Srpen 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 12 – Unikát Yap

Ota Ulč

Představen nám bude stát, státeček s dvojí měnou: tam platí jednak chřadnoucí americký dolar, jednak kameny jakoby mlýnské, až čtyři metry veliké a tedy k neunesení. Je to archipelag 138 ostrovů a atolů, z nichž obydlených je jen 22, roztroušených do vzdálenosti tisíce kilometrů v moři na prostoru sto tisíce čtverečních mil.

Před lety jsem dychtil se tam podívat a málem se to povedlo: za letu z Guamu na atol Truk se nám ozval kapitán se zprávou, že někde právě u Yapu ztroskotala loď, narazila na korálový útes. „Co kdybychom si tam odskočili, schválně, jestli ji najdeme. Je to sice z ruky, asi tak dvě stě mil, předpokládám, že se zajížďkou budete souhlasit,“ řekl kapitán, zlatý člověk. Něco takového jsem už nikdy neslyšel. Druhým členem posádky tam tehdy byl rovněž příjemný chlapík a navíc Čech. Jmenoval se Slovák. Udělali jsme vpravo v bok, loď jsme našli zapasovanou v útesu v lahodně průzračné vodě. To aby byla potupa pro mořské vlky, takhle se strefit.

A právě tím směrem teď mířil náš Statendam. Objevily se zelené obrysy, terén dost kopcovitý, ostrovy to jsou vlastně čtyři, sopečného původu, jejichž celkovou délku odhaduji na 25 kilometrů, s šíří několika kilometrů, spojené můstky skrovné velikosti. Toť tedy ten nejkonzervativnější, nejtradičnější kout Mikronésie, osídlený už před dvěma tisíci lety, s unikátní tradicí a hierarchickou strukturou. Tihle Yapané si kdysi dokonce vybudovali říši založenou nikoliv na řinčení zbraní, ale na účinné šalbě, totiž na magii. Náčelníci si najali čaroděje, šamany s pověstí schopnosti přivolat choroby, hladomor a dokonce i tajfuny. Obyvatelstvo ostatních ostrovů se raději podrobilo a souhlasilo s každoroční platbou výkupného, jen aby mělo pokoj. Nic ale nevím o druhu takové platby – svatováclavští volové to určitě nebyli.

Nyní k oné měnové specialitě jménem rai: v dávných dobách navigátor Anagumang plul na souostroví Palau, odkud pak přivážel kýžený materiál, zpracovaný do tvaru kotoučů s otvorem, jimž se prostrčila pevná kláda k přepravě. Překonání vzdálenosti 400 kilometrů zpět na Yap, na vratkých člunech za nezřídka zrádného počasí, bylo velmi riskantní, zaplatilo se tam mnoha životy, což pak přispělo k neobvyklému určení hodnoty takové měny. Čím víc obtíží k získání toho kterého kotouče, tím větší jeho cena, bez ohledu na kvalitu materiálu či jeho velikost. (Marně přemýšlím o analogii, napadá mě film Blood Diamond, s nepravděpodobnou eventualitou, že cenu drahokamu by určovala míra strádání, utrpení ho získat.)

Hodnotová kritéria nechtěně ovlivnil David O’Keefe, trosečník americko-irského původu, který na Yapu od roku 1871 strávil třicet let. Ten totiž využil obtíží s transportem z Palau, k dispozici dal své plavidlo, převoz oblých kotoučů pozbyl na svém nebezpečí a tím jejich hodnota klesla. Vzrostlo však jmění bývalého trosečníka, jemuž za poskytnutou službu náčelníci platili koprou. Podařilo se mu získat de facto monopol s tímto produktem a s nabytým bohatstvím zabažil i po moci politické, vyhlásil se za vladaře – His Majesty O’Keefe. Blízko přístavu v Colonii po něm zůstal pojmenovaný ostrůvek se zbytky někdejší rezidence.

Výhoda tohoto druhu peněz je i v obtížích je ukrást. Dočítám se o platidlech o váze 4535 kilogramů. Nikdo si ovšem něco takového neschovává pod peřinou, ale naopak je jako štíty, jako obrovité lívance staví před svým obydlím na obdiv okolí. Jsou k nepohnutí a každý údajně ví, komu který a z jaké části patří. V roce 1929, tedy v předvečer velké světové hospodářské krize, japonské úřady, které tehdy měly Mikronésii v mandátní správě, napočítaly na Yapu celkem 13 281 takových maximincí. Za druhé světové války Japonci se snažili nahnat domorodce k práci na stavbě letišť a vojenského opevnění, a neochotu ke spolupráci trestali rozbíjením vzácných platidel z kamene, jež pak používali k vyztužování silnic.

