Zaří 2008

Benešovy dekrety jako právnický strašák

Jiří Ješ

Když pan prezident Václav Klaus opět otevřel Pandořinu skříňku Benešových dekretů, aby po vzoru svého politického souběžce Vladimíra Železného postrašil občany, jak by naše národní zájmy mohlo ohrozit přijetí Lisabonské smlouvy, zeptala se mne jedna dáma, žijící dlouhá léta ve Švýcarsku, co to ty Benešovy dekrety vlastně jsou. A já, ačkoliv si myslím, že se v tomto tématu dost vyznám, jsem šel raději nejdřív ku prameni a přečetl jsem si znova alespoň ty nejdůležitější, které byly vydány po skončení války od května do října 1945. Tehdy ještě nefungovalo beztak nevolené, ale jen jmenované Prozatímní národní shromáždění, které je později šmahem schválilo, čímž je jakž takž legalizovalo. A byť jsem se z toho čtení nedověděl nic, co bych už dříve nevěděl, přece jen mne pojala znova hrůza, jaký to právní paskvil je dodnes uznáván za nedotknutelnou a trvale platnou součást našeho právního řádu.

Ostatně absurditu takového práva uznali do značné míry i sami komunisté a celé desítky Benešových dekretů po svém únorovém převzetí moci postupně zrušili. A jelikož toto zrušení nebylo po roce 1989 anulováno, nutno míti za to, že neplatí teze o jejich nezrušitelnosti, takže by nic nemělo stát v cestě, aby byly prohlášeny za neplatné všechny. Tím spíše, že některé komunisty nezrušené dekrety znárodňovací byly ignorovány od první chvíle, kdy se to nové mocenské garnituře hodilo při kuponových a jiných privatizacích.

Ještě absurdnější je trvalá platnost tak zvaných dekretů retribučních, z nichž se můžeme dočíst, že proti trestu smrti vynesenému národním či lidovým soudem není možné odvolání, ale je možné si podat žádost o milost, která však nemá odkladného účinku, neboť rozsudek smrti podle toho dekretu musí být vykonán do dvou hodin po jeho vynesení. Takovouhle veteš si v našem právním řádu uchováváme už pátý rok našeho členství v Evropské unii, kdy ještě předtím jsme přijali v Evropě všeobecně uplatňované zrušení trestu smrti. Ostatně podobných směšností bychom v dosud platných dekretech našli mnohem více - to všechno, jen ze strachu před- i polistopadových vlád a stran abychom, se nezbavili aspoň takto pochybné právní zbraně, když někdo požaduje majetek, který mu byl podle Benešových dekretů odebrán. To se přihodilo kromě českých kolaborantů všem Němcům a Maďarům, pokud nebyli převážné komunistickými komisemi prohlášeni za antifašisty. Jinak za „osoby národnosti německé a maďarské - cituji podle § 2 dekretu z 21. června 1945 - jest považovati ty, kteří při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásili k německé nebo maďarské národnosti nebo se stali členy národních skupin či útvarů nebo politických stran sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti". Tedy, jak vidno, ukázkový příklad aplikace kolektivní viny.

Buďme rádi, že nad takovouto právní relikvií před časem Evropský parlament mávl rukou, a že byla dokonce mezinárodně uznána i taková právní legrace, že Benešovy dekrety jest považovati za vyhaslé, jak to vymyslel velký prognostik Miloš Zeman. Luboš Palata o tom do Lidových novin vtipně napsal, ze Benešovy dekrety jsou, stejně jako mnichovská dohoda, něčím podobným, jako když si na pohřbu pozůstalí řeknou „stalo se", aby mohli začít mluvit normálně, ať už o minulosti, nebo o budoucnosti.

Pokud jde o ohrožení těchto posvátných krav našeho právního řádu, pak lidé tak erudovaní, jako je třeba profesor práva na univerzitě v britském Cardiffu Jiří Přibáň, se jednoznačně vyjadřují v tom smyslu, že Lisabonská smlouva a Benešovy dekrety bohudík nemohou mít žádnou spojitost. Naštěstí i pan prezident před vyslovením své hrozby řekl, že to je především otázka pro právníky: Pokud je známo, není právníkem ani on, ani Vladimír Železný, proslulý leda tím, jak geniálně se zmocnil televize Nova, jak uniká odpovědnosti za ztrátu deseti miliard, které nás to stálo, i jak geniálně se stal nejdřív senátorem, a pak dokonce europoslancem. Ostatně neméně geniálně se stal Václav Klaus už dvakrát prezidentem republiky. Být na jejich místě, o Benešových dekretech bych nemluvil, jako se v domě oběšencově nemá mluvit o provaze.

(Nový Polygon)