Srpen 2008

Peking na Ostravsku

Martin Uhlíř

Sportovci se připravují na olympiádu a svět diskutuje o pekingském smogu. Také v Česku ovšem dýcháme vzduch, který škodí těhotným ženám, může vyvolat rakovinu a snižuje kvalitu spermií.

Moderní sportovní klání neprobíhá jen na stadionech a závodištích, ale i v zákulisí. Dění kolem sportu je naplněno pečlivým plánováním životosprávy, sestavováním tréninkových plánů, soupeřením firem dodávajících vše možné od posilovacích strojů k posilujícím nápojům. Někdy dokonce přicházejí na řadu kouzla s dopingem. Před olympiádou v Pekingu získává tato skrytá příprava další pozoruhodný rozměr: rezonují v ní termíny jako jemný aerosol, polycyklické aromatické uhlovodíky či přízemní ozon. Ve městě s jedním z nejznečištěnějších ovzduší na světě možná zvítězí ten, kdo se nejlépe vyrovná se smogem.

Nezávislé měření nebude

Smogový příkrov může organismus sportovce značně rozhodit. Někteří atleti, kteří mají se závoděním či tréninkem v Pekingu zkušenosti, hovoří o pálení v krku a v očích, kašli a dalších nepříjemnostech. „Znečištění je tam hmatatelné, je vidět, cítit, máte na jazyku prach. Když jedete na kole, můžete dostat zánět spojivek,“ líčí situaci v čínské metropoli Jaroslav Větvička, předseda Lékařské komise Českého olympijského výboru.

Nejde pouze o nepříjemné pocity; smog také snižuje imunitu a zároveň vysušuje sliznice, čímž otvírá bránu případné viróze či bakteriální infekci; prach a jiné nečistoty v ovzduší mohou rovněž vyprovokovat srdeční arytmii nebo projevy podobné astmatu. Zanedbat nelze psychologické dopady; zkrátka existuje dost důvodů, proč může vzít pečlivě vyladěná forma za své. U vytrvalostních disciplín, třeba běhu na pět kilometrů, může navíc smog ovlivnit metabolismus sportovce a zavinit, že jeho výkon bude slabší.

Číňané odmítají poskytnout detailní údaje o tom, kolik znečišťujících látek v ovzduší vlastně je. „Zřejmě se bojí, že bychom se zhrozili,“ říká dr. Větvička, který je vrchním lékařem české výpravy. Data z 27 stanic, které v Pekingu sledují znečištění ovzduší, mají v době olympiády putovat složitou cestou přes místní úřady a Mezinárodní olympijský výbor, teprve pak se dostanou k výpravám jednotlivých zemí. Není jisté, zda po cestě nedoznají nějakých změn, po nichž by se skutečný stav jevil v lepším světle. Češi žádali zřízení nezávislé monitorovací stanice v blízkosti olympijské vesnice, čínská strana to však odmítla.

Varování pro těhotné ženy

Má za těchto okolností vůbec smysl do Pekingu jezdit? Přenechme tuto otázku sportovcům a všimněme si něčeho jiného. Velmi znečištěný vzduch nedýchají jen Číňané, ale také obyvatelé Česka. Situace v Číně je sice horší, ale ani u nás nemáme proč jásat.

Díky modernizaci závodů a změnám v průmyslu nyní republiku sužuje výrazně méně oxidu siřičitého než v 90. letech. Pořád ale vdechujeme nepřijatelné množství nebezpečného jemného prachu, na jehož mikroskopické částečky se vážou rakovinotvorné látky. Nejnebezpečnější jsou částice „prachu“ o průměru pouhých několika tisícin milimetru či menším, které buď vůbec neregistrujeme, nebo je vnímáme jako mlhu. Snadno pronikají do plic a ty nejmenší i do krevního řečiště. Jejich zdrojem jsou velké průmyslové podniky, kamiony a další automobily a rovněž lidé, kteří spalují v kamnech plastové lahve a odpadky (také uhlí, zvlášť pokud majitel kamen přiškrtí přívod vzduchu v domnění, že tak ušetří).

Co nám tedy prozrazují měřicí stanice? Třeba to, že v roce 2006 dýchali obyvatelé pražského Smíchova a Libuše vzduch, který mohl nepříznivě ovlivnit průběh těhotenství: je prokázáno, že při takovém znečištění přichází na svět více dětí s nižší porodní váhou. Situace je vážná zvláště v zimě, v létě je vzduch obvykle podstatně čistší – ovšem i v celoročním průměru dosahovaly koncentrace některých škodlivin na těchto dvou pražských stanicích hodnot, kdy by těhotné ženy měly zpozornět.

