Zaří 2008

Cenzoři v Neviditelném psu aneb Vliv protektorátu i na současné české mysli

Tomáš Krystlík

Když se 2. srpna v Neviditelném psu objevil článek Andreje Ruščáka, vystupujícího pod literárním pseudonymem Finrod Felagund Příčiny a následky vyhnání sudetských Němců (http://neviditelnypes.lidovky.cz/sudety-priciny-a-nasledky-vyhnani-sudetskych-nemcu-fh7-/p_spolecnost.asp?c=A080801_162455_p_spolecnost_wag), zapojil jsem se poprvé na stránkách Neviditelného psa do diskuse, abych se autora zastal. A poslal jsem redaktoru v této souvislosti k zveřejnění svůj článek Vliv protektorátu na české mysli (viz níže). Redaktor Jiří Wagner mně odepsal:

From: Jiri Wagner

To: Krystlik

Sent: Monday, August 04, 2008 6:49 PM

Subject: Re: 080804

Dobrý den, pane Krystlíku,

děkuji za zájem, ale váš text se pro Neviditelného psa nehodí. Nejen rozsahem, ale zejména obsahem. Zůstaňte u svého webu. Ostatně toto mi o vašem článku napsal přítel, jehož názorů si vážím:

To je šílené řazení i mnoha správných a ještě více zkreslených informací s cílem ukázat Čechy jako svině. Mimo jiné, v Polsku udělali Němci zkušebně "výběr" dětí vhodných ke germanizaci. Na ulicích pochytali 2500 světlovlasých dětí a dali je "testovat". Prošlo jich podle jedněch 5, podle jiných 15 a všechny ostatní děti dali Němci zplynovat. Takže to je ta možnost, co jsme měli v "praxi". Jo, ty děti lovili na jídlo a na přátelské setkání a hračky. Ještě žijí pamětníci, jak Poláci. tak Němci.

Jiří Wagner

redaktor Neviditelný pes http://www.neviditelnypes.cz

Pomiňme implicitní urážlivost e-mailu a podívejme se na argumentaci přítele pana Wagnera, kterého si váží. Je totiž zcela podle hesla: já o voze, tedy o protektorátu, a on o koze, tedy o lapankách v Generálním gouvernementu, klasický příklad argumentace typu: „Oni si začali, sice jinde byli velice krutí, ale to je jedno“. Všechny indicie i ze vzájemné naší, byť zřídkavé, korespondence před pár lety naznačují, že Wagnerův přítel je známý němcožrout Václav Vlk starší.

Nemuseli jsme čekat dlouho a Václav Vlk sen., bývalý to člen KSČ, kam vstoupil s vědomím, že jeho otec dobýval jako politický vězeň uran v jáchymovských dolech, se nechal slyšet 5. srpna nenávistným nacionalistickým článkem - kritikou páně Ruščákova pojednání - s názvem Kolektivní vina a kolektivní trest (http://neviditelnypes.lidovky.cz/sudety-kolektivni-vina-a-kolektivni-trest-fjs-/p_spolecnost.asp?c=A080804_122341_p_spolecnost_wag). Pokusil jsem se v diskusi korigovat naprosto mylné představy českého šovinistů Václava Vlka et consortes, využíval jsem čísla, fakta i odkazy k literárním zdrojům ze své knížky Zamlčené dějiny, která vyjde v polovině září, ale marně. Vzbudil jsem o to větší nenávist českých národovců, kterým pak zcela chyběly protiargumenty - kromě obligatorních urážek se mne např. ptali, jakou šarži měl můj otec ve Waffen-SS a kolik si naše rodina v českém pohraničí po jeho odstoupení nakradla. Shrneme-li, tak nenávistné diskusní příspěvky českých národovců byly vedeny zejména pocitem české národní výlučnosti, tedy, že Čechy jsou středobodem světa, ke kterému celý svět vzhlíží, v duchu známého výroku z konce roku 1938: „předhonili jsme všechny naše sousedy a vlastně jsme je ohrozili naším pojetím demokracie, přerostli jsme svým pokrokem i demokracie západní“, představou, že Němci jako národ jsou zcela méněcenné bytosti od přírody agresivní. Jenže tyto představy mají Češi ve svých myslích zakonzervovány již od začátku protektorátu, tedy již téměř 70 let a předávají se v české společnosti z generace na generaci. Redakci Neviditelného psa, národovci panu Wagnerovi to zjevně nevadí, jemu mile znějí implikace typu: „oni si začali...“, „oni to dělali taky...“ v souvislosti s poválečnými zvěrstvy na československých Němcích.

Týž den zcela zmizela diskuse pod článkem pana Ruščáka. O den později, 6. srpna se jal i pan Martin Zajíc v článku Gordický řetěz polemizovat s nesmyslnými názory pána Vlka. I zde jsem diskuse pod článkem zúčastnil a byl napadán čím dál agresivněji. Večer se péčí pana Wagnera začaly ztrácet z diskusí pod oběma články moje příspěvky a lidí, kteří se mne zastali, zato tam zůstaly sprosté a primitivní výpady proti mé osobě. Vzápětí, téhož večera, byly i tyto diskuse znepřístupněny in toto a dodnes jsou pod všemi třemi výše uvedenými články nedostupné.

Společný jmenovatel pro všechny zmizelé diskuse pod těmito články je zřejmě skutečnost, že jsem se poprvé v Neviditelném psu zapojil do diskuse, a zejména mnou uváděné pro nacionalisty nepříjemné argumenty, čísla, citace a literární zdroje.

