Zaří 2008

O ušlechtilém pokrytectví

Luděk Frýbort

Něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem... (český národní popěvek)

Je to otrava, není liž pravda, lide novinářský, vymýšlet co týden komentář k nějaké aktualitě, aby šéfredaktor neříkal - s tím mi vlezte na záda, pane kolego, takhle to píší všichni, račte si laskavě vymyslet něco originálnějšího. V tom případě je po ruce osvědčený recept: sedíš-li nad prázdným papírem a nevíš jak dál, najdi něco, čemu se oddávají víceméně všichni, co však je možno odsoudit z vyššího hlediska morálního. Nebo přesněji, co je právě přítomného času za vyšší morální hledisko pokládáno.

Jsem už dost starý a existenčně nezávislý, abych si mohl dovolit, zač by to jiný třeba pěkně slízl; i odvážím se uvést pár silně nekorektních příkladů. Žurnalista, o jakém byla právě řeč, je ovšem velmi znechucen, ba pobouřen, má-li se mu do kvartýru přes chodbu nastěhovat romská rodina. Chodí po baráku trouse kolem sebe rasistické poznámky a tvrdí, že by se pro takové měla zřídit nějaká rezervace. Načež se odebéře do své redakce a napíše ušlechtilou moudrostí jen tak přetékající článek proti rasismu a diskriminaci, jakož i o tom, že všichni jsme přece lidé a nesmíme nikoho odsuzovat jen kvůli barvě pleti. Má také, dejme tomu, zmiňovaný příslušník cechu novinářského patnáctiletého synka, a velmi mu záleží na tom, aby nepropadl svodům zkaženého světa. Kdyby zjistil, že se kolem něho ometá sladký pán a pokouší se v něm vzbudit zájem o ... ehm, nekonvenční sexuální orientaci, vytrhne z plotu lať a řva přeukrutně požene sladkého pána přes trní a hloží, dokud oba nepadnou vysílením. Uspokojen tím výkonem poté usedne a napíše článek plný radostného zadostiučinění, že nyní již gayové spolu mohou vstupovat v svazek manželský, zalitovav pouze, že jim dosud nebylo umožněno adoptovat děti. Zakončiv to dílo zamíří do své oblíbené restaurace, kdež bude bavit lokál vtipy o buzerantech. A neříkejte mi, že uvedené příklady jsou extrémní nebo za vlasy přitažené. Nejsou. Kdyby byly, nerozcházely by se celkem standardní postoje obecného lidu tak radikálně s tónem tiskových komentářů.

Avšak nemusí ušlechtilé pokrytectví vždy zacházet do takovýchto krajností. Máme teď například tu ropnou krizi. Muž z lidu ustrnule zírá na tabuli u benzinové pumpy a žehraje na tu drahotu dumá, neměl-li by si honem natankovat, než ceny vyletí ještě výš. Jak dlouho vůbec může trvat, než přestoupí hranici holé nedostupnosti? Co si pak počne, jak zorganizuje svůj život? Tu udeřila chvíle novinářského ušlechtilce. Nemáme proč lamentovat, zlobit se a demonstrovat, jme se kázat na stránkách svého listu, nýbrž bychom měli zdražování ropných produktů pozdravit nadšeným souhlasem! Poklesne přece zatížení atmosféry výfukovými plyny, zaradují se ekosystémy, a hloupá konzumní společnost se bohdá rozpomene i na duchovnější hodnoty, než jen pořád někudy objíždět autem. Nepřeháním nikterak, už jsem takový článek opravdu četl. I představuji si ušlechtilého pana autora, kterak s jasem ve zraku stojí před benzinovou pumpou a dojatě vzdychá - jaká krása, jaké štěstí! Už mi zase zdražili benzin! Ó, kterak plesá mé ekologické srdce! Hned o tom musím napsat něco hodně moudrého, optimistického a hlavně nabádavého!