Ostrov je propojen v dávných dobách zbudovanou sítí nepříliš širokých, kamením dlážděných cest zvaných Kanaawog. Jsou privátně vlastněné – na Yapu naprosto vše je v soukromém vlastnictví. Půda, břeh, kde jen ten dotyčný šťastlivec smí rybařit, do vod se nořit. Kdokoliv jiný tam smí jen se souhlasem a za případnou úplatu. Nejen Marxovi by se to nelíbilo. Když náš spolucestovatel – psychiatr z Mariboru - pátral po dosud nenalezeném válečném haraburdí, jeho průvodce musel platit vstupné do málo probádané džungle.

Na Yapu je celkem sto vesnic, v nichž tradiční náčelníci se těší větší autoritě než demokraticky zvolení političtí předáci. Víc než kdekoliv jinde v Mikronésii se vzdor měnícímu tlaku zvenčí nejvíc zachoval tradiční způsob života, myšlení, mentality. Nikoliv pro potěchu turistů, jichž je beztoho pramálo, muži si pouze obléknou tzv. thu – kus bavlněné látky kolem pasu, ženy pak v sukni lava-lava, zakrýt kolena, ale nic opačným směrem. Pramalé popularitě se těšila manželství s Evropany či Japonci, ač právě Japonci finančně podporovali takovou iniciativu.

Zřetelný dopad zanechala druhá světová válka a poválečná přítomnost Američanů. Yap unikl hrůzám invazních bojů, ale zažil mnohé bombardování, zásahy japonských instalací, zničení jejich letadel jak ve vzduchu, tak na zemi.

Blížíme se k přístavu Colonia, hlavnímu městu či vesnici tohoto státu: Colonia s obyvatelstvem v počtu jednoho tisíce, takže nás tisíc dvě stě pasažérů bude mít zřetelnou převahu. Zelené, částečně kopcovité obrysy před námi, jakož i předpokládaný zádrhel. Místní lodivod se totiž dosud nedostavil, už má téměř dvě hodiny zpoždění, netrpěliví pasažéři na palubě ho oprávněně proklínají. Konečně se přece jen uráčil a umně nás provedl zrádným útesem a prý jsme byli tím úplně prvním plavidlem tak značné velikosti, jemuž se tam podařilo zakotvit.

Je sobota, na molu značný dav. „Ostrované jsou vlídní, ale zdrženliví. Před fotografováním je nutno požádat o souhlas. Požádat o souhlas ke vstupu kamkoliv,“ dostalo se nám nabádání. Tedy jsme se vyhrnuli, místní lid počtem převálcovat. Colonia je vskutku maličká, na rozdíl od předchozí Honiary, ba i sopkou rozmetaného Rabaulu. Připomínala mi Avaruu, centrální městečko v Rarotonze na Cookově souostroví, kde jsem docházel k premiéru Henrymu v jeho kanceláři, umístněné v poschodí nad poštovním úřadem. V Colonii před nevábným stavením fotografuji parkoviště s rezervací pro vůz ministra financí.

Spěchali jsme mu vydělat nákupem v YCA – Yap Co-Operative Association, největším obchodě země, takže tam námi bylo natřískáno. Pohledné, ochotné, byť poněkud neohrabané dívenky za pultem. Zdali pak tam mají něco nikoliv Made in China? Ano, měli. Na zeleném tričku pro našeho potomka, s oním kulatým kamenným penízem, na klacku vlečeným domorodci, vězela cedulka Made in Honduras.

Nikdo tam neplatil kamením – pouze naše souchotinářské dolary. Kamením bych ale mohl platit při větších transakcích, například při nákupu nemovitosti, což bych ale nemohl, poněvadž to je cizincům z velmi dobrého důvodu zakázáno.

Ale přece jen se vliv ostrovní tradice projevil u pokladny při platbě za půl tuctu pohlednic. Dotyčná si je totiž začala pečlivě prohlížet. Ač byly stejné velikosti, kvality, každou z nich hodnotila jinou cenou – tu rozhodovalo zobrazení na pohlednici. Aha, stejně jako tomu s kamennými penězi z Palau přivezenými: třeba stejná velikost, kvalita, ale jiný osud.

Priscillu posedla touha koupit licence plate – espézetku, správně česky řečeno. Také prý jako dáreček pro synátora, až si ji pak přimontuje na některý ze svých vehiklů a řítit se bude nedovolenou rychlostí, policajt ho lapí, kompjutrem si bude ověřovat identitu provinilce a ejhle, ono to je cosi z Yapu, co to je?

Začínáme v oné jedné ulici po takovém zboží pátrat. Vlezeme do jakési autodílny a ačkoliv všichni Yapané prý mluví anglicky, tam nikdo nemluvil. Byli to totiž Číňané, takže si s nimi ta moje popovídala čínsky. Dozvěděla se, že se přistěhovali z velkého tropického ostrova Hainanu před pouhým jedním rokem. Opakoval jsem pak mně nezodpovězenou otázku, jakou jsem před pár týdny dal v novozélandském Aucklandu: proč je kdo z Číny pustil ven a kdo je pak pustil dovnitř.

