Zaří 2008

Kdy se Češi zbaví "východního stigmatu"?

Thorstein Bjřrnsson

Včera jsem ve vlaku potkal jednoho mladého muže, Američana, studenta, který cestuje po Evropě a protože cesta byla poměrně dlouhá, dali jsme se do řeči. Ptal jsem se ho na to, jak se mu na našem starém dobrém kontinentě líbí a zaujalo mě, když hovořil o zemích střední Evropy, které navštívil. Nejprve pochopitelně použil termín "Eastern Europe", načež jsem ho taktně upozornil, že aby viděl "Eastern Europe", tak by musel jet ještě "much farther to the East", a že země, které navštívil (Polsko, ČR, Slovensko a Maďarsko) je lepší nazývat spíše Central Europe.

Chvíli jsme diskutovali o užívání obou termínů, načež jsme přešli ke konkrétním faktům. Na stránkách Nekorektně jsem se k danému tématu již vyjadřoval a proto se nebudu opakovat v popisu jeho zkušeností, neboť kliknutím na odkaz výše se váženému čtenáři dostane celkem přesné rekapitulace jím zmiňovaných problémů. Od té doby jsem nad tímto poměrně intenzivně přemýšlel, zejména ve světle článku kolegy Finroda Felagunda o Polsku. Kromě Malty, Kypru a Bulharska jsem coby turista navštívil všechny nově přistoupivší členské země EU a musím zásadně nesouhlasit s názorem, že výše popsané problémy jsou důsledkem pouze komunistického režimu.

Kdyby tomu bylo tak, viděli bychom obdobné chování i jinde, jenže ouha: v ostatních nově přistoupivších zemích na tak šílenou neochotu a otrávenost ne a ne narazit, snad s výjimkou Slovenska, a i to je na tom v počtu komplexů lépe, než Česká republika. Jak jsem tak přemýšlel o tom, proč je mezi Čechy tolik závisti, nevraživosti a tuposti (pozn. aut.: tupý člověk není hloupý ani zaostalý ve smyslu biologickém - je-li někdo tupý, chová se hloupě, ač má na to, chovat se mnohem inteligentněji), přišel jsem na několik poměrně zajímavých aspektů, o které se s laskavým čtenářem podělím.

Jen relativně málo lidí v České republice ví něco o životě v zahraničí (i kdyby to bylo půl milionu Čechů, pořád to je z celkové populace pouhých 5%) a navzdory tomu, že mnoho lidí cestuje, neví nic o tom, jak to v těch jiných zemích "chodí". Moje zkušenost z Norska tomu poměrně odpovídá - když jsem přijel do Norska poprvé, měl jsem pocit, že jsem Norsko viděl. Po několika měsících mi přišlo, že jsem na začátku vůbec neviděl, co v té zemi je, po roce jsem měl pocit, jako kdybych na začátku o té zemi a jejích obyvatelích nevěděl vůbec nic a až s odstupem toho cca roku jsem mohl vynést relativně pravdě blízký hodnotící soud o tom, jaké je Norsko doopravdy. Co tím chci říct? Že Čech-turista může být na dovolené v Chorvatsku, Tunisku, Turecku i v Thajsku, ale neví o těch zemích vůbec, ale vůbec nic. Většinou jede vlastním autem nebo letadlem, bydlí v ubytování, kde je všude okolo pouze plno lidí jako je on sám - turistů, které na celém Chorvatsku zajímá pouze pláž. Jak může takový člověk poznat - byť i to takřka všem Čechům známé - Chorvatsko? Předpokládejme, že i člověk, který "sjezdil celou Evropu" tak viděl kulturní památky ze všech zemí, kterými cestoval, má desetitisíce fotografií a hovoří několika jazyky vlastně vůbec nemusí vědět, jak to "venku" vlastně chodí. Jistě, takový člověk na tom bude lépe než ten, kdo ČR nikdy neopustil, ale ne o moc - protože nikdy nesháněl ve Francii instalatéra, nebyl ve Švédsku odkázaný na Systembolaget, neviděl estonský hospodářský zázrak v praxi (venkov plný honosných sídel a velmi moderní byty), v Litvě si nevšiml, že hnusně vyhlížející paneláky kryté vlnitým eternitem obsahují zpravidla komfortní byty 1. kategorie s plastovými okny, plovoucími podlahami, moderními kuchyněmi a plazmovými televizory, nezažil komplikace, které na Sicílii obnáší otevření nového krámku s potravinami či se každodenně nemusel potýkat se zdivočelými pákistánskými řidiči kamionů a autobusů v Londýně - stejně jako nemusel nikdy posílat děti do typické francouzské školy třeba v Aix-en-Provence či v Quimperu. Co tím chci říci? Běžný život "venku" je nesmírně obohacující zkušenost, která mnoha Čechům chybí, a která člověka nesmírně obohatí.

Jen málo Čechů v ČR žijících se umí v pohodě bavit s navrátivšími emigranty, respektive je nějak akceptovat. Ten, kdo z ČR odejde do zahraničí, je bohužel většinou společnosti považován za toho, kdo pomalu zradil - a běda, aby si dovolil mít nějaké připomínky k tomu, jak to v ČR chodí a tím spíše běda, kdyby chtěl naznačit, že to, že jinde to funguje lépe. I kdyby měl stokrát pravdu, bude společností odsouzen jako "rejpal" a div ne ukamenován. Když ne kameny, tak aspoň nadávkami a větami jako "když už jsi zdrhnul, taks tam měl zůstat, tady o tvoje cizácký řeči nestojíme". Vina ovšem nepadá pouze na české obyvatelstvo uvnitř ČR, ale i na emigranty samotné. Sami trpí často mnohými komplexy (třebaže do značné míry způsobené arogantním chováním těch, kteří neodešli), které mají fatální důsledky.

