Zaří 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 16 - Okinawa nejkrvavější

Ota Ulč

Ostrovů je to víc než tisíc, jižním směrem od Japonska, a největším z nich je právě tato Okinawa, šedesát krát osm mil, dějiště největší bitvy v Pacifiku, s dvakrát tak velkým krveprolitím, než na Iwo Jimě a Guadalcanalu dohromady. Američané tam utrpěli nejvíc svých ztrát, jejich počet překonali japonští obránci a úplně nejvíc utrpělo místní civilní obyvatelstvo: Z původních 460 000 jich třetina zahynula, a ne vždy zásluhou nepřítele. (K soudní dohře v této záležitosti došlo teprve před pouhým jedním rokem.)

Sděluji to málo, co o archipelagu vím: prý bývalo prosperujícím královstvím, okleštěným však tzv. tributary (poplatnou) samostatností, poslušnou vůči velké čínské říši. Archeologové tam vyhrabali stařičké čínské mince. Město pak vzrůstalo kolem středověkého hradu, pevnosti Shuri. Jenže od patnáctého století na tomto de facto vazalském vztahu se začal podílet Tokugawa šogunát v Japonsku. Nicméně království si zachovalo dost domácí suverenity na příští dvě století, až do doby japonské modernizace – éry tzv. Meiji Restoration, vojenské anexe, pozření v roce 1879, takový tamější Anschluß. Zatímco se v Japonsku po mnohá století pěstovala tradice vojenské zdatnosti, zručnost v boji, klání s nepřítelem, s glorifikací mystiky sebeobětování, na subtropické Okinawě sopečného původu až s půlkilometrovými kopci se domorodci poklidně věnovali rybaření, pěstování rýže a cukrové třtiny a místo divokého mávání mečem vynalezli karate, odvozené z čínského kung-fu.

Původní jazyk místního lidu, který dosáhl počtu 1,3 milionu (2000), je japonským mluvčím prý více či méně nesrozumitelný: ti ho pokládají pouze za jakýsi dialekt vlastního jazyka, beztoho na ústupu, zejména v řadách místní ostrovní mládeže.

Zcela přirozená je snaha ztotožňovat se s vítězi a nikoliv s poraženými, zdůrazňovat vlastní utrpení a pomíjet své jakkoliv značné prohřešky. V této souvislosti mě napadla analogie s českým sousedem Rakouskem - jakoby obětí Třetí říše, s pomíjením zásluh jejího rodného syna Adolfa z Braunau a skutečnosti tehdejší rekordní popularity nacismu. Čím víc jsem se ale o Okinawě a jejím osudu za války dozvídal, tato analogie mi začala vadnout.

Po válce Okinawa se dostala pod americkou správu a letectvo si tam zbudovalo celkem čtrnáct bází. Okupace trvala dvacet sedm let, až do roku 1972, kdy došlo k podepsání smlouvy s Japonskem (Treaty of Mutual Cooperation and Security), umožňující americkou vojenskou přítomnost (donedávna v počtu asi 22 000 včetně jejich rodinných příslušníků). Se smlouvou nesouhlasí velká většina (85%) obyvatelstva. Současně se začíná projevovat jakési antijaponské hnutí, se záměrem dosáhnout samostatnost. Inu, uvidíme, zda něco na místě uvidíme.

Napřed jsem se v informačním materiálu dočetl, že „Japonsko se za první světové války podílelo na straně Spojenců, ale po mírové konferenci 1919 a vnímání politiky Západu jako arogantní a rasistické, poté po zemětřesení v místě Kanto a velké hospodářské krizi ambice vehnala národ do války.“ Takže ambice to zavinila. Napřed mohutná vítězství, až k nestrávení. Císařství sice povolalo do zbraně šest milionů mužů, obrovské to množství, ale polovina jich vězela v Číně a milion v Mandžurii. Po Guadalcanalu a následných prohrách se fronta otočila a po Iwo Jimě v březnu 1945 ji přiblížila k Okinawě, odkud k japonské pevnině zbývalo jen něco málo přes 500 kilometrů.

Necelých šest týdnů po Iwo Jimě započala Operation Iceberg, divné to pojmenování. Japonci ho opatřili vhodnějším Tajfun oceli. Na celkem 1457 lodích (s podporou 40 letadlových lodí, 18 bitevních lodí a 200 torpédoborců) k břehům tam dorazilo 182 821 mužstva, což bylo zhruba o 75 000 víc než počet invazní armády v Normandii. Bitva trvala tři měsíce, s rekordním množstvím ztrát na obou stranách.

S výjimkou jižní části ostrova, plochého, s letišti, terén to byl nerovný, rozeklaný, dost zalesněný, s výtečnými příležitostmi ho přetvořit v tvrz, důkladně prošpikovanou jeskyněmi, tunely, odstřelovacími hnízdy, tolik se smrtelně osvědčivšími na Iwo Jimě. Nezáviděníhodným úkolem byla pověřena 10. armáda velená generálem se snadno zapamatovatelným jménem Simon Bolivar Buckner. Pod komandem měl 1. a 6. divizi námořní pěchoty (88 000 mužů), 7. a 96. armádní divizi (102 000 mužů) a 18 000 příslušníků námořnictva. (Čtyři dny před koncem bitvy, Buckner, zasáhnut šrapnelem, ztratil život - nejvyšší hodnost na americké straně na kterékoliv frontě, kdo takto skončil.) Z dokumentárními záběry bohatě opatřené knihy This Was the Battle of Okinawa, na Okinawě zakoupené, se od autora jménem Masahide Ota, profesora válečnických věd - třeba i příbuzného admirála Minoru Ota, velitele námořnictva – se dozvídám řadu neradostných podrobností o konfliktu, v němž každý krok znamenal něčí smrt, jak při dobývání kopce pojmenovaného Sugar Loaf Hill, z padesáti příslušníků námořní pěchoty přežil jen jeden, jak z jiného útvaru v počtu 240 přežili jen dva. Načež vypukla sezóna monzunů, dobyvatelé se bořili v blátě, deště přeměnily cesty v bahno k nepohnutí, situace začala připomínat frontu za první světové války.

