Srpen 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 11 - Komplikovaná Mikronésie

Ota Ulč

V pátek čtrnáctého března je půl osmé ráno, v New Yorku je půl šesté před večerem včera a v Praze půl jedenácté před půlnocí, rovněž včera. Z Aucklandu jsme prozatím absolvovali 3645 námořních mil, z Rabaulu 877 mil a do příštího přístavu, jímž bude dost unikátní ostrov jménem Yap, nám chybí 329 mil. Monitor chrlí další údaje, včetně informace, že salonu krásy šéfuje Polka Anie Kwieczinski.

Překročením rovníku jsme opustili svět Melanésanů, kudrnatých tvorů s hodně tmavou pokožkou, a vpluli do Mikronésie, světa maličkých ostrovů, rozprostřených na obrovské ploše – větší než celá Evropa. Za druhé světové války kterýkoliv sebezastrčenější atol se mohl stát – a mnohdy se stával - dějištěm krutého konfliktu, který přeťal život velkému množství mladých lidí v uniformách z končin, kde určitě neměli ponětí o existenci jakési Tarawy, Peleliu, Saipanu, Tinianu, či Iwo Jimy. A čím víc se fronta přibližovala k Japonsku, jež spoušť způsobilo, krvavé střety získávaly na intenzitě.

Ostrovů to je víc než dva tisíce, nikdo přesně neví – některé totiž zmizí, nové se vynoří z hlubin, další vzniknou dělením. Stačí jen málo, aby oceán přeťal korálovou nudli. Obydlených je jich asi jen sto, počet obyvatel se všeho všudy odhaduje na něco kolem čtvrt milionu – plus zdaleka největší a nejpočetnější Guam, zvláštní to případ: patří do Mikronésie geograficky, nikoliv však politicky. Rovněž opomíjím dvě bývalé britské državy Gilbert a Ellice, nyní samostatné státečky Tuvalu a Kiribati.

Nejsevernější výspou je Farralon de Pajaros, nejjižnější je Kapingamarangi, pouhých sto kilometrů tady za rovníkem. Najde-li se dostatečně trpělivý čtenář, ochotný strávit přemíru těchto až protivně detailních údajů, doporučuji vzít do ruky mapu a orientace vůbec nebude obtížná.

Mikronésii tvoří trojí souostroví: Mariany na severu (pojmenované po španělské královně Marii Anně, vdově krále Filipa a patronce prvních misionářů). Karolíny na jihu, pojmenované po španělském králu Karlu II. Marshallovy ostrovy na východ, o jejichž jméno se zasloužil jakýsi anglický kapitán.

Jak už jsem poznamenal v jedné z předchozích kapitolek, Mikronésie zažila sérii evropských vládců. Napřed Španělé, kteří po prohrané válce s Američany ji v roce 1899 prodali Němcům. Němci po prohrané světové válce v roce 1918 o tyto majetky přišli a Liga národů v Ženevě je svěřila do opatrování Japoncům, tehdy spojencům na vítězné straně. Po roce 1945 se opatrovníky z pověření OSN stali Američané. Ti se svého mandátu (United Nations Trusteeship) postupně zbavovali a výsledkem byl zrod čtyř suverénních států, členů OSN, každý z nich se stejnými právy jako Čína či Indie s jejich miliardou obyvatelstva. Trocha zemědělského počínání, rybaření a turismus by ostrovany neuživila - živí se tedy úřadováním, jež ovšem platí Washington. Nimrodi by si v takových končinách příliš neužili. Jediným tam původním zvířetem jsou ovoce zobající netopýři (tzv. fruit bats), černá, občas hlučná stvoření s rozpětím křídel až jeden metr.

Pokusím se ony čtyři miniaturní novice představit nikoliv v abecedním pořádku či datem jejich zrození, ale podle směru plavby Statendamu, kam že míříme. Nejblíž by nám byla Republic of Palau, 500 mil na východ od Filipín, řetězec 200 ostrůvků, všeho všudy pouhých 461 čtverečních kilometrů, s 19 000 obyvateli (odhad, 1999), z nichž většina (12 000) žije v hlavním městysu jménem Koror. Ten Japonci v době své mandátní správy zvelebili, zmodernizovali, elektřinou, vodovodem a asfaltovanými cestami vybavili.

