Zaří 2008

Osudová rozhraní aneb Komu sluší členství v EU a od koho ruce pryč

Luděk Frýbort

Ať jsem zlořečen, ale nějak vám nevím, jestli se stalo dobře, že chytili toho Karadžiče. Jako pozdní zadostiučinění asi ano, ale jinak ho snad měli nechat běhat. Znepokojuje mě totiž, až bych úpěl a rukama lomil, když slyším z úst evropských státníků úvahy plné sebeuspokojení - tak sláva, lotr Karadžič už je v Haagu, teď ještě chytit toho Mladiče, a cesta k přijetí Srbska do Evropské unie je otevřená. Probůh! Tak lehounce se otvírá brána Evropy? Za poplateček tak mizivý, jen strčit za katr jednoho či dva všiváky, a není rozdílu mezi - dejme tomu - Paříží a Bělehradem? Víc už činit netřeba? Kam jste dali oči, bruselští pánové? Čeho míníte dosáhnout svou neskonalou benevolencí? Zase se vám zdá ... no dobře, je to Srbsko končina k členství ještě úplně nedozrálá, ještě má všelijaké deficity řekněme na poli mafiánství a korupce, ale to už nějak zvládne a dožene, jen co bude mít křeslo a hlas v unijním shromáždění? Ještě nemáte takového zvládání a dohánění příkladů dost?

Aniž si činím nárok na titul jasnovidce, předpovím vám, čeho se od Srbska dočkáte, budete-li v té lehkomyslné hře pokračovat. Miliony z unijních fondů ovšem přijme kterákoliv srbská vláda velmi ochotně; takový euroskeptik se ještě nenarodil, aby opovrhl groši z bruselské kasičky. Zato ale urážlivosti, netýkavostí, kdekoho nalevo napravo osočování, poukazování na nezadatelné národní zájmy, velkosrbské slávy vzývání, výjimek a různých zvláštních ohledů dožadování, povýšených řečí o bruselské byrokracii, jíž jsme, no dobře, udělali tu milost, že jsme do toho jejího spolku vstoupili, jinak ale ani cípkem ze svých spravedlivých požadavků neslevíme. Také Kosovo budou mít bezpochyby unijní přednostové na talíři obden, až je z toho budou uši brnět; a jelikož je Srbsko stát tak velice demokratický, že i volby se tam kolikrát konají, můžeme se těšit na ten den, až si srbský lid ze svobodného rozhodnutí zvolí za vládu útočně nacionalistický spolek, pokud možno pod žezlem nějakého osvědčeného hrdlořeza. Moc bych se nasmál, kdyby srbský eurozmocněnec jednou vystoupil s kategorickým požadavkem propuštění národního hrdiny Karadžiče z haagského žaláře, eventuálně kdyby bělehradský parlament celé EU pro posměch vyvolil v base úpícího národního geroje za ministra čehosi. A to ještě nebyla řeč o bujné korupci, rozkvetlé zlodějně všech typů a druhů, a tak dále a podobně. Krátce shrnuto, jest se obávati, že Srbsko bude členem evropské rodiny nad pomyšlení protivným, s nímž nebude shody kromě těch prachů v ničem.

Nebude to žádné překvapení; výsledek takové blahovůle je možno sledovat na příkladech už teď. Rumunsko s Bulharskem na rozdíl od Srbska již členy Unie jsou. A třebaže v ohledu národního velikášství a urážlivé netýkavosti nedosahují srbských kvalit, nedají se rok po jejich přijetí do EU přeslechnout hlasy, že bylo přinejmenším ukvapené. Itálii přineslo svízel s mohutným přílivem rumunských Romů s jejich, povězme to jemně, nestandardními obyčeji, až se páně Berlusconiho vláda, volný pohyb sem, volný pohyb tam, viděla nucena podřídit romské stěhování určitým omezením. Že se spolu svezou i slušní, pracovití Rumuni, je nabíledni. Nadlouho asi zůstane v Itálii jméno Rumun velmi špatným doporučením.