Jako třešničku na dortu mi hned po zmizení oněch diskusí Neviditelný pes zamezil vstup do jakékoli diskuse. Objevuje se mi při každém pokusu, že „redakce Neviditelného psa zakázala z vaší IP adresy diskutovat... Této nemilé situaci můžete propříště předejít. Nepřispívejte jako anonymní čtenář. Zaregistrujte se a ponesete odpovědnost jen za své příspěvky.“ Ovšem po kliknutí na „zaregistrujte se“ se vždy objeví stránka Katalog dárků za dukáty (http://muj.idnes.cz/dukaty.asp). Zřejmě si redakce dělá ze všech legraci. V době, kdy pan Wagner znepřístupnil diskuse i ke dvěma dalším článkům, přestala fungovat moje e-mailová adresa v Seznamu.cz - Outlook Express sděloval, že moje adresa je dočasně blokována. Náhoda, nebo se tak stalo péči pánů z Neviditelného psa? Blokáda mé e-mailové adresy trvala až do rána.

Dopsal jsem tedy šéfredaktoru, abych si postěžoval. Zde jeho odpověď:

From: "Ondřej Neff"

To: "Krystlik"

Sent: Thursday, August 07, 2008 1:18 PM

Subject: Re: 080807

„WAGNEROVI A NEFFOVI (Tomáš Krystlík, 06.08.2008 21:07, ip: 85.207...)

Proč jste v rozporu s pravidly zrušili diskusi in toto pod články Andreje Ruščáka Příčiny a následky vyhnání sudetských Němců, Václava Vlka Kolektivní vina kolektivní trest, Martina Zajíce Gordický řetěz?“

Víc nemám k věci co dodat. Exhibujte někde jinde.

Ondřej Neff

U pana Neffa zřejmě zapůsobila jeho všem známá zbytnělá ješitnost, neb on přece dělá vše dokonale - i šéfredaktorství! Za mou kritickou připomínku tendenčního národoveckého cenzurování redaktora Wagnera mi zamezit přístup do všech diskusí v Neviditelném psu? Kde to jsme? Inu, kde jinde, přece v Česku!

Základní příčinou je nacionalismus redaktora Wagnera, jeho neomluvitelná tolerance agresivních a vulgárních diskusních příspěvků od rozzuřených českých šovinistů a nedostatečný dozor šéfredaktora. Jiří Wagner raději mazal příspěvky moje a mého podporovatele nicka mM, který odkazoval na zcela oficiální české websites, kde se mluví o poválečných českých masakrech na Němcích, např. na stránky města Ústí nad Labem. Nakonec to pan Wagner vzdal, diskuse pod články znepřístupnil a zamezil mi vstup do jakékoli diskuse v Neviditelném psu. Neschopnost udržet diskusi v určitých mezích a nacionalismus je totální selhání, po kterém obvykle následuje propuštění redaktora, šéfredaktora nebo obou. Čtenáři Neviditelného psa, jakož i jeho redakce jsou názornou ukázkou, jak většina Čechů není schopna na téma Sudetoněmců diskutovat, natož se s problémem jejich vyhnání racionálně vypořádat.

***

Vliv protektorátu na české mysli

Druhá republika a hlavně pak německá okupace vyvolala u Čechů podstatné a nevratné změny v jejich myšlení, které pozorujeme dodnes. Pro vhled do bludů v českých myslích dodnes setrvávajících je významný údajný Benešův dopis Karlu Čapkovi, napsaný prý krátce po mnichovské krizi, existující v několika odlišných verzích. Jde o podvrh napsaný neznámým autorem na podzim roku 1938. V dokumentu kolovavším po celé druhé republice se vycházelo z myšlenky, že prostý český člověk pochopí, jaké síly způsobily rozvrat státu. „My, Čechoslováci, jsme předhonili všechny naše sousedy a vlastně jsme je ohrozili naší dobrou výstavbou sociální a naším pojetím demokracie", dokonce „přerostli jsme... svým pokrokem i demokracie západní, tzv. přátelské". A tak se Československa západní vládci báli, zatímco podporu nacházelo u demokratické opozice. Beneš ovšem nemohl opustit orientaci na Francii. V zářijové krizi roku 1938 se ale mohl „opřít o lidové masy i věrné vojáky", Československu však hrozil osud Španělska. Beneš musel jednat jako státník, a ne jako univerzitní profesor, budoucnost psance mu byla jasná od okamžiku, kdy poznal, „jak daleká je cesta od Bergsona k Marxovi". Chtěl do smrti pracovat „jako politik a vůdce určité části československého národa", která mu k tomu „dala svůj akreditiv. Přijdou doby velmi zlé... Ale já“ (Beneš) „jsem přesvědčen, že proces, který uvedl v život r. 1917 Sovětský svaz a který jsme koneckonců i my podporovali, neskončí v marasmu, nýbrž ve vítězství té světové třídy, která, majíc nejvíce povinností, tak jako tak získá pro sebe nejvíce práv... Nemohu tedy říci, že hodlám pracovat pro celý československý národ. Chci a budu pracovat pro onu část národa, v jejíž budoucnost věřím a která ve spojení s obdobnými vrstvami ostatní Evropy bude mít dosti síly, aby se ujala vlády nad zasněnou Evropou. Chci pracovat na přestavbě, jejíž problémy se mi v poslední chvíli nezvykle ujasnily." Britský historik Zbyněk Zeman je přesvědčen, že dopis je zcela jasný podvrh, neb Beneš by nepoužil výraz „zasněná Evropa“ a nevyslovil domněnku, že „proletariát, maje nejvíce povinností, si proto zaslouží nejvíce práv“.

