Zaří 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 13 - Guam

Ota Ulč

Po Yapu, z Colonie s jedním tisícem obyvatel tempem 17 uzlů zdoláváme vzdálenost 449 námořních mil k největšímu ostrovu Marian (543 čtverečních kilometrů), adrese už skoro čtvrt milionů domorodců notně promíchaného původu. Nyní metropole poněkud podobná Hawaii, s mohutnou výstavbou, ba i mrakodrapy. Už před třiceti lety se Guam holedbal – třeba i hanbil - rekordem největšího počtu automobilů per capita v celé Americe, tisíce mil vzdálené.

Guam je klasifikován jako Unincorporated territory of the United States of America, nicméně musíme projít imigrační procedurou, kontrolou s předložením a razítkováním cestovních pasů, byť tam míníme pobýt jen jeden den, do téhož večera. Speciální autobus nás vezl pět či možná deset kilometrů., k dispozici bylo i taxi, účtující šedesát dolarů. Teď to hlavní město Aganu přejmenovali na Hagatnu - podivný věru začátek.

Osídlení ostrova obyvatelstvem patrně malajského původu započalo tři tisíce roků před Kristem, ale k prvnímu kontaktu s Evropany došlo až hodně později. Poeta Magellan tam dorazil v roce 1521 a objevené pojmenoval Las Islas de las Ladrones – Zlodějské ostrovy – neboť mu domorodci vykrádali loď. Dlouho se ale na Marianách nic evropského nedělo. Jen občas zastavil škuner na trase Mexiko – Filipíny, aby nabral vodu a čerstvé zásoby. Misionáři se dostavili až koncem osmnáctého století a co viděli: dívky chodily nahaté a před provdáním se přestěhovaly do svobodáren mladých mužů na školení. Čím univerzálněji vyškolená, tím žádoucnější a třeba i žádostivější. Naopak, nevěstino panenství by znamenalo rodinnou hanbu.

Katolický agitprop ale ony údajně satanské nepřístojnosti zarazil, snědá těla v tropech navlékl do španělských spodniček, panenství se zbožnilo. Takhle svatí muži začali ostrovanům převracet obyčeje, likvidovat životní styl. Domorodci zvaní Chamorros se bránili evropským hodnotám, vládě a ideologii a šeredně na to doplatili. Došlo k jejich vyvražďování tak důkladnému, až jich zbyla pouhá jedna dvacetinka. Vyvražďováni byli zejména mužové, paním a dívkám se opatřili manželé španělští, filipínští, mexičtí. Tak zanikla původní Chamorro rasa, jejíž dnešní potomci spíš připomínají tvory z Manily než z Oceánie.

Koncem devatenáctého století Guam – stejně jako Portoriko a Filipíny - se dostal pod americký čepec, v němž setrval až do začátku druhé světové války v Pacifiku. Tři dny po útoku na Pearl Harbor se Japonci bez boje Guamu zmocnili a přejmenovali na Omiyajima (Velký svatostánek ostrov) a učinili součástí japonské říše, jež rovněž jako ta německá měla trvat tisíc roků. Držba však vydržela pouhých 31 vesměs nepříjemných měsíců. Domorodci se museli plahočit na výstavbě vojenských opevnění, na polích sázet a sklízet pro potřebu japonské armády, a ve školách měli zakázánu výuku v místním jazyce (chamorros, jehož tři čtvrtiny slov mají španělský původ), nahrazena byla japonštinou.

Karty se obrátily v červenci 1944 s vyloděním 50 000 Američanů na plážích Agat a Asan. Po třech týdnech urputného bojování s notnými ztrátami – 17 500 japonských (z původního počtu 18 000 pod komandem admirála Ozawy) a 7 000 amerických - město Agana bylo důkladně zdecimováno a týž osud postihl několik vesnic. K místnímu obyvatelstvu v odhadovaném počtu dvaceti tisíc ale přibylo desetkrát tolik vojska: 200 000 připraveno na krutě krvavou invazi Japonska.

