Zaří 2008

Nad jednou rezavou šraňkou

Luděk Frýbort

Vida, tak už to začíná i v Čechách. Však jsem si dlouho říkal, když jsem tak projížděl východoněmeckými městy, koukejme, je tady opuštěných bytů a napůl vylidněných ulic po těch, co odtud odešli za lepším do Bavor či kam, a o kus dál by lidé brali každý čtvereční metr, jen kdyby byl. A přitom neleží mezi přebytkem a nedostatkem nic, jen jakási čára na mapě, co se ji říká hranice. Kdypak si toho někdo všimne? No, a už všiml. Čtu zrovna v novinách, jak se lidé z českého příhraničí zakupují například v Žitavě a do práce jezdí do Liberce, protože ... protože je to prostě výhodné. Nic jiného na tom není. To jen starovlastenci, hlavy plné představ z časů, kdy vystrčit hlavu přes hranici - obzvlášť německou - byl hřích na národním zájmu a kdoví jestli ne vlastizrada, žbrblají a obviňují a nejsou schopni tu změnu pochopit. Co budou říkat, až přijde i zpětný pohyb - a on přijde - a z Žitavy nebo z Drážďan se bude jezdit za prací do Čech? Nebo se tam i usazovat, všem starožitným vztekům navzdory. Je obtížné hádat, co bude za nějakých dvacet nebo čtyřicet let. Hranice se nejspíš nezmění. Ale že budou čím dál rozplizlejší a bezvýznamnější, stále méně budou od sebe dělit lidi, tady Čech, tam Němec, toho už lze dohlédnout. Snad - ale to už se asi pouštím příliš daleko - i pojem vlastenectví bude znamenat něco trochu jiného.

Ostatně není české příhraničí ani jediné, ani první. Jeli jsme nedávno navštívit naše známé. Také žijí v příhraničí, jenže v jiném, belgicko-nizozemském. Stinná silnička vedla pěknou, parkovitou krajinou, podél ní vzorná cyklistická stezka, to v Holandsku jinak nejde, když vtom ... koukej, tady je nějaká závora! Zjevně stará, zarezlá ... co to tu mají? Asi ji stahují, když se dají na pochod žáby nebo ježci, usoudil jsem, u nás v Hannoveru se také uzavírají některé cesty, když vandrují žáby. Až teprve se zpožděním jsem si uvědomil - že ona to byla hranice, a my jsme teď v Belgii! Ta přirezlá šraňka je poslední, co z ní zbylo, neboť i tady se kdysi dle zvyků patriotického času pasy bděle zkoumaly, razítka bouchala a zavazadla se prohrabávala. Byla viditelnou známkou přísného oddělení lidu dvou států: zde Nizozemci, tam Belgičané. Známkou dvou písečků, na nichž si nemá co hrát ten druhý. Jenže to už je dávno. Šraňka byla naposledy spuštěna dlouho před všemi Schengeny i Maastrichty, co je tak nemá rád moudrý pan Klaus, jelikož Holanďané i Belgičané jsou možná také vlastenci, ale už jaksi jiného typu. Vlast se jim rozlezla po obou stranách opuštěné hranice, a nikdo neví, kam až sahá a kde začíná nepomíchané území. Může být, že vůbec nikde.

Rodina, již jsme jeli navštívit, se jako mnoho jiných usídlila na belgické straně, protože se jí tam naskytl pěkný domek za přijatelnou cenu. Národnostně je však dost různorodá: pan otec Holanďan, paní maminka Češka, holky možná Belgičanky, protože mají belgický pas, ale školu navštěvují v království nizozemském, jen malá, třaslavá čubička, žádného pasu nemajíc, bude nejspíš všechno trojí dohromady. Nepředstavují v tom kraji žádnou výjimku; jde-li člověk ulicemi jejich úhledného městečka, nepozná, občany kterého z obou království potkává. Je to také dokonale jedno. Království je na ozdobu. Stát, hranice, už pomalu také.

A pravím, že je to tak dobře a že to tak bohdá i zůstane, ba že se fenomén rozplývání hranic ještě rozšíří, i kdyby se všichni starovlastenci po... srázném kopci kutáleti měli. Nejen v příhraničí česko-saském a nizozemsko-belgickém, nýbrž vesměs na tomto starém kontinentu, kde po staletích vzájemného sočení a nedůvěry zavládl rozum, jakkoli nutno přiznat, že ne všude a ne u každého. Dá Bůh, že bude - ale to už se pouštím na půdu holého vizionářství - ten proces pokračovat. Člověk má nejspíš potřebu nějaké vlasti geneticky zakódovanou, v tom bych nečekal žádnou změnu, ale že budou evropské vlasti postupně splývat, rozdíly mezi nimi mizet, až v myslích lidí převládne pocit vlasti vyššího typu. Vlast je totiž nejen tam, kde jsem se narodil nebo kde žiji, nýbrž kde bych i žít mohl, kdybych chtěl. Ale to asi těžko chápe ten, kdo jakživ nevystrčil nos za hraniční patník, na to je třeba mít za sebou pár desítiletí emigrace. Nicméně, hin se hukáže, jak říkal ten ... teď honem nevím přesně kdo.