Srpen 2008

Křivé zrcadlo

Petr Vaníček

„Hejbá se to, hejbá, třese se to, třese“, uvádí jedna prostonárodní píseň. Poslední týdny to ovšem platí také o naší vládě a parlamentu, vládní strany pak nevyjímajíc, jak se denně dozvídáme ze všech masmédií bez rozdílu. Tisk, rozhlas i v televize nás tu s obavami či starostlivě, tu škodolibě informuje o převážně jepičích sporech, jež se víří kolem vrchní státní zástupkyně a aféry předsedy KDU-ČSL Čunka, či vzdorujícího tria vedeného zhrzeným exministrem Tlustým nebo konečně mezi zelenými rozjitřenými osobními animozitami z neuspokojených kariérních představ některých členů, resp. členek. Krom toho vzmáhající se nedůvěra mezi členy ČSSD trvale živená výměnkářem z Vysočiny, jež kalí pokojný spánek také nejednomu z jejích představitelů, dokresluje všeobecnou rozklíženost domácí politické i občansko-společenské scény. Jediní komunisté s bohorovným klidem vytrvale číhají za bukem na svou příležitost, jež se jim, jak jsou nepochybně přesvědčeni, každým dnem přibližuje.

Všechny ty podivné, přečasto pro zdravý selský rozum nepochopitelné přehmaty a kotrmelce spolu s podivně „reformními“ kroky (navíc vládou bezohledně vynucovanými) vytrvale nahlodávají nejen nezbytnou akceschopnost vlády samé i zákonodárných sborů, ale především trpělivost již tak dost narůstající inflací znervóznělých občanů, jak dokazují např. vystoupení odborů, zdravotníků, či pracovníků školství. Zdá se tedy, že akce KLÍN specielně připravená a naprogramovaná za pomoci a pod vedením KGB brain-trustem ÚV KSČ a StB pro politicko společenský vývoj po listopadu 1989, slaví opět své ďábelské úspěchy. Zpravodajové i komentátoři našich a pohříchu i zahraničních masmédií slepě pohroužení do každodenních aktuálních událostí na domácí i evropské půdě se doslova nimrají v dění ve vládě, ve sněmovně i v jednotlivých stranách, předhánějí se v odhadech a možných konstrukcích příštího vývoje a zapomínají přitom ohlédnout se po příčinách a podhoubí, z něhož současný chaotický a nebezpečný vývoj v našem státu vyvěrá a hrozí narůst ve smrtící lavinu. A to vzdor tomu, že se zároveň prakticky denně můžeme dočíst, doslechnout a vidět (bohužel však jen nepřímo) o událostech, které právě ony minulé kořeny zla odhalují.

Dnes již dávno není tajemstvím např. spolupráce Charty 77 se složkami ÚV KSČ, StB a KGB, právě tak jako to, že se události 17. listopadu 1989 a jejich následný vývoj odehrávaly v režii StB a pod přímým dohledem KGB. Nikoho proto nemůže překvapit fakt, že také ustavení OF a jeho složek nejspíš schvalovaly a usměrňovaly tytéž vlivné síly rekrutující se z vedení KSČ a StB. Konečně instalace s. Čalfy do čela „porevoluční“ federální vlády, v níž klíčové posty ministrů vnitra a obrany byly svěřeny osvědčeným soudruhům Sachrovi a Vackovi bylo též dílem „dohod“ nebo spíše diktátu oněch pro veřejnost anonymních bolševických šedých eminencí, které si pro sebe vymínily beztrestnost, mocenský vliv a volnou ruku. Bylo pak za této konstelace snad náhodné jmenování Václava Klause do čela ministerstva financí téže vlády, která měla jako jeden z hlavních úkolů připravit převod většiny státního majetku do dědičných rukou právě těch anonymních mocenských sil, které ze zákulisí celou sametovou šarádu dirigovaly? Jistěže ne! Právě tak, jako nespadl s nebe zákon č. 15/1990 Sb. z 23. 1. 1990 zaručující KSČ veřejnou právní ochranu nebo ona nesmyslná kontinuita práva, na níž se z pozice Generálního prokurátora ČR osobně podepsal také soudruh - JUDr. Pavel Rychetský. V úzké souvislosti a spolupráci s V. Klausem a následně s ODS se objevují jména či už bývalých soudruhů nebo spolupracovníků s StB – nebo obojí, kteří posléze v privatizačním období zásadním způsobem spolu ovlivňovali, velice svérázným způsobem, především hospodářský chod a tedy následný vývoj republiky. Byli to např. skuteční autoři „kupónové privatizace jako nejvhodnější perestrojkové metody“ – Tomáš Ježek a Dušan Tříska nebo soudruzi Dyba, Dlouhý, Kočárník, Salzmann a další. Za nimi se pak objevují jména úspěšných zbohatlíků, vulgo kapitánů průmyslu, bank, pojišťoven, investičních fondů apod. – Junek, Babiš, Soudek, Kellner a další, jakož i známých podvodníků v čele s Koženým. Tedy těch, kteří ODS a jmenovitě V. Klausovi z vděčnosti (V. Klausovi se podařilo při projednávání zákona o mimosoudních rehabilitacích vyloučit z okruhu oprávněných restituentů exulanty z let 1948 a 49) „dobrovolně“ platili za svou účast na stranických společenských akcích statisícové částky a z nichž se vytvořilo dodnes aktivně fungující anonymní mocenské zázemí, jehož jádrem je (nepochybně z řad bolševické StB vzešlá) vlastní šedá eminence této strany. Té strany, která se tak ráda honosí přízviskem „pravicová“.

