Zaří 2008

Hvězda Obama nebes se dotýkat

Ota Ulč

Dřív než se mi podaří napsat tento článek, kandidát Barack Hussein se globálně zviditelní a svět třeba osloví i u Brandenburské brány.

Americký fenomén, do značné míry mediální výtvor, však něco takového tu dřív ještě nebylo: černý otec z Keni, bílá matka z Kansasu, na havajských ostrovech narozený, v Indonésii vyrostlý, na Harvardu vzdělaný. Prezentuje se jako Afro-Američan, nikdy ovšem jako Euro-Američan, ač přece by měl značnější důvod se tak považovat a být považován: matka běloška, vychovávali ho běloští prarodičové, vlastního otce od svých dvou let neviděl. Jeho sestra na otázku o své identitě po pravdě odpovídá, že je hybrid, míšenka - však co jiného. Prosazovatelé politické korektnosti jsou ovšem jiného názoru.

Jak známo a všeobecně uznáváno, pocit moci je značně působivé afrodisiakum. A nemenším je ovšem bažení po takové metě. Zájemci jsou závidění a nenávidění, zdůrazňovány jsou jejich ctnosti a zejména nectnosti. Že Barack je nejradikálnějším ze všech sto senátorů ve Washingtonu. Že nenávidí bohaté lidi, a přitom to je elitistický snob. Že jeho stoprocentně černošská manželka Michelle vůči okolnímu světu zdůrazňuje svou superioritu, dokázanou svým černošstvím. Časopis National Review své dubnové vydání okrášlil jejím portrétem na obálce, s označením Mrs. Grievance ("stížnost, rozhořčení, zlost") a slovy, že "Michelle Obama ztělesňuje podivnou mixáž privilegií a victimology, což rozhodně není způsob, jak většina Američanů žije." (Victimology jako pocity či aspoň tvrzení, jak že je dotyčné osobě permanentně ubližováno, což jakoby mělo platit i v případě této privilegované, na Princetonu a Harvardu vzdělané juristky s víc než stotisícovým dolarovým platem).

S velkým zájmem jsem přečetl a stoprocentně souhlasím s kritickým komentářem "Who Does He Think He Is? ("Co si myslí, že je?") výtečného publicisty Charlese Krauthammera (Townhall, 18.7.2008). Tento původním povoláním lékař, po úrazu již řadu let na invalidním vozíčku, svým perem zamířil k oné Brandenburské bráně, již si prezidentský kandidát Obama vybral jako správné prostředí, v němž oslovit Evropu.

To ale je prostředí, které si Obama musí zasloužit, zdůrazňuje Krauthammer. Zasloužil si je se slovy "Ich bin ein Berliner"John F. Kennedy, president země, tehdy ochotné Berlín bránit i za podmínek nebezpečí nukleárního konfliktu. Neméně si je tak zasloužil Ronald Reagan, jenž víc než kdokoliv jiný se přičinil k likvidaci sovětského impéria, on to byl, kdo se obrátil ke Gorbačevovi s výzvou "Strhněte tuto zeď!"

A jaké jsou Obamovy zásluhy za demontáž komunismu v Evropě? Samozřejmě žádné. Obamova naplánovaná berlínská prezentace by byla v neomalenosti porovnatelná s iniciativou německého politika, který by odjel během své volební kampaně do New Yorku a tam řečnit, zviditelnit se u sochy Svobody.

Narcisismus není nic neobvyklého mezi politiky. Každý senátor pohledem do zrcadla se v něm vidí v roli presidenta, tvrdí Krauthammer a dodává, že v případě Obamy tato ambice je nebetyčná, zejména při uvážení jeho dosavadních, značně nepozoruhodných zásluh. Pouhé tři roky v senátě, němž ani jeden významný zákon nenese jeho jméno. Před svým povýšením do Washingtonu jako senátor ve státě Illinois téměř stotřicetkrát hlasoval slovem "přítomen", čili nehlasoval tak ani onak.

Nedávno ve snaze se vlísat v přízeň angličtiny neznalých voličů, Obama peskoval rodiče, jimž se taková neznalost nezamlouvá, aby oni přiměli své potomky naučit se španělsky. Obama španělsky nemluví, aniž by bylo známo, že by znal nějakou cizí řeč.

Krauthammer: "Během prvních tří měsíců volební kampaně o Obamovi jsme se ptali "Kdo on je? " Teď je z toho otázka "Co si myslí, že je?"

Sebevědomí povážlivého rozsahu, ale vůbec se nebudu divit, jestliže přemnohé evropské davy budou jásat, třeba v něm vidět i nového mesiáše, a na domácí americké frontě nadšené davy se budou radovat, že třeba ta jejich Amerika už příště nebude ve světě tolik nenáviděná.

A stačilo hodně málo, aby byl předvolební scénář vypadal úplně jinak. Na rozdíl od přátel a spojenců, rodiče si vybírat nemůžeme, často ani místo a čas našeho působení. Před třemi měsíci, hlavním předvolebním, mediálně nejvíc zdůrazňovaným bodem byla válka v Iráku. Tu teď ale v důležitosti nahradila ekonomika, hospodářské potíže. Měl bych potíže nesouhlasit s hodnocením výtečně informovaných žurnalistů (Mark Halperin a Chuck Todd), kteří v televizní debatě (PBS-TV, Charlie Rose, 14.7.2008) tvrdili, že nebýt tehdy tím primárním předvolebním tématem Irák, ale ekonomika, demokraté by byli nominovali Hillary Clintonovou a republikáni Mitta Romneyho. A ani jeden z nich by pak určitě nespěchal k Brandenburské bráně.