Za války invazní vojska Američanů Koror pominula a tamější japonská početná posádka (25 000) poklidně setrvala až do kapitulace. Což ale zdaleka nebyl osud například ostrova Peleliu - strategicky nevýznamný, americkým bombardováním beztoho důkladně zdecimovaný, a tam boje, místo kvapného vítězství, trvaly déle než dva měsíce a počet mrtvých se odhaduje kolem dvanácti tisíc. (Porovnejme se ztrátami za nynějšího konfliktu v Iráku: čtyři tisíce za pět roků.) Příroda se už ze spouště vzpamatovala, obyvatel tam nyní pobývá necelý jeden tisíc. V úrodné půdě se daří marihuaně velmi vysoké kvality. Obživu v tomto státečku poskytuje rybaření, občasný turismus a ovšem i finanční podpora z Washingtonu. V roce 1978 ostrované hlasovali pro nezávislost a prezidentem se tam stal předák jménem Haruo Remeliik.

Tuhle končinu náš Statendam ale pominul a o důvodu se na palubě daly zaslechnout různé dohady. Zamířili jsme na onen druhý útvar s jménem Federated States o Micronesia (FSM), pro něčí vkus až protivně komplikovaný, s nímž předchozí Palau nechtěl mít nic společného. Je to totiž federace čtyř států, 607 ostrovů, obydlených je jich jen jedna desetina, roztroušených v oceánu na rozloze jednoho milionu čtverečních mil. A skoro na každém ždibci tamější mnohdy nepevné pevniny se mluví vzájemně si nepodobným jazykem. Aspoň že si zachovali společnou angličtinu.

Tyto čtyři součásti federace, od západu směrem na východ jsou Yap, Truk, Ponape a Kosrae. Na Truk jsem kdysi dávno zavítal Do tamější laguny na ostrov Moen mě přilákal dopad druhé světové války. Tam totiž měli Japonci své mohutné velitelství, přestěhované z Rabaulu, a ve vodách flotilu značného rozsahu. Načež v únoru 1944, v synchronizaci s útokem na Eniwetok v sousedním souostroví, se dostavilo americké letectvo a pustilo se do práce. Dva křižníky, čtyři torpedoborce, celkem víc než šedesát lodí s velkým množstvím posádek, šlo ke dnu. Vznikl tak akvatický hřbitov, nyní chráněný, pod patronátem OSN. V dost průzračných hlubinách lze rozpoznat obrysy trosek - největšího vraku Heian Maru, též Fujikawa Maru, letadla, kanony, pocity to podivné.

Rovněž jsem měl možnost podívat se na Ponape, další z nynějších součástí federace. O ní kolovaly báje jako o jednom z nejkrásnějších ostrovů světa, se sopečným kopcem 2600 stop vysokým, s koupáním též vertikálním - pod mnoha vodopády. U fotografií domorodých krasavic při vodopádové koupeli mi nedošlo, že tyto toky sytí mohutné deště, 350 coulů ročně, což v průměru přijde asi na dva a půl centimetru denních srážek. A že po rozbahněných stezkách se nedá daleko dojet. Přichomýtl jsem se k tamější soudní budově, udílející spravedlnost v jakési zašlé maringotce bez koleček. Fotografoval jsem několik nákladních automobilů, zřejmě tam bez pohnutí parkujících již drahnou dobu. Zelenavé pneumatiky se už z třetiny propadly do bláta, v nevábné mázdře tam dlely. Kamera též zaznamenala varování o zakázaném vstupu kamsi: KEEP OUT - DEHR PIDELONG. Na Kosrae, tu čtvrtou součást federace, jsem se mohl dívat jen z okénka, bez přistání, nic o něm nevím.

A vůbec nic jsem tehdy nevěděl o Yapu, na západním konci federace, kam Statendam právě mířil a na ten jsem se těšil zejména. Kdokoliv se sklonem ocenit absurdno aby souhlasil: Yap je ten nejtradičnější ze všech ostrovů, s dvojí měnou - jednak dolary, jednak stone money, jakoby mlýnské jsou kameny legitimním platidlem, první guvernér John Mangefel zakázal nosit kravaty (taktéž přece v současném ultrapobožném Íránu), ženy si musí halit kolena, ale nevadí, když se na veřejnosti producírují s odhalenými ňadry (rozhodně ne případ Íránu). O unikátním ostrůvku budu informovat v příštím pokračování.