Japonci, jejich 32. armáda, jíž veleli generálové Mitsuru Ušijima a Isamu Cho, se zejména soustředili na obranu hradu Shuri, středověké pevnosti Ryukyu králů. Tam proměnili každý svah v téměř dokonalé opevnění jako na Iwo Jimě, zde ale s množstvím tanků a dělostřelectva. Vojenský kód etiky Senjinkun vyžadoval: „Nikdy neutrpím potupu, že bych padl živý do zajetí nepřítele. Dodám tolik odvahy své duši a s klidem se budu radovat, smířen s principy věčnosti.“ Tak učinili i dva jmenovaní nejvyšší generálové. Před svou smrtí – harakiri neboli seppuku – vydali rozkaz přeživším podřízeným ustoupit do vnitrozemí a v roli odstřelovačů (sniper) započít partyzánskou válku.

Kdokoliv by Japoncům byl padl do zajetí, čekala ho rychlá či pomalá, ale stoprocentně zaručená smrt. Jenže na Okinawě v závěru bojů došlo k unikátu: sedm tisíc příslušníků vojska včetně vyšších důstojníků místo sebevraždy rozpáráním břicha či s použitím ručního granátu, jak vyžadoval jejich kód cti raději zvolit smrt než hanbu, se totiž americkému nepříteli vzdalo - nejpočetnější takový úkaz za celé války. Porovnejme s Iwo Jimou, kde jich všeho všudy přežilo 216.

Jiný ale osud postihl domorodé obyvatelstvo. Vojenské velitelství na ně naléhalo, aby sebevraždou prokázali císaři svou oddanost. K takovému kroku ponoukala opakovaná propaganda, tvrdící, že Američané by je mučili, ženy znásilňovali, děti utráceli. Stovky Okinawanů skutečně volily sebevraždu. Kde nebyla příležitost k seskoku do moře z vysoké skály, použit byl jed, nůž, oprátka k uškrcení, a často i ruční granát k použití poskytnutý ochotným vojínem. V citované knize japonského autora jsou horory, jak například v malém údolí stopadesát domorodců už nežilo či teprve umíralo, vzájemně se utloukli, probodali, hrdla podřízli, rodiče dětem, děti rodičům, bratr sestře, manžel manželce.

Nikoli nejzářnější počínání armády: nejen používání civilistů, nejraději žen a dětí, jako ochranných štítů, esesácké to praktiky z konce války v Evropě a stále populární metody práce mezi islamisty v současné době, ale zabíjení pro údajně nedostatečné sympatie (uncooperative attitude) vůči prohrávající armádě. Na příkaz velitelů došlo k masakrování minimálně tisíce civilistů obviněných ze špionáže. Tu prý spáchali, poněvadž mluvili místním, Japoncům nedostatečně srozumitelným dialektem. Mezi oběťmi byly děti školního věku a též několikaměsíční nemluvně. (Takže nepřekvapilo, že přeživší domorodci, užaslí, že Američané s nimi zacházejí jinak, než se obávali, vyšli jim pak vstříc při identifikaci Japonců, že totiž na ně promluvili svou domorodou řečí, jíž oslovení nerozuměli, a tak jejich pochytání se usnadnilo.)

Na značný rozdíl od poválečného Německa v Japonsku se dávala a stále dává přednost pohodlné amnézii (že masakr v Nankingu se vlastně nestal), nebo eufemismům (do vojenských nevěstinců nahnané, zejména korejské ženy přejmenovány na comfort women). Ozval se ale japonský spisovatel, Kenzaburo Oe, laureát Nobelovy ceny, zašťouráním do tohoto okinawského hororu, což vedlo k jeho obžalobě japonským generálem (který na Okinawě přežil, takže porušil svou důstojnickou čest nespácháním harakiri), leč soud v Ósace dal autorovi za pravdu. Přetrvávala kontraverze mezi místní vládou na Okinawě a tou celonárodní v Tokiu o odpovědnosti armády na oněch masových sebevraždách a vraždách. Loňského roku (březen 2007) příslušné ministerstvo (školství, kultury, sportu, vědy a technologie) doporučilo nakladatelům školních učebnic aspoň něco málo do textu přidat, že vojsko skutečně nutilo nevojáky volit sebevraždu. Předchozí vydání totiž obsahovala pouhou poznámku, že civilisté jaksi obdrželi, vyfasovali, ruční granáty. Nic víc, bez návodu, co že s nimi měli podniknout.

Konečně připlouváme k přístavu Naha. Před vstupem na kdysi tak dramatickou pevninu procházíme imigrační kontrolou. Formality včetně otisků prstů a ofotografování zorniček musel absolvovat každý pasažér – včetně těch, jimž se do Okinawy vůbec nechtělo a mínili celý den strávit na palubě.