Zaří 2008

Nejistý význam slova suverenita

Luděk Frýbort

Kdo odmítá spolupráci, kdo chce být ve všem všudy suverénní, dočká se také omezení: musí si být sakramentsky jist, že už nikdy a v ničem nebude potřebovat ničí pomocnou ruku.

Bylo to v době, kdy se červen blížil ke své polovině a já už jsem byl pátým týdnem na cestách, shodou okolností zrovna v Irsku. Zpráv o dění ve světě jsem neměl mnoho, ale že se chystá celonárodní referendum o schválení či neschválení tzv. Lisabonské smlouvy, bych nepřehlédl, ani kdybych býval chtěl. Nejméně z každého třetího sloupu čněl do ulice plakát, doporučující občanstvu, aby hlasovalo YES nebo NO, v krajích An Ghaeltacht, kde se dosud hovoří původním jazykem ostrova, TÁ nebo NÁI. A býval bych musel být slepý, abych neviděl, že plakátů s NO či NÁI je mnohem víc, jejich texty vynalézavější a výzvy útočnější. Na výsledek referenda jsem z toho zatím nesoudil, jen jsem si pomyslel, že protivníci evropské smlouvy buď mohou vrazit do kampaně víc peněz, nebo prostě mají větší elán a ostřeji proříznutá ústa.

Hodno pozoru ovšem bylo, že vysoce převážnou část plakátů s NO zdobil název strany Sinn Féin (vysl. Šín féin = My sami), případně vousatý portrét jejího vůdce Gerryho Adamse. Což možná českému čtenáři mnoho neříká, ale pro Ira to je - nebo by mohl být - velmi zřetelný signál. Neboť Sinn Féin není, abych tak řekl, právě důvěryhodná adresa. Z hnutí za nezávislost Irska počátkem dvacátých let se postupně stával agresivně nacionalistický spolek, až nakonec skončil v čistokrevném terorismu; jeho ozbrojené křídlo, IRA, proslulo mnoha krvavými skutky a sám milý Gerry Adams si z téhož důvodu poseděl pár let v kriminále.

Pročež, čta výzvu, aby se Irové kvůli nějaké evropské smlouvě nevzdávali své svobody, jelikož za ni byla vylita krev, nevěděl jsem přesně, o kterou krev jde: zda o krev teroristů, postřílených při nějakém pumovém atentátu, nebo jejich obětí. I pomyslel jsem si, že být Irem, byl bych opatrný s tou svobodou, když s ní šermují ausgerechnet tihle dobráci.

Jenže Ir nejsem, a ti, kteří jsou, mají na tu věc asi jiný náhled, takže když byly sečteny hlasovací lístky, ukázalo se, že těch s NO či NÁI je zhruba o sedm procent víc než s YES, potažmo TÁ. I rozhostil se úsměv na tváři nejen exteroristy Adamse, nýbrž i vysoce ctěného prezidenta Klause, a zajásali jeho věrní, majíce rovněž ústa plná svobody. Zbytek Evropy pak upadl do zádumčivosti, neboť tohle je malér: kvůli Irům, představujícím v EU zhruba jedno procento populace, aby teď zbývajících 99 procent koukalo, jak z té louže ven. Kdesi se stala chyba v kalkulaci, či spíš celé klubko chyb a omylů. Pokusme se zachytit některé z jeho vláken.

První může být toto: ve svatém nadšení ukuli její tvůrcové Evropskou unii jako jednolitý kvádr, málo dbajíce na rozdílnosti nátur mezi řekou Bug a mysem Finisterre. Což se nemůže nevymstít; vždy bude jiné pořízení dejme tomu s Čechy než třeba s Dány. Co se Irů týče, ilustruje jejich povahu známá historka: doplave irský trosečník k jakémusi ostrovu, a když se k němu seběhnou domorodci, otáže se: »Máte tady nějakou vládu?« »Máme,« odpovědí ti lidé. »Tak já jsem proti!« Pročež bych byl velmi opatrný, než bych vložil určitým národům do klína dar referenda: jest se obávati, že budou hlasovat záporně ne ze zlé vůle a vůbec už ne z hluboké znalosti problému, nýbrž ze zakořeněného negativismu. Čtenář pochopí, který je asi druhý takový lid, jejž je rovněž neradno vyzývat k všeobecnému hlasování, aby z toho nebyla ostuda; i nabízí se otázka, existuje-li nějaká paralela mezi náturami českou a irskou. Soudil bych, že ano: obojí etnikum, po dlouhá staletí poddané cizímu panstvu, si vypěstovalo zásadní skepsi ke všemu, co mu přichází shora, ať už z panského zámku nebo z bruselských kanceláří. Tam, kde se jiní národové táží, co nám to přinese, ptají se Ir i Čech, jakou lumpárnu na nás zase ti tam nahoře ušili. Ale to ovšem není všechno.

