Zaří 2008

Manipulace s médii

Karel Hvížďala

Záměna informace za medialitu možná proměnila náš čas i prostor, a tudíž i nás

V Hamburku skončil před několika týdny proces, který trval tři a půl roku. Časopis Der Spiegel spočítal, že v jednacím sále se soudilo celkem 157 dní, bylo vyslechnuto 75 svědků a soudce Nikolaus Berger musel prostudovat 235 000 stránek spisu. V procesu padl čtyřletý trest pro podnikatele Alexandra Falka mladšího.

Otec odsouzeného byl zakladatelem známého nakladatelství. Falk mladší svůj podíl prodal a z vydělaných peněz v půlce devadesátých let založil internetovou firmu. Od léta roku 2003 ale pana Falka podezíral státní zástupce z toho, že obrat své firmy Isio Internet, AG různými triky uměle navyšoval a pak ji prodal za velmi nepřiměřenou cenu. Kvůli tomu byl potom 22 měsíců ve vyšetřovací vazbě, ze které byl propuštěn v dubnu 2005.

Proces byl složitý a každý detail opravňující výši rozsudku bylo třeba řádně zdůvodnit, protože Falka obhajoval tým nejlepších a nejdražších německých advokátů. Soudce Nikolaus Berger byl dříve mluvčím justiční hamburské správy a po rozsudku nad Falkem odchází do Karlsruhe k ústavnímu soudu, což ukazuje na jeho velkou erudici. Proces je však zajímavý ještě tím, že v něm sehrála velmi důležitou roli profesionálně zmanipulovaná média. Třetím a dlouho neviditelným hráčem byl totiž Hans-Herman Tiedje, bývalý bulvární novinář a šéfredaktor Bildu (náklad kolem tří milionů výtisků denně), Tanga a Bunte. Nyní pracuje jako mediální poradce a Alexander Falk si ho najal, jak to běžně dělají různé hvězdy, fotbalisté a politici. Tiedjeho úkol byl jasný: představit veřejnosti všemi prostředky pana Falka jako nevinného a soudce Bergera jako zaujatého člověka, který má bez ohledu na fakta jediný cíl dostat obviněného úspěšného podnikatele do vězení. Bergerův cíl byl ale evidentně jiný, dostat spekulace do obecně přijatelného rámce.

Pan Tiedje, který nejraději úřaduje v drahých berlínských restauracích ve čtvrti Charlottenburg a nechává se fotografovat vždy s tlustým doutníkem v ústech, má za asi čtyřicetiletou novinářskou praxi skoro všude známé, a hlavně v Bildu. Dokázal média zmanipulovat na tolik, že ta případ sledovala téměř po čtyři roky skoro denně. O tom, jak pan Tiedje s novináři pracoval, svědčí už titulky článků. Například: Bude Falk slavit své narozeniny doma? Jak zaujatí jsou Falkovi soudci? Bude Falk již brzy svobodným mužem? Když začal proces, titulky hlásaly: Falk osvobozen? Svědkové vyvracejí Falkovo obvinění, Nový posudek znalců dokazuje Falkovu nevinu, Bude muset Hamburk platit Falkovi vysoké odškodné?

Hans-Herman Tiedje říká, že s články nemá vůbec nic společného, ale když matka obžalovaného spáchala sebevraždu, objevil se hned v Bildu článek, který Tiedje podepsal. Vinu za sebevraždu v něm sváděl na justici. Rovněž je prokázáno, že Tiedje do redakcí pravidelně posílal dopisy s falešnými informacemi a novináře hostil v drahých restauracích. Jeho dopisy vždy začínaly stejně: „Posílám vám na vědomí nové informace, abyste při eventuálním zpracování případu pana Falka věděli, jak se vyvíjí.“ V dopisech ohlašoval nové svědky a pravidelně končil zvoláním, že se brzy uvidí, jestli z obžaloby něco zbude.

Že vliv tohoto mediálního poradce byl a je veliký, nejlépe ukazuje to, že se mu podařilo svým článkem obsadit téměř celou stranu komentářů pro hosty i v seriózních novinách Financial Times Deutschland. Článek samozřejmě stranil panu Falkovi a obviňoval justici z neprofesionality a zaujatosti. Po jeho otištění se v redakci objevila řada protestů, ale už bylo pozdě, článek vyšel. Hamburský spolek soudců proti tónu a uvedeným nepravdám, které komentář obsahoval, ostře protestoval ve veřejném dopise a podivoval se, že něco takového je možné zveřejnit. Někteří mediální analytici dokonce spekulují o tom, že by mohlo jít o placenou a neoznačenou inzerci, protože noviny jsou ve finanční krizi.

