Srpen 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 10 - Žraloci, Češi, rovník

Ota Ulč

Máme před sebou tři dny a noci nepřerušené plavby – 1201 námořních mil neboli 2222 kilometrů, tolik chvalitebných známek: není totiž kde kloudně zastavit v Bismarckově moři – dějišti mnohých a pro Japonce ne vždy příznivých námořních utkání.

Mělo to i neblahý dopad na souši, na Nové Guineji, kterou míjíme v dáli nalevo od nás. Například došlo k pokusu Japonců o vylodění, aby se zmocnili letiště ve Wau, nedaleko zálivu Huon: osm plavidel za doprovodu osmi torpédoborců. Jejich záměr ale neunikl pozornosti amerických letadel a všech osm transportérů a polovina torpédoborců , jakož i polovina invazního mužstva, putovaly ke dnu. Po takové zkušenosti Japonci své na Nové Guineji již angažované jednotky se snažili zásobovat zejména ponorkami, do jejichž útrob se ovšem mnoho potřebného materiálu nevešlo.

Na rozdíl od admirála Nimitze, který měl na starost akce ve středním Pacifiku, kam my teprve budeme směřovat, generál MacArthur, velitel na oné jižní frontě, se musel o své pravomoci dělit s australským generálem (Sir Thomas Blamey) s ne vždy harmonickým průběhem.

Tohle jsme tedy měli nalevo od nás. Na opačné straně by měl být daleko menší ostrov, spíš ostrůvek Manus, marně se po něm rozhlížím. Tam totiž hodně dlouho po válce se populární a mně značně sympatický William Holden, hollywoodský herec, velmi se angažující zabraňovat ničení divočiny v Africe, investoval do Manusu hodně peněz na zbudování oázy - zachované lahody jižních moří. Holden pak umřel a o výsledku jsem se nedozvěděl – zda došlo k realizaci či zůstala jen pouhá chiméra.

Mnohé zájemce neláká pouze hebký bělostný písek na plážích pod ševelícími palmami, vrhat se do vln oceánu, ale v něm se i potápět, zejména tam, kde v hlubinách dlí tolik pozůstatků z oné třeskuté historické doby. Značný to případ jak Guadalcanalu, tak Rabaulu. Jenže inspekci vraků zobtížňuje přítomnost žraloků, nenasytných potvor. Za oné války pozřely mnohého trosečníka. Zvlášť tragický byl osud amerického těžkého křižníku Indianapolis, potopeného japonským torpédem. Vinou jakéhosi zádrhelu, SOS volání o pomoc se nedařilo a teprve po několika dnech došlo k záchraně prořídlých řad trosečníků, kteří podali hrůzné svědectví o žraločí nenasytnosti. (Tato, ve zpětném pohledu zbytečná, tragédie byla inspirací k napsání knihy či knih a k natočení celovečerního filmu.)

V té souvislosti vhodná bude poznámka, že Američané vytvořily velmi účinnou záchrannou službu (Search and Rescue Service), jejíž zásluhou se podařilo zachránit většinu (odhadovaných 80 procent) pilotů , členů sestřelených posádek. Japonci se takto vůbec nesnažili, však lidský život v jejich hierarchii hodnot měl nevelkou cenu. K tomu pak připočtěme ztráty v řadách sebevražedných kamikaze a výsledkem byl podstatný nedostatek schopných, kvalifikovaných a při životě dosud zachovaných aviátorů. „Kádry rozhodují vše,“ stařičký bolševický slogan pak přijde na mysl.