Řeknete, že takové jelito boží přece nikdo nemůže být ... no, snad opravdu ne. Ale takový farizej pokrytecký, to už ano, to není žádná vzácnost. Nemá ovšem každý té otrlosti, aby vybízel veřejnost k jásotu nad vyprázdněnou peněženkou; subtilnějších, slabostí ducha tak okatě nezářících rad se však najde víc než dost. Mám právě před sebou článek v Lidových novinách z prostředka června, kdy se čísélka na tabulích před benzinovými čerpadly obzvlášť slibně rozběhla. Pochází z pera jistého pana Marka Loužka, dle vlastního údaje ekonoma. »Stávkovat kvůli ropě je nesmysl«, nabádá lidstvo hned v titulku, a doplňuje radou: »Nejezděte!«

Nu dobře. Věřme zmíněnému pánu, že auto nemá ani mít nechce, ba že by do něj nevlezl, i kdyby ho na kusy řezali. Může to být, protože já sám se bez auta také většinou obejdu. Své obstarávky vyřizuji vesměs na kole, a letět na dovolenou letadlem je dnes beztak nejen rychlejší, než se trmácet autem či vlakem, nýbrž i levnější. Kdyby numera u pump vylezla až někam nad půltřetího eura či ještě výš (jsemť obyvatelem jedné ze zemí eurozóny), neutrhlo by mi srdce vzdát se automobilu úplně a omezit se na výše jmenované dva dopravní prostředky. Jenže, dovoluji si podotknout, neběhám po světě pouze já a rozšafný pan Loužek. Jsou i střední a malí podnikatelé, živnostníci a řemeslníci, pro něž je automobil existenční nezbytností; těžko si představit instalatéra, přepravujícího své trubky a záchodové mísy tramvají. Už teď se klepají na okraji bankrotu, a nejeden byl nucen zavřít krám a požádat na pracáku o podporu. Kolem nákladů na provoz živnosti se odehrávají tisíce osobních tragedií a je značně nechutné radit jejich obětem - tak holt nejezděte.

Silně se rovněž mýlí pan Loužek - nebo možná nemýlí, jen se mu ta skutečnost nehodí do argumentace - tvrdě, že vláda nemůže za vysokou cenu ropy, pročež ani nemá možnost vyhovět žádostem veřejnosti o úlevu. Za cenu ropy vláda možná nemůže, za cenu pohonných hmot ale může sakramentsky. Třeba ten údaj unikl pozornosti ekonomově, ale ropní šejkové se na ní podílejí jen třetinou, dvě třetiny mizí v bezedných kasách permanentně hladového eráru. Daně obvyklé i mimořádné, přirážky, mýtné, poplatky za ten či onen úkon, umně narafičené pokuty, to vše dovedou slavné vlády beze zbytku rozfofrovat, aniž je znát výsledek. Zdůrazněme, že vlády povýtce evropské; USA a jiné zámoří se kupodivu spokojí s mnohem nižším daňovým výnosem. Nicméně si vzpomínám na čas, kdy nafta do mého dieseláčku stála u nás v Německu jednu marku, a vláda se svou dvoutřetinovou kořistí vyšla. Nyní stojí trojnásobek, a vláda také jakž takž vyjde. Až se trojnásobek ztrojnásobí (není to tak nepředstavitelný scénář), také vyjde, jen si bude ještě muset drobet vypůjčit. Naivní pozorovatel by řekl, že když vláda vyšla s třetinou svého současného příjmu za oněch dob, mohla by část daní odbourat, když se jí teď prašule jen tak sypou, nejen aby potěšila chudáčka občánka, nýbrž aby odvrátila hrozící kolaps hospodářství. Houby. Už se vlády zlatého deště z poplatníkovy kapsy zmocnily, už na něj nastavily své rozpočty, a slevit z nich ani halířkem nemohou, i kdyby mělo nejen zkolabovat hospodářství, nýbrž se i zhroutit klenba nebeská. Zároveň ovšem všechny vlády šetří a šetří, ale nikdy se ničeho nedošetří, protože jako typický marnotratník nejdřív zkoumají, čeho krásného by si rády dopřály, a teprve pak kde na to vezmou. A jaká vláda, taký lid, jak děl už král Karel a zlostně rukou mrsknul, čímž jsou vyřízeny veškeré úvahy o zažehnání běsů cenové krize šetřením.

