Srpen 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 9 - Rabaul, bomby, sopky

Ota Ulč

Končiny zde před námi si vysloužily označení RING OF FIRE - ne tedy Prsten Niebelungů, ale Prsten ohně. Prozatím nejposlednější důkaz příroda poskytla před necelým rokem – v dubnu 2007, když 200 mil od Honiary uspořádala zemětřesení s mohutností 8 stupňů Richterovy škály.

V pondělním ránu se probouzím o šesté hodině, monitor oznamuje teplotu 28 stupňů Celsia a 75% vlhkosti vzduchu a my pílíme rychlostí 17 uzlů v hodině. Za oknem kajuty je v mlžné dálce ke spatření jakási pevná zem – buď tedy ostrov Santa Isabela, nebo New Georgia - a též by se dalo říci, že Nová Gruzie. Myslí mi proběhla představa někdejších mořeplavců: jak jim asi bylo, když žízniví a hladoví se přiblížili a museli potýkat se sakramentským dilematem, zda zastavit, získat čerstvou vodu, čerstvé potraviny, a přitom riskovat, že je případně nerudní domorodci lapí a pozřou.

CNN právě oznámila rovněž nepříjemnou informaci, že americká burza se už propadla pod hranici 12 000 DOW. Vlézt tedy do kalhot a pak do výtahu, na jedenáctém poschodí máme Lido s příležitostí se až nehorázně nakrmit. Narodili jsme se rozhodně v lepší době, než naši předkové.

Brázdíme tam vody v blízkosti ostrovů Woodlark, Kirivina, Trobriand, zde pak vpravo značný ostrov Bougainville, kdysi s posádkou 40 000 po zuby ozbrojených obránců. Šel jsem si poslechnout přednášku australského vojenského experta o události spojené s jménem John F. Kennedyho a jeho zážitky právě v oněch končinách. Dozvěděli jsme se, že Kennedy ze zdravotních důvodů zprvu neuspěl sloužit u námořnictva, k němuž se dostal teprve po intervenci mocného tatínka. Z pohodlné námořnické židle ve Washingtonu chtěl pryč na pacifická bojiště a dostal se k tzv. PT-boat, hlídkovému torpédovému člunu s dvanáctičlennou posádkou. U ostrova Tulagi v blízkosti Guadalcanalu byl zraněn, jako dvaadvacetiletý byl povýšen na kapitána, komandovat PT-109, délka 24 metrů, do něhož ale vrazil, rozpůlil a potopil japonský torpedoborec Amagiri, délka 115 metrů. Devět členů posádky přežilo, doplavali na ostrůvek (jeho jméno jsem si snad správně poznamenal jako Naru), přišel k nim domorodec a Kennedy na kokos vyryl zprávu doručenou pak Australanu Evansovi, jednomu z oněch tuze užitečných coastwatchers. (Tento kokos je teď k spatření v JFK muzeu v Bostonu.) Poněvadž jako komandant přišel o svou loď, aniž si na nepřítele pořádně vystřelil, neměl nárok na medaili, ale hrozil mu court martial čili stanný soud, k němuž ale nedošlo. V roce 2002 se expedici National Geographic podařilo najít trosky člunu, údajně u ostrova Plumpudding, který ale na mapě nemohu najít. Teď je údajně přejmenován na Kennedy Island. Má to být v blízkosti značnějšího Kolombangara Island.

Z bývalé britské državy Šalamounových ostrovů tedy spějeme do ještě víc bývalé kolonie tehdejšího Německa. Získal ji v roce 1894 císař Wilhelm II. a těšila se - či spíš netěšila - pověsti až rekordně značné záliby domorodců v požírání člověčiny. Přemnoho snězených misionářů bylo důkazem.

Příslušný ostrov, který je součástí státu Papua New Guinea, je znám nynějším svým jménem New Britain. PNG má odhadovaný počet pěti milionů obyvatel mluvících 800 jazyky, krášlený 3000 druhy orchidejí a přemírou motýlů, z nichž největší je Queen Alexandra.

Za první světové války došlo k vyvlastnění německých kolonizátorů, šup s nimi tehdy zpět do vlasti – tedy předehra, byť ve značně menším a míň surovém provedení, než způsob, jakým jsme my zatočili se sudeťáckými potomky kolonistů ne z devatenáctého, ale spíš ze třináctého století.