Pro některé další pracovníky Prognostického ústavu - oponenty kupónové metody v čele s Milošem Zemanem již nemohlo být v klanu srocujícího se v a okolo ODS místo, museli se proto zařídit na vlastní pěst. Jako nejvhodnější pro další operativní manévry se jevila Horákem obnovená a zatím v ústraní politické tlačenice se pohybující, ale zároveň nedotčená dramaty vnitřních palácových vzruchů, sociální demokracie. Tato z čtyřicetileté anexe KSČ osvobozená strana s nespornou historickou tradicí ovšem potřebovala ke svému dalšímu vzestupu také vhodné hospodářské zázemí. Leč nová zbohatlická smečka z řad bývalé elity KSČ a StB, která se už mezitím vlivem ODS zmocnila převážné části privatizovaného majetku a získaný kapitál vyvezla mimo republiku, o sociálně orientovanou politickou stranu nemohla mít zájem. A mimoto se již také začala stranit, alespoň společensky a navenek svých někdejších (ještě z komunistické éry) kumpánů a pomocníků z řad „socialistického“ hospodářského podsvětí – bývalých pašeráků, veksláků, šmelinářů i podvodníků všeho druhu, kteří ovšem pro své úspěšné rejdy v nových podmínkách naopak také potřebovali alespoň formální politické krytí. A tak se mezi touto též „zázračně“ bohatnoucí a ODS ohrdnutou vrstvou (viz např. páni Srba, Šlouf, Kočka, Mrázek, Pitr, Provod, Hejl, Krejčíř a další) a ČSSD zrodilo vcelku účelové spojení, jež se ukázalo oběma zainteresovaným stranám užitečné a prospěšné. Slabinou pro které však byla a zůstává absence oné generální dohody o politické a právní ochraně vybrané bolševické elity a o jejím neomezeném hospodářsko-mocenském vlivu ještě mezi Chartou 77 a bolševickými konspirátory z StB a KGB sjednaná a dodnes ke škodě státu a občanů politiky i justicí a policií dodržovaná.

V prvých letech posametového všeobecného bolševického loupení to žádné z obou nyní již zjevně soupeřících stran příliš nepřekáželo. Obě si přišly na své. Zároveň se postaraly, aby se jim ostatní politické strany nepletly příliš do kšeftu. Když před parlamentními volbami v r. 1990 ohrožovala KDU hegemonii OF, uzemnili ji nastrčení mouřeníni politickou popravou předsedy Bartoníčka. Když pak později stmelená a očištěná KDU znovu příliš rozpínala svá politická křídla a získávala na vlivu, musel její nesporně schopný a navíc bezúhonný předseda Josef Lux prostě zemřít.