Po okupaci českých zemí se celý národ jako by stmelil - proti německým okupantům, proti německé menšině v protektorátu, proti vlastním, českým fašistům. Národně obranná opatření zejména české protektorátní vlády byla eo ipso protidemokratická a totalizační. Do vytvořeného Národního souručenství, náhražky za zakázané politické strany, vstoupilo 99 % mužů s volebním právem, zajisté že ne všichni dobrovolně, někteří pod silným společenským tlakem. Nacionální ráz stmelení, podřízení se zájmům národa nutně způsobily odklon od demokratického cítění, národ se stal zcela lhostejný k porušování demokracie.

Otázkou je, nakolik byla tehdejší netečnost českého obyvatelstva k porušování zásad demokracie způsobena přetrvávajícím zklamáním z bývalého prvorepublikového režimu, který nedovedl zajistit český stát, nebo tím, že mu demokratické chování nestačilo přejít do krve. Češi vyčítali politikům první republiky, že nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě bylo v jejich silách. Jeden z hlavních důvodů rozpadu republiky – vypjatý český nacionalismus si Češi odmítali a dodnes odmítají přiznat.

Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo v odpor proti demokratickému parlamentnímu systému, který nalezl svou formu v obecném znechucení ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterizuje právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Měl zřejmě i sobecký podtext: jednotlivé odbojové skupiny se bály ztráty svého vlivu po osvobození ve prospěch politických stran. Navrhovaly připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené. Nikdo se nehodlal vrátit k politickému systému 1. republiky. Všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se bezprostředně po válce vymstilo.

České obyvatelstvo po odstoupení území Německu pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará česká tendence – v době německého ohrožení se opřít o slovanské Rusko. Komunisté byli váženi, neb SSSR se nezúčastnil mnichovské konference (nebyl pozván) a také se nezapomnělo na jeho odmítavý postoj k německému vpádu.

Hodně se psalo o „slovenské zradě“, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se shledávaly (opět vlivem militantního českého nacionalismu) jen velmi ojediněle v prvorepublikové chybné politice vůči Slovákům. Dominovala představa o dobytí Slovenska - až spojenci porazí Němce, bez nás, samozřejmě – budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a řádně (rozuměj: nedobrovolně) převychováni.

Říšský protektor von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít to ve prospěch okupační moci. Nezaměstnanost snížil během krátké doby ze 108 tisíc lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939, podle jiných zdrojů 90 975 ke konci března) na 16 912 v červnu a později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě zcela nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích. Učinil tak nabídkou pracovních míst v říši.

Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německu byly platy až třikrát vyšší. Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu, několikrát týdně. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu. O rok později Němci v protektorátu zavedli všeobecnou zákonnou podporu v nezaměstnanosti.

Postavení Čechů pracujících v říši bylo tehdy i později v době nuceného pracovního nasazení, což se zatajuje, totožné s podmínkami říšských Němců: stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, možnost cestování, dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. Jen jedno Němci neradi viděli – navazování milostných vztahů s říšskoněmeckými obyvateli. Takové podmínky neměl žádný jiný z okupovaných národů.

První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko po mnichovské dohodě nenáviděli Češi ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily také zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se to zmírnilo, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti.

K Sovětskému svazu se Češi doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra v protektorátu. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně. Čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje ve SSSR byla spojována s tradiční osvobozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému (národní buditelé nechávají pozdravovat!). Z druhé republiky je znám návrh generála Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně čs. stát, ale která by se však nedotkla uspořádání vnitřního.

Z toho, zda se Češi měli na podzim roku 1938 bránit, si po válce vytvořili ohromné téma na mnohá desetiletí. Až po válce, nikoliv dříve. Po mnichovské konferenci se Češi považovali za radikální sílu protinacistického zápasu, důslednější než všichni spojenci, byli přesvědčeni, že padli jen vinou jejich hanebné zrady. Kritika postupu spojenců přivedla Čechy k přesvědčení, že ČSR neměla vést politiku po jejich boku proti Německu. Tím získali východisko ke kritice politiky první republiky a Beneše.

Vládě 2. republiky bylo jasné, že situace není dlouhodobě udržitelná. Okleštěnému, vnitřně nestabilnímu státu (snahy Slováků o autonomii) byli nepřáteli všichni jeho sousedé, až na Rumunsko. Jednala v duchu poznání, že rozhodnutí obcházející vliv Německa se dá vyložit jako rozhodnutí proti němu, že přátelství s Německem je tedy nejvýhodnější, protože je nejmocnějším sousedem a může být i nejmocnějším garantem existence ČSR. Nenávist k bývalým západním spojencům jí to usnadňovala. Jediná západní mocnost, která neztratila přízeň českého obyvatelstva, byly USA, a to z jednoduchého důvodu – nezúčastnily se mnichovské konference. Přispěly k tomu i přetrvávající styky amerických krajanů s bývalou vlastí a jejich hmotná pomoc. Analogie s první světovou válkou posilovala naději na zásah USA ve prospěch Čechů.

Iluze v českých myslích

V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, iluzí, mýtů a bludů. Na jedné straně pohrouženost v sebe a pocit národní výlučnosti, na straně druhé následkem téhož mimořádná pozornost evropskému a světovému dění, co se týká jeho reakcí k dění v českých zemích, avšak s naprostou preferencí událostí domácích. Při řazení zpráv v novinách podle důležitosti předcházely domácí – i málo významné - před zahraničními. Trend je jasně patrný i dnes.

Výsledkem bylo přesvědčení – ne zcela spontánně vzniklé, neb podporované odbojovými kruhy - že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka. Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval „představou, že Čechy jsou pupkem světa“. Obsahovala útěchu a zadostiučinění, že západní velmoci, které nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nenechaly Čechy bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem čs. státu. Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly a kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se pokoušet za nesmírných obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území. To bylo nesmírnou brzdou jakémukoliv českému odboji po celou dobu okupace. Představa, že „jiní nám vybojují svobodu“, byla v kontrastu se skutečnou pozicí čs. věci na mezinárodním fóru iluze značně drastická a spojena se snahou zajistit národu největší výhody i velmi nemorální.

Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit síly pro budoucí převrat (jak se později ukázalo, tak pro národně socialistickou revoluci a bolševické převzetí moci) s představou, že kdyby spojenci znova „zradili“, ještě více by vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. Přiznání autonomie Čechům bylo pro Němce velmi výhodné, protože k jejímu uchování pod vlivem nepříznivých okolností se upnula nemalá část sil potenciálního českého odporu.

Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila za každou cenu vyhnout válce, Češi se na ni paradoxně těšili. Nebyla to válečná touha v pravém slova smyslu, nýbrž představa, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo zejména SSSR a Německo okamžitě kapituluje. V případě, že vše přece jen vyústilo ve válku - samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů mimo jejich území - očekávala se rychlá porážka Německa a neméně rychlé obnovení Československa, případně v nových širších hranicích, s územními zisky pro ČSR. Když válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc každého válečného roku.

Myšlení obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně se skálopevným přesvědčením, že české země jsou ohniskem mezinárodního dění (což se projevuje dodnes), loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům.

Obranná opatření

Po německé okupaci nastal čas, aby k „záchraně národa“ ožila ona vychvalovaná „drahocenná“ národní schopnost vypěstovaná Bílou horou: přikrčit se, přizpůsobit se, uskrovnit se. Vývoj mezinárodní situace je v tom utvrzoval. Dělení Polska, pohlcení baltských zemí bylo jen pokračováním všeobecného rozkladu pásma malých států. Protektorát se Čechům jevil jako mnohem menší zlo, než které postihlo ostatní. V tom měli naprostou pravdu.

Češi se na počátku protektorátu domnívali a protektorátní vláda s nimi, že zachránili kromě oněch hrdel a statků i dosti širokou autonomii, kterou jim Němci v rámci říše vymezili, což je při srovnání se situací po rakousko-uherském vyrovnání naplňovalo optimismem - měli svou vládu, autonomii, vlastního prezidenta, to za c. a k. mocnářství neměli. Jak píše britský historik Zbyněk Zeman „požívali Češi za Hitlera větší autonomii, než se jim kdy dostalo od Habsburků.“ Nutno dodat, že oba hlavní účastníci odkojení Rakouskem-Uherskem, Hitler a Hácha si to dobře uvědomovali. Ani na vojnu za říši Češi nemuseli, což byl také podstatný rozdíl proti Rakousku-Uhersku; Hitler odmítl o čemkoliv takovém uvažovat pro proradnost Čechů se slovy, že nebude tímto způsobem dodávat čs. exilu lidi pro jejich parašutistické kursy. Němci z protektorátu a neoptovavší Češi ze Sudet však rukovat museli.

V prvních letech protektorátu vytvořili Češi další specialitu - vymkli se schématu třech vyhraněných skupin: kolaboranti – vyčkávající neangažovaní – odboj. Aktivisté, hlavně členové protektorátní vlády, např. Eliáš, Havelka, Nečas, Feierabend, Kalfus, Schmoranz, Klapka spolupracovali v prvních letech okupace s odbojem. (Později se kroky vládních činitelů a odboje rozešly.) Podle Feierabenda chápal Eliáš převzetí předsednictví vlády jako „osobní oběť, kterou musí národu přinést, protože odmítat veškerou spolupráci s nacisty by byla sebevražda“. Vysvědčení jim poskytuje hlášení Sicherheitsdienstu (SD) z konce září 1939: „Vláda hájí práva českého státu tvrdošíjně... Při vší formální zdvořilosti narážejí opatření německé správy v českých vládních kruzích na stálý odpor, jenž musí být neustále překonáván zásahy říšského protektora.“ Obzvlášť statečný byl ministr a přednosta Háchovy kanceláře Jiří Havelka, kterého Eliáš nesnášel a K. H. Frank přímo nenáviděl, a také ministr financí Josef Kalfus. Od července 1939, po svém návratu z USA do Londýna, udržoval Beneš s některými členy protektorátní vlády i s vedením Národního souručenství styky, což SD neuniklo.

Česká protektorátní vláda s poukazem na přežití národa vyzývala obyvatelstvo k práci pro národ, tedy i pro říši; česká státní správa fungovala bezvadně. Co si mohla okupační moc více přát? Kdyby dala přednost českým fašistům, měla by v mžiku proti sobě českou pasivní rezistenci a obtíže vyplývající z výměny garnitur.

Téměř každý Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství, kde byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly rozpravou, která nekončila hlasováním a usnesením, nýbrž sekretářovým rozhodnutím a pokyny. „Kruhová obrana“ národa byla namířena zejména proti Němcům. Semknutá česká masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem proti těm, kteří z ní vybočovali, tedy i proti českým fašistům. České živnostníky s náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i protektorátní úřady. Organizovala se národní pomoc rodinám, jejichž živitelé odešli do zahraničí nebo byli Němci zatčeni, příspěvky se hledaly i mezi běžným obyvatelstvem.

Realita

Uveďme postřehy lidí žijících mimo protektorát - dvou Němců říše, jednoho z Rakouska a Poláka.

„Žádné po zuby ozbrojené skupiny SS nebo Wehrmachtu nehlídkovaly ulicemi českých měst, žádné přepady podzemních organizací nezneklidňovaly německé posádky a nerušily činnost seřaďovacích nádraží. Protektorát se rozvinul svým způsobem ve vzorovou zemi, ve výkladní skříň obsazené Evropy. Praha se svými výhodnými nákupními možnostmi a kvetoucím černým trhem se stala rájem pro německé frontové dovolence a pro kapitány německého válečného hospodářství."

