Zaří 2008

Neprojdou!

Karel A. Pokorný

Zřejmě bez většího zájmu veřejnosti proběhl významný den těch, kteří oplakávají dobu vlády komunistů, den Pohraniční stráže.

13. července se v pohraničním, městečku Poběžovicích již po osmé sešli bývalí „ochránci hranic míru a socialismu“, aby si zavzpomínali na ty krásné doby, kdy chránili socialistickou republiku před narušiteli a diverzanty ze Západu a měli spolu krásné časy.

Setkání proběhlo v restauraci hotelu Hubertus a bylo tam přeplněno. Jako čestný host promluvil bývalý plukovník pohraniční stráže bývalé DDR, Karl Heinz Kather. To byl jeden z těch „hodných Němců“, jak také jistě Tušíte. Všichni zlí se přece koncentrovali v Západním Německu. Určitě se vzpomínalo na staré časy, kdy se jim tak pěkně a úspěšně střílelo po narušitelích „hranice tábora míru“, po těch nešťastnících, kteří chtěli opustit zem. Zajímalo by mne, jakou na ně ten německý soudruh mluvil řečí. Asi jim přednášel „pa rusky“.

Předseda středočeské sekce rady Klubu českého pohraničí (překvapuje mne dost, že zřejmě Středočeský kraj hraničí s Německem), soudruh Jiří Pokorný pak referoval o nebezpečí umístění americké radarové základny v Brdech. Všichni přítomní tyto plány pochopitelně jednomyslně odsoudili. Další řečník, Jaromír Kohlíček, poslanec za KSČM v Evropském parlamentu, dojal všechny přítomné vzpomínáním na své dětství v Broumově. K jeho údivu a hněvu prý tehdy někteří lidé říkali, že pohraničníci jsou vrazi. Zdůraznil, že s tímto názorem zásadně nesouhlasí , neboť on jen díky těmto ostražitým a bdělým ochráncům mohl v klidu chodit do školy a jeho rodiče radostně a v klidu budovat socialismus. Ve svém projevu vyzval přítomné k účasti na příštích volbách do Evropského parlamentu a slíbil, že pokud KSČM uspěje, uspořádá pro členy sekce bývalých pohraničníků zájezd do Bruselu a Strassburgu. Proč zrovna tam a ne někam do Severní Koreje? Asi proto, aby mohli vidět ty pravé kapitalistické hrůzy.

Ve srovnání s jinými léty bylo letošní setkání velice hojně navštívené a četní hosté si se slzami v očích prohlíželi výstavku předmětů, připomínajících Pohraniční stráž. Tu dal dohromady místní občan, soudruh Miroslav Macháček. Mohli obdivovat staré dobové nárameníky pohraničníků a SNB a Řád republiky za úspěšnou ostrahu hranic, kterou získala místní brigáda Pohraniční stráže v roce 1956.

Soudruzi mají též velké plány do budoucna : 26. října 2008 chtěli v Poběžovicích, či někde v jejich blízkosti odhalit pomník věnovaný Pohraniční stráži, všem „statečným“ ochráncům státní hranice. Kde bude pomník přesně umístěn, není zatím známo, protože u obyvatel Poběžovic se plány nesetkaly s velkým nadšením. Naopak, když svůj záměr zveřejnili, setkali se soudruzi s nesouhlasem a velká část místních pravicových politiků a médií se veřejně vyslovila proti postavení něčeho takového v Poběžovicích.

Mezitím co „hrdinové“ nostalgicky vzpomínali na minulost, asi vůbec nevzpomněli na místní zámek, kde během své služby u Pohraniční stráže bydleli. Zámek v Ronšperku, (německy Ronsberg ) jak se město Poběžovice po staletí jmenovalo, byl od roku 1948 v majetku armády, která o něj „pečovala“ způsobem, známým i z mnoha jiných míst. Po roce 1970 zámek, pocházející z 16. století, zpustl docela a část se zřítila. Dnes se nákladně opravuje centrální budova a jižní křídlo. Bývalí pohraničníci určitě ničím nepřispějí. Přestože strašný stav starobylého zámku zavinili..