V Ostravě Porubě, kterou odborníci označují za „čistou“ část Ostravy, je vzduch ještě dvakrát horší než v Praze. Kdo by se chtěl odstěhovat na venkov, nechť zváží, že v mnoha obcích je větší znečištění než ve městech. Vůbec nejhorší vzduch v republice pak zřejmě dýchají lidé na ostravském předměstí Radvanice a Bartovice, kde množství prachu a rakovinotvorných látek (takzvaných polycyklických aromatických uhlovodíků) dosahuje skutečně extrémních hodnot. Převládající směr větru a další indicie ukazují, že za to může především nedaleký hutní gigant Arcelor Mittal Ostrava.

Děti, které se narodí s nižší porodní váhou, bývají v dětství více nemocné; častěji trpí kašlem, dýchacími potížemi, astmatem či záněty ucha. Podle lékaře Radima Šráma z Ústavu experimentální medicíny AV ČR tím ovšem jejich potíže nemusejí končit. Když dospějí do středního věku, více než běžné populaci jim hrozí kardiovaskulární onemocnění a cukrovka.

Strážníci s poškozenou DNA

Vzduch znečištěný jemným prachem s rakovinotvornými látkami také poškozuje dědičnou informaci v buňkách člověka, který jej dýchá. Prokázalo to mimo jiné několik studií, v jejichž rámci vědci zkoumali pražské strážníky, kteří si v ulicích metropole užijí špinavého vzduchu více než dost. Oproti lidem, kteří pracují v kancelářích, měli strážníci více buněk s poškozenou DNA a také porušené chromozomy. Rozdíl se ovšem projevoval pouze u nekuřáků – zdá se, že cigaretový kouř vliv pražského vzduchu „přebije“.

Poškození dědičné informace se může projevit třeba až po dvaceti letech. Několik studií, v jejichž rámci vědci zkoumali 20 000 Evropanů, ukázalo varovnou skutečnost: u lidí s poškozením chromozomů se zvyšuje dvakrát až třikrát riziko, že onemocní rakovinou. Roste i nebezpečí aterosklerózy.

Smysl podobných studií vidí dr. Šrám v tom, že mohou pomoci zjednat nápravu. Když se v minulosti objevilo podobné poškození DNA u zaměstnanců v chemickém průmyslu, vedlo to k tlaku na odpovědná místa, po němž se pracovní podmínky zlepšily. Do tří měsíců pak došlo i k „opravě“ dědičné informace v buňkách dotyčných lidí. „Můžete se pak domnívat, že jste pro toho člověka udělal, co jste mohl, a že se tím i riziko následků výrazně snižuje,“ říká Šrám, který je odborníkem na vliv toxických látek na dědičnou informaci.

Existuje taková pomoc i pro pražské strážníky či obyvatele ostravských předměstí? Množství prachu v ovzduší zhruba od roku 2000 neklesá, naopak na některých místech mírně stoupá. Už brzy přitom u nás mají vstoupit na scénu nové evropské směrnice a odborníci se shodují, že je vůbec nebude jednoduché splnit. Například limit pro rakovinotvorný benzo(a)pyren, který začne platit od roku 2012, je v pražském vzduchu překročen téměř dvakrát a v ostravských Bartovicích více než jedenáctkrát.

„Praha a další města neustále váhají, jestli mají podpořit hromadnou dopravu. Přou se o to, jak vytlačit auta z centra. Přitom se lze inspirovat v zahraničí,“ říká Martin Braniš, ředitel Ústavu pro životní prostředí UK. Když v Londýně zavedli poplatky za vjezd do středu města, množství aut se vzápětí snížilo. „Hovoří se o svobodě jezdit, čím kdo chce – ale existují jasné důkazy, že taková svoboda pak stojí lidi zdraví,“ varuje docent Braniš.

Poplatky však nelze zavést jen tak. Nejprve by se měli sejít odborníci nejrůznějších profesí a navrhnout různé varianty postupu. Ekonomové musí spočítat, kolik peněz poplatky přinesou a jaké investice si naopak vyžádá veřejná doprava. Lékaři a hygienici by měli říci, jak se snížení dopravy projeví na zdravotním stavu obyvatel.

Podle Braniše neexistuje žádná centrální snaha takový postup koordinovat. Chybí nejen v dopravě, ale také u dalších dvou hlavních zdrojů znečištění, jimiž jsou domácnosti (topení) a průmyslové podniky. V prvním případě by měl stát finančně podpořit kvalitnější kotle a zajistit osvětu, aby se lidé naučili správně topit a přestali pálit odpadky. Pokud jde o podniky, jako je například Mittal, existují způsoby, jak dokázat, zda za znečištění v určitém místě skutečně odpovídá konkrétní firma, či nikoliv.