K ní naštěstí zásluhou atomového překvapení nemuselo dojít, Guam se začal vzpamatovávat, na severní části ostrova se zabydlelo americké letectvo (Andersen Air Force Base – velmi důležitá báze v době vietnamské války), kdežto v jižní části se usadilo a zmohutnilo americké námořnictvo, též s přemnoha nukleárně vybavenými ponorkami.

Guam ekonomicky prosperuje, lid má americké občanství, obydlí s klimatizací, prý i největší McDonald’s výkrmnu na světě. Na Nové Kaledonii je nikl a na Nauru fosfáty, co tedy je příčinou bohatství ostrova bez nerostů, bez zemědělství, jež už důkladně odumřelo? Guam má polohu výtečně strategickou a též klimatickou, o životní úroveň se starají američtí vojenští páni a japonští turisté. Za pár hodin lze ze sychravých oblastí dorazit na slunečné pláže, Guam se stal zejména populárním magnetem k novomanželským líbánkám. Snažil jsem se odhadnout, jak velká by v porovnání musela být saturace České republiky zahraničními (pokud možno japonskými) turisty a vycházelo mi to na zhruba padesát milionů ročně.

Tamější budování kapitalismu do značné míry zastávají gastarbeiteři, zejména z Koreje a Filipín. Guamští domorodci se nikdy nevyznamenali jako znační dříči. Tak jako na Nové Kaledonii, neobtěžují se pěstováním ovoce (grapefruity dovážejí z Kalifonie), neobtěžují se s rybolovem (od toho jsou Filipíny). Tento lid pozbyl jakoukoliv podobnost a sounáležitost s pacifickými ostrovany. Nezachoval si ani jeden národní taneček, popěvek, kus oblečení, ani jedna rybářská loď.

Když jsem se tam před mnoha lety poprvé objevil a autem svištěl do oné Agany, perfektní vozovka se k představě krás jižních moří hodila stejně málo jako benzinové pumpy a okolní dryáčnické reklamy. Amerikanizace už tehdy natolik pokročila, že i kohoutí zápasy se konaly v aréně s uměle chlazeným vzduchem. Sice sem tam palma, bambus či pandanus, ale zdaleka ne džungle, onen typický tropical rain forest. Místo zeleného pekla převládalo prozaičtější houští a roští. (Ale i to postačilo, aby se v něm po tři desetiletí skrýval japonský patriotický vytrvalec, seržant Shoiko Yokoi (takto psáno), zřejmě žádný značný genius, když mu za celou tu dobu nedošlo, že válka už dávno skončila. Po návratu konečně do vlasti se mu dostalo značné publicity, obdivem a poctami zahrnut. Našly se ale výjimky, zejména v řadách mladé generace, v jejíž očích seržant spíš dopadl jako patetický pitomec.

Turisté nejprve zamíří na náměstí Plaza de Espana, s noblesními sídly, též adrese španělského guvernéra po dvě století. Bohužel, americké bomby v roce 1944 náměstí podstatně změnily. Lze tam v blízkosti objevit tunely, vydlabané nory japonských obránců a rovněž podivuhodnost názvem Latte, mohutné, několik metrů vysoké kameny, o jejichž původu a účelu se vědci dosud nedohodli.

Spíš než hebké pláže Guam charakterizují útesy, některé důkladně rozeklané, fotogenické. Souhlasím s brožurkami, že nejpěknější na pohled je vesnička Umatac, v zálivu se španělským kostelíkem, kopce kolem a na jedné pobřežní skále s rovněž španělskou tvrzí Fort Soledad, z níž se zachovala jen jedna kamenná strážní budka.

Jel jsem až k jižnímu cípu ostrova, do něhož se v pokročilém odpoledni opíralo oslňující slunce. Skalstvo tu rozmetaly bombardující perutě věků a dávnověků, když ne na prach, tak aspoň na několikametrové valouny.

