Zaří 2008

Kdo mlčí o minulosti, riskuje svůj život.

Bohumil Řeřicha

To jsou slova francouzské spisovatelky Cécile Wajsbrot , která ve svém románu volně přeloženo „Z noci“, pojednává o mlčení a vytlačování vzpomínek. Píše o mlčení mezi generacemi a o propasti, která se mezi nimi může otevřít. Minulost, podle ní, se nedá změnit. Problémem je, jak s ní člověk zachází, zda se jí postaví a pokusí se jí zvládnout nebo ne.

Neproběhne-li konfrontace, může to v opravdovém smyslu být smrtelné jak pro jednotlivce, tak pro jednotlivou zemi. Porovnává právě přístup k minulosti mezi Německem a Francií, která se snaží svoji minulost vytěsňovat. Přitom jí nejde jen např. o přeživší holocaust a jejich dětí, ale o potížích následně narozené generace, jak má zacházet z historií, kterou sama nezažila, ale jako dědictví provází její životní cestu.

Kladu si stejnou otázku v této rozjitřené době v případě naší země. V naší společnosti opravdová konfrontace mezi generacemi vůbec nezačala. Proto tady máme odpůrce radaru, odpůrce uznání Kosova a válkou v Iráku ovlivněný diletantský antiamerikanismus. Psycholog Daniel Štrobl upozorňuje na málo popsaný fakt, že totiž česká společnost má minimální zkušenosti se skutečným ohrožením svých společných hodnot a s jejich obranou. Mnichovský diktát, komunistický převrat v roce 1948 a okupace naší země v roce 1968 vytvořily u českého národa velmi opatrný a spíše vágní vztah k vyšším hodnotám. Sklon ke kompromisu i za cenu kolaborace s nepřítelem, potlačování základních hodnot, na kterých byla naše společnost postavena, společně s tichým uzavřením se do vlastního osamělého, ale bezpečného světa, se našemu národu v praktické rovině mnohokrát vyplatil. Právě jistá pohodlnost a vágní pojetí celospolečenských hodnot nahrávají zejména neokomunistickým či jinak levicově orientovaným hnutím, jejichž hlavním cílem však je a bude moc a manipulace se společností! K rostoucí popularitě neokomunistického či jinak levicově orientovaného směru přispívá i sentimentální vztah části společnosti k období totalitní diktatury.

Česká společnost neprošla po roce 1989 procesem očištění. Nebylo zcela jasně řečeno, že minulý systém byl nelegální a zločinný. Svůj podíl na tom měl i západní demokratický svět, který jasně odmítl nacismus, ale nikdy nezareagoval takto analogicky na komunismus, čímž mu dal nálepku legality. Tyto důvody stojí za relativně vysokou mírou odmítání západoevropské a americké demokracie.

Události, při nichž český národ přistoupil bez výraznějšího odporu podle diktátu agresora, nejenže výrazně nalomily národní sebevědomí, ale právě ona pasivita v kladení odporu, či dokonce aktivita podporující činnost agresora způsobily nesmírný pocit viny, který však byl výrazně vytlačen do „národního nevědomí“! Jen mizivá hrstka Čechů je ochotna si připustit vlastní míru odpovědnosti na „ostudných“ historických událostech. Většina odpovědí je typická svým individualismem a nechutí připustit, že i jsem příslušníkem národa, který tuto vinu /ležící dnes hlavně v emoční rovině/ nese. Člověk, který má malé sebevědomí, jen stěží dokáže projevit a pocítit vděčnost. Navíc ten, který nemá čisté svědomí, bude jen nerad vystaven konfrontaci s těmi, kteří se zachovali v dané situaci čestně, rozhodně a statečně.

Zde je teda možné nalézt vysvětlení pro výraznou nechuť Čechů k uctění hrdinů, zejména těch, kteří svůj boj proti agresorovi přežili a stali se tak viditelnou připomínkou selhání národa jako celku. V přiměřené míře můžeme mluvit v tomto smyslu i ve vztahu k emigrantům, kde většinou ve vztahu k nim stále převládá nedůvěra a závist.

Při této analýze morálního stavu společnosti a vnitřních mechanismů, které v ní fungují, není možné očekávat, aby Spojené státy americké byly vnímány určitou částí naší společnosti jinak než nedůvěřivě. Argumenty Ruska, ať už budou znít vůči suverenitě naší země jakkoli nebezpečně, budou ještě dlouhou dobu nacházet u řady Čechů pozorné posluchače. Když si však připustíme, že nejsme pupkem světa a budeme hledět o tři kopce dál a přiznáme selhání a vnitřně se i zastydíme, budeme schopni přijímat odpovědná rozhodnutí týkající se naší budoucnosti .

(Prameny: LN 7. 7. 2007, Daniel Štrobl: Nalomené národní sebevědomí

Frankfurter Allgemeine Zeitung, April 2008, Gespräch mit Cécile Wajsbrot)