Zaří 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 14 - Saipan

Ota Ulč

Do příštího přístavu jsme to měli pouhých 123 námořních mil. Saipan, hlavní z patnácti tropických sopečných ostrovů severních Marian, v řadě táhnoucích se do vzdálenosti víc než 600 kilometrů, končin vesměs liduprázdných. Což ale nebyl případ Saipanu, zejména v závěrečném roce války, překypujícím množstvím japonského a po něm přítomného amerického vojska. Invaze na Saipan s japonskou posádkou o síle 32 000 mužů si vyžádala přemnoho obětí. Během okupace se složení ostrovního obyvatelstva důkladně změnilo, do té míry, že Japonců a jimi přivezených pracovních sil bylo desetkrát víc než původních domorodců.

Ze strategického hlediska důležité byly ostrovy dva – tento Saipan, 22 krát 8 kilometrů, a Tinian, téměř stejné velikosti, který jsme právě minuli. Tam totiž po řadě dnů krvavé řeže Američané zdolali posádku 9000 obránců a s vervou se pustili do výstavby letiště, tehdy největšího na světě. A právě odtud se vznesl bombardér Enola Gay směrem na Hirošimu a započal náš současný atomový věk.

Oba ostrovy utrpěly tak důkladně, že se začaly doslova rozpadávat, pozvolna pohlcovány hladovým oceánem. Takovou pohromu odvrátila scelující, mírumilovná letecká akce, totiž setba čehosi jménem tangan-tangan, křovin rychle rostoucích a rozmáhajících se do té míry, že sice další erozi půdy odvrátily, ale při té příležitosti uškrtily původní floru, převrátily předválečný ekosystém.

V době japonské mandátní správy se dařilo pěstování cukrové třtiny, podnikatel Haruji Matsue se zasloužil o rozvoj prosperujícího cukrového průmyslu a jeho bronzová socha dokonce přežila válečné bombardování. Takový věru nebyl osud centrálního města Garapan, důkladně zdecimovaného. Tam se právě blížíme, loď na přivítanou hodně hlasitě houká.

Tento Commonwealth of Northern Marianas ve vztahu k USA se těší jen polonezávislosti – s výhodami práv, ale bez nevýhod povinností. Svou jakousi suverenitu prokazovali imigrační úředníci. „Chcete razítko do pasu?“ zeptali se. „Samozřejmě,“ ujistil jsem. Však jak často se člověk do takových končin dostane.

V Saipanu, se nám líbilo. Jednak s 20 000 obyvateli plus 10 000 gastarbeitery je značně menší než Guam a amerikanizace se dosud jen příznivě projevuje – čisté ulice, fungující služby, pocit pohody, pořádku a navíc s permanentně lahodným počasím (až na občasný tajfún, ovšem), má pěknější pláže, než jaké může poskytnout velikánský Guam. Na obou ostrovech je však japonských turistů přemnoho. Byli též k vidění v americkém museu a u památníku 24 000 padlých Američanů a Chamorros domorodců při bojích na Saipanu, Tinianu a Guamu, od června do srpna roku 1944. Na obelisku, čtyři metry vysokém, je víc než pět tisíc jejich jmen. Vynikající příležitost, obrazem i zvukem evokující tak dramatickou dobu. Nepřehlédl jsem zajímavost oněch tzv. code talkers, amerických Indiánů, komunikujících rádiem, aniž svá sdělení museli šifrovat. Hovořili spolu svým jazykem Navajo, natolik neznámým, že japonští interpreti si s ním nedovedli poradit.

Odjeli jsme k břehu, k oněm pěkným plážím – dějišti jedné z největších invazních akcí celé války – 127 000 Američanů, 600 lodí, ve vzduchu 2000 letadel. Dvanáct doprovodných křižníků, jedenáct torpedoborců, pět bitevních lodí (battleship). 15.června se na třech březích vylodily tři divize námořní pěchoty a jedna armádní divize, očekávané 31 000 japonskými obránci. Vzdor urputné střelbě, osmi tisícům Američanů se podařilo za dvacet minut dorazit na souš a do večera už jich tam bylo dvacet tisíc. Mezi těmi, jimž se to nepodařilo, byl devatenáctiletý syn přítele rodiny mé ženy. Mezi břehem a korálovým útesem poloutopen vězel důkladně již zrezivělý tank Sherman. Třeba právě v něm přeťat byl tento život. Priscilla aspoň posbírala pár kamínků vzít domů na památku.