Rovněž jsem zastavil na univerzitě – University of Guam. Jediné vysoké učení v Mikronésii – a spolu s univerzitou v Suvě na Fidži, i v celé Oceánii. Moderní komplex budov, přímo u moře na útesu. Tehdy bych byl uvažoval strávit tam rok za katedrou. Z původní předhispánské Chamorro kultury zbyly jen ony Latte kameny. Takových nalezišť je na ostrově aspoň dvě stě a archeologové jsou přesvědčeni o existenci dalších, v houští dosud pohřbených. Jsou to nejméně dvoumetrové, hrubě opracované korálové sloupy, jakoby s čepicí, kdovíco symbolizující a k čemu sloužící. Připomínají houbu nebo i špunt z lahve šampaňského. Obsah vybublán, vyvětrán, střepy rozmetány.

Návrat do Agany byl návrat americkým předměstím, s týmiž supermarkety a dopravními zácpami. Četl jsem, že už tehdy tam bylo sto restaurací – čínských, francouzských, taliánských. Německý bratwurst a mongolské barbecue. Nic ale guamského.

Nezapomeňme ale na unikát, jenž se Guamu nemůže upřít: Mount Lamlam, nejvyšší horu světa – 1334 stop čili o víc než čtyři kilometry značnější než Mt. Everest, ovšem jeho pata začíná v hlubinách nejhlubšího místa oceánu.

Tohle znovunavštívení se Statendamem vlastně bylo dost fiasko. Autobus nás z doků vezl nevábným industriálním prostředím, posléze podél břehu a s kopci na opačné straně, tam, kde se na obou stranách v závěrečných fázích velké války tuze urputně bojovalo. Dívám se na mapu s naším určením – G.P.O. General Post Office, tam v centru Agany za rohem oné Plaza de Espana vystoupíme. Jenže Plaza stále nikde, míjíme Kentucky Fried Chicken, prodejnu Guns and Ammo, jakož i benzinovou stanici s hrůznou cenou 4 dolarů za galon, což v té vzdálené velké Americe ještě není, ale nepochybně bude. Dopravní světla, dlouhé čekání na zelenou, to by se nám na Yapu nemohlo stát. Konečně zatáčíme, přibrzďujeme, zastavujeme, nikoliv však na historickém náměstí španělského původu. Tady že je G.P.O?

Ano, bylo tam, jenže jiné – Guam Premium Outlet, mohutné prodejní středisko, ultrasupermarket pod jednou střechou a nebylo to v Aganě, ale v přilehlém, rozrůstajícím, japonskými turisty se hemžícím Tumonu. Zmocňuji se mapy neznámé mně oblasti. Ouha, mapa v rovněž mně neznámé japonštině. Přece tedy Hirohitovi potomci zvítězili: dominují, tuze nakupují, v obchodech přistupují k pultům se samozřejmým očekáváním, že s nimi bude komunikováno a obsloužení budou v jejich řeči. A v předpokladu se vesměs nemýlili.

Když už tratit čas, tak tedy důkladně. Částečně jsme ho mařili zbytečnými pokusy v bankách zbavit se bankovky 5000 pacifických franků, asi tak 50 dolarů, která nám zbyla z Nové Kaledonie. Příjemné, některé až úchvatně přepěkné úřednice omluvně tvrdily, že něco takového nelze.

Všehovšudy jsem koupil jen jeden suvenýr, navíc jedlý, totiž sušené ovoce mango v úhledné taštičce, světově proslulý produkt z filipínského ostrova Cebu.

Předčasný návrat na palubu, marinovat se v jacuzzi, s chmurnými představami, zda kdy i další ostrovy postihne taková guamská transformace. Před odplutím se konal domorodý koncert na rozloučenou. Na rozdíl od zvuků na Yapu, hudba to byla melodičtější, ovšem dívenky méně nahaté.