Srpen 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 7 - Příští zastávka Guadalcanal

Ota Ulč

Den na moři, není kde zastavovat. Je osm hodin ráno, v New Yorku touto dobou je o osm hodin víc, jenže je tam včera. Z okénka kabiny pohlížím na dost popuzeně zřečené vlny, o nichž nás televizní obrazovka informuje, že jsou v rozpětí 1,25 až 2,5 metrů, teplota vzduchu prozatím dosáhla 25 stupňů Celsia, 88 stupňů vlhkosti, vítr se pohybuje rychlostí 21,3 uzlů, my jsme momentálně pomalejší – uzlů 16,6. Tady vpravo v dáli by mělo být souostroví Vanuatu, ony bývalé dost divošské Nové Hebridy. Do Honiary, hlavního spíš městyse než města Guadalcanalu, našeho cíle, ještě zbývalo 723 nautických mil. Toť Šalamounovy ostrovy, jichž je všeho všudy 990, ale větších je jen šest (včetně Guadalcanalu – 25 krát 90 mil).

Po snídani, s nabytím nerozumného množství kalorií, jsem neodolal vetřít se na setkání veteránů, přeživších svědků tohoto historického utkání. Senioři už aspoň osmdesátiletí, některým by člověk tak značný věk neodhadoval, někteří se jen s obtížemi šourali. Naslouchal jsem, zúčastněně přikyvoval, až dostal otázku, zda jsem tam sloužil u námořnictva či armády. Zamumlal jsem cosi nezřetelného, aniž se pustil do vysvětlování, že v předmětné době jsem byl teprve dvanáctiletý junáček, že rodná Plzeň v zemi, jíž příroda odepřela přístup k jakémukoliv moři, se tužila svým industriálním výkonem přispět k vítězství ve válce té nesprávné straně. To sice by byli pochopili, na rozdíl od informace, že v dospělém věku jako příslušník československé armády v jednotkách PTP, oněch černých baronů, jsem s lopatou v ruce ochraňoval výdobytky socialismu před americkými imperialisty, mými nynějšími spoluobčany.

Zájem o historii válčení v Pacifiku mě přiměl zakomponovat i Guadalcanal mezi místa, do nichž jsem mínil nahlédnout na první cestě kolem světa začátkem sedmdesátých let. Když tato válka vypukla začátkem čtyřicátých let, Amerika na ni byla žalostně nepřipravena a navíc pak udeřila katastrofa v Pearl Harboru. Militaristické Japonsko drželo řadu trumfů: jednak tradice, fyzická i mentální připravenost národa, námořnictvo vynikalo nejen počtem, ale v mnohém i kvalitou – ponorky a torpéda, například. Rovněž jejich stíhačky (typ Zero) byly mrštnější, snadněji ovladatelné – ač i snadněji zranitelné. Japonci byli lepší v nočním boji, v něm se jim dostalo i lepšího optického vybavení.

Přehnaná ale byla jejich pověst prý výtečných bojovníků v nesnadném terénu džungle. S ním totiž stejně jako Američané měli pramálo zkušenosti. Jejich vítězný postup Malajskem až k dobytí Singapuru neprobíhal pronikáním obtížným terénem, ale pochodem či na bicyklech po Brity vzorně udržované silnici, patnáct kilometrů za den.

Čas však nebyl zcela na straně Nipponu. Američané vylepšili svá torpéda a od samého začátku měli lepší zpravodajskou službu – nejen vyluštěním tajných kódů, vojenské komunikace, ale historií dosud nedoceněnou službou tzv. coastwatchers – roztroušených plantážníků, misionářů, loajálních domorodců, dodávajících významné informace. (V příští kapitole se zmíním o jednom z nich, jenž dosáhl přímo legendární pověsti a já kdysi měl možnost s ním posedět a jeho svědectví zaznamenat na magnetofon.) Služba to nebezpečná, nesnadná, udržovat kontakt rádiem, neskladným vybavením, k jehož přesunu a ukrývání bylo třeba až patnácti lidí. Tolik jsem se dočetl o výkonnosti, nyní dosažitelné mobilem v kapse a pak u ucha.

V červenci onoho roku 1942, coastwatchers dodali zprávu o přesunu Japonců z ostrova Tulagi na blízký a větší Guadalcanal, na němž započali s výstavbou letiště. Tato informace způsobila změnu americké strategie. Ono pacifické válčení sice probíhalo na moři a na souši, ale s primárním cílem zmocnit se prostoru, z něhož by letectvo mohlo pořádně rozhodně zasáhnout.

Nezáviděníhodný invazní úkol dostala první divize námořní pěchoty, jíž velel generál Alexander A. Vandegrift. V šibeniční krátké lhůtě šesti týdnů měl připravit nezkušené mužstvo, navíc handicapované nedostatečným vybavením. Flotila pod komandem viceadmirála Frank Jack Fletchera na devatenácti vyloďovacích člunech dopravila devatenáct tisíc mužů, z nichž za první den na břeh se jich dostalo jedenáct tisíc. Tzv. Red Beach, kde jsem posléze bloumal, místy ještě s rezavými zbytky válečného harampádí, ale dělala oprávněné mírumilovný dojem: tam totiž vůbec nedošlo ke střetu, který tolik krvavě poznamenal končiny jako Tarawa, Guam, Saipan či Okinawa. Na Guadalcanalu v té době bylo jen něco málo přes dva tisíce Japonců, vesměs stavebních jednotek, mnozí z nich korejské národnosti (třeba i jejich druh pétépáků). Ti se vesměs rozprchli do džungle. Obtížnější byla situace na onom blízkém ostrově Tulagi, kde se tuze tvrdě bránila posádka 1500 Japonců a jejich zničení si vyžádalo dost námahy.