„Státní správa spí,“ tvrdí Braniš a myslí tím především ministerstvo životního prostředí (MŽP), které by podle něj mělo přijít s jasnou strategií, co udělat, abychom evropské normy začali včas plnit. „Ministerstvo je od toho, aby řeklo, jak se dostat na tu zelenou linku. A jestli to neví, tak ať se někoho zeptá,“ říká Braniš a navrhuje, aby ministerští úředníci požádali o pomoc experty. Ti by mohli například ukázat, jak v podobných případech postupuje třeba americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA).

Ministerstvu radí různé orgány, tým složený z akademiků a dalších expertů přes ovzduší ale skutečně nemá. „Pokud by nám někdo chtěl tímto způsobem pomoci, přivítáme to,“ říká Jan Kužel, ředitel Odboru ochrany ovzduší MŽP. Zmíněná strategie podle něj ale existuje, je popsána v loni přijatém Národním programu snižování emisí.

Než vyprší povolení

Jaká opatření nás tedy mají k „zelené lince“ dovést? V současnosti je podle MŽP problém hlavně v tom, že státní správa nemá v rukou dostatečné zbraně: má-li podnik platné povolení k provozu, byť třeba na 30 let starou technologii, lze proti němu radikálně zasáhnout pouze tehdy, pokud se sám rozhodne technologii vyměnit. Pak pro něj může krajský úřad stanovit nové, přísnější podmínky, které jej donutí k opravdu účinným ekologickým opatřením. Jestliže však podnik zrovna žádnou modernizaci neprovádí, lze toho udělat jen málo – úřady mohou podmínky trochu zpřísňovat, ale ne je měnit skokem.

Ministerstvo chce pomoci vytvořit účinnější nástroje, které státu lépe umožní najít viníka znečištění a zasáhnout proti němu. Mittal by pak musel začít hrát podle jiných pravidel. „V daném místě tak velký zdroj pravděpodobně nemá co dělat,“ říká Jan Kužel na adresu závodu umístěného v hustě obydlené oblasti mezi Ostravou a Havířovem. Podle ing. Kužela nejde o to podnik násilím zavřít, ale postupně vytvořit takové podmínky, aby na své okolí působil jen minimálně nebo odtud odešel.

Jan Šrytr z občanského sdružení Ekologický právní servis namítá, že není třeba na nic čekat. Krajský úřad Moravskoslezského kraje má ve skutečnosti dostatečné pravomoci, aby zjednal nápravu a přinutil podnik rychle omezit emise – a nejen to, zákon mu takový postup dokonce nařizuje. Pokud je totiž znečištění velmi závažné, což v Bartovicích nepochybně je, měl by krajský úřad povolení k provozu přezkoumat; zároveň má právo donutit příslušný podnik, tedy Mittal, aby sám požádal o nové. Tím se otevře možnost k radikálnímu zpřísnění podmínek. Není zkrátka nutné čekat na to, až povolení vyprší nebo až se firma uráčí svůj provoz modernizovat.

Prokázat, že za znečištění odpovídá především právě tento závod, který jsme kdysi znali jako Novou huť Klementa Gottwalda, přitom podle právníka Jana Šrytra není složité, ale „krajský úřad by pro celou věc mohl udělat víc“.

Inženýr Marek Bruštík ze zmíněného úřadu připouští, že právní cesta vylíčená Janem Šrytrem skutečně existuje. Namítá ale, že ekologové nabízejí rady pouze v právní rovině, a většinou už neřeknou, jaké konkrétní podmínky a emisní stropy Mittalu předepsat. Není to ovšem už problém krajského úřadu? Podle Bruštíka úřad vlastní strategii má a chce Mittal donutit, aby do roku 2012 snížil emise prachu o necelou polovinu.

Natřete skálu nazeleno

Spory o skutečné možnosti státních orgánů provokují k tomu, abychom se ještě jednou vypravili do Číny. Vedení této země totiž často hovoří o tom, že se s životním prostředím musí něco udělat. Mohou to být vážně míněná slova pramenící z obav o společenskou stabilitu. Vzduch plný smogu a jedovatá voda vyvolávají nepokoje, výdaje na zdravotnictví prudce rostou. Situace se však nelepší. Buď tedy čínští představitelé jenom mlží, nebo jsou příliš slabí na to, aby dokázali zjednat nápravu.