Naštěstí se toho nedožil hrabě Richard Coudenhove – Kalergi, významný česko-rakouský diplomat, který v zámku do roku 1938 s rodiči bydlel. Rodina vlastnila zámek od roku 1854. Byl to, stejně jako jeho otec , vzácný člověk a prozíravý diplomat, který se zabýval myšlenkou sjednotit evropské státy do Panevropské unie. Po obsazení Rakouska v roce 1938 musel uprchnout před nacisty, emigroval s rodinou do Švýcarska a později do USA, kde přednášel na Newyorské univerzitě moderní dějiny. Po válce se vrátil zpět do Evropy, ale jeho zámek, který rodině nacisté zabavili, byl považován za německý majetek, takže díky Benešovi, který byl kdysi jeho přítelem a jeho dekretům propadl státu.

Hrabě Coudenhove se usadil v Rakousku a pomáhal budovat zničenou zemi. Svoji myšlenku, sjednotit evropské státy nikdy neopustil. V roce 1950 byl v Cáchách jako vůbec první vyznamenán cenou Karla Velikého. Tato cena je od roku 1950 udělována politikům za zásluhy o evropskou jednotu. Na návrh hraběte Coudenhovea byla také přijata Beethovenem zhudebněná Schillerova Óda na radost za evropskou hymnu. Richard Graf von Coudenhove –Kalergi zemřel 27. listopadu 1972. Jeho příběh je látka na samostatné vyprávění. Ale o tom všem hrdinní obránci hranic většinou nic netuší. Ten Kohlíček, co chodil díky Pohraniční stráži v Broumově do školy, by si to sice mohl sám přeslabikovat, ale v Haló novinách se o tom asi nic nepíše.

Soudruzi se vlastně zase tak příliš radovat nemohou. V Poběžovicích, se totiž dějí i jiné věci, které dávají naději do budoucnosti. Například tam proběhly letos v květnu česko-bavorské slavnosti k poctě sv. Jana Nepomuckého, uspořádané městským kulturním a informačním střediskem společně s německým partnerem, městem Schönsee. Hosty pozval osobně i starosta města Mgr. Hynek Říha. Slavnosti byly zahájeny u sochy Jana Nepomuckého na Mírovém náměstí, potom se konaly přednášky o Poběžovicích v době baroka a o jedné z nejvýznamnějších soch sv. Jana Nepomuckého, té, která stojí v městečku na náměstí a jejímž tvůrcem je sochař Jan Brokoff. Na následujícím filmovém a diskusním večeru bylo promítáno několik filmů: Nejznámější Čech – Jan Nepomucký, Ronšperk - Duše neuletěla, a dokumentární film Kameny plují k Bohu, věnovaný architektu Hýzlerovi. Byla také uspořádána výstava fotografií Poběžovice v řece času a ještě o krok dál.

Nevím , nevím, jak se to soudruhům, bývalým pohraničníkům líbilo. Asi moc ne. Jistě se ničeho nezúčastnili, zejména ne slavnostní mše v kostele Nanebevzetí Panny Marie a nebo již tradičního pietního aktu u hrobu otce Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, Jindřicha Coudenhove-Kalergi. Letos bylo již 102. výročí jeho úmrtí.

Na programu slavností byla ještě další setkání, vystoupení českých a německých dechových kapel a bylo možno ochutnat nejen české speciality, ale i německé, tedy bavorské, jako Weißwürste, bavorské vdolečky, preclíky a dokonce i pivo.

V Ronšperku, dnes v Poběžovicích, spolu kdysi žili v klidu a míru Němci - jmenuji je první, protože jich byla většina – a Češi, a také velká komunita židovská. Ronšperk byl totiž pro chasidy, kteří tuto skupinu tvořili, významným poutním místem.

Všechno bylo zničeno, napřed nacisty a pak komunisty. Jedni s druhými si v důkladnosti nezadali. Nacisté na to ale měli jen dvanáct let, kdežto komunisté , lidé zvláštního ražení, se mohli vyřádit od roku 1948 až do té slavné hadrové revoluce v roce 1989 - a ani po ní se svojí činností neskončili. Vlasteneckého na jejich počínání není nic, přestože se to domnívají. Vlastenec je totiž ten, kdo má rád svoji zemi, aniž nenávidí ostatní národy, či skupiny lidí, zejména ne ty ve vlastní zemi, nebo v sousedství. To, co nám předvádějí tito a jim podobní „soudruzi vlastenci“, je nebezpečný a odporný nacionalismus. A kam ten vede, to jsme už měli možnost dostatečně poznat v minulosti.