Zaří 2008

Je to jako transplantace srdce

Ondřej Nezbeda

Po dlouhých devatenácti letech se čeští občané dočkali návrhu nového občanského zákoníku. Vznikal osm let a skoro tři tisícovky jeho paragrafů se dotknou každého z nás. O komentář jsme požádali jednoho z předních expertů této země, bývalého ústavního soudce a člena katedry občanského práva Právnické fakulty UK Vojtěcha Cepla.

Když jste se pročítal návrhem nového občanského zákoníku, nad čím jste nejvíc zapochyboval?

Asi nad tím, že se Karlu Eliášovi, který je jeho hlavním autorem, nepodařilo zahrnout do občanského zákoníku i právo pracovní. To je samostatným oborem snad jen v bývalých socialistických zemích. Zvlášť zůstalo i právo obchodní, autorské a vynálezecké.

Co ho k tomu vedlo?

Nevybojoval to, překonala ho síla oborové lobby, jsou tu katedry obchodního a pracovního práva, je tu ministerstvo práce a všichni specialisté hájí svůj obor. Sám Karel Eliáš napsal článek s nadpisem „Vot takoj koděx“, kde vytýkal, že se stále podle sovětského vzoru držíme toho, že pracovně-právní vztah nepatří do soukromého práva, jako kdyby neexistoval trh práce. Návrh nového občanského zákoníku se tak nepřibližuje nejmodernějším zákoníkům evropských zemí.

Co máte na mysli?

Hvězdou je nizozemský občanský zákoník, jehož příprava trvala dvacet let. Zahrnuje všechny soukromě-právní vztahy a neodděluje právo obchodní a občanské. Nizozemci vždycky byli na rozhraní dvou právních světů – angloamerického a evropského kontinentálního. Je to kompromis.

A je přenositelný i k nám?

Samozřejmě, poněvadž je tu globalizace a například některé obchodní smlouvy už jsou shodné na celém světě. Celý systém postupně směřuje k transnacionální, nadnárodní unifikaci. Bohužel většina našeho právního myšlení zůstává stále ovlivněna vlastenectvím z devatenáctého století. Nový návrh není ve svých inspiracích napojený na nejnovější tendence moderního evropského občanského práva. Vytváří vlastní linii.

V čem?

Občas řeší příliš detailní otázky. Nejsem spokojen s tím, jak málo využívá abstraktní principy a definice. Například vlastnictví by se mělo definovat jako soubor jednotlivých subjektivních práv. Nenalezl jsem v návrhu ustanovení, že „vlastnictví je panství nad věcí a je nedotknutelné“. V elaborátu pořád cítím dozvuky zákoníku z roku 1811, kdy se v zákoně řešilo, jak zacházet se včelstvem ulétnuvším na sousedův strom.

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil teď návrh vyvěsil na internet s výzvou k veřejné diskusi. Myslíte si, že je to dobře?

Občanské právo bylo pro odbornou veřejnost vždycky vrcholně zajímavé. Za první republiky platilo pravidlo, že když se sepíše zákoník jako systematický soubor určité oblasti práva, tak se předloží jeho návrh do parlamentu jako celek. Tam se odhlasuje, jak to stojí a leží, buď ano, nebo ne. Žádné připomínky, opravy a úpravy. A o to teď běží. Jestli výsledkem bude intelektuální produkt právnické elity, anebo kompromis vyhádaný handlováním politiků a nátlakových skupin, které tam chtějí mít zákony vyhovující jejich zájmům. Obávám se, že tato dosud převládající praxe rovnoprávnosti laiků a odborníků se opět prosadí. Každá intelektuální činnost je individuální, jednotlivci jsou nezastupitelní. A vybrat špičkového jednotlivce je nejdůležitější. Takhle postupuje podle mého názoru pokrok všude. V technice, v medicíně a v právu taky. Proto je správné, že ještě Otakar Motejl prosadil, že návrh připraví jeden člověk a ne kolektiv. Rekodifikace občanského zákoníku je jedna z největších právnických operací, srovnatelná například s transplantací srdce v medicíně.

Jednou z věcí, která už vyvolala spory, je návrh, aby mohl invalida vznést nárok na majitele bytu, který si pronajímá, aby ho přestavěl na byt bezbariérový.

Tak to samozřejmě je proti principu ekvivalence, protože každá vynucená charita je vlastně nespravedlivá. Jakékoli přenášení povinnosti státu starat se o handicapované na náhodně vybranou skupinu obyvatelstva je nemravné. Spíš bych ale upozornil na věc, která tam zůstala v zastřené kompromisní podobě, a to je nájemné na dobu neurčitou. Nájemné je totiž vždy dočasné přenechání věci cizí za úplatu. Jakýkoliv nájem, který je na dobu neurčitou, by neměl být navždy. Pak jde vlastně o převod vlastnictví. Když vám pronajmu navždy své brýle za korunu ročně, co mně z toho vlastnictví zbude? Dokonce když umřete, zdědí ty brýle váš potomek nebo jiný váš dědic a já se k nim nikdy nedostanu. S tím souvisí i regulované nájemné. Dvacet let všude říkám, že slušný stát se musí postarat o občany, kteří nedosáhnou na tržní nájemné v přiměřeném bytu. Měli by dostávat příplatek na nájemné, který by dotoval pronajímatele do výše obvyklého tržního nájemného. Ústavní soud rozhodl opakovaně, že regulaci nájemného je třeba zrušit. Tato rozhodnutí vláda dosud neprovedla.

Vy jste se v roce 1989 stal vedoucím právnické komise, která měla vytvořit nový občanský zákoník hned po listopadu. Proč jsme museli na první návrh rekodifikace čekat skoro dvacet let?

V roce 1989 bylo jasné, že je zapotřebí mnoho paragrafů ihned zrušit. Diskuse se proměnila v zápas, zda má být provedena pouze novelizace zákoníku a zrušit tyto paragrafy, nebo zda provést důkladnou celkovou rekodifikaci občanského zákoníku pro liberální kapitalismus. A zvítězila tendence, že uděláme nejnutnější rychlé změny a opravy a důkladnou rekodifikaci odložíme na později, až k tomu bude příhodná situace. Všechno jsem prohrál, protože všichni říkali: „Máš pravdu, my s tebou souhlasíme, ale později.“ Jenže ta věta znamená v současné době „jdi do háje a neotravuj“. Obávám se, že jsme se skoro po dvaceti letech dostali do stadia, kdy se zase řekne: Návrhy jsou to docela dobré, modernizační, avšak není pro ně dosud potřebná politická vůle.

(Respekt, www.respekt.cz)