Sedím v Lidu při každodenním nezřízeném hodování a kdosi zamířil směrem k oknu: za ním ve vlnách byla ke spatření nejen velryba, houf, hejno či dokonce smečka ladně se vynořujících delfínů, ba i ploutev žraloka – zlověstné znamení. Začal jsem meditovat a to nahlas: toho jídla tady, co se pak vyhodí! Guláše, řízky, bifteky, omáčky, a těch moučníků, zákusků, závinů, koláčů, dortů, lineckých a jiných řezů! Pišingry a palačinky, třeba i se šlehačkou. Proč se někdo dosud nepokusil o změnu diety, kulinárních preferencí těchhle netvorů, krmit žraloky palačinkami, aby je přešly jejich krvelačné choutky? Blíž k moučníkům, dál od masožravosti, bezohledného zakusování a požírání chudáků trosečníků, případně i neopatrných plavců? Takto jsem se rozkecával, v představách takového absurdna si liboval. Výraz ve tváři spolustolovníků vyjadřoval vážné pochyby o mentální úrovni navrhovatele. Až na jednoho z nich. „Mně by se to líbilo,“ totiž utrousil. A vyklubal se z něj Čech. Našinec, se smyslem, pochopením pro absurdno, náš druh humoru, se nezapře.

Představili jsme se: penzista ze San Diega, příslušník posrpnové emigrace. Původním povoláním inženýr, nikoliv nuzák, jeho koníčkem je poznávat svět, prozatím nahlédl do sto čtyřiceti států, takže mu jich ještě pár desítek zbývá. Po tomhle výletu plánuje zastavit se v rodné Praze a pak pokračovat do Turkmenistánu a Kazachstánu, takového druhu končin, jejichž přitažlivost mi dosud neučarovala.

Příjemné to překvapení. Za loňské plavby kolem jižního cípu latinskoamerického kontinentu jsem potkal českého inženýra, jenž po příjezdu bratrských tanků odešel do Švýcarska, o Americe se vyjadřoval nepříznivě – čili správně evropsky – a hrozil, že tam nepřijede, dokud Bush nezruší povinnost snímání otisků prstů při vstupu do země.

„Je tady také Eva – Evička, v gift shoppu, ještě jste se s ní nepotkal?“ zeptal se Kaliforňan. Helemese! Za někdejší plavby ve vodách Aljašky, manželka mi tehdy tvrdila, že mládež v kasinu, obsluhující ruletu, baccarat a další ta neřestná zařízení, mluví anglicky z australským přízvukem. Tedy kádry z Klokánie. Prohlížím si štíhlou krasavici s jmenovkou Galina Kamenska. „Jste ze Sydney nebo z Melbournu?“ česky jsem se zeptal. „Jsem z Ostravy,“ česky odpověděla. Takovou zajímavou práci sehnala přes agenturu, na kontrakt. Chtěl jsem se s ní posléze setkat k popovídání, ale neuspěl jsem. Neměla zájem ztrácet čas s emigrantskou pakáží.

Tentokrát jsem uspěl lépe. Na osmém poschodí, v blízkosti kasina, s obsluhujícím personálem zejména ruským a rumunským, a od prostor, kde vyhrávaly muzikantky z Polska, tuto naši Evičku jsem našel mezi klenoty mezinárodně čilé firmy SVAROWSKI. Pohledná, poklidná, neagresivní bruneta, věk něco ke třiceti. „Jste povoláním klenotnice?“ zeptal jsem nikoliv oklikou. Je ekonomka. Z Valašského Meziříčí. Co dívčinu od Beskyd zavanulo až do těchto končin? Jak výnosné je její počínání? Výnosné není, ale má příležitost nahlédnout do světa. Z podrobností jsem se dozvěděl, že ho již poznává dokonale. S tímhle Statendamem, z něhož my v Japonsku odjedeme, ona bude pokračovat dál do Číny. V dubnu pak na chvilku do valašského domova a v květnu do Prahy shánět víza pro další své globální putování. Takže se v Praze v té době třeba uvidíme, dodal jsem a vyměnili jsme si e-mailové adresy.