Srovnám-li české krajanské komunity kdekoliv na světě s komunitami například polskými či maďarskými, pokaždé spatřím týž do očí bijící rozdíl: Poláci a Maďaři se navzájem stýkají, tvoří početné komunity vydávající si vlastní tisk, vzpomínají na svou vlast v dobrém, neřeknou o ní před místními jediné špatné slovo, po nocích se dojímají nad Mickiewiczem či Petőfim a zejména - lobbují u vlád daných zemí za podporu zemí svého původu, případně se na ní sami podílejí - jako třeba Zbigniew Brzeziński. Oproti tomu české komunity fungují zpravidla následovně - žijí relativně izolovaně, moc se nestýkají, a velmi častým jevem je nepropustná komunikační bariéra mezi těmi, kdo odešli po roce 1948, těmi, kdo odešli po roce 1968 a těmi, kteří odešli po roce 1989. Komunikace mezi emigranty z těchto vln se navzájem až na výjimky rovná nule - a co hůř: čeští emigranti mají ve zvyku před místními Českou republiku nepřiměřeně kritizovat až nepravdivě pomlouvat. Což samozřejmě ČR nedělá dobrou reklamu ani v nejmenším.

Dalším problémem jsou české imperiální choutky. Je téměř jisté, že byli-li by Češi asi tak početní, jako třeba Němci a měli k dispozici podobně velké území, byli by doslova koloniální velmocí. Nicméně ČR se svými 10 325 941 obyvateli, rozlohou 78 886 km2 a plánovanou bilancí pro rok 2008 70,8 mld. CZK sotva může nějaké imperiální choutky realizovat silou, proto je realizuje zejména soustavným poučováním ostatních, považováním se za pupek světa ("jak to, že ti sprostí Američané nevědí, kde je české hlavní město?") a naprostou ignorací jakékoliv, byť objektivní a dobře míněné kritiky na vlastní adresu.

V českých hospodách i v českém parlamentu (kterých voličů je nejvíce? Těch z hospod, přeci) ví každý recept na všechno, efektivitou přehrady Tři soutěsky počínaje a konstrukcí tepelných štítů amerických raketoplánů konče, a zejména v těch českých hospodách je ČR doslova koloniální velmocí, zemí, kolem níž se točí dějiny a zemí, kde studenti s květinami vyhnali zlý komunistický režim asi tak snadno, jako husité vyháněli křižáky zpěvem písně "Ktož sú boží bojovníci". Kdybych chtěl být cynický, vzpomenul bych si na slova V. Justa: "Jak to tam ti křižáci slyšeli, obrátili se a utíkali pryč, protože tohle nemohli poslouchat." V českém hospodském koloniálním světě jsou nejbližšími koloniemi Polsko a Slovensko, vzdálenějšími pak Ukrajina, Rumunsko a Bulharsko. Přitom je třeba pozor dávati na zákeřného Němce a Maďara, nespoléhati se na mocichtivého Rusa, zrádného Francouze, penězchtivého Američana či zlodějského Švéda (je až neuvěřitelné, kolik Čechů zná tak pečlivě svou vlastní historii křivd, že dodnes Švédům nezapomněli sochy Matyáše Brauna a Ďáblovu Bibli odvezené za třicetileté války do Stockholmu coby válečnou kořist a přitom přehlíží zcela neválečnou kořist mnoha českých občanů zejména v německých a rakouských obchodech počátkem 90. let).

Pokud se pustím do rozboru české hospodské koloniální soustavy, pak Polsko a Slovensko jsou cosi jako česká dominia, tedy mají vyšší statut, než ostatní kolonie; Polsko a Slovensko jsou chápány jako "mladší bratři", tedy "téměř rovní", ke kterým je třeba mít blahosklonný postoj a které je třeba "vychovávat". Ostatní kolonie slouží zhruba k tomu, k čemu většina kolonií: oblasti bohaté na lidské zdroje. Aby měl kdo pracovat na českých stavbách, zatímco je malý český člověk laskavě komanduje, neboť "malý český člověk strašně rád všechno řídí" (cit. Jan Werich). Běda když někdo připomene Čechům, že v Polsku, na Slovensku či nedej Bože v Bulharsku (!) mají něco třeba lepší, než v Čechách. A vůbec - mají-li, tak to beztak ukradli a hanba jim, co mají mít co víc, než my. Bohužel tento způsob uvažování je v Čechách stále velmi přítomný.

Tohle je jen základní náčrt komplexů, jimiž česká společnost trpí, mezi další bych mohl ještě uvést - a důkladně popsat - typickou českou závist, naprostou neúctu a netoleranci k elitám a bohatým lidem, princip "chytrých blbců", tedy označování chytrých lidí za blbce jen proto, že jsou natolik chytří, že si s méně inteligentními nemají co říci, a tak dále by se dalo pokračovat ještě na dalších několik stránek, což není účelem tohoto článku. Účelem tohoto článku je především nastínění českému čtenáři možnost vidět ČR z toho úhlu, že není středem světa, že není povinností všech na světě znát Smetanu a běda těm ignorantům, kteří ho neznají a že opravdu za všechny české trable nemůžou "ti druzí". Čím dříve se s těmito problémy Češi vyrovnají, tím lépe pro ně samotné a tím dříve bude ČR vypadat západně a vyspěle, ať už ekonomické reformy dopadnou jakkoliv.

(www.nekorektně.com)