Zaří 2008

Absurdní život doktora Dabiće

Slavenka Drakulič

To odpoledne si doktor sepnul gumičkou svůj dlouhý cop nad temenem. Potom si nasadil panamák a krátce pohlédl do zrcadla ve svém bytě v Novém Bělehradě. S tím, co viděl v zrcadle, byl, jako obvykle, spokojen. Už léta se nemusel obávat, že ho někdo pozná. S dlouhými vlasy, plnovousem a staromódními brýlemi vypadal jako zestárlý hipík, nebo alespoň jako bohém. Byl to dokonalý vzhled pro alternativního léčitele a newageovského guru, jímž se stal. Předtím vypadal jako romantický básník s dlouhými, prošedivělými vlasy, nosil tmavé obleky a motýlka a jeho velkorysý styl dělal na lidi dojem, zvláště na ženy. Ale to bylo dávno, tehdy se ještě jmenoval doktor Radovan Karadžić.

Doktor Dabić šel na zastávku autobusu. K jeho způsobu života odborníka na správný život se hodilo jezdit autobusem. Zdvořile pozdravil sousedku, paní v jeho věku. Usmála se na něj. Ostatní nájemníci v činžáku na ulici Jurije Gagarina nebyli zvědaví, kdo to je, i když vypadal zvláštně. To se mu skvěle hodilo. Už se nemusel skrývat v pravoslavných klášterech a zapadlých vesnicích vysoko v kopcích Černé Hory. I pod falešným jménem chtěl být mezi lidmi. Dychtil po pozornosti.

Nová podoba mu dala něco velmi cenného: mohl jít, kam chtěl, po kavárnách, přednášet, navštěvovat různá místa jako každý občan Bělehradu. A nejdůležitější pro něj bylo, že mohl pracovat v profesi, která byla příbuzná jeho vlastní – psychiatrii. Protože on sám sebe vnímal jako léčitele.

Doktor Dabić si užíval svobodu jezdit autobusem. Seděl někde uprostřed, když si k němu přisedl mladý muž a ukázal mu policejní odznak. Ani tajní policajti už nejsou, co bývali, pomyslel si možná a vzpomněl si na svůj život v bývalé Jugoslávii, dávno předtím, než se z něj stal prezident Republiky srbské. Tehdy ho obvinili z úplatkářství, ale po jedenácti měsících ho propustili. Muž ho zdvořile požádal, aby šel s ním, a ukázal na tři další muže, kteří střežili dveře. Doktor Dabić, nečekaně vržen do své staré identity, nevypadal překvapeně, vůbec se nepokusil o odpor.

Karadžić věděl, že ho v ten den, 21. července 2008, nezatkli proto, že by ho srbská tajná policie najednou objevila. Věděl, že ho všude sledovala, protože právě ona ho vybavila falešnými doklady a novou identitou. Jeho zatčení předcházelo politické rozhodnutí. Jistě, myslel na to, že se půjde přihlásit, ale za podmínek, které měl v plánu určit sám.

V roce 2009 by ho už totiž Srbové nemuseli vydat Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu, protože v tom roce už by se neměly otevírat nové procesy. A být obviněn v Srbsku by mu jistě nepřišlo tak strašné. Ale věci se vyvinuly jinak a asi to tak mělo být, pomyslel si možná, neboť měl osudové tušení, jaké míval ostatně často.

Není podstatné, zda Karadžićovo zatčení proběhlo opravdu podle oficiální verze: v autobuse linky 83 v odpoledních hodinách. Když se ta zpráva dostala do médií a vyšla i fotografie doktora Dabiće, první reakce, kromě překvapení a uspokojení z toho, že jeden z nejhledanějších válečných zločinců už není na svobodě, vypovídaly o tom, že lidé tomu nemohou uvěřit. Užasli nad tím, že Karadžić vedl normální život uprostřed města. Nevěřícný údiv přerostl v otevřený obdiv, když vyšlo najevo, jak perfektní měl krytí. Kdo by si jen pomyslel, že jeden ze dvou nejhledanějších mužů Evropy (a jeden z tuctu nejhledanějších mužů světa) vedl obyčejný život jako léčitel, učitel meditace a homeopat. Jak chatrně, přímo amatérsky proti němu vypadal Saddám Husajn, když ho jako špinavé strašidlo vytáhli z jakési krysí díry.

To Karadžić měl styl. Svůj převlek si vybral sám a nešlo o projev strachu či zoufalství. Měl řádné doklady. Za dvanáct let toho jiného života dokonce publikoval knížky. Rozený vůdce, charismatik (jak si o sobě rád namýšlel) byl i pod falešnou identitou ještě schopen ujímat se lidí, získávat stoupence. Propagoval alternativní léčebné metody a přednášel o nich v srbských městech. V čase mezi 26. říjnem 2007 a 23. květnem 2008 navštívil veřejná shromáždění a festivaly v Smederu, Kikindě a Novém Sadu. V květnu, na velkém Festivalu zdravého života v parku Ada Ciganlija v Bělehradě, měl referát s názvem „Jak živíme vlastní energii“. Stovky lidí se na něj dívaly a poslouchaly ho, vystupoval dokonce v místní televizi v Kikindě. A nikdo neměl potuchy o jeho pravé identitě.

Najednou se vynořují miliony detailů z tajného života Radovana Karadžiće alias Dragana Dabiće: jeho oblíbená kavárna se jmenovala Bláznivý dům, příležitostně tam hrával na gusle, lidový nástroj s jednou strunou. Pil červené víno Medvědí krev, jedl celozrnný chléb a jogurty. Prodavačce z blízkého supermarketu připadal sympatický. Měl prý milenku Miru a často byli viděni, jak se drží za ruku. Když ho zatkli, právě chtěl jet na dovolenou na Jadran. Kdosi si vzpomněl, že si hryzal nehty, jiný, že měl lupy ve vlasech. O tom, proč ho tribunál obvinil, slyšíme mnohem méně. V místním tisku se o něm píše jako o celebritě.

