Zaří 2008

Kdo nevěří, ať tam běží

Věra Pokorný-Scheufler

Říkávalo se kdysi dávno. Dnes by se asi řeklo, kdo nevěří, ať se podívá do internetu. Někteří lidé ale nevěří ničemu a internetu už vůbec ne. A hlavně ne různým diskusním fórům. Protože jsou tam jen samé podlosti, hrubosti a sprosťárny, napsal mi starý přítel až z Austrálie. A různí jiní. Mají pravdu, především v případě českých internetových diskusí. V cizině tomu tak příliš často nebývá.

Chci se zeptat, zdali se domníváte, že je možné, aby diskuse v internetu jak pod různými články, tak na stránkách bloggerů měly skutečně to, co lze označit jako slušnou úroveň. Vím, že teď právě píchám do proslulého vosího hnízda. A to nejen v Česku. Každý si totiž kupodivu myslí, že on přece píše vždycky celkem slušně, sprostý není on, ale ti druzí.

Jistěže se mnou především nebudou souhlasit všichni ti, kteří se domnívají, že mají jakési svaté právo na to, používat všechna slova, kterými je ten který světový i méně světový jazyk bohatý. A to i slova slangová, všechny koprolalie, či dokonce cosi, čemu se odborně říká argot a je to jazyk spodiny, kriminálníků a skutečného odpadu společnosti. Přitom k dostatečné hrubosti a možná „lidovosti“ řeči a všeobecnému obveselení úplně stačí hrubé pravopisné chyby, nebo i překlepy, kterých se diskutující dopouštějí.

Tito zastánci absolutní svobody slova asi nebudou věřit tomu, že noviny a časopisy ve většině západních zemí mají různá omezení, jakýsi morální kodex, pravidla slušnosti, která si sami uložili. Nemá to nic společného s omezováním svobody slova či názorů. Všechno lze totiž vyjádřit slušně. Jen si vzpomeňte, jak proslulý Saturnin hovoří o tom, že diplomat nikdy nikomu neřekne, že lže. Řekne mu, že o správnosti jeho informací se dá s úspěchem pochybovat. A je to.

Každé noviny a každý časopis má jakousi vlastní rozeznatelnou tvář a tu si zachovává. Ať už je jakkoliv pokřivená. Bulvární tisk například svým obsahem jistě nevybízí čtenáře k tomu, aby se vyjadřovali slušně a diferencovaně. Stejně tak je to s blogy. Pokud má někdo blog vlastní, nepřipojený k nějakým novinám či časopisu, pak si opravdu může psát, co chce. Jenže, pokud je členem skupiny k nějakému tomu tisku patřící, musí zachovávat určitá pravidla. Ta mají například i proslulé New York Times a pečlivě dbají na jejich dodržování.

Diskuse a komentáře u článků v českém tisku jsou kapitolou zcela výjimečnou. Vynikají nad všechny, které jsou na západ od Aše. Ty se prostě dají ve velké většině číst jen tehdy, když se člověk chce vzdělat ve slangu, v pivním humoru a hospodských hrubostech ŕ la Švejk. Namísto oslovení se tam pravidelně vyskytují všechna lidová pojmenování genitálií, vzájemná surovost a hrubost je nepřekonatelná. Šovinismus, nízkost, nenávist. Xenofobie, rasismus, antisemitismus. V Česku momentálně ještě řádí, asi jako potvrzení starého hesla „na věčné časy a nikdy jinak“, nesmírná nenávist ke všemu německému a též americkému. Přehlídka nejnižších pudů člověka, podpořená moderní technikou. Pokud diskutující neužívají hrubá slova, napadají autory i ostatní diskutující jiným způsobem. Tito diskutující také jakoukoliv odchylku od vlastního názoru trestají, například sdělením že dotyčný(-á) má pravděpodobně nějaký problém a měl by co nejdříve navštívit psychiatra. Ten, kdo má jiný názor, nebo říká něco, o čem čtenář nic neví, je prostě cvok. Diskutující většinou vůbec nečtou obsah článků, a ani k němu tedy pochopitelně nediskutují, ale hrubě napadají osobu autora za to, že si dovolil napsat něco, s čím oni přece nemohou souhlasit. Přestože to vlastně vůbec nečetli. Sdružují se do skupinek s těmi, kteří mají stejný názor a jedovatými poznámkami, jako: „však my víme, o kom je řeč, články tohoto autora vůbec nečtu, na to nemám čas, nějak to tu páchne“, atd. otravují sami náladu a nepřestanou, dokud se jim nepodaří toho, či tu, na koho si zasedli se stránek, diskusního fóra či odjinud prostě vypudit. Prostě taková internetová pavlač. To je ovšem v lepším případě. Bývá to i horší.

Pozoruhodné je, že mnohé časopisy a noviny v Česku mají též pro diskutující a bloggery na svých stránkách kodex, pravidla chování v internetu. Radost na ně pohledět. Praví se v nich, že redakce si vyhrazuje právo odstranit komentáře neslušné, útočící na autora, urážky, vulgarismy a podobné. Kupodivu nejsou zakazovány komentáře, které nijak nesouvisí s tím, o čem se v článku hovoří. Jenže, redakce českých internetových médií se kontrolou příliš nezatěžují a nebo mají podivně zkreslený pohled na to, co je urážka a vulgarismus. Z bloggerů kontrolují a vyhazují především účastníky, píšící ze zahraničí. Nevěříte? Zeptejte se pana Hedvíčka. Také v nedávno vyšlé knize Oty Ulče je v doslovu, vtipně nazvaném Domluva, citováno několik velice šťavnatých komentářů, reakcí na články pana profesora, uveřejněné pod jeho články v Neviditelném psu. Z nadávek si mohl vybrat: od senilního starce až k primitivnímu idiotovi plnému prdů, přes hovado a rasistu k židovskému praseti. Nechybí ani stupidní stereotypní česká otázka: Kdo vás za to platí?

