Zaří 2008

Nesledovat, prosím

Tomáš Pavlíček

Třebíčský novinář dostal pokutu za to, že natočil útočníky, kteří kamenovali jeho dům.

Po malebných ulicích Třebíče chodí ležérně s rukama v kapsách. Kolemjdoucí mu přátelsky kynou, ale v těch kapsách se skrývá nervový paralyzér z výzbroje izraelské armády. Není to jen chlapácké gesto – šéf Horáckých novin František Ryneš (58) o tom ví své. Svými články, v nichž kritizuje podezřelé obchody třebíčských radních, získal řadu sympatizantů, ale i nepřátel. Nechme stranou, že ve sporu není úplně nezaujatý, jeho manželka je opoziční zastupitelka a jemu samotnému někteří místní vytýkají neprůhlednou privatizaci Horáckých novin.

Pro náš příběh je důležité, že metody jeho oponentů překročily mez názorového sporu. Dostává výhrůžné esemesky, někdo mu rozbíjí dlažebními kostkami okna, a jednou ho dokonce dva muži zbili a hodili do řeky. Když se nervózní muž rozhodl bránit sám, čekala ho další rána. Přestože na kameru nahrál dva násilníky, jak mu rozbíjejí okna, a přestože se oba policii přiznali, soud je osvobodil. A pan Ryneš naopak musí platit pokutu za to, že nelegálně puštěnou kamerou na svém domě ohrozil soukromí mužů, kteří ho napadli. Právě v tuto chvíli se můžeme pustit o pár pater výš. Po sporu o policejní radary je tady další případ, který řeší, co je důležitější. Je to ochrana před agresorem, nebo dokonalá čistota postupu, jímž se oběť brání proti útočníkovi?

Tohle není důkaz

Třebíč je podivné město. Na jednom vršku úchvatná románská bazilika a křivolaká židovská čtvrť s emblémem památek UNESCO, na druhém radnice s jednou z nejhorších pověstí v zemi. Kvůli nevýhodnému prodeji pozemků podala na vedení města trestní oznámení protikorupční organizace Transparency International, hospodaření radních šetří Nejvyšší kontrolní úřad, za odvolání radních před časem neúspěšně demonstrovaly tisíce lidí. „Radnice nefunguje, zatímco jiná města mají podány žádosti do evropských fondů za stovky milionů, tady skoro nic,“ říká zastupitel za nejsilnější stranu ODS Daneš Burket, který na protest proti politice své strany odstoupil z místa radního.

Dům muže, který tyhle problémy protáhl novinami – a sklidil za to plácání po ramenou i tvrdou kritiku –, je těžké minout bez povšimnutí. Je na něm patrné, jak se František Ryneš snažil ochránit své soukromí před útokem z ulice.

Zeď je zvýšená, z okna vykukuje jenom horní část bílé bezpečnostní žaluzie. Ani to jeho „kritiky“ neodradilo, začali házet kostky a kusy betonu z druhé strany. Pan Ryneš se proto obrátil na policii a ta mu poradila, aby si na dům nainstaloval kameru. Soukromé „oko“ je přidělané na fasádě domu a snímá průčelí domu, okna a přilehlou část ulice.

Jedno okno je rozbité: do něj se pár týdnů po instalaci kamery v říjnu loňského roku trefili dva muži a kamera je zachytila. František Ryneš předal záznam policii a ta na jeho základě vytipovala možné pachatele. Jeden z nich, Jiří Eis, v protokolu detailně popsal, jak jeho kumpán Josef Truhlář vystřelil do okna velkým prakem. Dávalo to smysl: Truhlář si v minulosti pro nejrůznější zločiny včetně vloupaček odseděl deset let a současně se jako někdejší člen ODS (vystoupil ze strany před dvěma roky poté, co na jeho kriminální minulost upozornily Rynešovy Horácké noviny) dobře zná s vedením radnice. Ve vzduchu visí už dlouhé měsíce podezření, že za útoky na pana Ryneše stojí právě Truhlář a kamera tuhle verzi potvrdila.

Je evidentní, že využití „soukromého sledovacího systému“ proti lidem, kteří nás reálně ohrožují, s sebou nese značná rizika.Tím ale výčet jejích „úspěchů“ končí. Případ dospěl až k obžalobě z výtržnictví a poškozování cizí věci, ale Okresní soud v Třebíči Josefa Truhláře letos v lednu zprostil obžaloby v plném rozsahu. „Záznam útoku byl bezcenný, konkrétního pachatele jsem na něm nepoznal,“ zdůvodňuje rozsudek soudce Jaroslav Krátký. Zbytek se dohrál podle osvědčeného scénáře: korunní svědek obžaloby během vyšetřování změnil názor a u soudu odmítl zopakovat to, co řekl na policii.