Mandátní správa Austrálie z pověření někdejší Ligy národů trvala až do doby japonského útoku na Pearl Harbor. V lednu 1942 došlo k bombardování Rabaulu a postupnému ústupu Australanů. Mnozí z nich ale padli do zajetí a Japonci je používali jako živé terče při zacházení s bajonetem. (Po válce Spojenci postavili před soud 196 provinilců, z nichž 93 obdrželo trest smrti.) Japonská posádka se rozrostla do počtu 100 000 mužů. K dispozici měli 3000 tzv. comfort women, žen zejména korejského původu, k nedobrovolné potěše. Došlo k přesunu válečných zajatců ze Singapuru na Rabaul, důkladně je použít při výstavbě 500 kilometrů tunelů, skrýší pro dopravní čluny (barges) a pěti letišť. Rabaul se stal hlavním stanem velícího admirála Yamamota, odtud dirigoval bombardéry k zásahům na Guadalcanalu a do jakéhokoliv spojeneckého loďstva, pokud kdy bylo ke spatření. Pevnost s tisíci bunkrů, kulometných hnízd, dychtivých rozstřílet americké útočníky, až se dostaví.

Jenže oni se nedostavili. Generál MacArthur, po zkušenosti s velkými ztrátami při dobývání jakkoliv mizerné, bezcenné pevniny, rovněž zde začal prosazovat již dřív zmíněnou strategii frog-leaping, cíle si vybírat a některým se zcela vyhnout. Tím některým byla též superpevnost Rabaul, Američany téměř denně bombardovaná, její přístav důkladně blokován americkými ponorkami. Posádku izolovanou, odříznutou a též hladovou postihl zamýšlený úděl onoho „wither on the wine“.

Američanům, rozluštivším vojenský kód nepřítele, se podařilo zjistit přesné datum a čas Yamamotova odletu k inspekci na ostrově Bougainville. Ke své smůle neměl zpoždění, ve výši ho očekávala dychtivá eskadra, jež ho sestřelila - ztráta to pro Japonsko nenahraditelná. Jeho nástupce admirál Koga, vzdor svým schopnostem, nedosáhl Yamamotovy brilantní úrovně.

Sedm hodin ráno zde, v New Yorku je pět hodin odpoledne včera. Tady někde vpravo by měl být podlouhlý ostrov New Ireland (dřívě za Němců Neu Mecklenburg). Ten sice neuvidíme, ale zřetelně zde vlevo vidíme pár podivných bochánků, tam známých jako Beehives – Včelí úly. To jsou vrcholky kdysi několika sty domorodci obydlených ostrovů, které se za zemětřesení v roce 1937 propadly a jen toto málo viditelného po nich zůstalo.

Papua New Guinea, získavší nezávislost v roce 1975, nám dávala tento poločerstvý majestát své suverenity důkladně najevo: byla to jediná končina na našem itineráři, pro niž jsme potřebovali vstupní – a hodně drahé – vízum, a pro právo několikahodinového pobytu na souši jsme museli vyplňovat několik podrobných formulářů se zcela irelevantními otázkami.

Rabaul má pověst toho druhého, nejvíc fotogenického přístavu v celé Oceánii (tím prvním prý je Madang v PNG, kde jsem nebyl, nemohu potvrdit). Před námi se objevil záliv se zelenými svahy a dvěma vulkány: sopečné , notně dýmající kopce - severnější Matka neboli Kombiu a jižnější, momentálně jakoby rozčilená Dcera neboli Tuvurvur. Věru parádní podívaná, návštěvníci se mohou ufotografovat, činíce též záběry deaktivovaných plavidel v různém stavu rezavějícího rozkladu.

Klikatou cestou jsme se vydali na nejvyšší kopec k náramnému výhledu. Míjíme mnohé otvory ve svazích, vydlabané nory, kde vyčkávali japonští obránci postřílet americké útočníky, aniž se jich však dočkali. „Japonci!“ zdůrazňoval průvodce. Kdo jiný? Přece ne Rusové. Úplně na vrcholku jeden z našich cestovatelů jiné průvodkyni mínil podrobně vysvětlovat, že sopečné výbuchy mohou být nebezpečné. Jak bezpečné by kdy mohly být, ty pitomo?

Zajeli jsme k několika pamětihodnostem. Například k válečnými zajatci pracně vydlabaným tunelům, do nichž Japonci za pravidelných náletů před nebezpečím po kolejích dostrkávali čluny sloužící k dopravě životně důležitého materiálu. Teď po nich jen zbyly rozpadávající se trosky, hic transit gloria mundi. V museu a kulturním centru v tamější velebujné přírodě se naskytovala příležitost v intimní blízkosti se kochat a dotýkat válečnického haraburdí - tu kanony, támhle stihačka, pořádná hromádka přilb, neuchránivší jejich nositele – kde ti asi teď jsou?