Den poté se na palubě potkávám s dalším Valachem z téhož Meziříčí: stejná generace posrpnová jako inženýr ze San Diega, tohle byl rovněž inženýr, ale z Los Angeles. Tam vlastnil firmu vyrábějící precizní přístroje pro zákazníka NASA, do kosmu nahlížejícího. Firmu včas prodal, věnuje se svým radovánkám, svět už rovněž důkladně prošmejdil, jak jsem si ověřil zmínkami o zastrčených výspách, v nichž se rovněž vyznal. Seznámil jsem se též s jeho filipínskou manželkou, krasavicí s jménem Milagros. Manžel z ní ale udělal Růženu, aniž přejmenovaná namítala.

S námi prý pluli další dva Čechoameričané – jeden z Texasu, druhý z Minnesoty. „Tak pánové, nemáme být komunistům vlastně vděční? Nebýt jich, což bychom se byli takhle rozběhli do světa a pak mohli žít tak zajímavě?“ utrousil jsem u sklínky něčeho dobrého. Pravda pravdoucí: naše generace má důvod být komunistům vděčná, že jejich způsob pitomého a potupného vládnutí nás z klece vystrnadil. Kdežto tahle nová mladá generace aby byla vděčná kolapsu komunistického monopolu, rozpadu klece, možnosti uplatnit svůj talent bez jeho ničení třídními hledisky, do světa se rozběhnout tak jak tato naše valašská Evička a mnohé tisíce v téže šťastně časované době. Mezi nimi na palubě byl i mladík Tomáš, velice respektovaný a vyhledávaný Slovák, který měl na starost internet, řešení případných komplikací s elektronickou poštou. Šel jsem se ho zeptat, jak takovou funkci a zejména znalosti získal. Vysvětlil, že původně pracoval jako číšník, což ho nebavilo, naučil se tedy něco jiného a to ho baví.

Blížíme se k rovníku, z jižní polokoule se přehoupnout do severní. Na lodi dochází k přípravám značného ceremoniálu, u něhož se vyskytovalo nehezké slovo pollywogs , o jehož významu jsem neměl tušení, toť vše pod patronátem boha Neptuna. Přes rovník jsem už letěl aspoň tucetkrát a jednou – v ekvádorském Quitu - sedl do místního autobusu, který mě za necelou hodinu dovezl k místu s čárou přes silnici, kde se pak rozkročit o postát současně v obou hemisférách. K tomu foto jako důkaz.

Průvod s kraválem, projevy, různým šaškováním a procedurou týkající se oněch pollywogs – členů posádky, poprvé prožívající tuhle navigační zkušenost. Každý z nich pak lapen, na stůl položen, omáčkou na celém těle polit, jemně nakrájeným sýrem posypán, makarony po něm rozmazány, hnusná tedy podívaná. A dotyčného či dotyčnou, s nudlemi ve vlasech, nabyvší tak podobu medúzy, pak vhodit do bazénu. To byli ti šťastnější. Ti ostatní v tak ohavném stavu, v žáru onoho přesně rovníkového slunce, museli setrvat až do konce tak infantilního obřadu. Za pár hodin do naší kabiny dorazily dva glejty s naším jménem – CROSSING THE EQUATOR s dlouhým květnatým textem k potvrzení a blahopřání a s dvěma nečitelnými podpisy.

V jacuzzi, v bublající a těměř vroucí vodě, do níž jsem se ponořil a marinoval své nevábné tělo, jsem se dozvěděl novinku z americké dálavy, že Eliot Spitzer, náš guvernér v New Yorku, ctnostný ženáč, pronásledovatel všemožných neřestí na Wall Streetu, organizovaného zločinu včetně organizované prostituce, též používal takových služeb. Jaké asi laskominy mohla poskytovat Ashley Alexandra Dubré alias Kristen, účtující 5000 dolarů za hodinu, již pak oblažovaný nejvyšší státní funkcionář naúčtoval eráru? Svatoušek jeden, tenhle náš guvernér, měl by zavítat do zdejších končin, zaplavat si a potkat se žraloky, dosud nepřeorientovanými na palačinky.