Podle soudce Bergera za to může i Tiedjeho povaha, protože prý je bezskrupulózní a zlomyslný. Pan Tiedje v Německu velice transparentně odkryl odvrácenou tvář svobody slova v době, kdy se média vyvázala z kulturního provozu a dělají pouhý byznys: přestávají ručit za obsah.

Čínská velká digitální zeď

Světové agentury hlásí - a World Internet State to potvrdil -, že od února definitivně předběhla Čína Spojené státy v počtu přípojek k internetu. Zatímco Spojené státy jich mají 220,6 milionu, Čína už 221 milionů. A v těchto dnech to bude jistě ještě víc.

Jenže, a v tom je ten hlavní problém, Číňanům se podařilo kolem internetu vybudovat Golden Shield, tedy „zlatý obranný val“, kterému kritici říkají Great Firewal of China čili „velká digitální čínská zeď“.

Jak to funguje v praxi, jsme mohli vidět či o tom číst v minulých týdnech. V době kdy svět protestoval proti masakrům, které proti tamním mnichům zorganizovali čínští vojáci v Tibetu, kdy lidé protestovali proti konání olympiády v Pekingu a například ve Francii se snažili uhasit olympijský oheň, v Říši středu se na internetu a samozřejmě ani v ostatních médiích nic takového neobjevilo.

Microsoft pro Čínu prý vybudoval superpočítač, který je schopen veškeré informace, které proudí internetem směrem do Číny, čtyřiadvacet hodin denně hlídat. Kromě toho stát zaměstnává odhadem asi 30 000 úředních cenzorů a bohužel tento cenzorský systém začíná dokonce Čína exportovat. Cenzura XXI. století je velmi dynamická, decentní a je postavená na průmyslové bázi. Teorie, že internet demokratizuje svět, padly. Obdobná cenzura jako v Číně dnes funguje v Saúdské Arábii, Uzbekistánu, Pákistánu, Thajsku i jinde. Univerzity ve Standfordu a na Harvardu dokonce vydaly Atlas mezinárodní internetové cenzury. Odborníci hovoří o takzvané balkanizaci internetu.

Systém organizace cenzury se snaží odhalit na univerzitě v Kalifornii Danile Zinn. V doktorské práci uvádí, že Číňané neodpojují ze sítě celé domény, ale jen jednotlivé stránky, na nichž se vyskytují jména jako Tibet, Tchaj-wan či Tchian-an-men (čínský název pro Náměstí nebeského klidu), na němž byly krvavě potlačeny studentské protesty v roce 1989. Mezi cenzurovanými slovy je například Falun Gong, což je zakázaná sekta, ale i Hitlerův Mein Kampf. Takových slov je prý několik tisíc a stránky, na nichž se vyskytnou, se „vygumují“. Místo nich se na obrazovce objeví oznámení, že z technických důvodů stránka vypadla. Kromě toho, jako každý totalitní stát, Čína pracuje stále na vytváření permanentního strachu, který vede k autocenzuře providerů i bloggerů. Několikrát denně posílají cenzoři politické návody firmám, které provozují internet, a dávají jim příkazy, jak reagovat na některé nové situace. Poslední čínský vynález využívá cenzuru jako prostředek, který pomáhá podporovat lokální firmy proti zahraniční konkurenci. Když Němci protestovali proti zákroku čínské armády v Tibetu, na internetu se místo původních článků objevilo množství blogů, které doporučovaly nekupovat německé zboží, zvláště auta VW. Bohužel skoro na všech těchto sofistikovanějších operacích se podílejí západní firmy. Heslo, že internet změní Čínu se obrátilo a Čína změnila internet. Její systém je možné dnes použít kdekoliv na světě pod záminkou třeba boje s pornografií či neofašisty. Je-li ale jednou instalován, je už snadné mu dát jiné úkoly. Jediné, co zatím tento systém neumí, je cenzurovat, tedy filtrovat obrazy.

Čína zase odkryla odvrácenou tvář naší civilizace, která důsledným nelpěním na svých základních hodnotách (v tomto případě svobodě slova) v očích Asie zpochybňuje sama sebe. Stáváme se nevěrohodnými.