Budiž: státní zástupce i pan Ryneš přiznávají, že by Josefa Truhláře na záznamu nepoznali. Záběry měly smysl spíše kvůli tomu, že na jejich základě promluvil Truhlářův kumpán. Státní zástupce Zdeněk Špaček se ale zlobí, že soudce Jiřího Eise k výpovědi aspoň trochu nenutil. „Měl mu uložit pořádkovou pokutu padesát tisíc korun. A to lze i opakovaně,“ říká státní zástupce. Soudce tento pohled nesdílí: podle něj je důležitější, že svědek má na své mlčení v soudní síni prostě právo.

Mělo to smysl

Státní zástupce se proti verdiktu už dvakrát odvolal, teď se čeká na výrok vyšší instance. Mezitím se ale začaly dít věci okolo způsobu, jímž pan Ryneš získal své důkazy proti Jiřímu Truhlářovi. Na případ si posvítil Úřad pro ochranu osobních údajů. A ten panu Rynešovi vyměřil pokutu tři tisíce korun (novinář se obratem odvolal a do oficiálního rozhodnutí se úředníci nechtějí k ničemu vyjadřovat).

Úředníkům se nelíbilo, že Ryneš instalaci kamery nikomu nenahlásil (byť o ní věděla policie) a že neupozornil lidi na ulici, že je bude snímat kamera a co se bude se záznamem dít. „Já nechtěl nikoho šmírovat, neměl jsem tam žádný monitor a záznamy se po měsíci mazaly. Já se nedostal ani do harddisku, kam se to zaznamenává. To všechno dělala firma, kterou jsem si najal,“ hájí se Ryneš. „Asi tam došlo k drobným pochybením, pan Ryneš mohl kameru nahlásit, mohl záznamy mazat dřív, třeba po týdnu,“ říká poradce pro ochranu osobních údajů Karel Neuwirt. Obratem ale dodává, že úřad postupoval příliš striktně. „Měl zohlednit okolnosti, například ty předešlé útoky.“ Neuwirt však zdůrazňuje především evropské zvyky, podle nichž „pachatelé nemají právo požívat ochrany osobních dat“.

Je evidentní, že využití „soukromého sledovacího systému“ proti lidem, kteří nás reálně ohrožují, s sebou nese značná rizika. Jaký jiný způsob ochrany tedy lze lidem v situaci jako pan Ryneš doporučit? „Jsem proti kamerovým systémům,“ zdůrazňuje předseda ústavně právního výboru sněmovny Marek Benda. „Soudní praxe připouští, aby lidé chránili svůj majetek ploty či dráty s vysokým napětím. Nebo se můžou obrátit na soukromou službu,“ vypočítává Benda stávající legální zbraně. „A je tady přece i možnost, aby člověk požádal o ochranu policii.“ To ale pan Ryneš udělal. A právě policie mu poradila kameru. A je vůbec možné, aby policie nepřetržitě držela hlídku před domem kvůli rozbitým oknům? „To asi ne,“ uznává Benda.

Předseda bezpečnostního výboru František Bublan také není příznivcem toho, aby soukromníci sledovali „půl města“. Podle něj nemusela policie hlídat před domem, ale sledovací zařízení mohla nainstalovat sama. „Policie může svést záběry k sobě a v případě nutnosti vyjet operativně na místo.“ Tak jednoduché to také není: pan Ryneš se podle této rady zařídil, ale potíž byla v tom, že mu to nebylo moc platné. „Policisté nemohli na dům dát kameru na déle než 14 dní a já to potřeboval hlídat třeba půl roku.“

Když se dnes třebíčský novinář podívá zpět, je si jist, že přes všechny komplikace měla instalace kamery smysl. Od té doby, co předal záznam policii, mu už nikdo okna nerozbíjí. A hlavně už se ví, kdo po něm jde. „Mně nešlo primárně o to pachatele odsoudit. Ale vědět, odkud ty rány jdou, a připravit se na ně. A to se povedlo.“

Přiměřené riziko

Kamery se po světě masově rozšířily po teroristických útocích ve Spojených státech v roce 2001. Asi nejvíce je jimi prošpikovaná Velká Británie, kde se jich evidují zhruba čtyři miliony. V Česku je registrovaných jen přibližně 1400 kusů, ale skutečný počet bude pravděpodobně mnohonásobně vyšší. Řada majitelů kamer přitom vůbec neřeší, že provoz upravují nějaké předpisy.

Dokládá to i fakt, že po aféře v hotelu Savoy (nenahlášená hotelová kamera odhalila před volbou prezidenta schůzku lobbisty Šloufa s prezidentovým kancléřem) se začali majitelé masově přihlašovat k registraci.

Kamery sice v několika případech pomohly při rychlejší identifikaci pachatelů (například organizátorů teroristických útoků v londýnském metru v roce 2005), ale podle kritiků výsledky zdaleka neodpovídají jejich množství a riziku zneužití.

Také český poradce pro ochranu osobních údajů Karel Neuwirt varuje před masovým nasazováním kamer, ale v jistých případech ho považuje za oprávněné. „I soudy uznávají, že každý útočník musí počítat s rizikem, že napadený se bude tvrdě bránit. V této logice bychom měli mít možnost chránit se přiměřenými prostředky, tedy kamerou, i když si gauneři budou stěžovat.“

(Respekt, www.respekt.cz)