Poté, 19. června, došlo k námořnímu a leteckému utkání, známému jako The Great Marianas Turkey Shoot tedy něco ve smyslu střelba krocanů, hon na krocany. Během dvou dnů Japonci ztratili 218 letadel, Američané jen 29, navíc došlo k potopení dvou japonských mateřských letadlových lodí. Americké ponorky se též postaraly o zánik cisternových, výsostně potřebných plavidel.

Bitva na souši pokračovala po další tři hodně krvavé týdny. Japonský kód vojenské cti ovšem vylučoval potupu vzdát se nepříteli i za beznadějné situace, vyžadoval bojovat až do konce a pak raději spáchat sebevraždu. Oba vrcholní japonští velitelé - admirál Nagumo a generál Saito si píchli dýku do vnitřností, tak s pobídkou třem tisícům dosud přežívajícího mužstva k podobným projevům vlastenectví. Pošetile se hnali proti americkým kulkám, na severu ostrova v místě Marpi se mnozí hnali i bez zbraně – jen s bambusovým oštěpem, s klackem v ruce, a s rozhodnutím v srdci zabít sedm nepřátel, jak od nich komandant Saito vyžadoval. Ani jeden nedoběhl.

Vlezli jsme do umně kamuflovaných jeskyň, právě tam, kde Saito vydával takové rozkazy, než se sám propíchl. Tam, před bunkrem z betonu, někdejší válečné vybavení – kanony, torpéda a tanky – zdobilo pečlivě udržovaný trávník.

Císařskou propagandou zpanikaření civilisté byli přesvědčeni, že Američané zajatce neberou, ale vše potupí, zprzní, zavraždí. Na Saipanu došlo k události vskutku apokalyptické: z útesů, později pojmenovaných Banzai Cliff a Suicide Cliff, se do smrtícího moře vrhali vojáci, civilisté japonští a domorodí, rodiče a děti, matky s robátky, starci a stařeny, všichni skákali, trvalo to celé hodiny, moře nabobtnalo tisíci patrioty a panikáři, zatímco americké megafony ječely neúčinná přesvědčování. Celé rodiny končily svůj život v tomto pořadí: napřed letělo nejmladší dítě, shozeno či popostrčeno tím starším, až pak došlo na rodiče, kdy matku shodil otec a pak on poslední přeživší se odebral na věčnost. (Marně jsem přemýšlel o takovém počínání v evropském světě: jen Magda Goebbelsová jedem sprovodivší svých šest dětí se mi vybavila.)

Tam jsme se tedy v březnu 2008 vydali, u sebevražedného, 240 metru vysokého útesu se pozastavili a dumali. Tragickou končinu teď zdobí řada památníků, výlučně japonských. Fotografoval jsem útes, památníky jakož i značné houfy japonských turistů. Přivážel je jeden autobus za druhým.

Na Saipanu je památníků celá řada – k památce té které divize, Korean Peace Memorial k poctě a pamatování tisíců korejských občanů nahnaných na nucené práce a obětí oné války. Další k památce Chamorro domorodců. Jenže lze slyšet skeptiky pochybující o jednoznačně protijaponském postoji Korejců, mezi nimiž se leckdo dal naverbovat k hlídání spojeneckých válečných zajatců. Podobný škraloup uvízl i na původním saipanském obyvatelstvu. Po několik roků, jeho snaha spojit se s Guamem a tak dosáhnout kýženého uznání jako americké teritorium se nedařila a definitivně skončila referendem - negativním rozhodnutím guamských voličů. Údajně nemohli zapomenout a prominout, že někteří ostrované ze Saipanu během válečné okupace sloužili Japoncům jako tlumočníci.

Bitva skončila 12.srpna, Japonci ztratili přes 26 000 životů a Američané 3500. Znamenala nejen prohru a ztrátu celých Marian, ale také pád vlády premiéra generála Tojo, po válce vítězi pověšeného.

Po válce nedošlo k obnově výroby cukru. Hlavní centrum Garapan, totálně roztříštěné, se znovu vzmohlo, zejména zásluhou fondů z kapes japonských investorů a turistů. Turismus se stal hlavním zdrojem obživy a většinu hotelů vlastní rovněž Japonci. Další příklad výsměchu historie, že ano. Saipan dováží lacinou pracovní sílu z Asie a téměř tucet textilek čile vykořisťuje proletariát, dostavivší se z Číny, údajně komunistické.

Večer na palubě se uskutečnilo promítání filmu Letters from Iwo Jima. Zpravidla návštěvnost kina bývá nevalná, ale tentokrát bylo narváno zájemci podívat se na japonský výtvor z jejich hlediska, jak jim se ona gigantická srážka a porážka jevila. Každopádně výtečné časování. Zítra totiž k této Iwo Jimě míníme dorazit.