Čím dál od kopcovitého a částečně i sopečného západu, východním směrem přibývá až zcela dominuje plochý terén, s maximální nadmořskou výškou deseti metrů. Bez řek, bez spodní vody, v příliš slaném písku se nic užitečného neurodí. Pouze tam občas rostou kokosové palmy, breadfruit (patrně chlebovník) a pandanus (český výraz mi neznámý, nepochybně nepotřebný). Tohle je pak další, v našem pořadí již třetí suverénní státeček - Republic of Marshall Islands, Je to řetězec dvou paralelních, na 250 kilometrů od sebe vzdálených atolů, táhnoucích se do víc než tisícikilometrové dálky, avšak místy o šířce pouhých pár metrů. Všeho všudy něco kolem 180 čtverečních kilometrů s asi 60 000 obyvatel – rozloha i počet je jen přibližný, každý zdroj tvrdí něco poněkud a třeba i podstatně odlišného. Centrem je zastávka Majuro, kde jsem při přistání četl nápis WELCOME a totéž v místní řeči: YOKWE YUK. Žbrlavá řeč nemá nic společného s jazyky na jiných ostrovech. Zaznamenal jsem na magnetofonu přerychlé guturální zvuky, připomínající čerty, kdysi strašící české děti o Mikuláši.

Když jsme se vznesli, kapitán nás překvapil sdělením o zákazu fotografování naší příští zastávky, ultramoderního a ultratajného ostrova Kwajaleinu (na starších mapách označeném jako Menschikoff). Místo chýší a palem se nám zjevila spíš ilustrace ze science fiction. Kwajalein Missile Range, obrovská zařízení, citlivé uši a chapadla v tehdejší době studené války. Jedna hodně odrátovaná budova ve velikosti strahovského stadionu a ve tvaru býčí arény. Tady se v únoru 1944 urputně bojovalo. Osm tisíc Japonců hájilo atol sebevražedným stylem banzai, s výslednými ztrátami asi tak jedné mrtvoly na každý metr.

Marshallané započali se svou nezávislostí už v sedmdesátých letech, s ekonomickým potenciálem vývozu kopry, s trochou turismu a též výrobou zmrzliny pro domácí spotřebu v Dány zbudované mlékárně. Hlavním zdrojem příjmů je činže za pronájem Kwajaleinu a také platby, které američtí právníci vymohli od amerického eráru jako odškodné za někdejší atomové pokusy na Bikini a Eniwetoku.

Tak daleko ale Statendam nezamířil. Před sebou jsme měli ono čtvrté, severní, souostroví Mariany, dějiště hodně urputných bojů. Guam, ze všech zdaleka největší (48 km x 14 km), obyvatel už téměř čtvrt milionu včetně amerického personálu a rodinných příslušníků, de facto výspa USA, oficielně Unincorporated territory of the United States, v cestě pravidelných tajfúnů, ochotných řádit v kterékoliv roční době.

Jiné státoprávní uspořádání si pořídil zbytek archipelagu, v podobě tzv. Commonwealth of the Northern Marianas, status podobný Portoriku. Jejich občanům se též dostává amerického občanství a z federální pokladny ve Washingtonu jim pluje per capita víc fondů než kterémukoliv z padesáti států Unie. Ostrovů je čtrnáct, v řadě severním směrem jeden za druhým a obydleno jich je šest. Poněvadž tohle je oblast s nejhlubšími vodami na této planetě (tzv. Mariana Trench), ze dna v hloubi až jedenácti kilometrů vzešly horské útvary až o tři tisíce metrů vyšší než Mt. Everest. Centrem je Saipan, rovněž místo, jež zažilo kruté boje s velkými ztrátami na životech. Rovněž se tam podíváme.

Teď už snad mám tenhle pedantický profesorský přednes za sebou. Onen pátek 14. března na loď dorazila zpráva o pořádných nepokojích v Tibetu . Uvědomil jsem si, že před pár týdny jsem poslal do pražské redakce článek na olympijské téma, aniž se zmínil o této komplikaci, k níž tehdy ještě nedošlo. Teď tedy došlo, takže určitě budu za ono pominutí popuzenými čtenáři kaceřován, jaký že to jsem nemožný idiot.