S manželkou takto posedlou jsme zamířili k policejní stanici, před níž byl prostor s pískem na odplivování slin, červených žvýkáním i zde tuze populárního betelu. Úřadující důstojník slíbil, že se pokusí někomu espézetku odmontovat a nám ji prodat.

Horko tedy je, ale dosud snesitelné, fotografuji náramně bujně zelené prostory a moderní budovu, přesně takovou, jakou jsem kdysi postřehl na Truku a Ponape, a sice YAP POSTAL SERVICE CAROLINA ISLAND, YAP 96943. Pošta, koupím známky, na dveřích oznámení OPEN a přitom přece byla sobota! Sliby – chyby, vstup byl zalígrován několika zámky a řetězy.

Rozhodli jsme se nepachtit za sestřelenými stíhačkami, ale dojít do vesnice s měnou z kamene. U jednoho obydlí Priscilla škemrala o espézetku a domorodec přikývl. Za chvíli jsme ji měli: ISLAND OF STONE MONEY, YAP STATE číslo O315, s datem 2003 a se zpodobením onoho kamene s dírou. Řekl si o pět dolarů a rádi jsme mu je dali.

Trmácíme se po silnici, nad hlavou kokosy, banány, mango, papaya a zastaví chlapík, nabízí svezení, žádný taxikář, na dveřích měl firmu ministerstva zdravotnictví. Představili jsme se, já mu dal profesorskou vizitku, on posloužil informací, že se jmenuje Frank Lifang a pracuje v oboru nikoliv nakažlivých chorob. S ním jsme dojeli na jeho majetek u mořského břehu, co patří jen jemu a u něhož si staví dům. Kolem tam měl rozestaveno několik těch kamenných štítů či lívanců. Vzájemně se fotografujeme. Proč tomuhle velkému kamenu kousek chybí, že by zub času, či dokonce i zde by zasáhla zhoubná inflace? Prý to zavinil tajfún. Sice jsem měl potíže s představou, že vítr jakkoliv urputný by mohl odfouknout něco tak bytelného, ale soustředil jsem se na jiné otázky – jak kdo ví, co komu patří?

S odpovědí neměl problém. Tenhle vlastní sestřenice, ten druhý teta, tamhle ten veliký patří náčelníkovi v sousední vesnici. Co tento tajfúnem pošramocený kámen, o který se právě opírám? Prý moc vzácný není – je to O’Keefe stone, k němuž se nevíže žádná tragédie.

Propovídali jsme mnoho témat. Značně mě zajímala otázka onoho nation building, jak obtížný či zcela nemožný je cíl vytvořit povědomí společného národa, roztroušeného v tak obrovitém prostoru, s řečí nesrozumitelnou od atolu k atolu? Poskytl pár příkladů – v jazyku Yapu a jazyku Ulithi, atolu toho nejbližšího (161 km vzdáleného):

HALO, DOBRÝ DEN : mogethin – matha kofam

NA SHLEDANOU: kefel – saila

DĚKUJI : kammagar – hosa hachegcheg

PROSÍM: wnig – hotowe m song

ANO: arrogon - ngo

NE: danga – yab.

Odpověděl, že jediným takovým tmelem je angličtina s neblahým ale dopadem, že mladá generace svůj původní jazyk zapomíná, na něj nedbá.

A jak to vůbec vypadá na oněch Outer Islands jako jsou Fais, Ifaluk, Satawal či Woleai, každý se svým unikátním jazykem? Jedině na již zmíněný atol Ulithi s 49 ostrůvky existuje letecké spojení třikrát týdně s Pacific Missionary Aviation. Tam se za války bojovalo, Američané zbudovali letiště, v laguně pak čekalo přes šest set lodí, aby se podílely na invazi Okinawy. Zásluhou Američanů vznikla nemocnice se 100 lůžky a na blízkém ostrově Mogmog rekreační centrum v potěše dvaceti tisíc vojáků denně. To vše již ovšem pominulo.

Jaký ten příjezd a pak odjezd musel mít dopad na ostrovany? Těch tam nyní žije necelý jeden tisíc a návštěvník se tam může dostat jen na pozvání. Lahodná představa života v takovém ráji. Na chvilku. Pak ale existence k uzoufání.

Dojmy důkladně schváceni, jsme se vrátili do naší komnaty na Statendamu. Večer jsme měli příležitost okusit yapskou kulturu se zpěvy, tancem a rachotem bubnů - prý poprvé, kdy ostrované, přece tolik zdrženliví, byli ochotni něco takového uspořádat. Lodní program obsahoval puritánské svatouškovské varování stran případného šoku pohledem na obnažená ňadra, různým tempem se pak pohybující. V sále bylo narváno. Zážitek hodnotnější na pohled než poslech. Po představení naše rozloučení, abychom odpluli směrem ke Guamu, do úplně jiného světa.