„Cesta do Prahy na přelomu let 1942 a 1943 je cestou do míru. Obklopen válkou a nebezpečím, skutečným světovým požárem, jenž dokola plane, je protektorát jedinou středoevropskou zemí, žijící v míru."

Rakouský průmyslník, jenž navštívil Čechy koncem roku 1943: „Ve srovnání s Rakouskem a Německem jsou v protektorátu všeobecně mnohem lepší poměry. Němci jsou s chováním Čechů celkem spokojeni a chtějí si je volným režimem ještě více získat, což Češi všemožně využívají.“

Podmínky života českého obyvatelstva v protektorátu byly na těžko představitelné úrovni pro obyvatele jiných porobených zemí. O atmosféře, jakou na člověka zvyklého krutému okupačnímu režimu působila protektorátní realita koncem roku 1943, podává zpráva jednoho Poláka z Generálního gouvernementu, který tehdy navštívil Prahu: „Češi žijí v poměrech od našich tak odlišných, že se nám mohou zdát nepravděpodobnými, třebaže jsou skutečné. Vysvětlení spočívá v tom, že Češi neprošli válečnou katastrofou a samostatnost ztratili mírovým způsobem. Existenční podmínky jsou beze vší pochyby obtížné a plné omezení, ale jsou vzdáleny té hrůzy, v níž žijeme my. Češi téměř nepoznali na sobě masových represálií, masových zátahů (lapanek), poprav a odesílání do koncentračních táborů. Nikdy neporozumějí, že vyjdou-li z domu za prací, nemusí se již vrátit."

Polský svědek seznal, že Čech má právo sednout si vedle Němce, což jej muselo zcela ohromit, že život v městě trvá bez omezení policejní hodinou po celý den a že jediné pronásledování se týká židů, cikánů. „Čechům zůstala určitá zdání národního života, dodnes kvantitativně neomezená tisková produkce, Čech čte jako před válkou svůj oblíbený deník, ovšem stejně zglajchšaltovaný jako veškerý německý tisk v říši. Každý Čech má rádio a poslouchá program české rozhlasové stanice, která dbá o českou hudební produkci, vysílá české programy a šíří propagandu. Ale vzdor této propagandě poslouchají se české zprávy z Londýna. České sportovní kluby pořádají zápasy jako před válkou a fanoušci chodí každou neděli na hřiště vzrušovat se výkony oblíbených hráčů.“ Ano, Češi nedělali německé okupační moci tolik starostí jako například Dánové, Holanďané, Belgičané, Norové, Francouzi, o Polácích a Jugoslávcích nemluvě.

I v Londýně přišly občas na přetřes sociálně ekonomické poměry v protektorátu. O českých sedlácích pravil koncem roku 1944 v londýnské Státní radě ministr Juraj Slávik: „Prichádzajú stále ponosy, že mnohí roľníci využívajú situáciu a koristia z čierneho trhu. Poplatili si všetky dlhy a za peniaze už nič nechcú predávať. Ľudia z mesta sú ,odieraní` o šaty, užitočné predmety, zlato, atď. Kňazi kážu v kostoloch proti hyenám, nepomáha to. Za zlaté hodinky se predáva 20 kg bravčovej masti. Múky nepredajú, leda zupákom a gestapákom, lebo sa ich boja." O dělnictvu zprávy z Čech říkaly, že prý je „z padesáti procent vlažné", že má dvojnásobné příděly a dost peněz. „Mnozí tvrdí, že se jim daří lépe než za republiky," oznamovala informace z domova předaná do Londýna v září 1943. Další zprávy z té doby buď tuto skutečnost potvrzovaly, nebo určitou měrou limitovaly, mluvíce mj. o politické nespokojenosti dělníků, jejichž převážná část prý sympatizuje s komunistickými názory.

Jak to bylo s plánovaným vyhlazením českého národa

Není pravdou, že politikou německého nacistického státu bylo fyzické vyhlazení českého národa. Prostředky německé národnostní politiky vůči Čechům na území protektorátu byly odstupňované (a nakonec se měla stejná politika týkat i Čechů v Sudetech): odnárodňování prostřednictvím ekonomických výhod, rozptýlení ve staré říši (tedy s výjimkou nově nabytých území) a převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H. Frankovi i R. Heydrichovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler. Větší část Čechů měla být asimilována, tj. rasově kvalitní část přenárodněna (Umvolkung), rasově nepoužitelní a protiříšské elementy měli být vystěhováni, v rezervě byla i mimořádná procedura navrhovaná K. H. Frankem, zvaná zvláštní zacházení (Sonderbehandlung).

V nejdrastičtější formě vyjádřil záměry Německé říše ve svém tajném proslovu k vysokým funkcionářům NSDAP 2. 10. 1941, v popisu tzv. konečného řešení pro český národ, zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Podle něj existují různé skupiny: „Jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme jejich protipól: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na Východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme... Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi...“, aby skončil: „Ale nenaštvat, to všechno jen teoreticky!“

Karl Hermann Frank ještě v březnu 1944 varoval v tajné řeči k úředníkům a funkcionářům Říšské župy Sudety v Karlově Studánce před „povrchním a nedbalým posuzováním české otázky“ a že „po vítězství nebude tento problém vyřešen během několika let“.

Z rasových zkoušek, které nařídil Heydrich pod záminkou prevence proti TBC, vyplynulo, že Češi jsou v průměru árijštější než sudetští Němci, východní Prusové a než část Rakušanů a Bavorů.