Rozhodně nebyli na Bita Paka Memorial Cemetery, vzorně udržovaném prostoru s víc než tisíci hroby – Australané, Fidžané, Papuánci, přemnoho Indů a jeden Holanďan. Australan Raymond Henry, padl 11.února 1942, věk 21. Papuánec Urala Kaukau, věk 26. Dlouhá řada hrobečků s nápisem, že není známo jméno, ba ani národnost.

Cestu po ostrově umožňovala silnice, prý stavěná a asfaltovaná ještě za Němců. Na několika místech ale zmizela, zas se objevila. Dětičky na nás mávaly a dokonce květiny naším směrem házely. Lid Tolais – tito potomci náruživých kanibalů – se tvářili příjemně, sličné postavy, ženy ve volných barevných šatech až ke kotníkům, některé s paraplátkem proti běsnícímu žáru. Slušnou angličtinou vládla i patrně negramotná vesničanka.

Příroda správně tropicky bujná, po obou stranách vozovky žírné zelené stěny, banánovníky, stromy, na nichž mango či papaya, palmy s kokosy. Vůně kvítků frangipani a najednou něco zcela jiného – vzduch důkladně prosycen vůní kokosů, škoda, že magnetofon ji nemůže zaznamenat. Však ano – zde z velkých vozů vykládali kopru ke zpracování v kokosový olej na export. Vanilka je též výnosným vývozním zbožím, na rozdíl od banánů, ovoce a zeleniny, zcela ke spotřebě na domácím trhu.

„Hele, INTERNET CENTER!“ ukazuji v místě s jménem Kokopo. Toť nové a dočasně teď hlavní město provincie New Britain – nikoliv již Rabaul. Spěchám s vysvětlením: Rabaul postihly ve dvacátém století dvě pohromy: napřed válka s téměř každodenním bombardováním, což si ještě pamatuje mizící menšina svědků, a poté událost 19. září 1994, tuze v paměti nynějších žijících, když totiž bez varování explodovaly dvě sopky najednou. Sice nevznikly nové Pompeje, ale sopečný popel pokryl město až do výše tří čtvrtí metru, vbrzku se popel smísil s deštěm, vytvořila se pevná vrstva v podobě betonu, stropy se prolomily, město se rozpadlo, přestalo dýchat. Následovala evakuace všeho obyvatelstva, bylo ho prý sto tisíc. Pohyb pryč od zkázy, a tak vznikla ona náhradní dočasně hlavní metropole Kokopo. Vše bylo šedivé, mrtvé, tvrdili mi domorodci, a prý pět, šest let trvalo, než se příroda aspoň částečně zmátožila. Potřebné fondy začaly přicházet z různých zdrojů, ve značné míře od japonských turistů, občasných návštěvníků.

A mohli bychom se my návštěvníci divit, že zkázonosná nevůle přírody, jež se zas někdy v budoucnosti bude nepochybně opakovat, má pro postižené větší váhu než důvod, který nás přiměl do tamějších končin zavandrovat?

Vrátili jsme se na palubu dost schváceni, ale ne natolik, abych po obědě nevyvlékl Priscillu k pěší inspekci zkázy. Ještě před odchodem slyším, ale malou pozornost věnuji kapitánovu varování, že dnes sopka Turvurvur je mimořádně neklidná a značné množství sopečného popele s příměsí síry se valí naším směrem. Však daleko směrem k Turvurvovi nepůjdeme, konejšil jsem tu svou, jíž se už zpočátku mizerně dýchalo. Na mapě k Mango Road to nebude dál než jeden kilometr.

Mapa nehorázně lhala, už víc než hodinu jsme se trmáceli sopečným popílkem, kolem nás bloky kdysi existujících čtvrtí, občas někde ještě trčelo jakési stavení, občas i domorodec, ptáme se, jak daleko to ještě je k naší kýžené Mango Road. Někteří nevěděli a ti, co tvrdili, že vědí, nás mátli a posílali stále dál.

„Já už dál nemůžu,“ tvrdila ta moje. Nicméně vydržela, k ulici jsme přece jen došli, ano, byl tam hotel, jménem HAMAS, proč tak asi nedobré jméno? Chtěl jsem koupit pohlednice, avšak neměli.

Zpátky jsme se pak plahočili, taxi v Rabaulu totiž neexistují. Zpět na lodi byl vyhlášen zákaz vycházení na palubu pokrytou sopečným svinstvem. Posádka se teď bude tužit a vše cídit do původního stavu.

To tedy byl Rabaul, dějiště mnohých překvapení. Kanálem Georges se vzdalujeme poloostrovu Gazelle Peninsula, kapitán informuje, že vplujeme do Bismarckova moře, dějiště rovněž mnohých námořních utkání. Tamější hloubka moře dvou kilometrů se mezi souostrovím Admiralty a ostrovem Musssau zvětší na pětikilometrovou.