v nichž dostatečná mzdová flexibilita směrem dolů zajišťuje imigrantům dodatečná pracovní místa. Při lákání kvalifikovaných imigrantů se však státy zatím setkávají se smíšenými úspěchy. Nejúspěšnějšími jsou v tomto ohledu anglosaské země (v pořadí Kanada, Irsko, Austrálie, Spojené státy a Velká Británie), ale i Dánsko a Norsko.

Více než třetina imigrantů do těchto zemí má terciární vzdělání, přičemž v Kanadě a Irsku je to 45%. V méně úspěšných zemích – Itálii, Rakousku, Německu, Francii, Portugalsku a Nizozemsku – nedosahuje podíl imigrantů s terciárním vzděláním ani jedné čtvrtiny. V Itálii přitom činí pouhých 11% - to je nejméně ze všech zemí s dostupnými statistikami.

Odliv mozků do anglosaských zemí, zejména do USA, je omračující. Absolventské ročníky špičkových amerických univerzit jsou plné zahraničních studentů a 27% praktikujících lékařů v USA dnes pochází ze zahraničí. O poválečný růst a dynamiku Ameriky se do značné míry zasloužili kvalifikovaní imigranti. Před i po druhé světové válce přicházelo mnoho kvalifikovaných lidí z Evropy, zejména z Německa; v posledních desetiletích pak převládají imigranti z Asie, přičemž v čele žebříčku figurují Indie, Pákistán a Filipíny.

Dnešní odliv mozků neprobíhá pouze z rozvíjejících se a rozvojových ekonomik do bohatších zemí, ale i z evropských zemí do USA. Ve většině vědeckých oborů evropské „superhvězdy“ pracují a vyučují spíše v USA než v Evropě a podle studie Gillese Saint-Paula jsou to především tyto superhvězdy, kdo v dané zemi generuje růst a prosperitu.

Lidé se slušným terciárním vzděláním jsou pro ekonomiku země samozřejmě také důležití a v této oblasti zaznamenávají některé evropské země značné ztráty. Zatímco pouze 3% Španělů a 4% Francouzů s terciárním vzděláním žijí v zahraničí, v případě Italů je to 7% a Němců 9%. V čele této kategorie překvapivě stojí Irsko a Velká Británie se 34 a 17 procenty. To může odrážet vysokou vzájemnou výměnu lidí mezi anglosaskými zeměmi, případně náhražkovou migraci, kdy se domácí kvalifikovaní lidé stěhují do jiných anglosaských zemí a na jejich místo přicházejí kvalifikovaní lidé odjinud.

Evropská krajina se v průběhu tohoto století změní stejně rychle, jako se změnila v dobách stěhování národů. Dějiny budou moci vyprávět mnoho příběhů o tom, co to pro kontinent skutečně znamenalo. Momentálně je nezúčastněný pozorovatel stále poněkud bezradný.