Fašistická uskupení, rasistické představy, získávání konfidentů

U Vlajky (Český národní sociální tábor) hrál velkou roli motiv rasový, byla velmi šovinistická; v podstatě to byla organizace městská. Před okupací se orientovala na italský fašismus, po ní usilovala o převzetí programu NSDAP. Do své vlajky zabudovala svastiku. Nebyly jí cizí panslavistické ideje. Překvapuje v ní vysoký podíl inteligentních lidí, vzdělanců, zejména lékařů a právníků. Jedním z jejích vůdčích duchů byl rektor Univerzity Karlovy František Mareš, velký odpůrce Masarykův, který jako fyziolog vycházel ze sociálního darwinismu a vitalismu. Vliv Vlajky posléze upadal, zadlužila se, její členové přijímali zhusta německou národnost.

Národní obec fašistická (NOF) se blížila fašismu italskému, byla vypjatě nacionální. Její šéf, Radola Gajda (Rudolf Geidl) tvrdě požadoval hned v roce 1939 od protektorátní vlády „řešení židovské otázky na podkladě rasovém“. Pro okupační moc nebyli přijatelní pro výhradně pročeskou (tj. automaticky protiněmeckou) orientaci.

Zelené hákové kříže a jiné moravské venkovské fašistické skupiny vycházely z doktríny Blut und Boden. Árijská pracovní fronta z východních Čech oslovila především řemeslníky a dělníky, ze kterých se rekrutovali ochotní agenti Němců.

Rasové a šovinistické motivy nebyly vlastní jen českým fašistickým seskupením a nacistům, nýbrž také všem Čechům. Před pohřbem na Slavíně byly Máchovy ostatky přivezené z Litoměřic (byly odstoupeny Německu), podrobeny antropologickému zkoumání, aby výsledky vědecky doložily, že „Karel Hynek Mácha patří svým typem našemu českému lidu, z něhož vyšel“. Zapomenuto, že tvořil zprvu jen německy, že byl původně zavrhován pro německou formu rýmu v česky napsaném Máji.

Rozšířen byl antisemitismus. Ve zprávě, kterou v roce 1943 zaslaly protektorátní odbojové organizace exilové vládě v Londýně se praví: „Antisemitismus bude pravděpodobně jediná věc, kterou si z nacistické ideologie částečně osvojíme. Naši lidé sice nesouhlasí s bestiálním způsobem vybíjení Židů, přitom se však domnívají, že většině Židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé představují, že věci budou řízeny tak, aby Židé zase nemohli být tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo vrátiti, byť i částečně, oč přišli při německém řádění. Něco podobného by znamenalo postup proti veřejnému mínění.“

Německé bezpečnostní služby získávaly své spolupracovníky různě. Nejnebezpečnější konfidenti pocházeli ze „zpracovaných“ účastníků odboje a hlavně z řad komunistů vlivem infiltrace Gestapa NKVD, neboť 24 tisíc členů Komunistické strany Německa dostalo v roce 1932 stranický příkaz vstoupit do NSDAP a prodrat se do SS a SA, tedy i do Gestapa a Sicherheitsdienstu. Konfidenti byli po válce převerbováni k NKVD, nebo se spasili vstupem do KSČ. Hodně udavačů nacisté také získali využíváním sociálního napětí mezi běžným českým obyvatelstvem, podněcováním chudých proti bohatým a podporováním závisti. Dospělo to do stadia, kdy švagr udával švagra, bratr bratra jen kvůli tomu, že si záviděli majetek, hezkou manželku a podobně. Pro udané bývalo následkem vězení, koncentrační tábor nebo smrt. Je známo vícero konstatování, že bez přehojného udávání Čechů mezi sebou by Gestapo a Sicherheitsdienst zmohly jen málo.

Víra v sovětské Rusko

17. 10. 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. Sicherheitsdienst to vyhodnotil takto: „Mase českého národa byla... předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše.“

Demonstrace 28. 10. 1939 byla plánována jako masová akce. Protektorátní vláda podnikla opatření k podvázání její údernosti a omezila ji pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala protektorovi a nechtěla okupační správu demonstracemi na více místech zbytečně dráždit. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru ve SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj, Hej Slované, doložen je i zpěv Internacionály (tehdejší hymny SSSR).

To vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov. Německo-sovětská smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR dohodou s Německem zahrne české země do své sféry a převezme protektorát. Šeptanda i letáky tvrdily, že se Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko. Do stejné kategorie patřily i zvěsti o brzkém návratu Benešově a podobně. Projev komplexu národa, který si po jedno století navykl očekávat osvobození zvnějšku, od slovanského Ruska. Teprve později, od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše, nahradilo všeobecnou důvěru ve SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová. Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku Sicherheitsdienstu (SD) za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

Potvrzují to i depeše domácího odboje čs. exilu. Pplk. Josef Balabán 20. 10. 1940 Sergeji Ingrovi: „Těch, kteří by dali přednost bolševismu před současným stavem, je většina.“ Tentýž počátkem listopadu 1940 v další depeši Ingrovi: „Ve všech vrstvách národa počíná se opět probouzeti naděje v zázrak SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc... Všeobecně se věří, že dříve či později dojde ke konfliktu Ruska s Německem, při němž se nám podaří obnovit svou samostatnost... Svoje sympatie k Sovětům projevují u nás dnes lidé, zaujímající vysoká místa v úřadech a hospodářském světě a vlastnící velké jmění; vyjadřujíce se slovy: ,Raději bolševikem, než pod Němcem ztratit vlastní národ, ať si to všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci'“. Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) v listopadu 1940 Sergeji Ingrovi: „Situace se může za čas radikálně změnit, zvláště kdyby se M.“(Moskva) „dostala do konfliktu s B.“(Berlínem) „a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítat, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý majetek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen“.