Avšak ani ropní producenti se nemohou zachovat dle páně Loužkových rad, i kdyby se rozkrájeli. Stoupá-li cena nějakého zboží, dovozuje náš ekonom, je to signál pro výrobce, aby jej vyrobili více, čímž se vytvoří tržní rovnováha a vše je vyřízeno. Ano. Jenže ta poučka platí povýtce pro soukromé hospodářství; ti, z jejichž půdy tryskají ropné prameny, už také dávno zabudovali jakkoli vysoký příjem do svého zbrojení, do luxusních a prestižních staveb, do uplácení svého lidu nejrůznějšími dary a bezplatnostmi. Nezbývá jim než jej stále a stále zvyšovat bez ohledu na následky, jelikož opak by mohl znamenat jejich konec. Pročež bych se zvlášť netěšil na tržní rovnováhu v punktu ropných cen, když jimi z jedné strany postrkují arabští mocnáři a svatá Rus, z druhé naše roztomilé vlády.

Co s tím naděláme my, daňoví plátci - chodit prý pěšky, doporučuje pan Loužek. Jsem zcela fascinován. Přímo ho vidím, jak každého rána, povstav z lože, obouvá pevné boty a kráčí přes pole a role vstříc svému dennímu dílu. Jistě tak činí, protože bych ho jinak musel prohlásit za výstavního pokrytce. Ale prý také můžeme využívat hromadné dopravy, praví, no, aspoň to nám je dovoleno, sláva. Nicméně se odvážím poznamenat, že tato rada je stará jako Metuzalémovy fousy, účinek se však pořád ne a ne dostavit. Nemá-li však léta letoucí opakované a všemi polnicemi vytrubované doporučení žádného účinku, může to znamenat dvojí: buď jsou hloupí jeho příjemci, v daném případě veškeré lidstvo s výjimkou osvíceného rádce, nebo je hloupý ... no, zmírněme tón, nebo se jedná o radu dobře míněnou, avšak na draka. Kdyby byla použitelná, veškerenstvo by už dávno jezdilo vlaky a tramvajemi, dálnice by pak bylo možno rozorat a osít jetelem. Že se tak neděje, je vinou jistého technického detailu: aby se desetina osobní dopravy přemístila z asfaltu na koleje, musela by dráha zpětinásobit svou kapacitu. Přeprava nákladní by se spokojila s pouhým ztrojnásobením, ale i to je dosti obludná představa. Země protnutá kolejišti zšíří jednoho kilometru od města k městu a ode vsi ke vsi (tam by stačilo, řekněme, dvě stě metrů) ... co by pak říkali ti, kteří už dnes protestují proti zabetonování krajiny, že ano. Nehledě na klopotnost a neoperativnost dráhy, samé šíbování, nakládání a překládání, na její zdlouhavost, nespolehlivost, prostávkovanost, byrokratičnost, v neposlední řadě i notorickou nenasytnost; stejně jako vládám daně, ani železnici nikdy nestačí jakkoli vysoké jízdné a zvyšuje ceny, jen to hvízdá. I jděte mi do háje s přemisťováním dopravy z asfaltu na koleje. Idea je to ušlechtilá, ale iluzorní; a ušlechtilé iluze bývají rejdištěm pokrytců.

Abych všechno nějak zakončil: veškeré rádcovství zmiňovaného typu připomíná lidovou píseň uvedenou v záhlaví tohoto článku. Něco za cibuli, něco za křen, něco napíšeme, něco zamlčíme, co se hodí, vyhlásíme hlasem velikým, co nehodí, skromně pomineme. Dělají to ostatně i jinačí pánové než ekonom Loužek. Veškeré zásady politické korektnosti, jimiž se k svému neštěstí zavázal řídit západní svět, jsou založeny na témže principu: aby jejich kazatelům vyšlo, co si namalovali, musí polovinu skutečností vyloučit z úvahy. Pomaličku bychom mohli toho bláznění nechat. Situace je - a nejen v ohledu numer na benzinových pumpách - zpropadeně nahnutá. Nepomohou nám z ní mudrlantské rady, jimž chybí upotřebitelnost, jen do všech důsledků promyšlené, posvátných tabu i povrchních frází prosté, proveditelné kroky. Ostatně existuje lakmusový papírek, jímž zjistíme, jak vážně je třeba takové rady brát: řídí-li se jimi i sám původce. Ne-li, jedná se zase o nějaké ušlechtilé pokrytectví, a to už nás zavedlo dost daleko na slepou kolej, když už byla řeč o té dráze.