V nejbližším okolí došlo k několika námořním bitvám, z nichž ta u ostrova Savo, na dohled z Guadalcanalu, se stala dějištěm největší americké námořní porážky v historii. Hned první noc, ještě dřív, než se podařilo dodat na břeh potřebné množství materiálu, Japonci, tehdy ti nejlepší válečníci po setmění, se tam nezpozorováni vloudili a za pouhou půl hodinu potopili tři těžké americké křižníky, jeden australský, další čtyři vážně poškodili a bez vlastní ztráty pak zmizeli. V době započetí útoku někteří američtí velitelé pochrupávali, v bitvě ztratilo život značné množství mužstva a též dva admirálové. Americký debakl mohl být ještě ohromnější, nebýt rozhodnutí velícího japonského admirála Mikawy předčasně opustit dějiště svého vítězství. Obával se totiž amerického protiútoku a zásahu bombardérů, a tak se tedy podařilo před utopením uchránit nedalekou flotilu transportérů a pomocných lodí.

Ne všechna utkání skončila tak neblaze. Obrovité japonské bitevní lodě končily v hlubinách, radarem řízená střelba na vzdálenost osmi kilometrů vyřadila z akce bitevní loď Košima za pouhých sedm minut. Tamější vody získaly zasloužené označení Iron Bottom Sound. Tam teď na dně odpočívá kolem padesáti lodí, americké a japonské půl na půl. Slovy viceadmirála, výtečného velitele (William F. Halsey, který vystřídal svého již příliš unaveného předchůdce, jímž byl Robert L. Ghormley), díky těmto bitvám se podařilo zabránit zničení pozemního vojska, a tak odvrátit opakování katastrofy, která po pádu Filipín postihla ony mnohé tisíce na Bataanu a Corregidoru.

Na souši ale strádala námořní pěchota, poté co se nepodařilo dodat potřebné zásoby, polovinu přivezených potravin a střeliva. Japonci naštěstí podcenili početní sílu Američanů o dvě třetiny, k znovudobytí ostrova poslali nedostatečně početné jednotky, čímž jim zaručili minimální životnost, a touž zkušenost několikrát zopakovali – to, čemu se dostalo posměšného pojmenování Tokyo Express. Tradice sebeobětování pro císaře nabývala hrůzných proporcí tam v kopcích známých pak jako Bloody Ridge. Bedlivě jsem si ty končiny prohlížel. Už tehdy tam stál jakýsi japonský památníček k posmrtné poctě zbytečně padnuvších, proti kulím se vrhajících, za žádnou cenu ochotných se vzdát, život si zachovat.

Přece se ale japonskému velitelství něco podařilo: brilantně v jedné noci provedená evakuace třinácti tisíc příslušníků, aniž Američané cokoliv zpozorovali. Tím končila ona sága, epopej, která trvala přesně půl roku – od 7. srpna 1942 do 7. února 1943. Znamenala kýžený obrat ve válce - Turning of theTide.

Mezi Guadalcanalem a Japonskem ale zbývalo na deset tisíc ostrovů. Štábní hlavy vypočítaly, že kdyby dobývání každého opevněného ostrova trvalo pouze jeden měsíc, potřebovali by Američané osm století, než se dostanou do Tokia. Proto se vymyslela nová metoda válečnictví, totiž frog leaping – žabí skákání, místo heroického krvácení na každém trsu, raději se Japoncům vyhnout, dělat jen ojedinělé zastávky a co největší skoky. Ideální strategie a možná že i kýžené echo budoucnosti: s nepřítelem se neprat, ale minout ho.

V našem případě se lačný agresor, rozprostřený na tisícerých ostrovech, dostal do nevýhody, když si všechno tohle dobyté měl teď hlídat. Spojenci si terče mohli vybírat a také že vybírali. Vyhnuli se tvrzím a po zuby vyzbrojeným obráncům, kteří, ignorovaní nepřítelem a nedosažitelní přítelem, s kručícími žaludky si brzo po chaplinovsku museli vařit ke snědku pěchotní škrpály. Co nedorazil hladomor, o to se ke spojeneckému prospěchu postarali mravenci, brouci, mikrobové, paraziti, všelijaká taková havěť.

Denní hodina pokročila, v kabině nacházím TABLE RESERVATION CARD s mým jménem plus Stateroom 726 a text Provided is your Dining Table Assignment for Friday, March 7, Rotterdam Dining Room, Deck 7, Time: 5:45 pm, Table Number: 150. Please bring this card with you and present it at the Confirmed Reservation Podium. Other Guests in Reservation – a následovala jména tří manželských párů. Přítel psychiatr původem ze Slovinska, z Mariboru, rakouský inženýr z Lince, český inženýr z Los Angeles. Tedy ani jeden autentický válečný veterán. O večerní kulturní zážitek se mínil postarat George Solomon (pěkná shoda jména na Šalamounových ostrovech), občas se vyskytující na Broadwayi a často v Las Vegas. K swingu hrálo trio George Kowalski v Ocean Baru. Modernější hlomoz produkovali muzikanti v Crow’s Nest na 12. palubě.