Zaří 2008

Mladá fronta nekupuje Economii

Bohumil Doležal

V poslední době vzbudila u nás jakýsi rozruch zpráva o tom, že německá vydavatelská skupina Handelsblatt hodlá prodat svůj většinový podíl v českém vydavatelství Economia. Lépe řečeno svérázné okolnosti tohoto prodeje. O věci se u nás hodně psalo. Zaznamenal ji i zahraniční tisk. Mezi tuzemskými a zahraničními zájemci na sebe upozornila akciová společnost Mladá fronta, vydavatel knih a časopisů, která rozhodně nepatří k nejvýznamnějším subjektům na českém mediálním trhu. Hovořilo se o neprůhledných vlastnických vztazích, o souvislosti s podezřelými obchodními transakcemi a o možnosti, že za nabídkou stojí kapitál z území někdejšího SSSR. Mladá fronta nyní rozhodně dementovala, že se uchází o koupi Economie a že za ní stojí ruský kapitál. Učinila tak poněkud nestandardním způsobem (prostřednictvím mediální agentury Donath-Burson-Marsteller), vyjádřil se tak člen představenstva firmy Michael Dědeček (je třeba věřit, že jeho názor v představenstvu převládá), a neřekl, že by se Mladá fronta o koupi Ekonomie neucházela nikdy, nýbrž že se o ni neuchází. Nicméně věřme, že tato etapa prodeje Economie je uzavřena. Pan Dědeček ve svém prohlášení mj. praví: �Z médií jsem se také dozvěděl, že naším prostřednictvím pak bude obsah Hospodářských novin a týdeníku Ekonom údajně ovlivňovat ruská mafie nebo snad dokonce rovnou Kreml a manipulovat tak českým veřejným míněním. Média, která takové informace šíří, lituji.� Následující řádky nechť jsou chápány jako jakýsi pokus zmírnit údiv pana Dědečka.

To, že média zajímá �ruská stopa� je docela přirozené: v Rusku tradičně existuje velmi úzká souvislost mezi podnikáním ve strategických oblastech (k nim se počítá energetika stejně jako média) a exekutivou. Jakkoli se poměry v Rusku po pádu bolševismu změnily, tato souvislost trvá.

A za druhé, Rusko má strategické zájmy v oblastech, která kdysi patřily ke komunistickému impériu (v tzv. �blízkém zahraničí�). Rádo by tam posílilo svůj vliv. Je to přirozené, nemá smysl se nad tím pohoršovat. Jediné, co smysl má, je zvažovat, nakolik je v našem státním zájmu, aby se tu takový vliv opravdu prosadil. Jsem přesvědčen, že ne. Po převratu se česká společnost rozhodla (i když to podle stanovisek prezidenta Klause a nacionalistické frakce ODS leckdy tak nevypadá), že se ČR po skoro půlstoletí navrátí k euroatlantickému společenství a vstoupí do jeho institucí, což se taky podařilo. To nevylučuje korektní a přátelské vztahy k Rusku, i když Rusko to svým bývalým evropským koloniím nedělá dvakrát snadným.

Pozornost, kterou Rusové věnují ČR, není náhodná: jsme malá, ale strategicky významná země. Existuje tu mohutná proruská lobby, kterou představuje KSČM a významné části ČSSD (pokus obnovit výrazně nekomunistickou ČSSD se Špidlovi nepovedl). Pro českou veřejnost je instinktivní odpor vůči Německu a Rakousku natolik významný, že docela přehlušuje skoro půlstoletou zkušeností s pobytem v komunistickém Rusku. Důsledkem jsou choromyslné projekty, pocházející z okruhu ODS: ohrožuje nás Německo, EU (a možná i Rusko), je třeba jim čelit spojenectvím s USA (přitom spojenectví s Německem, USA a Evropou tvoří organický celek). Česká (a ještě mocněji polská) politika pečuje nechtě o to, aby ve významných strategických otázkách vehnala Němce do náruče Ruska. Řev o přepisování výsledků druhé světové války nám bude ve věcech jako je tato málo platný.

Česká veřejnost a česká politika projevuje podivuhodnou bezstarostnost (jedním důkazem je přebudování armády na expediční sbor pro šíření Pravdy a Lásky). Jsme vůbec ještě schopni starat se o vlastní bezpečnost? Nebo jsme přesvědčeni, že se nám nemůže nic stát, když budeme dostatečně podělaní? Pokusme se uvěřit tomu, že jedna kapitola s prodejem Economie se uzavřela. Ale nevěřme tomu, že je všem dnům konec.

(www.bohumildolezal.cz)