Ale to je ještě vcelku legrace; mnohem horší vizitku si vysloužilo Bulharsko. Evropská protikorupční komise OLAF vysílá ze Sofie poplašné signály, ale raději jen vedlejšími cestami a anonymně, protože telefony jsou odposlouchávány, e-maily a pohyb návštěvníků sledován, i nejdůvěrnější informace okamžitě přihrávány vysoce podezřelým figurám. Zjevná spojení lze vysledovat nejen mezi organizovanou kriminalitou a justicí, nýbrž zasahují i do nejvyšších politických míst, čímž se jakýkoliv boj proti korupci stává iluzorním. »Není ministerstva,« žaluje nejmenovaný člen komise OLAF, »aby si do něj kriminální kruhy nezjednaly přístup.« V černé díře organizovaného zločinu krom jiného pochopitelně mizí i veškeré příspěvky z unijních fondů, takže se EU cítila nucena je až na další zmrazit a uzavřít sofijskou kancelář pro jejich rozdílení. Příklad rezignace, do té chvíle nevídaný. A jestli to takhle má jít dál - a není valné naděje, že by nešlo - má prý mít Bulharsko utrum se slibovaným přístupem do schengenského prostoru. No věru, sám bych o takový Schengen moc nestál. Bulharští velkozloději a korupčníci se ovšem cítí silní v kramflecích a nejvlivnější z nich, jistý Stojkov, kamarád samotného prezidenta Parvanova, už milou komisi zažaloval u štrasburského soudu pro pomluvu. Uražen je, holoubek, a ne sám. Jak to tak bývá, není z potřísněné reputace bulharské vlasti obviňována zkorumpovaná politika a justice, nýbrž neužilý tisk. Což i nám je jaksi povědomo, leč ušetřme si další paralely. Unijní hodnostáři, obvykle tak optimističtí, docházejí k závěru, že to s tím přístupem Bulharska k EU byl omyl, ba hloupost, a velice jim přišlo vhod irské NE k lisabonské smlouvě. Mohou teď krčit rameny, ne, bohužel, nedá se nic dělat, dokud nebude smlouva stvrzena všemi členy Unie, o další státy rozšiřovati nemožno. Z článků v českém tisku lze vyčíst údiv, jaká je v tom logika ... nu, takováto: račte se podívat na Bulharsko, připojovatelé.

Ba, příliš zvesela se rozjel evropský vláček, přibrzdit třeba. Jde ještě o to, jak. Třebaže nejsem kompetentní v udílení rad evropským sborům, svou představu bych měl. Tedy především: je nerozumné přijímat do EU nedopečené členy v blahé naději, že se v ní dopečou. Stejně nerozumné je obdařit hned každého všemi výsadami plného členství; bylo by vhodno pouvažovat o nějakém mezistupni, na němž by čekatel požíval některých výhod, co možná nezneužitelných, v rozhodování o existenčních záležitostech Unie však hlasu prozatím jen poradního. Osvědčí-li se, budiž přijat za rovnoprávného člena. Selže-li, ukáže-li se, že jeho vnitřní rozpory jsou nepřekonatelné, měly by být nalezeny prostředky, jak jej opět sesadit na čekatelský mezistupeň, případně z členství zcela vyloučit. V zásadě by čerstvý člen měl být vystaven určité nejistotě; jistota, tak, už v té Unii jsme, teď už nám mohou houby udělat, je příčinou zpupnosti, jak leckde patrno.

Ale to všechno je hašení požáru, když už je oheň na střeše, ne jeho příčin. A příčina zde je, velmi hluboká, jen nerada přiznávaná. Táhnou se Evropou neviditelná rozhraní, jak je nakreslily dějiny. Podél nich se rozkládají země s členstvím v EU kompatibilní zcela, jiné jen zčásti a podmínečně, i takové, jejichž zakořeněné obyčeje jsou v případě přijetí poukázkou na trvalý malér. Ukažme si některá z nich.

