Zaří 2008

Šarlatán?

Josef Schima

I když je tento Berlíňan obdařen schopnosti vidět na dálku, nechce být nazýván prorokem nebo věštcem. Racionální důkaz jeho vizí sice chybí, Pentagon mu však důvěřuje.

„Předpokládám, že jsou v současné době nasazeni vizionáři i v Afghánistánu,“ říká Brian Johnson. „takto nepřehledné území nemají vojáci rádi. To může způsobit mnoho ztrát, času i peněz. Proto se dělají pokusy, jak rychleji dosáhnout cíle pomocí vizionářů.“

Johnson žije v Berlíně. Krátké, šedě melírované vlasy, šedomodré oči, velmi jasný obličej, 42 let, povolání vizionář. Brian Johnson říká, že pracoval z pověření americké vlády. Nazývat své povolání jasnovidectvím za svou osobu odmítá. „Věštec je ještě horší“, směje se. Vysvětluje, že jde o vytrénovanou intuici. „Každý tak může. Není to žádná mimořádná vlastnost. Většina pouze zapomněla s tím zacházet, dá se to naučit.“

Johnson má schopnost mimosmyslového vnímání, schopnost vidět prostorově i časově vzdálené osobnosti, události a místa. Novější kazuistiku však neprozrazuje.

Válka v Golfu, 20. leden 1991. Tři dny po zahájení leteckých útoků proti Iráku odlétá z pověření Pentagonu do Káhiry. „Byli jsme tým 24 vizionářů, kteří přišli odevšad. Pracoval jsem v hlavním vojenském stanu nebo v hotelu Sheraton. Každý z nás dostal stejné otázky: Kde jsou ony pověstné bunkry, kde se nachází Saddám Husajn? Mělo se dosáhnout pokud možno shodného výsledku. Když tomu tak bylo, byly naše výpovědi použity k dalšímu speciálnímu šetření - pátrali po nich pak vyzvědači, podle našich výpovědí byly nasměrovávány satelity a letadla. Po deseti dnech jsem se opět vrátil.“

Vykládá vše velmi střízlivě. Působí skromně. Redaktor neví, proč by si to všechno měl vymýšlet, ale z Káhiry vidět bunkry v Bagdádu? „Trvá to dny, někdy i týdny. Je to namáhavá práce“, zdůrazňuje Johnson. „Dříve než s vlastním viděním začnu, musím dané téma odborně prostudovat. Není bezpodmínečně nutné, abych byl přímo na místě. Do prostoru válečných událostí bych ani nešel. Do regionu podobné povahy a do blízkosti války ovšem ano.“ Pak studuje mapy a knihy tak dlouho, až se mu před očima vytvoří optický obraz-vize.

„Rozum zde pouze překáží, je to čistá intuice. Při své práci se převedu do jakéhosi hypnotického stavu. Co se potom děje, nedokáži vysvětlit. Ve zlomku vteřiny se mi promítnou různé obrazy. Jako ve filmu. Nejdřív vidím krajinu, potom vnímám: ,Tu je něco a tam také´. Soustřeďuji se a ohraničuji prostor, zužuji své vidění. Jedná se o mnoho jednotlivých analýz po dlouhé dny. Tu by mohla být nějaká podzemní stavba. Dále se soustřeďuji. Jsem-li na správné stopě, pak se mohu ve svých vizích celým zařízením-stavbou procházet. Ne, že bych se mohl pohodlně loudat, dostane se mi pouze přibližného dojmu.“ Nakonec Johnson může vyznačit na mapě v podzemní místa, kde by stavbu nevytušil žádný pilot vrtulníku ani po delším nerušeném pozorování.

Najdi Saddáma Husajna!

Proč se tedy nenašel Saddám Husajn? Proč unikl bin Ládin? Johnson to vysvětluje tím, že jsou to pohyblivé objekty. „Soustředím-li se na příklad na Saddáma Husajna, tak ho vidím v jednom bunkru. Ovšem bunkrová zařízení vypadají uvnitř všude stejně. Pomocí malých optických náznaků musím zjistit, o který prostor se jedná. Když jsem si úplně jist, tak už tam zase není.“