Ve skutečnosti je na Karadžićovi nejpozoruhodnější to, že vlastně vůbec nebyl v převleku, ani když žil pod jiným jménem. To, co vypadá jako mimořádně promyšlené maskování, je ve skutečnosti jen druhá stránka toho samého člověka. Než se z něj stal prezident – člověk podezřelý z válečných zločinů a později alternativní léčitel –, byl psychiatrem a básníkem. Málokdy se uvádí, že se specializoval na deprese. Jistý čas měl jako psychiatr na starosti bělehradské fotbalové mužstvo Červená hvězda a tento post ho výrazně zviditelnil.

Málokdy se mluví také o tom, že v roce 1984 si odseděl jedenáct měsíců v rámci procesu, v němž čelil obvinění, že z peněz určených pro nemocnici si postavil víkendovou vilku. Ale nejvýznamnějším detailem z jeho minulosti je, že těsně předtím, než vstoupil do politiky a v roce 1990 založil nacionalistickou Srbskou demokratickou stranu, byl přívržencem ekologického hnutí. V duchu doby se stal jedním ze zakladatelů Zelených v Bosně a spolu se svou ženou Ljiljanou zavedl telefonickou službu pro lidi, kteří potřebovali naléhavou psychologickou pomoc.

Co se stalo s tímto altruistickým, společensky angažovaným člověkem? Jak je možné, že se šest let – v letech 1990 až 1996 – choval úplně jinak?

Jakkoli byla tato proměna dramatická, byly to stejné události, které podobně změnily život i jiným. Příkladem je život Gorana Jelišiće, odsouzeného válečného zločince. Život v anonymitě nebyl pro něj. Dychtil po pozornosti. Tohoto muže, který by za jiných okolností nedokázal ublížit ani mouše, odsoudil tribunál v Haagu v roce 1999 na čtyřicet let vězení za to, že v květnu 1992 v táboře nedaleko městečka Brčko popravil třináct muslimských vězňů. Jelišić pracoval jako automechanik, až do okamžiku, kdy mu – jak se to ve válce často stává – jeden den přinesl nečekaný zvrat osudu a úplně změnil jeho situaci. Čtyřiadvacetiletý mladík, kterému ještě teklo mléko po bradě, rád chytal ryby a byl uctivý k sousedům, bez ohledu na to, jestli byli muslimové či Srbové. Pak dostal pušku a osmnáct dnů se choval jako kat. Nikdy předtím a nikdy potom. Vyzbrojen poslední mocí nad životem a smrtí se proměnil v úplně jiného člověka.

Totéž se stalo ctižádostivému a marnivému Radovanovi Karadžićovi. Později se z něj stal prezident, potom válečný zločinec. Osobně by samozřejmě nedokázal ublížit ani mouše, ale jako prezident Republiky srbské vydal podle dostupných informací rozkaz zabít osm tisíc muslimských mužů, protože v jeho očích neměli větší hodnotu než mouchy. Jistě, hrozná věc, ale v jeho očích potřebná. Takové rozkazy nebyly v protikladu ke skutkům „starého“ Karadžiće, neboť byl přesvědčen, že to vše – obléhání Sarajeva a zabíjení civilního obyvatelstva, masové popravy v Srebrenici a etnické čistky v samozvané Republice srbské, které skončily vysídlením milionů lidí –, že to vše se dělo pro blaho Srbů.

Role doktora Dabiće jako moderního guru byla jen zdánlivě v rozporu s jednáním ekologa Karadžiće, chápavého psychiatra, telefonického pastýře duší. Pořád měl moc, vždycky pomáhal, vždycky ovládal scénu a vždycky měl vliv na jiné lidi. Nemusel se měnit, aby se stal doktorem Dabićem, protože zázračným lékařem už byl – byť jiného typu. Tuto změnu zvládl stejně lehce, jak lehce mu narostly vlasy a vousy. Léčil, i když jinými technikami. Jeho údajná milenka Mira tvrdila: „Uměl vyléčit každou nemoc... pro mne byl světec.“ A když o tom člověk chvíli přemýšlí: guru a prezident se vzájemně podobají. Tak jako tak: byl obdivován. Neměl žádnou zvláštní fantazii, když se proměnil v doktora Dabiće. Jen se vrátil do stavu, v něm ještě nedisponoval obrovskou, smrtící mocí.

Jeho zatčení a vydání do Haagu nebylo pro srbskou vládu zase tak těžkým rozhodnutím. Není ani srbským občanem, ani srbským hrdinou. Karadžić teď přišel o svou mystickou auru, a pokud jeho zatčení vůbec něčím otřáslo, tak přesvědčením, že je to hrdina, jehož zatčení by muselo Srbskem otřást do základů. Teď je tedy v Het Oranje Hotel, jak Nizozemci nazývají vězení ve Scheveningenu. Jistě, vychutná si okamžik celosvětové pozornosti prohlášením, že je „nevinen“. Ta světová pozornost sice nebude trvat dlouho, ale když se ve vězení zabydlí, bude o ni bojovat i tam. Možná založí terapeutickou skupinu na pomoc spoluvězňům všech národností. Vždyť jaký to má ještě význam, že ve válce proti sobě bojovali? Osobně proti nim nic nemá. Všechny je chápe, všichni si konali svou povinnost. Možná bude dokonce znovu psát básně a romány, pár knížek pro děti a velkou knihu o svém životě ve vězení. Bude mít na to všechen čas světa.

(Respekt, www.respekt.cz)