Zaří 2008

Drahá láce

Luděk Niedermayer

„Bude to za stopade za hodinu,“ řekl mi šéf party kopáčů, kterou se mi konečně podařilo sehnat. Souhlasil jsem, neboť najít dnes k práci svolného řemeslníka není samozřejmostí. Až pak mi došlo, že těch „stopade“ je deset amerických dolarů, za které se dnes v Americe slušně najíte v čínském bistru a možná vám zbude ještě na kafe ve Starbucks. Při takovéto hodinové mzdě si dnes český kopáč vydělá za tři dny víc, než kolik byla v roce 1993 česká průměrná měsíční mzda (200 dolarů).

Za těmito čísly stojí částečně pád dolaru, ale i tak je tempo bohatnutí naší země v poslední době neuvěřitelné. Jen v menší míře za to může ekonomický růst a změny v ekonomice v poslední dekádě. Větší mírou k tomu přispívá posilování kurzu koruny.

Jenže dopady toho, že koruna za poslední rok posílila vůči euru o více než pět korun, jsou mnohem hlubší a ne jen příjemné (jako například levnější zahraniční dovolené a nižší ceny v obchodech, které kurz postupně přinese). Můžeme za to zaplatit zpomalením růstu ekonomiky, vyšším množstvím lidí bez práce, a dokonce i ekonomickou nestabilitou, která nás může poslat zpátky do české reality před „raketovým kurzovým zbohatnutím“.

Skutečnost, že při současném propadu dolaru se jen velmi bohatý či kulturou posedlý Američan vydá do Evropy, je notoricky známá a platí to také třeba pro Prahu. A vývoz do dolarových oblastí se vyplácí stále méně (snad ještě části našeho sklářského průmyslu, zatímco například ještě nedávno úspěšní výrobci lehkých letadel jsou již u konce s dechem).

Podobně však kurz „cvičí“ i s vývozem do Evropy. Nynější vývoj s eurem těsně nad 23 korun postihuje většinu naší ekonomiky. Naše země je totiž orientována na export do zemí EU (které navíc čelí zbrzdění ekonomického růstu). Zjednodušeně řečeno, čeští vývozci dostávají za svůj tovar zhruba o pětinu méně korun než před rokem.

Zdražujeme (sebe)

V prvním čtvrtletí tohoto roku narostla průměrná mzda v podnikatelské sféře o celých dvanáct procent a přesáhla hranici 23 tisíc (mediálně vděčných 1000 eur). V eurech je to obrovský skok z necelých 800 eur loni, nemluvě o více než zdvojnásobení oproti roku 2000 (14 tisícům korun odpovídalo tehdy zhruba 400 eur).

Je pravda, že podniky v naší zemi v poslední dekádě razantně zefektivnily výrobu, ale tak skokový nárůst „eurových“ mezd (tedy mezd porovnatelných s evropskou konkurencí) musí mít dramatický dopad na konkurenceschopnost a ziskovost firem. Přesto mám za to, že velká část průmyslových podniků se s tímto „nějak“ vyrovná. Posílení kurzu se zakousne do jejich zisků a zbrzdí plány na expanzi, ale ještě stále zůstáváme zemí s levnější a současně kvalitní pracovní silou než západní státy.

Větším šokem může být vývoj kurzu třeba pro odvětví služeb. Například v turistickém ruchu rostoucí ceny nemovitostí, provozních nákladů a mezd sice volají po zvýšení cen, ale při posílení kurzu, konkurenci (nejen doma, ale i kurzově levnějších zemí) a nedobré ekonomické situaci v zemích, odkud k nám turisté jezdí, je to zcela vyloučeno. Zvyšovat korunové ceny by kvůli kurzu znamenalo velké zdražení pro turisty z eurozóny i z dolarových oblastí. Ovšem zachování cen v cizí měně znamená pokles korunových tržeb o více než pětinu. A to bez zohlednění očekávaného poklesu návštěvnosti. Je otázkou, jak se naše turistické regiony s tímto vyrovnají.

Aktuální obrázky z ulic českých měst nevěstí, že se nad námi mohou stahovat mraky. Když na přelomu roku 2001 a 2002 koruna poskočila ze 34 na 30 korun, zaplatili jsme za to (i přes postupný návrat na 34) snížením ekonomického růstu (možná až o dvě procenta), vyšší nezaměstnaností a kolapsem některých firem. Obavy jsou tedy na místě, neboť i když je dnešní česká ekonomika mnohem pružnější, posílení kurzu je oproti zmíněné epizodě skoro dvojnásobné, navíc při nepříznivých podmínkách ve světě.

Odboráři, kteří si pro svoje stávky proti zbídačování lidí vybrali paradoxně období obrovského růstu bohatství, se možná už zanedlouho dočkají „lepší materie“ pro protesty. Nejúčinnější cesta ze současné situace totiž vede přes snížení nákladů a zvýšení flexibility v ekonomice (tedy přizpůsobení se silné koruně). Tam, kde to nepůjde zvýšením produktivity (třeba v hotelu to není úplně snadné), budou muset klesat (nikoliv růst jen pomalu!) mzdy. V tomto scénáři naše ekonomika při udržení kurzu na 23 (ale i 24) korunách sice zpomalí, ale díky poklesu většiny cen (zboží, aktiv i práce) a zaměstnanosti si udrží alespoň nějakou konkurenční schopnost. A ačkoliv s nižším růstem a vyšší nezaměstnaností bude se naše země i nadále posouvat od ekonomiky s nižší přidanou hodnotou výroby a nízkou cenou práce k situaci vyspělých evropských zemí.

Horším scénářem je kombinace smůly (konec přízně investorů a tím oslabení kurzu) a neochoty jít první, bolestivou cestou. V takovém případě se koruna může sice vrátit třeba i k 28 za euro, ale pro řadu podniků to už bude pozdě. Zpomalení ekonomiky to nezabrání. Navíc oslabení koruny povzbudí inflaci a dnešní „nečesky“ vysoký růst cen nemusí být jen krátkou epizodou. Centrální banka bude muset výrazně zvýšit úrokové sazby, což zdraží politicky populární hypotéky (a zkomplikuje život bankám i lidem) a posílí nejistotu v ekonomice.

Eurozachránce?

Je paradoxem, že směnný kurz akutně ohrožuje naši prosperitu právě v době, kdy vládnoucí garnitura chce co nejdéle chránit naši zemi od přijetí eura. Ekonomicky fundovaná křídla účastníků „eurodebaty“ vedou už delší dobu diskusi právě o tom, do jaké míry pomáhá směnný kurz šoky absorbovat a do jaké míry je sám vytváří. Myslím, že jen málokdo si troufne polemizovat o tom, že jsme nyní svědky druhé z možností.

Současný vývoj však není důsledkem neochoty přijmout euro a je klidně možné, že současná epizoda bude bolet méně, než se zdá z tohoto článku. Otázka rychlého či pomalého přijetí eura je však mimo jiné i o tom, kolik takovýchto epizod ještě zažijeme a v kolika případech nás naše koruna od krize nejen neochrání, ale sama ji přinese.

(Respekt, www.respekt.cz)