Srpen 2008

Gott mit uns

Miroslav Václavek

Letná je místo posvátné. Před lety odtamtud na nás shlížel moudrý generalissimus, génius a učitel našich národů Stálin a pod jeho nohama radostně máj co máj. jásaly davy Pražanů u tribun vrcholných představitelů. Sídlila tam Bezpečnost ve svém ministerstvu vnitra, odkud mladí příslušníci StB bděle střežili šťastnou budoucnost nás všech.

I přehlídky naší lidové armády, v níž radostně sloužili své dva roky života mladí svazáci se tam konaly. Raketčíci, tankisté, automatčíci, pohraničníci i trén včetně Dunajského námořnictva v jednom šiku tvořily živé obrazy rozhořčení dělnické třídy nad dekadentním západem, před nimiž se chvěl dolar strachy. Ale dnes? Hanba pohledět. Kývá se tam metronom. Když jsou peníze. Na kývání. Symbol toku času. Nač taková buržoazní vějička sloužící k zastření agresivních plánů NATO a ke znepokojení pracujících. Ta nemůže dobře sloužit revolučním tradicím českého lidu. Emigrantem navržená národní knihovna vyhovující vkusu úpadkového západního umění nadiktovaného dolarem a nikoliv poctivého taxikáře stávkujícího s lidem proti Julínkově poplatku, jenž znemožňuje chudému drožkaři nasytit své hladovějící děti za své mozoly z volantu, když vozí celé dny pracující na směnu do fabrik, kde otročí pro nelidské kapitalisty, už vůbec ne. My Prahu blobu nedáme, radši ji zbouráme. To by tedy bylo. Co ne. Ale co tam?

Myslím, že mám jediné možné řešení, které nadchne miliony pokrokových obyvatel na celé planetě. Na Letné bude opět socha. Socha syna našeho národa, jenž stál vždy v čele revolučního zápasu lidových mas i v dobách ohrožení Chartou 77, kdy pronesl ona slova opovržení nad zrádci, zkrachovanci a samozvanci v Národním divadle a poté odjel zapět do Sovětského svazu některou z častušek díků za srpen 1968. Ano, na Letné postavme sochu Karlu Gottovi. Nechme se přitom inspirovat i skulpturou Josifovou nespravedlivě vyhozenou do povětří.

Vpředu bude stát Karel. V ruce kytici růží. Na tváři jasný úsměv, s nímž opovržlivě přehlíží úklady imperialismu. V očích jas jasných zítřků. Rozkročen na cestě vpřed. A za ním. Mladé soudružky ve vkusných letních vycházkových uniformách a dvojstupech právě nastupující s nadšením pětiletou vojenskou prezenční službu. Vně sochy ať plane věčný partyzánský oheň do veršů Jiřiny Švorcové. Na Václaváku zřídíme jeho mausoleum a píseň Kávu si osladím o trochu víc, nechť se stane naší hymnou. Jak krásné nás čekají časy. Nebojte, televizních seriálů a estrád bude dost. O zábavu bude postaráno.