Jak tedy na to? Mohu posloužit příkladem ze země, ve které žiji. V Nizozemsku máme časopis, týdenník, který vychází už velmi dlouho a jeho úroveň je opravdu velmi dobrá. Je to tak zvaný opinie blad, čili časopis, vyjadřující především různá mínění. Jmenuje se Elsevier. Pochopitelně existuje i jeho internetová forma. Občas tam diskutuji, přidávám komentáře k článkům. Nenajdou se tam žádné hrubosti, žádná sprostá slova. Diskuse je vždy věcná, zajímavá. Jak se to dá udělat, jak se dostat na takovou obyčejně lidskou, slušnou úroveň?

Jednoduše, ale pracně. Redakce si klade přísné a pro většinu těch, kteří se domnívají, že musejí mít naprostou svobodu ve všem a tedy i ve vyjadřování, zcela nepřijatelné podmínky, za jakých reakce čtenářů umístí. V úvodu oznamuje, že netoleruje násilí, a to především slovní, jak zajisté chápete, rasismus, extrémní pravicové nebo levicové názory, antisemitismus, očerňování jednotlivců a nebo skupin a organizací. Netoleruje ani příliš dominantní vystupování diskutujících, za účelem provokovat ostatní účastníky diskuse. Zakazuje vyhrožování a ohrožování (byť i fiktivní) ostatních návštěvníků stránek časopisu Elsevier, nebo jiných, i méně prominentních osob. V podobných případech bude reakce předána policii i s adresou toho, kdo vyhrožoval. Není trpěno napadání, ponižování a nebo jiný způsob očerňování ostatních návštěvníků stránek. Též bezobsažné reakce, které nemají co dělat s obsahem a smyslem článku, budou odstraněny. Ani opakování reakcí se stejným obsahem není dovoleno. Odstraněny budou i nic neříkající reakce jako „haló, fuj, no tohle, směšné“, atd., které mají zjevně za účel jen to, aby reakce byla zobrazena. Ani různá nic neříkající slovíčka souhlasná. Článek lze ocenit kliknutím na hvězdičky umístěné pod článkem. Kliknout je možno jen jednou.

Redakce nepřijímá ani příspěvky autorů, kteří nepoužívají spisovný jazyk. Je požadováno, aby diskutující psali své příspěvky bezchybným jazykem (v tomto případě holandštinou), tak, aby bylo každému možné pochopit, co autor myslí. Přípustné není dokonce ani opakování toho, co řekl už někdo před vámi. Redakce doporučuje přečíst si celou diskusi, než se rozhodnete napsat vaši reakci. Doporučují též zkontrolovat gramatiku a pravopis, než reakci umístíte. Redakce Elsevieru požaduje, aby přispívající psali naprosto korektně jména, tak, jako to vidí v časopise. Říká: „Jakákoliv komicky zkomolená jména nejsou v našem časopise na místě.“

Zvláštní pravidla jsou též pro bloggery, ke stránkám Elsevieru připojené. Jestliže je obsah příspěvků podle úsudku webové redakce nepřípustný, odstraní se. Při opakovaném porušení těchto pravidel bude dotyčnému znemožněno diskutovat. Pokusí-li se přihlásit znovu, bude blokována jeho IP adresa na dobu jednoho roku. Po roce může oznámit, že se chce znovu přihlásit a mít přístup na fórum. Pokud jeho reakce opětovně nebudou odpovídat pravidlům, bude blokován definitivně.

Tak a teď může začít nářek, že to je omezování osobní svobody, ba přímo zásah do základních práv člověka, jenže je potřeba pochopit, že ta která doména časopisu, či novin nemusí být nijak nestranná. Je všeobecně známo, jaké asi mají noviny a časopisy zaměření. To zaprvé. Zadruhé se dá v těchto případech použít starého, téměř biblického prohlášení: Co nechceš, aby Ti jiní činili, nečiň ty jim. Nesouhlasit s názorem druhého lze přece docela slušným způsobem. Je možno vyvracet argumenty fakty, různě podloženými, například zkoumáním vědců, historiků. Na stránkách Elsevieru se najdou velmi ostré diskuse, názory značně vyhraněné, ale všechno, i nesouhlas, je vyjádřeno slušně. Jde přece o fakta, argumenty, a ne o to, ponížit nějak diskutujícího, se kterým nesouhlasím, označit ho za idiota, či nacistu a podobně.

Jistěže dovedou člověka rozlítit ti dobráci v českém internetovém světě, kteří docela nepokrytě teskní po letech před rokem 1989, po „pořádku“, který tehdy vládl a pro které bratři Mašínové a jejich přítel Paumer (kterého upřímně obdivuji za to, že dokáže žít v Česku) jsou pro ně prostě vrahové, protože tehdy (jako ani nikdy později) nebylo přece důvodu proti něčemu bojovat – jenže s těmi se vůbec do diskuse nesmíte pouštět. To je jen ztracený čas a nervy.