Zaří 2008

Základní práva v Lisabonské smlouvě se zřetelem k historickému vývoji

Eugenie Trützschler-Fügner von Falkenstein

Do Lisabonské smlouvy byl vložen nový článek 1 a: "Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, na svobodě, demokracii, rovnosti právního státu a na dodržování lidských práv včetně práv příslušníků menšin." Znalci vývoje základních lidských práv si všimli hlavně posledních tří slov, týkajících se ochrany práv menšin. Zajímavé bude, co se pod pojem menšin subsumuje, neb standardní a všeobecně platná definice menšiny neexistuje.

Pojem menšiny ve smyslu příslušníků určitého národa byl definován teprve založením národních států po I. světové válce. Jedná se o skupinu lidí, kteří mají společnou řeč, kulturu, tradici a většinou i náboženství a žijí v určitém teritoriu - těmito znaky se od většiny obyvatel státu převážně rozlišují. Národnostní menšiny již existovaly dříve, rakousko-uherská monarchie budiž uvedena jako příklad, stejně jako Francie, Rusko nebo Čína. Necelých sto let po definici pojmu menšiny sice tento pojem denně používáme, což ale neznamená, že existuje všeobecně platná definice. Vzhledem problematice jejího definování - nemluvě o problému jazykového překladu - autoři buď rozlišují národnostní a etnickou menšinou nebo ne.

V rámci tohoto příspěvku se budeme věnovat vývoji práv národnostních menšin, přičemž pod pojmem národnostní menšina budeme rozumět též menšinu etnickou. Důraz se klade na skutečnost, že si taková skupina lidí je odlišovacího kritéria vědoma. Z negativních zkušeností první třetiny dvacátého století byly vyvozeny konsekvence.

14. srpna 1941 prohlásily Spojené státy americké a Velká Británie v Atlantické úmluvě, že chtějí chránit práva národů a národy mají dostat právo si vládu podle vlastního výběru zvolit. Sebeurčení národů se stalo zásadou Spojených národů (UN, OSN), které tento požadavek vepsaly do své charty z 26. června 1945 v článku č. 1. a v článku č 55.¨

Z toho vyplývá, že právo na sebeurčení se nevztahuje na národnostní a etnické menšiny. V akceptaci práv menšin je často spatřuje potenciální nebezpečí oslabení státu a jeho případný pozdější rozpad. Z tohoto důvodu stál a stojí požadavek sebeurčení národních (etnických) menšin v protikladu k suverenitě a teritoriální integritě národnostních státu. Tento názor se opírá o teorii, že suverenita státu je starší než suverenita individua. O této teorii již začátkem devatenáctého století disputovali dva němečtí filozofové Fichte a Kant. Vítěztví Fichteho, který zastával primát státu, se ukázalo zhoubné nejen pro Německo.

Ve srovnání se Spojenými národy se rozhodla Evropa pro trochu jinou cestu. V Evropské úmluvě o lidských právech ze 4. listopadu 1950 se podle článku č. 3 zavazují smluvní státy k volným a tajným volbám zákonodárných orgánů. Tím se umožňuje všem příslušníkům státu, tedy i příslušníkům menšin. etnických skupin účast na volbách. I oni mají tedy vliv na sestavení parlamentu a dalších volitelných orgánů. Touto možností se změnila role jedince v mezinárodním právu, aniž by se mezinárodní právo stalo právem „světoobčanským".

Vzhledem ke studené válce bylo teprve o 25 let později v Helsinských dokumentech právo na národnostní sebeurčení potvrzeno. Tímto dokumentem byly v roce 1990 zaručena plná a rovná práva menšin před zákonodárcem.

Při bližším pohledu na právní akty a doporučení Rady Evropy je jednoznačně vidět vliv nestátních organizací. Tak například návrh Federalistické unie evropských národních skupin vedl k doporučení Rady Evropy číslo 1201 z roku 1993. Podle tohoto mají mít příslušníci menšin v regionech, ve kterých mají většinu, právo na komunální a autonomní správní orgány nebo specielní statut odpovídající jejich historické a teritoriální situaci v souladu s národními zákony státu. V roce 1995 byla Radou Evropy vypracována Rámcová smlouva k ochraně národnostních menšin. Ta, sestávající z 32 článků potvrzuje rovné právo těchto menšin před zákonem a byla Českou republikou již o dva roky později 1997 ratifikována.

Jako v jiných oblastech, tak i v těchto se dá Rada Evropy nazvat průkopníkem. V roce 2000 byla Evropskou unií přijata Charta základních práv, která měla být včleněna do Evropské ústavy. V návrhu ústavy i v chartě nebyly menšiny explicitně zmíněny. Ve srovnání s návrhem Evropské ústavy je proto Lisabonská smlouva, co se týče garantování práv národnostních menšin, pokrok. Teď bude záležet na tom, jak budou v budoucnu práva menšin v praxi dodržována a jak budou interpretována. Existují experti, kteří zastávají názor, že menšiny musejí být nově definovány. Podle původní definice nejsou ca. 3,5 mil. Turků žijících v Německu uznány jako národnostní menšina v protikladu k Lužickým Srbům a dánské menšině.

Problematické je také riziko různého výkladu lidských práv, které spatřuje v České republice hlavně profesor Pavel Šturma a PhDr. Dagmar Černá.

Přes veškeré snahy a prohlášení Rady Evropy ve Štrasburku a Evropské unie v Bruselu existuje stále ještě i skrytá diskriminace vůči národnostním menšinám, která se jen velmi těžko dá doložit.