Nejčerstvější je brázda, již napříč Evropou vyoral sovětský komunismus. Nemusíme si o ní dlouho vyprávět, její specifika známe všichni. O něco starší a nezřetelnější jsou hranice zaniklých říší, které nicméně od sebe dodnes dělí oblasti mnohdy velmi nerovného životního způsobu; kdo přijde do Rumunska, každý pozná, které jeho části náležívaly před málem už stoletím k říši rakouské, a tudíž k Evropě, a kde se prostíralo království rumunské, a tudíž Balkán. Podobná, dodnes dobře znatelná jizva se táhne napříč Polskem a Ukrajinou. Také země české si dopřávají svou dosud nezahojenou jizvičku mezi zplundrovanými Sudety a zachovalejším vnitrozemím, a v Německu je navzdory přílivu daňových miliard dodnes znát hráz, dělící staré spolkové země od někdejšího Honeckerova ráje pracujících. Jiného druhu brázda zůstala po říši osmanské, už dávno ustoupivší za geografickou hranici Evropy, zanechavší však velmi zřetelnou stopu od Dardanel až po Bosnu. To vše ale ustupuje do pozadí ve srovnání s účinností tisíc let starého rozmezí, jež po sobě zůstavila říše byzantská. Po jedné straně latinka, katolictví či protestantství, gotika, renesance a baroko, osvícenská tradice, jedním slovem Západ; po druhé pravoslaví, azbuka či kyrilice, duch ještě ne zcela orientální, ale také ne s dobrým svědomím nazvatelný evropským. Rovněž a ne náhodou po jedné straně ochota k dohodě a spolupráci, po druhé nacionalistické vyskakování, zálibné pěstování odvěkých nepřátelství, nedůvěra a naschválnictví. Konec vší snaze a naději pak nastává tam, kde se překrývá území postkomunismu s územím byzantsko-azbuckým, eventuálně se stopami tureckými. Zakresleme si všechna zmíněná rozvodí, brázdy a jizvy do mapy Evropy, a získáme přehled, co je kompatibilní s ideou Evropské unie bez výhrad, co zčásti a podmíněně, a co za žádných okolností, pro Boha živého, raději ne.

Takto vzato, zbývá jako poslední nadějnější adept unijního členství Chorvatsko, dokáže-li ze sebe vyvětrat puch titovsko-partyzánského bolševismu. Dál východněji už raději nic, ani Bosna, ani Srbsko a Černá Hora, před Kosovem a Albánií nás Hospodin ochrániti račiž. Tam navíc ke všemu neštěstí přistupuje fakt společnosti klanové, s níž nevyjde žádný bruselský komisař, ještě tak cařihradský sultán, kdyby se ta funkce obnovila. Řecko navzdory dlouholetému členství s EU, osměluji se soudit, tak docela nesrostlo, jak se občas ukazuje, a kdoví jestli kdy sroste; mnoho je zvláštnůstek, dělících je od západního způsobu. Rumunsko by snad, s velkými výhradami a po dlouhém čase, srůst mohlo, kdyby se dalo rozdělit podél někdejší c. k. hranice. O Bulharsku jsme si už pověděli dost, a Turecko, o jehož členství se občas blouznívá, může být vhodným adeptem leda pro zavilého nepřítele Unie, usilujícího o její zničení. To už by spíš přicházel v úvahu Izrael, kdyby to neznamenalo pád po nose do palestinských patálií.

Leč opusťme oblast bájí a pojednejme na závěr o zemích tak někde mezi: na západ od hranice pravoslavně-kyrilické, avšak východně od brázdy vyorané Stalinem. Neupejpejme se to vyslovit: jsou vesměs zařaditelné do kategorie končin, jimž raději mělo být nabídnuto členství na zkoušku. Slovinsko se svou hlubokou rakouskou tradicí by ji složilo ještě tak nejspíš. Dál, ač bych to býval neřekl, když jsem před lety těmi kraji cestoval, je v EU nejméně potíží s baltskými zeměmi. Maďarsko a Slovensko jsou společníci dosud značně nejistí, o nichž se nikdy nedá s jistotou říci, zda si jejich lid při nejbližší příležitosti na sebe nezvolí nějaké blázny, jimž bude z bot čouhat sláma napůl starokomunistická, napůl vztekle nacionalistická. Polsko pak a naše drahá vlast česká ... nu, veliké obliby si nedobyly, abych tak pravdu děl. Euroskeptické střečkování, patriotická netýkavost, vaše penízky si tedy vezmeme, ale na naše extrabuřtíky nám nesahejte ... nevím jak Poláci, ale u nás by se snad mělo uspořádat nové referendum. Aby se zjistilo, jestli se tenkrát nespletla občanská většina, když hlasovala pro vstup do EU. Možná si nebyla dobře vědoma, že členství kromě výhod znamená i závazek, omezení, ohled na potřeby druhých. A mám-li kvůli těmto řádkům být špatným vlastencem, jakáž pomoc, beru na sebe ten ortel.