Lásku Čechů ke SSSR dokresluje i výpověď přeběhlých vojáků vládního vojska z 30. 1. 1945: „Národ se doma přímo přiklání ke SSSR... Velkou Británii nazývá národ velkým spojencem, ale Rudá armáda je přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele... víra v Sovětský svaz je mnohem větší, což nezůstává bez vlivu na politické smýšlení“. Obyvatelstvo „přijímá jako samozřejmost, že Rusko bude mít největší vliv na uspořádání střední Evropy“.

A to vše navzdory zveřejněným předválečným depeším čs. obchodních a diplomatických zastupitelství v sovětském Rusku realisticky popisujících tamější poměry, které byly po celou dobu 1. republiky utajovány, navzdory putovní výstavě Sovětský ráj v roce 1942, která dokumentovala bídu a teror v Rusku, navzdory hrůzným nálezům mrtvol polských důstojníků zavražděných u ruského Katynu nebo objevu dalšího jejich hromadného hrobu u ukrajinské Vinnyce.

Mechanismus psychických změn

U Čechů se už hned v roce 1939 vytvořil návyk konformismu ale ne tak k vládnoucímu systému, jako spíš ke konformitě s míněním masy představované národem. Mínění národní většiny se pociťovalo automaticky cennějším a správnějším než jednotlivcovo, vžilo se tzv. napravování hlav na základě zdravého lidového cítění, jednotlivec si tedy naučil autocenzuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku nebo nikoliv. Češi se sami indoktrinovali a vymývali si vzájemně mozky – následky toho pak hrály po válce velmi neblahou roli.

Upřednostnění národa je vždy doprovázeno potlačením individuální svobody. S přetrvávajícím nebo i částečně nově nalezeným obrozeneckým bludem o opření se malého utiskovaného národa o mohutné slovanské dubisko na Východě mělo za následek, že se méně špatným, ba žádoucím, shledávalo podřízení se komunistické, než německé národně socialistické totalitě. Tehdejší česká společnost si nechtěla uvědomit důsledky tohoto kroku. Ke své velké škodě zcela ignorovala zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci. Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.

V prvních letech protektorátu nebylo zjevných významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Odboj, pokud se vůbec dá tak nazvat, se v podstatě vždy omezoval na předávání zpravodajských informací exilu. Každý přece sloužil národu a bylo jasné, že rezistence by měla za následek omezení autonomie, nebo že by Němci dosadili svou vlastní správu, což by, podle tehdejšího mínění, byla národní tragédie. Ani později sabotáže nepřekročily pro okupanty míru nepatrnou. Nemohly, protože dělníci v závodech vyrábějících pro říši byli po příchodu Heydricha i po jeho smrti doslova hýčkáni. Kdyby výrobu účinně sabotovali, přišli by o práci, o tučně placené přesčasy, o výhody jim poskytované a byli by pak v rámci Reichsarbeitsdienstu (Říšské pracovní služby) nasaditelní kdekoliv, i daleko od svých rodin. Sabotáže v jiných oblastech zase neměly žádoucí dopad. Heydrich zavedl závodní stravování, ozdravnou závodní rekreaci ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH tuto praxi jen převzalo), zvýšil Čechům příděly potravin, tabáku a cigaret a alkoholu na úroveň Němců. Tuků dokonce i nad příděly Němcům. Heydrich odmítal ozbrojenou ochranu při procházkách Prahou s tím, že Češi jej milují, protože jim dal najíst a jiné výhody.

Dokonce ani růst českého hospodářství nebyl v té době pro Čechy samoúčelný – spatřovali v něm dobro pro národní hnutí, pro posílení postavení národa. Skutečnost, že se tím významně podporovalo válečné úsilí říše, Češi ignorovali. Český průmysl, před válkou nepříliš schopný mezinárodní konkurence, se během války velmi zmodernizoval.

Kultura

Podle statistik se nikdy v Čechách nevydalo tolik knih, nehrálo tolik divadelních představení, nenatáčelo tolik filmů jako za protektorátu. Ze zahraničních her, včetně německých, byly uváděny nejčastěji ruské. Česká porodnost enormně vzrostla, v protektorátu významně stoupl počet českých obyvatel, což byla ve srovnání s ostatními evropskými státy naprostá rarita.

Všeobecně panoval u Čechů tzv. protektorátní romantický vztah k realitě, projevující se zejména v citové argumentaci, ve sklonu k iracionalitě, k nacionalismu, k herderovskému kultu kmene, k národním mýtům, k mysticismu, ke kultu baroka. Kromě posledních dvou sklonů byly ostatní v myslích Čechů přítomny po celou dobu 1. republiky.

Hlavním projevem romantického vztahu k realitě byla u Čechů ustavičná zcela nereálná víra v brzký konec války a to i v situacích zhola nemožných: po porážce Francie se kojili nadějí na brzkou porážku Německa; po přepadení a obklíčení Jugoslávie zesílila slovanská naděje v osvobození ze strany Ruska; při přepadení SSSR Češi ignorovali obrovskou převahu Německa. Konec války se očekával ještě v témže roce. Věřili v brzké vnitřní zhroucení Německé říše (dokonce v to věřil i Edvard Beneš), ačkoliv denně byli konfrontováni s opakem – s bezchybným fungováním nacistického řízeného hospodářství. I to nakonec vyvolalo v myslích Čechů potřebné změny vedoucí k akceptaci poválečného řízeného hospodářství.