Podle rozsáhlé analýzy, zveřejněné loni v listu New York Times, nelze druhou možnost vyloučit. V 80. letech totiž čínský vůdce Teng Siao-pching a jeho spolupracovníci přemýšleli, jak nastartovat tržní ekonomiku, a rozhodli se svěřit více moci do rukou regionálních stranických bossů. Místní aparátčíci tak získali rozsáhlé pravomoci a možnosti týkající se daní, půjček od státních bank, vydávání různých vyhlášek a také pozemkových práv. Zato od nich strana chtěla, aby zajistili klid a ekonomický růst.

Fungovalo to, možná až příliš dobře. Peking ztratil značnou část kontroly nad tím, kam se ekonomika ubírá, aniž ovšem vzniklo standardní podnikatelské a právní prostředí. „V kultuře založené na nepřehledném propojení státních orgánů a firem je prakticky nemožné vynutit jakékoli vládní strategie kromě těch, které jsou nejvíce zaměřeny na ekonomický růst,“ píší New York Times.

„Regionální úředníci často ignorují ekologické vyhlášky a pomáhají znovu otevřít doly či továrny, které centrální orgány uzavřely,“ pokračuje americký list a přidává perličku: místní bossové v provincii Jün-nan si vyložili ekologické požadavky vlády po svém; nařídili postříkat skály v bývalém lomu zelenou barvou, aby tak dotyčnou stráň zkrášlili.

Někomu by mohl tento příběh připadat jako do krajnosti dovedená karikatura toho, co se odehrává u nás. Česká olympijská výprava bude mít za pár týdnů jedinečnou příležitost posoudit, nakolik podobné paralely sedí.

PRACH A ZDRAVÍ

U zvířat, která dlouhodobě dýchají vzduch znečištěný prachem, dochází ke škodlivým změnám na srdci, plicích, játrech a mozku. Lidé žijící do vzdálenosti 100 metrů od dálnice nebo 50 metrů od rušné silnice mají dvakrát vyšší úmrtnost na nemoci oběhového a dýchacího ústrojí než ostatní (pokud jde o sport, odborníci jej doporučují i ve městě, ne však v blízkosti dopravních tepen). U mužů dochází k poškození spermií (když se však muž dostane do čistšího prostředí, kvalita spermií se zhruba do týdne zlepší). O riziku rakoviny a aterosklerózy či problémech s těhotenstvím hovoříme v hlavním článku. Zdraví ovlivňují především nebezpečné látky vázané na jemné prachové částice – tzv. polycyklické aromatické uhlovodíky – např. rakovinotvorný benzo(a)pyren – a také těžké kovy.

OLYMPIÁDA V ROUŠKÁCH

Čínští organizátoři olympijských her vydávají uklidňující prohlášení: omezí provoz aut o polovinu, zavřou některé podniky a zastaví stavební práce, takže se vzduch v pekingské kotlině vyčistí. Například Australané tomu však nevěří, raději se budou připravovat doma a do Číny přiletí až na poslední chvíli (na smog se nelze „aklimatizovat“). Američtí sportovci zase mají v Pekingu trénovat v rouškách. K závodům v nich prý nenastoupí, aby neurazili hostitelskou zemi; nikdo však neví, jestli jsou opravdu tak zdvořilí, nebo jen nechtějí předem vyložit karty na stůl.

Čeští představitelé olympijského světa hovoří o tréninku v rouškách, podávání léků na podporu imunity a různých doplňků stravy, také o pračkách vzduchu. Ty chtějí instalovat v pokojích olympijské vesnice, kde – jak se ukázalo díky trpělivému vznášení dotazů k organizátorům her – chybějí filtry, takže by sportovci dýchali v podstatě venkovní vzduch.

PEKING VERSUS OSTRAVA

Budeme-li se držet prachu a rakovinotvorných látek, lze ovzduší v Pekingu a ostravských Bartovicích porovnávat dost obtížně. Údaje o karcinogenních látkách nejsou z Pekingu k dispozici, a pokud jde o prach, Číňané pouze souhrnně sledují částice prachu menší než setina milimetru (tzv. PM10). Těch bylo v roce 2006 v Pekingu v průměru 141 mikrogramů na metr krychlový. V ostravských Bartovicích to bylo o rok dříve 62 mikrogramů. Evropská norma je 40 mikrogramů, byla tedy v Bartovicích překročena o polovinu a v Pekingu 3,5x. Problém je ale v tom, že nebezpečné látky se vážou především na ještě podstatně menší částice (o rozměrech řádově tisíciny milimetru a menších) a ty se v Pekingu během měření nerozlišují.

(Respekt, www.respekt.cz)