Voda se zavřela i nad hospodářským krachem v druhé polovině devadesátých let způsobeným právě předchozím nemilosrdným bolševickým loupením, na němž se vydatně podíleli i kumpáni z KGB, kteří se s pomocí svých bývalých podřízených z KSČ a StB v ČR uhnízdili. Navíc převážná část tohoto nakradeného kapitálu namísto toho, aby posloužila při nezbytné zdravotnické a sociální reformě, byla prostě ulita do soukromých zahraničních kont. To byla daň, kterou musela především ODS zaplatit, samozřejmě na úkor našich občanů, svým bolševickým mecenášům. Výprodej domácího vykradeného a zdevastovaného hospodářství do rukou zahraničních investičních supů ještě nenabral potřebné tempo a nemohl se proto projevit, proto musela ODS alespoň na čas ustoupit rozjeté ČSSD. Ovšem, měla ještě dík svému estébáckému a kágebáckému zázemí dost vlivu na to, aby přinutila ČSSD uzavřít onu hanebnou opoziční smlouvu, která jí umožňovala nejnutnější kontrolu nad činností soupeřů a blokaci kroků ČSSD, které ODS a hlavně jejím kmotrům nešly příliš pod nos.

Po volbách 2002 ODS již troubila na poplach, neboť Vladimír Špidla v čele vítězné ČSSD byl pro ni a jejím šedým eminencím příliš nebezpečný. Byl totiž bezúhonný a tedy nezkompromitovatelný a nechtěl se dát ani zkorumpovat a navíc byl, a tím se netajil, odhodlaný zjednat pořádek ve fiskální a související sociální a zdravotní politice. Musel proto být násilím vytlačen co nejdál.

Zatím zůstává nedořešenou otázkou, čemu měla opravdu posloužit dnes znovu na světlo boží vynesená akce Krakatice a kdo byl opravdu jejím iniciátorem. Není vyloučeno, že když výše zmínění podporovatelé ČSSD hospodářsky příliš vyrostli a navíc posbírali choulostivé informace o svých někdejších nadřízených z StB i KGB, čím ohrozili jejich rejdy, případně i samu existenci, museli být zneškodněni. Jednou stačil výstřel ze zálohy, jindy se šikovně hodila vhodná návnada nebo se zkompromitovalo a rozvrátilo vedení ČSSD, aby nemohlo skýtat politické krytí. To se zákulisním silám vskutku k minulým parlamentním volbám podařilo a znovu se jim, jak se zdálo, otevřel volný prostor pro další etapu bolševického loupení.

Tentokrát v mezích vhodně připraveného zákona. Bylo to věru chytře naaranžováno, když opět zaúřadoval osvědčený mozkový trust StB a KGB. Chvíli to šlo alespoň na oko celkem hladce a vše vypadalo pro nenasytné bolševické hamouny velmi nadějně. Vláda i parlament pod taktovkou ODS, která od samého počátku své existence podle přání svých kmotrů a úřadujícího kápa usilovala o bezvýhradnou monolitní hegemonii po vzoru KSČ, šlapala dle programu. Ovšem ani druhá strana nelenila a mobilizovala své potenciální spojence. Situaci jí usnadnily překotné snahy vládních řiťolezců uspokojovat co nejrychleji a v maximální, byť třeba i nesmyslné míře loupežné nároky bolševických mecenášů ODS, stále častěji a více kooperujících s moskevským centrem. A samozřejmě v neposlední řadě také, jak bylo vzpomenuto již úvodem, z původně latentního stavu nyní otevřeně vyvřelým osobním hašteřením ve stranách vládní koalice, v ODS pak především.

A opět si lze klást otázku, do jaké míry jsou příčinou prosté osobní animozity a do jaké míry se na současném vření podílejí zákulisní síly, které po bolševicku, tedy na život a na smrt spolu soupeří. Zůstane pro bolševické supy z StB a KGB i nadále hlavním favoritem ODS, nebo jejich panská láska změní kurs a přilne k jinému, „spolehlivějšímu“ politickému subjektu? To je, oč tu běží! To jsou rizika, na něž by měla naše masmédia nepokrytě veřejně upozorňovat, podrobněji a důkladněji než bylo možné v tomto článku a pomoci tak narovnat dosud stále pokřivený obraz naší dnešní reality. Je to totiž v současné konstelaci, pokud pomineme alternativu krvavého revolučního vzepětí, vlastně jediná možná obrana proti stále aktuálním bolševickým konspiracím. A také proto, aby se občanům otevřely oči a oni pochopili doslova spásný smysl a význam, jež nám a našim potomkům skýtá Lisabonská smlouva, jakož i aktivní účast na vzdušné protiraketové obraně po boku USA.