„Pak byste snad mohl říci, kde bude zítra,“ navrhuje redaktor. Johnson tuto možnost odmítá: „Čas nelze zachytit. Ve vizích neexistuje chronologie. Vidím ho zobrazeného jako staršího muže, pak jako dítě nebo mladého muže – obrazy z minulosti a budoucnosti – musím tyto ,filmy´ nejdřív ,sestříhat´, tedy musím zjistit ,kdo je kdo, kdo patří ke komu, co kdy bylo, co předcházelo nebo následovalo´? V obrazech se mi neobjeví časové údaje nebo datum - a on vypadá s nejvyšší pravděpodobností stejně včera jako pozítří. Je proto nemožné říci, kde se bude zítra kolem 15. hodiny nacházet. Kdyby to bylo možné, mohl být Adolf Hitler podstatně dřív odstraněn.“

Sedíme v Johnsonově bytě. Italské starožitnosti, vybavení klasické, elegantní. Přes veškeré objasňování svých schopností, nezůstávají mu pochybnosti redaktora skryty. Zná takové reakce. Proto už šest roků doprovází Johnsona televizní žurnalista Nils Koldditz s kamerou a vše dokumentuje a pokračovat bude ještě čtyři roky. Johnson říká: „Nemohu své vize dokázat, ale mohu je používat.“

Nejlepším důkazem je vlastní zkušenost. Každý jednou prožije, že ho napadne: „Dej od toho ruce pryč!“ bez příčiny, jenom tak, citově, a pak se zjistí, že učinil správně. Různé takové životní příběhy se zdají jako důkazy podezřelé. Nepokouší se snad každý z nás dát v každodenním životě činit něco podobného jako Johnson? „Nerad hovořím o jednotlivých případech“, říká Johnson.

Američané uznávají parapsychologii jako vědu, Němci ne. To je také důvod, proč v roce 1998 Brian Johnson své úřední německé jméno Wolfgang Trück odložil a přijal jméno svého amerického otce.

Redaktor zjišťoval u německého Bundesnachrichtendienstu (BND), zda spolupracují s vizionáři. Odpověď: „Nemůžeme podávat informace o operačních schopnostech lidí, které v zahraničí nasazujeme“, zněla odpověď. Madame Buchelovou, známou německou vizionářku v Bonnu, navštěvovali mezi jinými Konrad Adenauer, Willy Brandt, Leonid Brežněv a Ted Kennedy, což se uvádí se v různých zdrojích. Prorokovala zavraždění J. F. Kennedyho, občanskou válku na Balkáně a AIDS. V roce 1986 zemřela a do dnešního dne nemá v Německu obdobnou následovnici.

Všichni politici chodí k němu

Všichni k němu chodí, nikdo to však nepřizná? Johnson říká: „Přirozeně se s tím, nikdo nechlubí. Novinářům se pak řekne, že byli u vizionáře soukromě. Je to pochopitelné, neboť většina obyvatelstva od politiků očekává rozumnou činnost a říká se, že to co my děláme, je nerozumné, tedy nonlogické. My, vizionáři nemáme větší moc než ostatní poradci politiků. Nevydáváme rozkazy, nýbrž poukazujeme pouze na možnosti.“

Johnson pro policii v Böblingenu odhalil vraždu a pro osobní oddělení velkých podniků dělá poradce. Na seznamu jeho zákazníků je překvapivě i katolická církev. „Právě v katolickém prostředí jsem měl nejvíc soukromých zákazníků, věřících lidí. Přednášel jsem v klášteřích. Benediktini byli velmi přístupní, františkánům to opat zakázal.“ Johnson líčí zkušenosti mnichů a jeptišek, kteří při exerciciích a meditacích učinili stejnou zkušenost s vizemi jako Johnson.

Jeho vztah ke katolické církvi je starého data. Zprvu kopíroval křesťanské ikony, nejdřív pro sebe, později z pověření církve. Nevěřil si. „Myslel jsem si, že jsem nemocen.“ Jako dítě jsem měl vidění a pak hovořil o věcech, které nechtěl nikdo slyšet. Často jsem byl za to kárán, někdy fyzicky, někdy psychicky. Studoval jsem parapsychologii, protože jsem chtěl vědět, co vlastně se mnou je. Nechal jsem si schopnosti mimosmyslového vnímání otestovat různými experty a testy jsem absolvoval s 80% úspěšností. To mě uklidnilo.“

Že najednou před jeho očima vyvstávají obrazy ze života cizích lidí jako průhledná folie, aniž by si to přál, je pro něho normální, byť velmi namáhavé. Působí mu bolení hlavy, když má kolem sebe mnoho lidí. Zřídka jde do kina, jen krátce za nějakou zábavou. A i když je ženatý, žije sám.

(Podle týdeníku Rheinischer Merkur)