Zadruhé: evropskému občanstvu, irského nevyjímaje, nebylo dostatečně zdůrazněno, že nejde o žádnou ústavu, třebaže mnozí ten tlustopisný dokument ze záliby ve velkolepých frázích tak nazývali. Bylo pak bědování, že je ústava příliš rozsáhlá a nepřehledná, že jí nikdo nerozumí ... no ovšem. Pod slovem ústava si každý představí vznešené lejstro, nejlépe na pergamenu a v deskách z červeného kordovánu, na němž jsou v slavnostním stylu, avšak jen velmi povšechně vyjádřeny ušlechtilé zásady, jimiž se má po všechny věky řídit stát a společnost. Takové ústavě, pravda, je snadno rozumět. Sama a jediná však k regulaci veškerého dění zdaleka nestačí, pročež bývají povoláni odborníci političtí i jiní, aby v jejím rámci stanovili zákony a ustanovení pro všechny oblasti veřejného života; a co vyjde z jejich rukou, už ovšem nemůže být každému Jeníkovi srozumitelné, neboť není každý expertem přes všechno. Kdyby bylo evropskému lidu oznámeno, že co se mu předkládá k schválení, je právě takovýto soubor podrobných norem, aby o každé správní, technické či obchodní maličkosti nebylo nutno extra vyjednávat mezi Litvou a Portugalskem, Velkou Británií a Slovinskem - s trochou matematického umu lze vypočíst, kolika dílčích dohod by bylo při 27 členech třeba - tuším, že všeobecný soud o užitečnosti celoevropské smlouvy by dopadl jinak, dokonce snad i v tom Irsku. Rovněž všechny ty evropské prezidenty a ercministry si bruselští hodnostáři mohli ušetřit, tajemník nebo pověřenec by taky stačil. Nejsme přecev byzantském císařství a neupadáme v úžas před velkolepostí titulů, spíš nám jsou směšné, ne-li dokonce podezřelé.

Zatřetí a především by se nemělo přenechávat tlučhubům, aby vynášeli soudy o svobodě a suverenitě. Rozepisoval se tuhle v novinách páně prezidentův příslužník Ladislav Jakl o tom, oč všechno se nás ta podlá Unie chystá oloupit, ba jak přímo tuneluje naši svobodu - rozkošné, řekl bych, je číst o tunelování z pera sametového fešáka. Určeme tudíž přesněji, co značí a co neznačí pojem svoboda, aby nebyl proplachován kdekterou povrchní hubou. Nuže: existuje nebo by měla existovat svoboda občanská, svoboda jednotlivce: být jen v co nejnutnější míře svázán příkazy státu, a v míře co největší ponechán vlastnímu rozhodování. Odpovídá-li tomu požadavku stav v Republice české, sudiž každý sám. Oč jde panu Jaklovi, však svobodou nenazývejme, nýbrž nezávislostí toho či onoho státu. Není to hřivna tak posvátná, jak se dělá, a řečeno slovy J. A. Komenského, ledakterá nezávislost tohoto světa při bližším ohledání za funt koudele neuváží. Jsem toho opovážlivého názoru, že čím hlasitěji se z některé země křičí o svobodě, tím záhodnější by bylo uvalit na ni protektorát: svobodou bývá v takových případech obvykle míněna papalášská nekontrolovatelnost. Lze velmi dobře pochopit, proč se tak mnozí mocní pánové v království českém převelice brání, aby jim z Bruselu bylo vidět pod prsty. Totéž, abychom se vrátili k Irsku, lze tušit o Gerry Adamsovi, vůdci postteroristické strany Sinn Féin a páně Klausovu pobratimu v odporu proti Evropské unii. Irové by asi divně koukali, jak to dopadá s jejich svobodou, kdyby z Božího dopuštění měl jednou převzít vládu nad zeleným ostrovem on a jeho někdejší druhové ve zbrani.