Český pokus ministra vnitra

Podobným směrem ale ukazuje už i nově navrhovaný paragraf z dílny ministra vnitra Ivana Langera, který by policii dovoloval zabírat prostor v televizi a novinách a uveřejňovat tam vlastní informace. Zatím by se to dělo řekněme „ručně“, jednou by tuto práci mohly dělat počítače. Tomu bychom se měli hned v prvopočátku silně bránit už jen proto, že takový zákon je nadbytečný. Podobné služby, jako informovat veřejnost při živelních pohromách či ohrožení státu, musí ze zákona plnit všechna veřejnoprávní média a soukromým médiím nic nařídit nelze. Nový zákon by byl jen přípravou k nakročení k balkanizaci veřejného prostoru v České republice. Česko odkrývá návrhem ministra Langera stejně jako Slovensko novým tiskovým zákonem skryté posttotalitní sklony politiků vynucovat si zákonem vstup do médií.

Proč?

Zásadní otázka zní: Proč za všechna tři selhání můžeme sami? Čína by bez západních firem cenzurovat internet sama nedokázala. V Česku či na Slovensku se objevují snahy státu uzurpovat si prostor v médiích v době, kdy jsme se připojili ke staré Evropě. Zdůvodnit se to dá jen velmi krátkou zkušeností s demokracií, která i jinde koroduje. A jak je možné, že tak snadno lze dnes manipulovat s informacemi i v Německu, které po historické zkušenosti s nacismem donedávna na svobodu slova a odpovědnost tak úzkostlivě dbalo? Jak je možné, že mediální poradce s pověstí bulvárního bezskrupulózního a cynického manipulátora je de facto mocnější než šéfredaktor Financial Times Deutschland? Jaké změny ve společnosti toto umožnily? Mediální analytici shledávají, že za to může několik zásadních posunů na mediální krajině.

1) Vše, co se ve většině médií objevuje, je už jenom hra. Každé sdělení musí být agresivní, ale zároveň nezávazné a počítá se s tím, že ho nikdo nebere vážně, že na něj do druhého dne spotřebitel médií v záplavě jiných informací zapomene.

2) Transcendence, tedy myšlenkový přesah, je nahrazen rychlostí sledu informací. Základem dnešních médií je neustálý tok. Nejde o to, dobrat se podstaty a souvislostí, ale rychle zaujmout a přijít s něčím dalším, novým a ještě více šokujícím.

3) Tento stav vede k tomu, že informace, drb, čistá pomluva a vyložený nesmysl mají v takto vedených médiích stejnou váhu, což totálně rozbilo jakoukoliv převažující většinově uznanou hierarchii hodnot. Důležité je na sebe upozornit, ne něco sdělit. Důsledek: z veřejného prostoru se vytrácejí autority, protože právě ty tradovaly hierarchii hodnot.

4) Redakce, a pak i čtenáři, ztrácejí vinou těchto změn smysl pro odpovědnost. Už neplatí nic, ani etika, ani morálka. Síla médií pramení právě z tohoto zničení hodnotové škály, z překračování všech tabu.

5) Symbolem takovéhoto mediálního provozu je fragment a fragmenty jsou zase tím, co vytváří medialitu. Už nejde o informace, ale jen o nekonečný amorfní proud navzájem se přebíjejících výkřiků, které si žijí vlastním, nikým a ničím neovládaným životem. Medialitu už není schopen ovlivnit ani majitel, ani šéfredaktor. Řídí se samopohybem.

6) V důsledku těchto charakteristických rysů mediality již není v centru dění člověk, ale média sama. Skutečnost je zajímá čím dál méně a média si vystačí sama se sebou.

7) A to je to nejdůležitější. Je-li tomu tak, už nelze myslet ve starých kategoriích, jako je bulvár či prestižní média atd. Je třeba začít vnímat i rychlost jako další součást mediality, abychom přesněji mohli přemýšlet o tom, co to s námi může udělat, jak tato čtyřrozměrnost změní naší civilizací. Jako Einstein přišel s myšlenkou, že zmizí-li ze světa všechny věci, zmizí i prostor a čas, tak možná záměna informace za medialitu proměnila náš čas i prostor, a tudíž i nás. Jenom ještě nevíme jak.

Odpověď na tuto otázku asi brzy nenajdeme, ale je třeba si ji alespoň klást, abychom jednou nebyli zaskočeni. Je to jedna ze základních otázek, na kterou hledá odpověď naše civilizace. Když si ji nebudeme klást, prohrajeme. Autokratické režimy naši civilizaci pokoří, protože oni svým slovům věří a my jsme slova zradili.

(Euro)