Typický byl také kult domova – krajina a domov byly vedle jazyka nejčastějším předmětem zbožnění. Vědomě se vzkřísilo české lidové umění, které bylo ke konci první republiky již prakticky mrtvo. Zcela uměle se vytvořil český lidový kroj, říkalo se mu „svéráz“, stylizací z kyjovského. V takových krojích byly oblečeny o několik let později městské dívky vítající Beneše i Pattona.

Nenávist vůči Němcům

Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, symboly pro onu dobu obvyklé. Češi považovali české Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je všemi prostředky počeštit a od začátku protektorátu se dívali už na všechny Němce s pohrdáním jako na méněcenné bytosti – zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky. Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ přece musí ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, má-li odolat náporu němectví.

Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytváří na české straně idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik a to fyzickým vyhubením Němců. Moskva ještě v roce v roce 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, ale po napadení SSSR názorově obrací. Proti šovinismu se stavěl i masarykovsky zaměřený ilegální Český kurýr, leč koncem roku 1939 redakce (ve stále stejném složení) diametrálně otáčí a píše: „stěhování soukmenovců, započaté Adolfem Hitlerem, bude provedeno v plném rozsahu, ale v opačném směru, než jak si Vůdce předepsal... budeme... dělat vůči Němcům to, co prospívá našemu národu a odstraňovat vše, co našemu národu není na prospěch.“ (Zde se ono stěhování týká přistěhovavších se Němců z říše, ale nesmiřitelný tón už leccos naznačuje i pro budoucí osud čs. Němců.)

V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se pak v Českém kurýru píše: „jsou poslední mosty mezi námi a Němci strženy...“ (Němci) „vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“, Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni, zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili (zde už se prodírala do popředí presumpce viny). Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretovala redakce jednoduše jako odčinění mnichovské dohody.

Přizvukovaly tomu i odbojové skupiny. Příklady vyniknou, uvědomíme-li si, že pocházejí z období před 28. 10. 1939, tedy z doby, kdy ještě nebyli zastřeleni dva demonstranti a devět studentů: Politické ústředí (PÚ) si přálo obnovit politický systém 1. republiky jen s dvěma třemi novými stranami, zestátnit doly, zbrojovky a provést novou pozemkovou reformu, po přechodnou dobu přibližně roku se mělo vládnout revolučně, diktátorsky. Obrana národa (ON) navrhovala zestátnění nerostných surovin, podniků klíčového průmyslu, novou pozemkovou reformu, silně omezit počet politických stran, vyhnat Němce do 24 hodin poté, co to bude možné, a nastolit vojenskou diktaturu. Program ÚVOD (Ústřední výbor odboje domácího) a PVVZ (Petiční výbor Věrni zůstaneme) obsahoval odmítnutí prvorepublikových stran a politiků a představu poválečného vytvoření dvou nebo tří nových stran, tedy jistý druh poválečné Národní fronty. Po studentských demonstracích zaslalo PÚ 16. 11. 1939 exilu zprávu, v níž se dočteme: „abyste pochopili, že se“ (náš národ) „hrozně pomstí, a kdo by se proti vypořádání stavěl a hovořil o humanitě, demokracii nebo zahraničně politických ohledech, toho rozezlený národ smete.“ Vyplývá z toho, že Češi nenáviděli Němce ne jako představitele okupantského režimu, ne jako utlačovatele, ne jako nacisty nebo henleinovce, nýbrž pouze jako Němce. Je nabíledni, že po celou dobu okupace snovali představy o pomstě, jak s nimi, až je spojenci osvobodí, zatočí. Důsledkem byly poválečná zvěrstva, Benešovy dekrety, vyhnání.

Myšlenku vyhnání podpořila Benešova neutuchající touha být po válce nejvyšším představitelem národa a státu. Ale až do poloviny roku 1941 počítal Beneš s poválečným odchodem jen Němců zkompromitovaných nacismem, několika set tisíc lidí, s postoupením několika čistě německých pohraničních okresů Německu, čímž by se počet Němců v poválečné republice snížil asi na 1,4 milionu, se současným přesunem Němců z vnitrozemí do německých okresů v pohraničí a s vytvořením zastřešujících tří německých žup, které by obdržely autonomii.

Proti jeho představám se domácí odboj vehementně vzepřel a se zdůvodněním: „víme dávno, že Němci jsou všichni stejní“ žádal krev a deportaci všech Němců. V odpovědi Politického ústředí (PÚ) Benešovi (radiogram z 3. 12. 1940) se praví o výše uvedeném Benešově plánu zcela explicitně: „takový plán by znemožnil Váš návrat“. Beneš se nevzdal, bojoval i nadále za svou představu, ale v září 1941 tlaku z domova podléhá a akceptuje program ÚVOD: tzv. historické hranice státu ve spojení s vyhnáním všech Němců. Jen jednu jedinou část programu ÚVOD pokládal Beneš za nesmyslnou – poválečnou anexi Horní a Dolní Lužice čs. státem. Domácí odboj též negoval Benešův úmysl účasti exulantů z řad čs. Němců v československé londýnské vládě (radiogram ÚVOD z 18. 8. 1941) – britská vláda, která podmiňovala své prohlášení o neplatnosti mnichovské dohody účastí československých Němců v exilové vládě od svého požadavku po událostech v Lidicích, Ležácích a v Bernarticích upustila.

Vylíčené skutečnosti a souvislosti dostatečně objasňují, proč došlo k poválečným krutostem vůči Němcům, k jejich vyhnání, proč byly retribuční soudy tak přísné, proč Češi tak vlídně přijali poválečný nedemokratický český nacionálně socialistický stát, proč dali své hlasy vítězným komunistům ve volbách 1946 a akceptovali bolševickou totalitu bez většího odporu. České mysli byly na to velmi dobře připraveny.