Ale už se stalo, irský volič odmrštil Lisabonskou smlouvu, a veškeré evropské státnictvo si drbe hlavu, nevědouc jak dál. Návrhy jsou slyšet různé, od dělání jako by se nechumelilo až k vyloučení Irska z evropského spolku. Sám bych si dovolil jen dodatečnou poznámku. Všeobecné hlasování je úžasná věc. Projev nejvyšší formy demokracie, jediné, která je skutečně hodna toho názvu. Přináší však s sebou, což bývá rádo opomíjeno, i nejvyšší míru odpovědnosti. Nejhorší, co by evropské státnictvo za daného stavu mohlo udělat, by byly pokusy o zbavení Irů odpovědnosti za důsledky jejich rozhodnutí. Vázat diplomatické kličky, aby jejich referendum platilo a přece jaksi neplatilo; tlačit k tolikerému opakování volby, až by uondaní Irové přece jen jednou, sláva, hlasovali YES; dělat, že se vlastně nic nestalo, a pokračovat dál podle připraveného scénáře.

Budoucnost ukáže, jestli se Irové rozhodli správně. Jestli ne, jestli naletěli tlučhubům, jestli neprojevili demokratickou zralost, nýbrž naivitu, nemělo by jim to jen tak projít. A nikomu jinému v takové situaci, když už byla řeč o příbuznosti nátur. Referendum, základní prvek přímé demokracie, má tu úžasnou přednost, že omáčí čenichy v loužičce následků: koukej, troubo, o tohle sis koledoval, nečiň toho více. A trouba obvykle nečiní, neboť mu jedno poučení stačí. Tím se z naivních, za vějičkami tlučhubovských slibů běhajících prosťáčků stává uvědomělá občanská společnost. Není-li však troubovi omočen čenich, skáčí-li všichni ohleduplně kolem něj ve snaze ušetřit ho následků, snadno podlehne iluzi, že vidí svět správněji než všichni ostatní, a bude ve své hlouposti pokračovat až ke katastrofě takových rozměrů, že z ní už není návratu.

S jakými následky asi mohou počítat Irové ... asi jim brzy dojde, že se vmanévrovali do izolace, a to i v případě, že je do ní budou následovat Češi, i když v to zvlášť nevěřím; veliké je obojetnictví českých filištínů. Měli by se v ní nechat nějakou chvíli podusit, aby zjistili, že Evropská unie nepřináší jen jisté okleštění suverenity, ale i lecjakou výhodu a pomocné ruky podání, finanční zejména. Mohlo by být naznačeno, a nejen jim, že komu se v Unii nelíbí, může z ní spánembohem zase vystoupit, nikdo že ho za šos držet nebude. Jest mnohý junák švarný - pan Jakl například - toho mínění, že členstvím v EU je jí činěna jakási milost; i budiž ujištěn, že není, ba že by si ledakdo z té duše oddychl, kdyby z Unie opět zmizeli ti, jimž dosud nezaschl na zadečku brežněvský žloutek a už káží a poučují. Ale já zase pletu Irsko s Českem, už toho nechám.

Místo toho se přiznám, proč se mě irské NO k evropské smlouvě dotýká víc, než by vlastně muselo. Znám totiž Irsko, a mám je rád. Mám rád drsnou krásu jeho krajiny, mám rád jeho družné, bezelstné, vlídné lidi, vážím si jeho tisícileté kultury, která přispěla k vytvoření toho, čemu se dnes říká Západ, víc než mnohé kultury větší a slavnější. Tím spíš mě na Irech mrzí, že následujíce vábení pochybné partaje Sinn Féin, dopustili se nevděku. Když jsem před třinácti lety poprvé stanul na irské půdě, našel jsem zemi chudičkou, zaostalou. Pozvedla se za ten krátký čas nesmírně; s obdivem se dnes hovoří o irském zázraku, o keltském tygrovi, a takových věcí více. Jenže by nebylo žádného keltského tygra, kdyby mu Evropská unie nenasypala do počinku peněz, a to nemálo. Prachy jste nám už dali, teď nám vlezte na záda, i tak se nechá přeložit výsledek referenda, i když vím, že to Irové tak nemysleli.

No nic, snad se všechno zase nějak spraví. Vždyť nejde dohromady o moc, jen o kus dobrovolné spolupráce. Každá spolupráce pak přináší svým účastníkům jednak prospěch, jednak jisté omezení suverenity, ať osobní nebo státní: kdo spolupracuje, musí brát ohledy, nemůže si vyskakovat, jak by třeba rád chtěl. Kdo ale spolupráci odmítá, kdo chce být ve všem všudy suverénní, dočká se také omezení: musí si být sakramentsky jist, že už nikdy a v ničem nebude potřebovat ničí pomocnou ruku. Což by si Irové - ale i jiní - měli dobře zapsat za uši. Ostatně, plné suverenity bez ohledu na kohokoliv požívá člověk leda v blázinci, jak zjistil již infanterista Josef Švejk. Tak je to, pane Jakle.